| A co takhle Klondike |
|
| SANQUIS č.17/2001, str. 66 |
| Vyrazili jsme na řeku. Tři kánoe, zásoby na týden a posádky se smíšenými pocity: jsme kvalifikovaní na takovou cestu? Je nás šest, čtyři dávní maturanti, kterým chybí už jen jeden či dva roky do šedesátky, a dva devatenáctiletí spolužáci.
|
|
Mladíci na kánoích trochu jezdili, syn Mark na klidných českých řekách, jeho kolega Chris na ontarijských jezerech. Senioři jsou na tom hůř. Já sice sjížděl od 70. let peřejnaté říčky a jezera severního Ontaria, v poslední době už jen pivní trasy populárních českých říček Vltavy, Berounky, Otavy apod. Jiří se zapsal na kanoistický rychlokurz ve svém bydlišti v St. John´s Newfoundland. Dva Mirkové se prostě spolehli na svůj přirozený talent a patrně i na to, že párkrát za svůj život vstoupili do kánoe; nepamatují se ale kdy.
Řeka se jmenuje Teslin. 184 km jízdy a budeme na řece Yukon, pak dalších 592 km a budeme v Dawson City, tedy celkem 776 km, a plánujeme na to 16 dní. Víceméně chceme podniknout cestu ve šlépějích účastníků zlaté horečky z roku 1898, to je ta prazákladní myšlenka turismu na řece Yukon.
Blouznivci roku 1898 zahájili svou sladkovodní cestu na jezeře Bennett potom, co každý přivlekl povinnou jednu tunu zásob od přístavu Skagway na Aljašce až k břehům jezera. Sedm tisíc plavidel všeho druhu postavených na místě se na jaře 1898 vrhlo na 800kilometrovou cestu do Dawsonu. Řeka Yukon si s nadšenci občas pohrála. Museli překonat několik peřejí. Miles Canyon, White Horse (dnes zaplavený přehradním jezerem), Five Fingers a Rink některé z nich překlopily, takže vše ztratili, jiní utonuli.
Teď mnoho kanoistů vyráží na Yukon z městečka Whitehorse, kam jsme i my přiletěli z kanadského Vancouveru. Vybrali jsme si ale raději Teslin, abychom se vyhnuli nudnému až třídennímu pádlování „olejem“ jezera Laberge. Indiánský řidič nás s vypůjčenými kánoemi a zásobami odvezl k Johnson´s Crossing na Teslinu, načež nás ponechal našemu osudu a neobydlené divočině. Jen v jednom úseku se přiblížíme ke Klondike Highway a na ní v místě zvaném Carmacks si doplníme zásoby.
První dny nám počasí přálo, na rychlost řeky, v průměru 8 km/hod., jsme si velmi rychle zvykli. Jak se ukázalo, někteří pánové se rozhodli, že nehnou prstem a všechno nechají odřít řeku. Tábořiště na Teslinu jsou početná, dokonce i označená na vodácké mapě. Většinou jsou na ostrovech. Má to výhodu: medvědi je nenavštěvují tak často, je to pro ně nepohodlné. Dny jsou dlouhé, slunce zapadá až před jednou hodinou ráno, nejsme daleko od polárního kruhu. Je 11.30 večer, slunce odchází z opuštěného, zpola zborceného přístřešku na Henry Islandu
(obr. 2). Majitel jej opustil před mnoha desítkami let, jak naznačuje i nedaleký srub s propadlou střechou. Takových trosek je na trase alespoň tucet. Trapeři jsou osamělí lidé, pánve zlatokopů dávno nahradily stroje a dřevorubci rovnající metrová polena na březích řek zmizeli spolu s lodními tesaři a kolesovými parníky. Kdo má zájem o jejich sruby? Divočina opět ovládla lidské příbytky, po řece se plaví převážně turisté. Jeden osud mluví za všechny. Roku 1910 se u Hundred Mile Creek usadili Joe a Bill. Chovali norky, Joe převážně lovil, Bill prováděl prospektorskou činnost. Velký úspěch se ale nedostavil. Joe si na jedné cestě na voru svázaném ze dvou klád vypíchl oko, když v zatáčce vletěl do vrbiček. Později Bill po samoléčbě infekce prostaty, již si sám naordinoval, nevydržel bolesti a zastřelil se. Joe, sám a sám za dlouhých polárních nocí, takřka zcela oslepl čtením při svíčce. Práci nezvládal, a tak v roce 1918 opustil farmu a odešel do New Westminsteru B.C. Jejich srub je v ruinách.
Malé přítoky do řeky se podobají rybářskému ráji. Během půl hodiny máme tři pěkné štiky (obr. 3). Modrý, vzduchotěsně uzavřený barel s potravinami pod pánví s rybami odtáhneme na noc minimálně 20 m od stanů a sami se převlékáme do nočního oblečení, jež nevoní po jídle. Medvědi mají výborný čich a ryby přímo zbožňují.
Ticho kanadské přírody je přízračné, vody se valí nehlasně. Jejich skrytá gigantická síla se projevuje vyboulenými víry pokrývajícími celou hladinu řeky. Rozlévají se do desetimetrových kol a snaží se stáčet kánoi svým směrem, ale kormidelník se nedá. Místy to šumí na stěnách kánoe jako sodovka; to voda, načechraná proudy Niagary pod hladinou, měkne a vytváří péřový polštář, do kterého se pádlo boří. U vzdáleného břehu je občas slyšet šumění a klokot vodního proudu, který se žene přes vyvrácené kmeny vyrvané z břehů při jarním tání. Přiblížit se k takovému břehu je nebezpečné. Vůbec je obtížné přistávat, nelze pádlovat proti proudu. Musíme obdivovat staré kolesové parníky, jež se proti němu prodíraly. Samozřejmě v některých místech používaly rumpály s řetězy a ve skalách se obtížnými úseky protahovaly pomocí kotev.
Před námi je náhle velký oblak prachu, ale žádný hluk, nic; to se sesula lavina jemného písku ze strmého třicetimetrového svahu. Díkybohu následuje jen malá vlna. Držme se! Většinou ale plujeme majestátní scenérií široké řeky, zalesněných kopců a mnoha ostrovů hustě porostlých buší. Vidíme losice, jednu i s mládětem, ale na kýženého medvěda nemáme štěstí, tak si stěžují dva Mirkové. Já ale říkám: „Štěstí máme!“. Každé tábořiště důkladně prohlédneme, než se usadíme. Přítomnost medvěda ve formě stop, trusu a servané kůry ze stromů, jimiž označuje své teritorium, je nám jasným příkazem k odchodu. Máme sice medvědí sprej, ale kdo chce stříkat na vzteklíka.
Tmavá voda Teslinu se vlévá do tyrkysově zeleného Yukonu u Hootalinqua („setkání dvou řek“ v řeči indiánů). Little Salmon nedaleko Carmacks je malá zanedbaná indiánská vesnička, jejíž obyvatelé budují kolem hrobů svých předků ohrádky anebo domečky jako větší psí boudy (obr. 4). Carmacks samotné má samoobsluhu, pár motelů a tábořiště se sprchami. Poprvé za sedm dní se sprchujeme horkou vodou. Nenasytnému Mirkovi dochází dolar ve sprchovém automatu a namydlený žadoní o další minci. Doplňujeme zásoby a vyrážíme. Máme za sebou 320 km, poslední tři dny bylo pod mrakem, teď vytrvale prší. Projíždíme obávané Five Finger Rapids. Skály ční ze dna jako obří prsty, odtud název peřejí. Musíme objet ten nejvíce zprava, ve vlnách se nám do kánoe nahrnulo pouze pár litrů vody. Mezi ostatními Prsty přišlo o život již pár lidí. Hned po peřejích se dva pánové rozvalí v kánoi a nechávají se při dlouhých diskusích unášet proudem. „Co to tady je?“ podiví se jeden z diskutérů a upozorní na bílé chocholky vln, jež značně převyšují boky kánoe. Pánové se zvedají a zjišťují, že se řítí do vln Rink Rapids. Díky dobré práci expertů, kteří během zimy 1902-1903 trhavinami odstranili nebezpečné balvany, aby usnadnili navigaci parníkům, dopadla tato příhoda pro oba pány šťastně. Poučení? V divočině je dobře předem prostudovat průvodce a není dobře se trhat od kamarádů. Déšť pokračoval až do Fort Selkirku, pevnosti a obchodní stanice společnosti Hudson Bay z roku 1852. Aljašští indiáni z kmene Chilkat ji obratem vypálili, aby se zbavili konkurence v obchodu s kožešinami. Stanici opět přivedl k životu příchod Yukonských polních sil (část kanadské armády) a rozvinutí obchodní činnosti v místě roku 1889. K rozkvětu došlo během zlaté horečky, úpadek přicházel pozvolna až do roku 1950. Pro radost turistům se z Fort Selkirk stal pěkně udržovaný skanzen a čisťounké tábořiště.
Po tomto posledním polibku civilizace nás déšť provází neustále, mokré oděvy, voda teče rukávy pod pláštěnky, mokré stany, mokré dříví. Řeka nabrala šířku jezer proudících v meandrech mezi nespočetnými ostrovy. Naše kocábky vypadají směšně na tom masivu vody. Pádlujeme statečně. Průvodce neoznačuje žádná tábořiště na řece Yukon, ostrovy totiž každým rokem vznikají a zanikají. Řeka své děti rodí a požírá. Většinou hledáme ostrůvky se štěrkopískovou kosou, nejsou tam komáři, protože fouká vítr a na písku se dobře staví stany. Vaříme čaj, říční voda je zbarvená hnědým jílovitým pískem a bez filtrování čaj z ní uvařený chroupá mezi zuby.
Včera si Jiří stěžoval na bolest zad, dnes ve tři v noci jsme zavolali radiotelefonem 911. Dovídáme se, že policie nám nepomůže, nejedná se prý o ohrožení života. Kdepak letecká ambulance! Ale Jiří se jednoduše nemůže hnout, leží ve stanu jako kláda. Nakonec náš outfitter (půjčovna lodí) ve Whitehorse zařizuje odvoz Jiřího soukromou helikoptérou do Dawsonu (obr. 5). Cena 2500 kanadských dolarů, platí se předem. Buď kreditní kartu, anebo nic! Pánové zhýčkaní Evropou se diví. Do Dawson City máme 185 km.
To mi připomíná podivný osud jistého Marshalla. V dubnu 1941 navštívil dřevařský kemp u Selwyn River (kousek výše na řece, asi 230 km od Dawsonu) pracovník z nedalekého konkurenčního kempu a nalezl Marshalla postiženého dnou, nepohyblivého, s oběma nohama oteklýma na dvojnásobek normální tloušťky, trpícího v bolestech. Marshallovi došla pitná voda, a protože se mohl jenom plazit, nabíral sníh sběračkou na dlouhé rukověti otevřenými dveřmi. Špinavý sníh nechal roztát a odpornou vodu pil. Přes svůj stav Marshall odmítal pomoc od nenáviděných konkurentů. Přesto byl navzdory hrozbě jarního tání vyslán posel po zamrzlé řece do Fort Selkirku s žádostí o pomoc. Ledy se ale hnuly a záchrannou akci zdržely. První loď po odplutí ledů nalezla Marshalla mrtvého.
No a co my? Jeden muž v trapu, musím pádlovat sám. Zatěžuji příď, ale přesto bojuji se silným větrem a s úsilím udržuji směr. Odpočinout si nesmím ani na pár vteřin. Vrátit loď do směru není na otevřené vodě pro jednoho člověka možné. Jen zřídka se vítr utišuje a přeháňky neustávají. Soutok White River s Yukonem je fascinující, sopečným popelem zbarvená mléčná voda je zprvu přesně oddělená od hnědé vody Yukonu a jen pozvolna se s ní mísí v hustou béžovou polévku. Míjíme množství ostrovů, panoráma se rozevírá, jen obtížně hledáme ostrovy vhodné ke stanování.
Za tři dny jsme v Dawsonu (obr. 6), uplynulo přesně 14 dní od našeho odjezdu z Johnson´s Crossing. Městečko, jež omývá Klondike a Yukon, vstává již pár let z mrtvých. Ještě v padesátých letech vyhlíželo jako tehdejší české pohraničí. Děti si hrály v opuštěných staveních s rozlámaným nábytkem, starými fotografiemi a věcmi, jež kdysi někomu patřily. Turistika s průvodkyněmi a rekonstruovanými budovami poštovního úřadu a divadla (obr. 7) všechno napravuje; nebo ne?
V době největší slávy tu žilo až 35 tisíc lidí, většinou mužů a většinou ve stanech. Dnes s 2200 obyvateli je populace vyrovnanější. Lidé tu byli vždycky šťastní, přestože téměř všichni přišli pozdě a nestačili si zakolíkovat svůj podíl na zlatonosných potocích. A proč nebýt šťastný, vždyť je to město fandů.
Zaplatíme si a můžeme rýžovat zlato z „nasoleného“ písku starým způsobem, v pánvi (obr. 8). Na památku dostávám prťavou lahvičku s vyrýžovanými zlatými šupinkami. Dredge No. 4 (vodní rypadlo č. 4) (obr. 9) je jedno z mnoha monster z počátku 20. století, jež nahradily zlatokopeckou pánev a přeměnily údolí řek v měsíční krajinu plnou hromad vytěženého štěrku. Prý si příroda pomůže sama, říká tlustý velitel hasičského sboru města Dawson City, který si také přivydělává prováděním turistů. Má prsteny, hodinky, náramek a přívěsky ze zlatých nugetů a je nepochybně šťastný. Vodní rypadla jsou již dlouho mimo provoz, dnes se zlato těží obyčejnými rypadly nebo vodními děly. Těžba nerostů, a to hlavně jiných než zlata, představuje 50 % místní ekonomiky, zbytek patří službám.
A nakonec jedna zajímavost: náš slavný krajan, cestovatel Jan Welzl zde má svůj podíl vykolíkovaný. Je pochován na hřbitově nad Dawsonem. (obr. 10). Díky americkým krajanům byl jeho hrob obnoven a je dobře udržován. Jsou na něm kytičky, i polní, jak je čeští návštěvníci natrhají na okolních loukách...
|
|
|
 |
obsah čísla 17 |
 |
ročník 2001 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
