Dědictví pak může přinášet víc starostí než radostí, po splacení všech pohledávek třeba nezbude nic, co by stálo za vynaloženou námahu. Jindy má pro dědice tak malou hodnotu, že ten i jen vyřizování nutných úředních záležitostí považuje za ztrátu času. Hodnota dědictví je ovšem věc relativní. Otlučený hrneček nebo zašlá tabatěrka může být ceněnou památkou na někoho, koho jsme měli rádi, luxusní vila může být málo tváří v tvář podstatně většímu podílu jiných dědiců. Jak moc chceme to, co nám někdo odkázal, závisí na mnoha okolnostech. Důležitým prvkem je náš vztah k člověku, po kterém dědíme, stejně důležitá je i naše schopnost si nově nabyté věci užít. Kdo neumí mít rád a neumí mít radost z žádné činnosti, těžko bude s opravdovou radostí přebírat jakékoliv dědictví. Je pravda, že všechno je možné převést na peníze a že je dost lidí, kteří hodnotí věci a lidi především podle ekonomických měřítek. Těm se ovšem zalíbí jen málokteré dědictví, to nejcennější v proceduře dědění jim zcela uniká. K nově nabytému majetku se pak chovají s nepochopitelnou tvrdostí. Po řadu generací předávaný domek, zahradu a kousek lesa prodají tomu, kdo dá nejvíc, nebo sami domek zboří, stromy vykácejí a dají postavit cosi obludného, co jim dá to jediné, čemu rozumějí, peníze. A protože odedávna platí, že se svým majetkem si každý může dělat, co se mu líbí, vidíme vedle sebe pietně uchovávané stavby a kousky pohledné přírody a bezcitně zdevastované části obcí a krajiny. My, kteří ve zděděném majetku ctíme ty, kteří jej pro nás uchovali a celý svůj život dále rozvíjeli, nerozumíme, proč někdo tuto, možná cennější, část svého dědictví tak bezcitně odmítá a likviduje. Asi to dělá z nerozumu. Ale jak těžké je pro nás říci ono biblické „odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (L 23, 34).
Předmětem dědictví ovšem zdaleka není jen majetek. Dědíme také kulturu, hodnotové systémy a různé varianty mezilidských vztahů. Nedědíme je přímo ani pro toto dědictví neobcházíme notáře a jiné úředníky a neplatíme z něj peněžní daně. Získáváme je postupně a trochu mimovolně, během celého svého soužití s rodiči, sourozenci a s celou širší rodinou. Přijímáme je snáze, protože zde není předpokladem dědictví smrt zůstavitele. A přece jde o dědictví, kterého bychom si měli vážit, protože je naši předkové za svého života převzali, uchovali a dále rozvíjeli. Nebo také neuchovali a nechali degenerovat. Kulturní dědictví když totiž nepěstujeme, zaostává a stává se stále méně použitelným. I zde souvisí naše ochota dědictví převzít s tím, jak si vážíme těch, co nám je předávají, ale také s tím, co a jak předávají. Záleží i na tom, do jaké míry chce být dědic kulturním člověkem, do jaké míry ctí tradici, do které se narodil. Na rozdíl od majetku, který lze odložit či odmítnout a dál se nás nemusí ničím dotýkat, kulturní dědictví do sebe během života vstřebáváme, jeho odložení není tak snadné. Nějakou kulturu a nějaké hodnoty jako lidé prostě musíme mít, a kde jinde je vzít než doma? Kabát odložíme snadno. Dům, pole či zařízení bytu prostě prodáme, a když chceme, koupíme si jiné. Kultura naší existence a našich vztahů je částí nás samých, ne vždy se nám podaří zbavit se těch prvků, které se nám nelíbí. Často je vláčíme životem jako nechtěné dědictví, sami s nimi bojujeme a trápíme jimi své blízké. Někdy je docela zvládáme, jindy jsme zcela bezmocní. Někdo si váží majetku a celý život jej rozmnožuje stejně jako jeho předkové, třeba i na úkor druhých lidí. Může pak závidět těm, kdo si umí života více užít. Jiný nic nemá, protože zdědil neúctu k hmotným statkům, a buď žije něčím jiným, nebo se jen tak světem protlouká. Občas jej napadne, že by nebylo špatné mít trochu majetku jako mají ti druzí. Jsou lidé, kteří ctí nade vše rodinný život, a když se jim rodina zhroutí, znamená to pro ně nenapravitelnou katastrofu. Dobrým dědictvím je snaha mít kolem sebe dobré přátele, někteří lidé se ale celý život potýkají se samotou, protože zdědili nedůvěru a malichernost, které k dobrým vztahům nevedou. Často bychom chtěli žít a vztahovat se k věcem a k lidem jinak, ale námaha spojená s každou radikálnější změnou nás obvykle odradí. A tak vyčítáme svým rodičům, že nás vychovali jako příliš slušné nebo příliš ctnostné nebo naopak jako lidi bez pevné vůle a málo charakterní. A jen někteří z nás pracují na tomto dědictví trochu systematičtěji, tvořivě a s představou určitého vlastního cíle, aby je předali dále kvalitnější a v lidském životě použitelnější.
Přes všechny obtíže je možné kulturní a sociální dědictví v rozhodujících bodech odmítnout. Je možné se přiženit či přivdat do rodin s úplně jinými hodnotami a zásadami a přijmout jejich obvyklý způsob života a mezilidských vztahů. Je možné se přestěhovat do jiné země nebo dokonce na jiný kontinent a přijmout kulturu národa, který emigranta přijal. Někteří lidé odmítají kulturní dědictví v jeho celku. Nikam se nestěhují, ale snaží se vybudovat svou vlastní kulturu a své vlastní vztahy. Smutným příkladem může být subkultura fetujících. Opouštějí způsob života svých rodičů a s pomocí menších či větších krádeží a jiných nepravostí sdílejí zcela odlišné hodnoty, vyrůstající z farmakologicky navozovaných změněných stavů vědomí. Naopak tvořivějším a většího pozoru hodným způsobem odmítnutí kulturního dědictví je undergroundová kultura, některé ekologické aktivity, příslušnost k anarchistickým skupinám a koneckonců i programové bezdomovectví. Existence těchto subkultur je vážným varováním nám ostatním, že naše kultura není tím jediným možným způsobem vztahování se ke světu a k lidem, a je i dokladem toho, jak málo může stačit k tvořivému a hodnotnému životu. Způsob života lidí, kteří takto odmítli své nechtěné kulturní dědictví, je jednoznačným argumentem v debatě o možnosti spravedlivějšího uspořádání světa. Názorně ukazuje, že k smysluplnému životu není ani zdaleka potřeba tolik prostředků, kolik si bohatí tohoto světa pro sebe nárokují. Proto je také důkazem, že vedle potřeby stimulovat ekonomický rozvoj je významným zdrojem sociálních nerovností i chamtivost a sobectví těch schopných a bohatých.
Existuje dědictví, které odmítnout nelze. Zdrojem takového dědictví je genetika. Zákony dědičnosti rozhodují o tom, zda se člověk narodí jako muž či žena, jakým směrem půjde jeho sexuální zaměření, určují temperament, stupeň inteligence a sociální obratnosti a spolurozhodují o tom, které choroby člověka během života postihnou. Dosti často mnohé prvky tohoto dědictví nechceme, ale není nám to nic platné, zbývá nám buď se se svým dědictvím smířit a naučit se s ním žít, nebo do konce života žehrat. Jiná možnost prostě není.
Nechtěným dědictvím může být příslušnost k určitému pohlaví. Je dost žen, které by raději byly muži, ale i dost mužů, kteří závidí ženám. Odmítnutí genetického dědictví zde může znemožňovat spokojený život. Když člověk neumí nebo nechce využít výhody, které jeho pohlaví skýtá, je jeho život podstatně obtížnější. Povinnosti vyplývající z jeho role plní s nechutí až s odporem, snaží se o aktivity, pro které není biologicky dostatečně vyzbrojen, a výsledkem nemůže být než pocit opakovaného selhávání a marnosti života. Přijetí geneticky dané příslušnosti může ovšem ulehčit nebo naopak zkomplikovat kulturní dědictví. V posledních desetiletích jsme svědky nebývalého uvolnění požadavků na role vyplývající z určitého pohlaví. Téměř není společensky předepsáno, co musí a nesmí muž a co je úkolem ženy. Oba se mohou domluvit na takovém dělení společných povinností, jaké jim vyhovuje. Taková domluva má ale dva háčky. S dělením rolí musí oba souhlasit a musí je oba vzít za své. Zde je hlavním problémem známý fakt, že na počátku nám připadá mnohá povinnost příjemná nebo alespoň snesitelná, teprve po nějakém čase zjistíme, že neladí s naším osobnostním vybavením, a začneme jí dělat s velkou nechutí. Na počátku manželství také zůstává rozdělení některých povinností nejasné, oba partneři předpokládají, že je převezme ten druhý. Je tedy běžným jevem, že po několika letech manželství dochází k novým a novým sporům o to, kdo bude zajišťovat které úkoly. Druhým háčkem je biologická determinace rolí v rodině. Některé jsou nezměnitelně dány (rodit a kojit může jen žena, muž má větší fyzickou sílu), od nich se pak odvíjí další funkce, sice méně výrazně, ale přece jen také geneticky podložené. Od ženy očekáváme více něhy, od muže více ochrany. Žena má blíže k vaření a k úklidu, muž k zajištění rodiny zvenčí. Ve sporech o dělení úkolů a rolí pak často rozhodnou tyto faktory, stále ještě společensky dosti silně podporované. A tak po několika letech manželství manželé s údivem zjistí, že přes veškeré počáteční naděje na vybudování něčeho nového, oběma vyhovujícího, ve skutečnosti zachovali tradiční rozdělení rolí a úkolů v rodině. Neochota převzít genetické dědictví mužství či ženství je pak vážnou překážkou spokojeného fungování rodiny.
Nechtěným dědictvím se může stát temperament, vrozený sklon reagovat určitým způsobem. Flegmatik by si přál mít více přátel, ale to by musel být vřelejší. Vztekloun by chtěl zažít ve svých intimních vztazích trochu klidu, což jeho výbušný temperament nedovolí. Sklon k pesimismu a dlouhodobému smutku je také velkou životní zátěží. Stejným břemenem může být nerovnováha mezi rozumovou a sociální inteligencí, nutkavá potřeba vzbuzovat pozornost v každé společnosti, zbytečný ostych a neschopnost srovnat se sám se sebou. Dědictví tohoto typu se velmi obtížně přijímají, zvlášť když má člověk od malička natvrdo zažitou zkušenost, co všechno s nimi on i jeho vlastní rodiče sami na sobě vytrpěli. Hlavní problém spočívá v tom, že kromě vlastního srovnávání se s vrozenou reaktivitou musí člověk najít lidi, kteří budou také ochotni jeho nepříjemné vlastnosti tolerovat. Když není dostatek sociální inteligence, je zde vysoké riziko, že člověk s tímto svým nechtěným dědictvím zůstane sám.
Velmi vážným problémem jsou genetická dědictví, která již řadíme mezi poruchy či nemoce. Některé vrozené vady jsou neslučitelné se životem, novorozeně umírá hned nebo do několika let po porodu. Vrozené metabolické vady znamenají často nutnost celoživotní diety, tedy celoživotní nutnost odříkat si některá jídla. Existují vrozené poruchy, které vedou ve středním věku k chorobě směřující během několika let k nezadržitelné smrti. Člověk se může narodit s vrozenou poruchou některého orgánu, s deformací části těla. Taková porucha ho často trápí celý život a nedovolí mu dožít se vyššího věku. Tváří v tvář těmto nechtěným dědictvím prožíváme naplno nespravedlnost světa, ve kterém žijeme. Vrozenou poruchu či deformitu, která přináší utrpení svému nositeli i jeho okolí, obvykle nikdo nezavinil. Proč tedy tito lidé musí tak trpět? Je velmi obtížné tento fakt zabudovat do svého světového názoru. Mám já právo užívat si světa, když existují lidé, kterým to je bezdůvodně odepřeno? Nevyplývá pro mne z této reality nějaká povinnost? Na druhé straně si přece nemohu kazit život přemýšlením o těch, kterým mé radosti nebyly dopřány! Já jsem to nezavinil, proč bych se tím tedy měl zabývat? Ale co kdybych já byl v té situaci, byla by pro mne snesitelná nevšímavost těch zdravých? Odpověď na takové otázky je velmi nesnadná, zvlášť když si je položíme pěkně vedle sebe a žádnou nevynecháme.
Konfrontaci s nezaviněným lidským trápením řeší odedávna lidé nejrůznějším způsobem. Nejsnazší je konfrontaci odmítnout a trpícím lidem se systematicky vyhýbat. Když se začne ozývat neuspokojené svědomí, je možné dát trochu peněz nějaké instituci, která se problémem zabývá. Toto řešení si ale vyžaduje stavět kolem sebe neprostupné zdi. Chudoba je také určitým nechtěným dědictvím, a ta je všudypřítomná. Rozvoj moderní technologie nabízí možnost odložit řešení do blízké budoucnosti. Dnes ještě lidé tímto způsobem trpí, ale v dohledné době budeme umět každou vrozenou vadu napravit, a když ne, budeme ji včas diagnostikovat a je v našich možnostech, aby se nositelé takových vad nerodili. Ale i zde vrtá červíček pochybností. Nikdy asi nebudou všechny děti počínány ve zkumavce. Co když matky ze svého rozhodnutí budou dávat život těm, o kterých budou vědět, že jsou nositeli nechtěného dědictví? Ženy také mohou velice snadno celou naši snahu o kontrolu procesu početí bojkotovat úplně a dále nechat působit přírodní loterii, která postižené lidi bude vždycky přinášet. Ostatně až dosud všechny snahy o kontrolu genetické výbavy lidského společenství ztroskotaly, proč by neměla ztroskotat i tato? Zdá se tedy, že se lidé s vrozeným postižením budou mezi námi pohybovat nejen v blízké, ale i ve vzdálené budoucnosti.
Naše křesťanská tradice nám nabízí určitá řešení, která jsou sice obtížnější, ale přece jen přiměřenější. Vede nás k úvaze, zda nezaviněně trpící lidé nemají ve společnosti nějakou důležitou roli. Jakmile si problém položíme tímto způsobem, získáme řadu podnětů pro nás i pro nositele nechtěného dědictví. Handicapovaní lidé nás ostatní svou existencí upozorňují, že naše zdraví a spokojenost není samozřejmou věcí, že jsme je docela snadno nemuseli nikdy mít, ale že je také můžeme kdykoliv ztratit. Učí nás tedy vážit si toho, co máme. Tím, jak alespoň někteří z nich svá postižení snášejí, dávají ostatním naději, že žádná ztráta nemusí být fatální, že člověk vždycky může ve svém životě najít něco, pro co má smysl žít. Lidé s genetickou vadou tím, že jsou odkázáni na pomoc druhých, jsou také učiteli lidské solidarity. Názorně nám ukazují, že když někdo dostal téměř vše a druhý velice málo, je povinností toho dary bohatšího pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje. Znalost mechanismů sociálních dědictví a genetických postižení je silným argumentem v rukou těch, kdo zdůrazňují relativitu práv schopných, úspěšných a bohatých použít jen pro svůj prospěch to, co vydělali. Názorně vysvětluje, proč má mít člověk (jestliže chce být člověkem) starost nejen o sebe, ale i o druhé. Řečeno zcela jednoduše, lidská společnost potřebuje lidi s nechtěnými dědictvími, aby měla dost důvodů zůstat společenstvím lidí.

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha