Ferraty
Prof. MUDr. Antonín Sosna DrSc. 
SANQUIS č.52/2007, str. 8

Již sedm let chodím na jištěné cesty v Dolomitech a kromě mého zájmu o přírodu a turistiku to bylo setkání se třemi osobami, které mě ovlivnily a nasměrovaly k tomuto sportu.

 První z nich byl přednosta chirurgického oddělení v Monte San Savinu prof. Ugo Milani. V roce 1968 jsem pracoval tři měsíce na tomto oddělení a můj přednosta, skvělý chirurg a neobyčejně milý a laskavý člověk, mě po ukončení mého pobytu pozval na týden do malého městečka v Dolomitech, kam 25 let pravidelně v srpnu jezdil, aby tam strávil svou dovolenou. Monquelfo je rázovité podhorské místo, odkud turisté vycházejí na řadu krásných horských túr. Profesor Milani mi ukázal za těch několik dní, které jsem s ním prožil, úžasné horské scenérie a středně těžké turistické výstupy na blízké štíty. Myslím si, že každý, kdo má rád přírodu a uvidí v těchto nádherných horách měnící se barvy štítů a ohromující hloubky propastí, nemůže jinak než se opakovaně do těchto míst vracet. Když jsem poprvé stál pod Cima grande del nord v oblasti Tre cime di lavaredo a viděl ve stěně o každý metr výstupu zápasící horolezce, zatoužil jsem zakusit závratný pocit z pohledu z kolmé skalní stěny. Nikdy jsem horolezectví nedělal, ale vždy jsem ho obdivoval. Tím se dostáváme k druhé osobě, kterou byl MUDr. Leoš Chládek, ortoped liberecké nemocnice, výborný horolezec, který mi vždy po návratu z Himálaje, kam jako lékař doprovázel za nejtěžších podmínek české horolezecké výpravy, vyprávěl o svých zážitcích a dobrodružstvích. Jednou, když jsem byl v Liberci operovat, jsem v přestávce na operačním sále požádal kolegu Chládka, aby mi vyprávěl o svých posledních výpravách. K svému překvapení jsem se dozvěděl, že pro potíže s artrózou kolenních kloubů už nepodniká vysokohorské náročné výstupy. „Už mi zbývají jen ty ferraty,“ řekl s trochu posmutnělým tónem v hlase a na můj dotaz, co to vlastně ferraty jsou, mi vysvětlil princip této náročné vysokohorské turistiky, popsal nutné vybavení a způsob, jak se na těchto jištěných cestách pohybovat. Když mi řekl, že je možné v případě dobrého počasí se s poměrně malým rizikem pohybovat v místech, kam bez jištění mohou jen vynikají horolezci, okamžitě jsem pochopil, že to je příležitost, jak si splnit svůj sen a projít si traverz ve skoro kolmé stěně bez nadměrného rizika. Třetí osoba, která dovršila mé rozhodnutí zkusit ferratu, byla dcera prof. Milaniho, která mi darovala nádhernou knihu „Ferrate delle Dolomiti“ s mnoha barevnými ilustracemi a popisy užitečnými pro každého, kdo se rozhodne pro tento sport. Následující rok jsme si s manželkou, která také miluje hory a přírodu, zakoupili v Itálii ferratové sety (sedák, prsní úvaz a jistící lana s karabinami) a po prostudování podrobného popisu se vydali na první pokus zdolat ferratu na Croda rossa di Sesto. Tato cesta byla podle popisu mírně obtížná, tedy dostupná pro každého zdatného jedince. Když jsme se dostali pod první jištěný úsek a viděli, jak se ze sedla nad námi po ferratě jako zelení mravenci s bílými přilbami pohybují vojáci italské armády - zřejmě horští myslivci, kteří tam měli cvičení -, měli jsme v prvním okamžiku pocit, že jsme za vybavení na ferratu vyhodili peníze a že tohle pro nás již nebude. Bylo mi tehdy 57 let. Když jsem však viděl, že proti obtížně sestupujícím mladým vojákům začal vystupovat italský turista, sice na první pohled velmi zdatný, ale bez ferratového vybavení, došel jsem k závěru, že to přece nemůžeme jen tak vzdát a musíme to zkusit. Když všichni vojáci slezli a uvolnili ferratu a když dozněly výkřiky „attenzione sasso“ - pozor, kámen, oblékl jsem zbrusu nový ferratový set a zkusil prvních pár desítek metrů. Ke své radosti jsem zjistil, že to opravdu není nic obtížného. Vrátil jsem se pro ženu, která, protože ví, že nejsem hazardér ani člověk vyhledávající extrémní dobrodružství, se ke mně připojila a spolu se mnou vylezla svou první ferratu. Tím okamžikem jsme byli polapeni kouzlem tohoto úžasného sportu, který není vyhrazen jen těm nejzdatnějším a který poskytuje každému, kdo si udrží slušnou fyzickou kondici, naprosto nezapomenutelné zážitky. Od té doby jsme na ferratách každý rok, často se k nám připojují naši přátelé i členové rodiny. Prožíváme tak opakovaně závratné pocity spojené s pohledy do propastí, na kolmé skalní stěny a rozsedliny a radost z toho, že tyto cesty, zbudované původně vojáky 1. světové války a doplněné pak horskými vůdci a horolezci italské části Dolomitů, jsou nám přístupné a dovedou nás do míst, kam se běžný turista nedostane.
Už jsem se zmínil, že patřím k lidem, kteří zbytečně neriskují a mají dostatek znalostí, co může příroda, zejména pak změna počasí, na horách způsobit. Zažil jsem už těžké změny počasí i v našich horách. Se dvěma členy Horské služby jsem v údolí Bílého Labe vyprošťoval z laviny a následně marně resuscitoval muže, který podcenil moc a sílu přírody. Od té doby k ní mám hluboký respekt a umím si představit, co se na horách ve výšce 3000 m může přihodit, pokud se počasí změní. Proto jsem nikdy nelezl ferratu za nejistých povětrnostních podmínek. To určitě představuje největší nebezpečí. Mírně dramatické situace však člověk, který se poprvé vydá po ferratě označené jako těžká, prožije vždycky. Nejhorší chvíle, kterou jsem zažil na ferratě na Monte Averau, byl okamžik, kdy jsem při sestupu přes malý převis, hledaje místo, respektive stup pro nohu své manželky, zapomněl zajistit své karabiny a sám stál na malém výstupku nad poměrně vysokou kolmou skálou. Protože jsem se držel jednou rukou lana a má žena slezla spolehlivě ke mně, nestalo se nic. Když jsem chtěl pokračovat v sestupu a zjistil, že obě má jistící lana visí volně dolů a karabiny nejsou zaklesnuty na ferratovém laně, zažil jsem asi to, čemu se říká „krve by se v něm nedořezal“. Musím říct, že bych nikdy nevěřil, že při své opatrnosti mohu udělat takovou hloupost. Tři noci se mi ve snu opakoval pohled na houpající se lana s nezajištěnými karabinami nad kolmou, asi 15 m vysokou stěnou. Od té doby jsem ještě opatrnější a každý krok i přejištění karabin u sebe i svých společníků v nebezpečných místech důkladně kontroluji. Drobné napínavé situace jsou samozřejmě nutným průvodním jevem každého těžšího výstupu, ale na ferratě musíte mít radost, a ne strach.

Ortopedická klinika 1. LF UK a FN Motol, Praha



obsah čísla 52 ročník 2007





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA