| Erotikot |
|
Eva Frantinová |
| SANQUIS č.16/2001, str. 68 |
|
Dnes brzo ráno - byla ještě tma pomalu rozčesávaná prvními světly - dotkla se mne přes poutač slova: Totální výprodej žaluzií, totální výprodej... Řekni si nahlas: žaluzie a uslyšíš hukot i svist meluzíny, svist lasa zimy, které v našich komínech roztáčí letos až únor. Strašně pozdě začala zima po teplých svátečních dnech, kdy možná bylo opravdu třeba žaluzií v okenicích, stínítek zelenkavých, modrých, žlutých...
Dívám se na prostou, jednoduchou, a tím i strašně silnou žaluzii za výlohou a ve výloze spatřím náhle řasy své a vedle - v řadě zvědavců - řasy dalších žen. A sevře mne úzkost rána, onoho studeného hrnce, v němž ještě vychládá neděle a pomaličku zahřívá se pondělí, pondělí syrové a nesolené, pondělí, kterému se může tak leda zdát o paprice. Sevře mne úzkost, že křehké řasy žen, rezavá, černá, dlouhá i krátká vesla, která tak mocně pohybují vodami, co nesou všechno kupředu včetně zednických třísek mužských těl, včetně snů zlomených v pase díky budíkům, co panáčkují v jamkách našich dní a není pro ně žádná past než opravdová svoboda, která budíky prošpikuje jejich vlastním drnčením jak proužkem slaniny a naše vlasy - krásně rozhozené - nechá na polštáři... sevře mne úzkost, že jednou všechny křehké řasy propadnou výprodeji, jen v našich prý tak volných časech, v časech volňásků tak do prvních řad strachu, kam usedáme v oblecích o tři čísla větších, se zlatou jehlicí zabodnutou v saku, na níž jako na grilu se otáčejí obchody i odchody, bude už jen totální.
Rys mizérie zakousl se mé náladě do krku, který už dlouho nebyl z alabastru ani z křišťálu, a já vím - vydržím zas týden. Snažím se zvíře setřást, odvracím pohled od zrcadla výlohy. Ženy v řadě se stále dívají, násobí a počítají okenice domovů. Letmo se podívám na jejich nohy, otloukané nohy v kůži i prostší kožence kozaček, která připomíná v nedbale prosvíceném ránu černého kraba na písku pláže. Jak tiše přešlapují nohy, ty otloukané nohy lůžek nesoucí slast a její konečné mečení nedělní nocí až k tomuto ránu, jež na mne zírá jako rozevřený spacák s porouchaným zipem stříbra uprostřed. Pár metrů od Anděla...
Musíš ty nohy obdivovat. Co všechno unesou a donesou rozhoupávány síťovkami jako zvony, jež odlévá hlad rodin. Krky se vrhají ve dveřích přímo na nohy a pak na břicha matek. Na břicha, která jsou matracemi. Ze začátku, z úplného začátku něžnějšího než první odvíjení nití ze špulky, je na těch matracích vypnuto froté prostěradlo pleti a saje slzy odmítnutých. Ale na koncích? Na koncích raší z matrací břich kromě stehů a modrých žilek, ach kromě téhle automapy vedoucí do Nemanic, sláma. Nic víc než podestýlka prachu.
Sahám si na tvé břicho, teplé a hladké jak potrubí kotelen, protože neuvěřím: i ono se rozpadne a jeho mechanika zradí. Zradí nás, nikoliv vynálezce, kterého neznáme jménem. Pročpak se neozývá a nepřihlásí k dílu na žádnou z výzev, výzev, které bez přestání vysíláme - odvráceni od nebes - do země?
Sahám si na tvé čelo. Někdo sem hodil sametovou stuhu, ale i nástroj, na nějž lze hrát melodii paličkou mé hlavy, jež z čela vytlouká přísliby, rytíře, kteří nevycházejí, mé chudé rytíře, kteří se smaží na přepálených olejích. Tvé čelo je ale také slunce prošoupávané pěstí starostí na dřevěném sedátku všech dní i let. Slunce prošoupávané pěstí - a přes ni padá kadeř mé únavy. Opona dolů! Mé černé moře přes tvé čelo!
Tak si tě jednou týdně zhasínám vlastními vlasy, tmou, která jasně ukazuje: vesmír je makovka a svět zrníčko hluboko zabořené do těsta. Kdo ale zavlažuje pole políčko? Kdo orá nejenom u panského dvora, jenž byl odevzdán Vitouškovi VIII.? Kdo udržuje nástroje a jejich břit, větší a důraznější než břit přístrojů Phillips? Nástroje mluví řečí jasnější než horny orchestrů, zlatavé včelíny, do kterých hráči noří ruce. Nástroje určitě vypadají jako právě narozené a v jejich stínu bledne snaha ženy, které čtu ve tváři: byla kdysi hezká, musela to být moc hezká žena s očima herečky, jež jsou doposud tak živé, přestože okolo nich oprýskává pudr. Tak pudr padá na žárlivost, která té ženě na odchodu leží u nohou, tak beznadějně přemožena zrcadly - výlohami výprodeje.
V kavárnách sedám si vždycky zády nejen k zrcadlům, ale i k plochám, které odrážejí obraz. Chci pít jen překapávanou kávu, náprstek pressa, ale je čas pohlédnout do nitra kávovaru, do nitra plného drcených zrn, jež ztratila sílu. Je čas milovat se jen s láskou a plakat, když tvá ústa nahrubo a jako zrna, která nechtějí opustit svou varnou nádobu, v níž filtruje se mír od ctižádosti, když tvá ústa drtí slova: s tebou se vždycky miluji jak poprvé... Jaké to bylo poprvé, lepší než po dvaceti letech, ptám se, a tvá ústa nesou na podnos mých loktů náprstek pressa: všechno to bylo krásné, všechno...
Prosím tě, plač, prosím tě, miluj se a plač, pod naše těla už jsou podstrčeny účtenky. Pláču ti štěstím na rameni za každou čárku na účtence, za nohu, která patří můrám noci, bez kterých o žárovkách nevíme. Ovíjím svou paži kolem tvého krku a z chlupatého důlku vyběhne ocas lišky, vyplašená otázka, a ta se objeví vždy, když si ženy češou vlasy.
Hoši hltají inzeráty, na nichž jsou zobrazeny nahé Sabiny, které mají za podvazkem telefonní číslo s předvolbou zasvěcení. Představuji si nevinnost hochů, je tažena na provázku zvědavosti, když se češou matky v koupelnách a v podpaží se mihne liščí ohon jak vyplašená otázka. Dlaň hochů od té chvíle pálí jako žehlička, jak stará žehlička na uhlíky, když obracejí stránky bulvárních tiskovin. Koná se únos a naše „ještědítě“ oblečeno, dotkne se prvně klína - přes látku. Napadlo mne: možná cit roste přes destilát touhy, cit roste a divočí jak tropická rostlina, kterou dospělí umístili do skleníků a pod cedulku s latinskými nápisy.
Vždycky mne urážely orchideje zakleté v průhledných krabičkách, květiny, které tolik stojí. Eh, invalidní květiny, jež k ženám jedou na vozících plných peněženek, květiny, co si ještě pamatují své stvoly, které už nikdo nepřišije ke květům. Ke květům stojícím nad našimi koši! Nejsi víc, protože máš řeč, ty řečí ubýváš a gumuješ se pro jedinečná zastavení nad květem, jenž vládne tím, že svolil. Tím, že padá do našich košíků, a my ho - čerstvý - stěhujeme do průhledných krabic. Krabice zapřahají svátky, jmeniny, narozeniny, kdejaká hot i čehý... Kdo co dá ale květinám? Věřím, že jednou oslavíme výročí rozkvětů. Že všichni budeme se dívat na orchideje jako na vlastní nahá těla také se zotvíranými růžovými hubičkami. Věřím, že nikdo při tom nevyhrkne větu, která je pečetní vosk na obálce roku 1998: „Víš, kolik stály obroučky mých brýlí a ta skla?“
Skla jedním drcnutím rozbijí se stejně jak talíře nadepsané RAJ. Jako do suchých důlků klouzaly do nich bujóny, plovoucí oči s panenkami žloutků, a já jsem nad áčkem dělávala čárku. Vznikl Ráj, ve kterém nespíláme dioptriím, které přibývají a které nezaplatí pojišťovna, ráj, v kterém vidím stejně já i ty. Nablízko i do dálek.
Nejblíž má zrak člověka vlastní tělo. Sahám si na bradavky, citlivé andílky, kteří na mne spadli z kůru, kde přes zábradlí, zábradlí z drsného a neohoblovaného dřeva, zábradlí, jež je sanicí dlouho hledaného muže, visí šála zpěvu. María, María zpívá Karel Gott a melodie se vlní jako střecha z vlnitého laminátu nad hlavami. María, María zní v každé, která si sahá na andílky bradavek a supí ve výstupu na vrchol Žena. Také já sama sebe šlapu, jen abych vztyčila vlajku na tvém hrudníku. Já sama sebe sešlapávám, jako se před zavřením sešlapává kufr, dokud necvaknou zámky. Šlapu se jako hora a supím až na vrchol, kde nevšimnu si rozhledu, šíravy...
Všimni si tady motýla! On letí, vzlétá, usedá. On neví o sobě, jestli je babočkou či otakárkem. To jen my křičíme: Hele, žluťásek! Tak jako motýl, ani hora nezná své jméno v atlasech. Stojí tu nikým a ničím nezaštítěna. Vykřičník kamenné věže, vykřičník, co tu zbyl po větě ledovců. A její obsah, poselství, nevyčtou z písma lišejníků ani kamzíci.
Podívej tady a tam - vlny trav! Chtějí snad víc než deště, hrábě, které jim prohrábnou drsné kštice? Přemýšlejí snad o štěstí a cíli, když trávy vlní se v sedlech hor, které si v parnech nasazují flaušovou čepici - zmijovku? Člověk je vinen přešlapy, a viní hady. Člověk si nenechává vybrat váčky svého jedu a vzpurně zvedá hlavu s rozkmitaným jazykem - jen aby chytil hada a vyrobil protijed. Záchranu. Jak ale nádherná je klika zmije hozená doprostřed mé cesty. V přírodě za ní skřípou dveře, jakýmsi lapkou vyražené dveře, jimiž jsme vešli sem a spolu s měděnými broučky, kteří spát chodí do vikýřů kůry stromů.
Dveře jsou rozraženy, o plných sejfech štěstí může se ti jen zdát, ale ty drahokamy nepřebíráš a plný strachu jsi jen kvůli odtržení od cesty, na jejímž konci je kůra - přístřešek jako stan pro dva.
Řetízek broučků z mědi visí na krku cesty, která je značkována zelenou. Řetízek proudí sem a tam. Dívám se na energii - vyrábí pohyb mezi nohama turistů v údolích hor, turistů ženoucích se na vrchol. Také jsem ještě před půl rokem měla na sobě čtyři propocená trička a láhev na boku ryla mi čáru do manžestráků medové barvy. Není ale stejně krásné a vrcholové pozorovat v pokleku řetízek broučků, kterého nikdo z dupajících si už nevšimne, řetízek tepající každým článkem, který neptá se: Kdy budu odpojen a jak?
Kdybych umřela? Koho to zastaví? Kdo se ohlédne? Každý dál bude dupat svou cestu k nejvýše položeným plesům. Má matka - pod Kriváněm - jednou všechno vzdala a my se otočily k Širokému sedlu, k té kolové sukni s krajkami Liptovských kop na krajích. Cítila jsem se zklamaná a poražená, protože bez odznaku, který rozdávali jenom těm nejvytrvalejším, ale dnes vím: ten pohled byl vítězství, a nejen proto, že počasí hrálo Den je krásný. Liptovské kopy a někde za nimi Roháče topily se v modři, v mé kapse pomaličku zavíral se nůž ctižádosti. On zavíral se pomaličku, jako když se šeří. Když už se prachu denně máme odevzdat jak výpočet daně, tak ať mám možnost otočit se k Širokému sedlu! Sedlo je krásná a široká mísa, u které střídají se Emy. Se zdravou červení ve tvářích mísením brojí proti rozpadům - nakonec, jak můj pohled, který se také točí jak vařečka v krajině, odpadají. Je to daň každému dni. Hory zůstanou.
Dívám se na tebe nahého. Nesmířena s tím, že se mi rozpadneš. Zas je tu motýl. Letí a křídly listuje vzduch, vzduch zahuštěný smogem jak sladkým černým sirupem stáčeným do nás, do lahví donesených pod pípu. Já procházím tě polibkem, který si může ušoupat paty, jimž závist nasazuje ostruhy. Já jenom o tebe hřeji svou zimu meluzínu s ledovými květy na duši, zatímco ty jsi lopatka a na ní koks. Co na tom, že na příděl... I prostá lopatka může být šperkovnicí, může být životem kachlových kamen, co tuší zítra příchod demoličních čet.
Lehám si vedle tebe nahá. Lehám si na křivku boku a nabízím ti prsa. Jsou to pořád ještě dvě prázdné nuly - dokud mezi ně nepoložíš zkřížené ruce. Nula krát nula, kolikpak to je? Kupodivu vychází dvojka, dvojka jak přístřeší z kůry, ve kterém zabíjíme trojku pomocí neplodného kalendáře. Přesto je láska mýdlem v mokrých dlaních matematiky!
Ona se počtům vysmekne, přestože vzorcem je i tohle: žena se dívá muži do očí a oni spolu mluví, aniž vyřkli slovo. Nikdo se tomu nediví, ale je zázračné, že láska přes nás pracuje, sčítá, škrtá, podtrhává, nakonec dělí...
Vždycky, když brzo ráno míjím čtyřkou stanici Motol, vidím před vchodem konců černé tečky příbuzných. Jsou to uhry, akné na pleti i nejjasnějších dní. Někdy z mé tramvaje vystupují ženy a na schůdcích si natahují silonky, které jim spadly na lýtka, závoje krásy. Jako by mrtví mohli vidět utíkající očko na punčoše! Ještě dvě stanice potom jedu do práce. Mrknu se ve stanici Slánská na hodinky: až začne obřad, roztančí se mi před klavírem první baletní hodina a děti budou skákat jako napínáčky na měkkém koberci. Učitel ukáže jim „šuplík“ a ony budou cvičit: na ráz hlavu vystrčit před sebe, na dva hlavu narovnat.
Ani ne kilometr odtud šuplík vyjede prázdný a ještě orosené věnce, očesány o stuhy, skutálejí se před prodejní mašinu - podobné cvičebním obručím. Koloběh zastaví až zvadnutí.
K čemupak je nám pak pláč, sůl v pytlích pod stanicí Slánská? Pláč jako fontána jednou zavřená, podruhé otevřená.
Občas v tramvajích různých čísel vidím plakat ženy. Jedou z nemocnic, asi z nemocnic, říkám si - a civím zarytě před sebe, jako bych nosem ve skle vozu ryla strouhu a reklamy mi ustupovaly jak vyrušené stádo v dobách největšího páření. Civím před sebe, a přece vidím slzy téci na hedvábné kabáty, slzy, ke kterým nikdo nepoklekne jako k pramenům Nisy nebo Mže. V očích žen po neštěstích mží a v nás stoupá bezradnost. Pomoci nelze, a nikdo nepřizná, že u srdce ho hřeje vzdálenost od úrazů. Každý tak trošku rád vypouští své ovečky na pastvu cizích neštěstí - film o neštěstí dotáčí se vždycky s komparsem čumilů. Přitom se všichni blížíme ke stanici Výstupní, kde z každého vystupuje krása, svěžest, bublinky rozkoší, výpisy bankovní, kapesní vydání zločineckých slovníčků ve všech jazycích...
Je krásná ruka. Pokládáš ji na má nahá ramena, na věšáky pro starosti i deštníky, pro čekání i očekávání, pro rozkoš, která jimi trhá, a nikdy je neroztrhá jako vítr plachty. Tvá bílá ruka, toť zázrak. Zastavárna mého úžasu. Křídlo holoubka, jenž se choulí pod mosty, když jdu na nákup a když jdu z něj. Na cestě do krámu věřím: křídlo odpočívá. Na cestě zpět už musím přijmout fakt: je zlomeno a nevzlétne. Kdo by řekl: toto všechno se odehraje v pěti minutách?
Přijdu domů a rukou zase podepřu si nahý prs. Slyším, ach, ještě slyším fungující strojky života, svůj erotikot hluboko pod nahým prsem, kterému vzrušení zvedlo bradavku jak hledí.
Dívám se na svou ruku, která - spolu se vztyčeným prsem - bandážuje přítomný čas, čas vždycky raněný ubíháním Nekonečnou ulicí. Čas honí v té ulici hadrový míč. Také ten z nepotřebného materiálu vytvořila ruka, živá ruka, již obdivuji. Ona maluje, píše, skládá a jako obálka letecké pošty pokládá se na mé rameno... Větší zázrak než technika je ruka, která nemá za sebou nic než rodokmen bílých plání psaný sobím parůžkem, jenž nebyl uloven. Větší zázrak než nabitý autosalon je, že se tvá ruka nikdy nezopakuje - i když jsme vymysleli klonování. Bludiště!
Procházím ve Valdštejnské jízdárně výstavou barokních soch rodiny Jelínků. Roucha světců se vlní a budou vlnit, přestože dřevo v lesích roste rovné. Petr tu zvoní klíči a otevírá kráse pro nášlap. Za oknem obrazárny, v zahradě, prochází se páv, a tak nepyšně, tak nepyšně! Já nevím, na které umění podívat se dřív, a myslím si: Sám čert vetknul mi do jedné ruky dláto se zlatým hrotem namočeným v inkoustu, do druhé položil mi prázdná slova - to abych vysekala první básně.
Hmat i zrak vpíjejí se do dřevořezeb, které proslavily dílnu Jelínků v Kosmonosích, a já si stýskám: Proč slovo není dřevem, pročpak se rozplývá jak vdech a výdech, proč nezní bez hlasu jak dřevo? Kdo bude knihu číst? Zlikviduje ji jedna angína, požár v hrdle.
Není mi dáno vidět dílo za sebou. Skutečné, vlnící se roucho, nad kterým ústa světice se otvírají, protože do nich proudí karmín. Roucho, nad kterým - neseny na podnose - dýchají dva prsy jako bábovky právě vytažené z trouby. Roucho, pod nímž se skutečně mrská ocas ryby. Modlím se, ať neplácne do prázdna, do sítě kolem nás. Jsme návnadami a dosud nevíme, co je pod pokličkami hrníčků našich genů. Dupou tam dobráčci i zločinci v jednom jediném těle.
Procházím kolem soch. Vrzlo mi v kolenou. Kdopak mne zrestauruje a vloží do mne péči, kdopak mne potáhne něžnou stříbřenkou? Procházím kolem živých soch a vzpomenu si: Je jedna stařena v našem domě, bydlí naproti mého bytu. Vždycky, když vychází z domu - v umělém kožichu s pruhy -, vypadá jak leopard bez kořisti, leopard ze zrušené zoologické zahrady, jejíž krotitelé žijí z podpor - domem zní zvony holí. Stařena belhá se jak raněné zvíře na oběd do domu Pečovatelské služby, který tu máme přes ulici... Ještě před letními prázdninami tomu tak nebylo. Dnes domem zvoní zvony holí a mezi nimi zavěšená stařena, stařena, která zdaleka není tak stará. Změna s ní pohnula na jiné místo, partaje domu mlčí, přestože všichni tady máme úplně stejné plynové hořáky, vany, stejné rozměry bytových buněk duší. Možná jsem z domu jediná, která si musí zvykat na zvonění holí. Možná jsem jediná, která vypouští do prostoru vlastní modlitbu, když stařena jde každého dne na oběd. María, María, klečeli milenci u té ženy, jíž se v rukou náhle přelomila růž.
Válek se nebojím víc nežli přelomených rtěnek. Než spadnou na zem, ostřelují a rty se chvějí jako plátky dechových hudebních nástrojů, chvějí se strachem, že na plakát koncertu přijdou přelepky Ruší se.
María!
19. 1. - 24. 1. 1998
|
|
|
 |
obsah čísla 16 |
 |
ročník 2001 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
