Dodnes slouží v mé domácnosti a na chalupě mnohé z toho, co jsem získal touto cestou. Pro sběratele, a mezi ty se též počítám, je inzerát nejdobrodružnější čtení, bez  něhož se nikdo z nás neobejde. Až jednou: v inzerátu v rubrice Prodám jsem uviděl značku Nechtěné dědictví. Obyčejný, tuctový čtenář si ničeho nevšimne, ale pro nás, sběratele, je takový přístup dědiců k naší celoživotní kolekci grafických listů, automobilových veteránů, ale i sbírce sýrových etiket zdrcující životní prohrou. Může vůbec někdo, kdo má v žilách alespoň molekulu stejné krve, tak odpudivě bezcitně přistoupit k něčemu, co měl jeho blízký rád? Tehdy jsem o těchto dvou slovech dlouze přemýšlel a přemýšlím dosud. Tím spíše, že se konkrétní případy tohoto zvláštního lidského selhání objevují kolem mne stále častěji. Nechtěné dědictví...
V tomto čísle Sanquisu se stalo jeho tématem. Přes všechno vlastní váhání musím připustit, že existují i jiná nechtěná dědictví, která jsou zůstavitelem zaviněná a pro dědice opravdu tragická. Spravedlnost má na očích pásku, aby nemohla nikomu nadržovat, je ale pravda, že je slepá.