Mám za to, že koníčky pocházejí ze sbírek. Každý kluk, jakmile má od něčeho alespoň dva exempláře, začne vytvářet sbírku. Podle věku a solventnosti přicházejí v úvahu známky, odznaky, mince, pohlednice, později dívky a v hospodách kradené půllitry. S postupujícím věkem záleží rozsah a kvalita sbírek na toleranci manželky, která nám většinou zůstane v jedné sbírce jako solitér. Také hodně záleží na tom, jestli jsou sbírkové předměty ve všeobecné oblíbenosti. Nejlépe se sbírají věci, jejichž kouzlo ještě nikdo neobjevil nebo jejichž přítomnost v bytě staví jejich majitele do pozice oportunisty k momentálnímu režimu. Pamatuji doby, kdy se z domácností vyhazovaly barokové sedací soupravy a nahrazovaly proletářsky jednotným umakartem, kryjícím lepené pazdeří. Železné neděle! Jaká to byla krása. O sobotních nocích se plížily postavy s baterkami a z hromad určených druhý den k odvozu do hutí zachraňovaly poklady, riskujíce přitom obvinění z „rozkrádání majetku v socialistické péči“.
Jako kluk jsem samozřejmě sbíral známky. Jednalo se nejvíce o předválečné a poválečné Československo a o „neplatný“ protektorát promíchaný s třetí říší. Jelikož po únoru 1948 byla korespondence přicházející z kapitalistické ciziny cenzurována, ztenčil se i písemný styk, a tím i výskyt známek zobrazujících zapovězené kraje.
Jedním z mých životních koníčků je historie. Zajímám se zvláště o historii dopravy. Lidé si mě většinou spojují s automobilem Bugatti, který si v létě roku 1929 zakoupila naše známá automobilová závodnice paní Eliška Junková. Od MUDr. Jiřího Svojsíka, syna zakladatele českého Junáka, jsem si jej koupil před čtyřiačtyřiceti lety. Oproti dnešku to tenkrát nebylo nic výjimečného. Takové auto kromě romantických bláznů nikdo nechtěl. A zaplatil jsem za ně osmdesát pět stovek, které dr. Svojsík potřeboval k našetřeným třiceti tisícům, aby si mohl koupit Octavii combi, které se tehdy dočkal na pořadník. V kupní smlouvě mám ale napsáno jen 5500,- Kčs, aby ho nikdo nemohl napadnout, že vůz předražil! Bugatku jsem si také nekoupil jako vůz historický, ale na ježdění. Tehdejší Klub historických vozidel spolu s organizací FIVA určily hranici, která omezovala nazývat vozidla historickými, letopočtem 1928. Až v druhé polovině šedesátých let se tato hranice posunula o dva roky. Abych měl vozidlo opravdu historické, koupil jsem si v roce 1965 v Mimoni cyclecar Amilcar. No, koupil! Jeho tehdejší majitel kdysi prodal své Aero 30 příteli do Starých Splavů, pak ale toužil získat ho zpět, a slíbil mi, že když ho získám, vymění mi ho za Amilcar. Stalo se. Bugatka mi sloužila nejen jako koníček, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století mě a mou ženu Soňu vyvážela „za hranice všedních dnů“. Moje sestra byla provdána v Británii, a tak stačilo nechat si od ní poslat tzv. „zvací dopis“, abych si mohl požádat o „výjezdní doložku“ bez „devizového příslibu“. Opravdu to tak chodilo a jen tak jsme se - vlastně podvodně - mohli zúčastnit různých autoveteránských setkání, na která nás „zvacími dopisy“ pozvali do Švýcar nebo NSR naši přátelé emigranti.
Druhým mým koníčkem, o kterém ví málokdo, je mé monarchistické přesvědčení. Když se podíváte v Evropě na státy, které jsou nám velikostí podobné - samé monarchie! Proto, když se dělil náš stát, byla naše novoročenka na rok 1992 nazvána „A co takhle?“ a propagovala spojení Čech, Moravy, Rakouska, Istrie a Dalmácie jako federativní monarchii. Tímto se vlastně přiznávám, že jsem nehlasoval pro Evropskou unii. Ačkoliv jsem v roce 1980 vyhrál v Mainzu cenu Helmuta Kohla (chtěl jsem tehdy ale moc vyhrát cenu svého oblíbence Františka Josefa Strause!), nemám německé zásahy do dějin Evropy rád. V minulém století vyprovokovali Němci dvě války, ve kterých naštěstí nezvítězili, ale tou první způsobili rozpad Rakousko-Uherska a po té druhé zatáhli bolševismus do míst, kam by se v Evropě normální cestou nikdy nedostal!
Vnějším vyjádřením mého monarchistického postoje je sbírka uniforem, řádů a vyznamenání rakousko-uherské monarchie. V ní jádro tvoří úplný komplet uniforem lékaře regimentu a věci týkající se zdravotnické služby. Obzvláště je mi ale milá uniforma majora od sedmých dragounů po hraběti Harrachovi. Jak jsem k ní přišel, by bylo na delší vyprávění, ale protože člověk má v nejlepším přestat, budu se tím řídit i já. A co na závěr? Mít koníčka je dobrá věc; rozšiřuje poznání. Žádný koníček ale nemá přerůst ve smysl života, tak jak jsme to například četli v příbězích Rychlých šípů o Maximiliánu Drápovi (který omylem spálil obálku s Modrým Mauritiem). Koníček musí přinášet jednak radost a jednak oddych od problémů práce, která je však na rozdíl od koníčků opravdovým smyslem života.

Stomatolog, Praha