| Povídka: Upíři platí polovic |
|
Jana Rečková |
| SANQUIS č.57/2008, str. 116 |
Na průčelí nové čtyřpatrové budovy, celé z matného skla, se hrdě vyjímal nápis Správa hřbitovů Demaeren. Jobin pokýval a jeho hubená tvář s nehezkou zarudlou vyrážkou nabrala chmurný výraz. V Demaerenu jsou tři hřbitovy. Před dvěma lety měla Správa tři úřednice a jeden počítač. Vrchní správce byl zjevně stižen megalomanií, když nechal postavit tuhle skleněnou obludu. Jo. A proto letos už potřetí zvýšili poplatky. Jobin vzdychl a než vstoupil, pokusil se uhladit vlasy zvlhlé podzimním mrholením. Jeho mokré tenisky se nehodily na leštěný mramor ani na tlustý koberec. Zamyslel se a zvolil mramor. Lépe se umývá. Prošel vznešeným tichem dokonalého úřadu k dokonalé úřednici za sklem s nápisem informace. „Severní hřbitov, rodinné hrobky,“ vyslovil svůj požadavek co nejstručněji; čas pěstěných úřednic je drahý... Mohla odpovědět číslem dveří a poschodí.
|
|
|
|
| Místo toho udělala otrávený obličej, ale moc se jí nepodařil, že by botox? Načež s pohrdavým trhnutím rameny ukázala bradou kamsi za záda nezajímavého návštěvníka. Otočil se a objevil orientační tabuli. „Promiňte,“ zamumlal rychle a měl na sebe zlost. Nevšímavý a k tomu slušně vychovaný, jak nepraktická kombinace vlastností, řekl by děda. Výtah bez okolků hlásal, že je určen výhradně pro zaměstnance. Jobin šlapal do čtvrtého patra a před očima se mu tmělo. Zatracená slabost. Zastavil se, oddechoval, svět čtvrtého patra pozvolna nabýval sytějších barev. Dveře čtyři sta dvanáct. Tady. Úřední hodiny... Právě teď. Nesměle zaklepal. Zevnitř se ozval neartikulovaný řev. Jobin zděšeně couvl, když z místnosti vyletěl brunátný chlap v pomačkaném obleku a hromovým basem se návštěvníka zeptal, umí-li číst. „Umím,“ odvětil Jobin, nešťasten, že si není vědom žádného prohřešku. Úředník zakoulel očima, oběhl dveře a ztuhl.
|
|
| „Zas ji někdo ukrad!“ zabědoval. „Sakra, hajzlové nevycválaný! Srandisti zatracený!“ Zadupal nohama a Jobin očekával, že se rozpláče. Nebo ho na fleku trefí šlak. Docela ho chápal. Vyvěsí si ceduli neklepat a oni mu ji seberou. S takovou si v práci ani nezdřímne... Muž v obleku, pan Koppetz, jak stálo na tabulce s úředními hodinami, však měl tuhý kořínek. Přežil. Uklidnil se a znechuceně Jobina vyzval, ať jde dál. Ohromně vybavená kancelář. Na měkké pohovce se dosud rýsoval otisk ležícího statného těla. „Co chcete?“ zeptal se úředník. Zívl. „Jsem Jobidar Hayer, na Severním hřbitově máme rodinnou hrobku... Už sto let,“ začal Jobin. Úředník si změřil jeho ošuntělý oděv. „No a?“ „Nemůžu už platit nájem. To třetí zvýšení je nad moje možnosti.“ „Ale,“ pronesl pan Koppetz s hlubokým nezájmem. „Najděte si práci. Jste mladý.“ „Nikdo mě nezaměstná,“ vysvětlil mu Jobin. „Mám AIDS.“ Úředník se o dva metry odtáhl. Rozměry kanceláře mu to dovolovaly. „No tak hrobku prodejte. Pokud vím, zájem je v současné době značný.“ Jobin potlačil chuť sdělit tomu povýšenému ksichtu, že náhodou není narkoman, že ke své nemoci přišel při transfuzi po autonehodě, když v malém špitále neměli krev skupiny AB Rh- a jediný dobrovolný dárce neměl potuchy, že je HIV pozitivní, neboť se nakazil před pár dny... Vždycky měl chuť tohle říkat. Křičet, když se na něj takhle dívali. Těžko si zvykal mlčet. Místo toho klesl do křesla. Sotva se držel na nohou. „Nemůžu hrobku prodat. Dědeček ji potřebuje. Zlobil by se.“ „Dědeček?“ Pan Koppetz si vjel prsty do vlasů a rozcuchal si přehazovačku. „Váš dědeček je v té hrobce pohřben. Tudíž se těžko může zlobit!“ „Totiž,“ šeptl Jobin, „dědeček trvá na polovičních poplatcích. Vzhledem k tomu, že je upír, využívá hrobku jen zpoloviny, chápete?“ Úředník se nadechl. Zfialověl. Tak ty si ze mě budeš dělat srandu, jo? Pak ho napadlo, že AIDS třeba může člověku vlézt na mozek. Určitě může. Opatrně s tím mládencem. „Poslyšte,“ pravil vlídně, „to opravdu nejde. Rozumím vám, jistěže. Ovšem ceny za poslední rok stouply několikanásobně. Hlavně ceny služeb, víte?“ „Myslíte úklid hrobek?“ Jobin se podrbal ve vlasech. „Platy uklízečů ale ne. Pracoval jsem u vás jako brigádník. Předloni a letos v létě.“ „Čisticí prostředky, košťata, hadry,“ objasnil mu Koppetz s přehledem. „Lidé jsou levní, o lidi nejde...“ „Hm.“ Jobin pokývl. „Tak já to dědečkovi řeknu. On už něco vymyslí.“ „Vy s ním... komunikujete?“ Koppetz se kousl do rtu. Proč jsem nedržel hubu? Zatracená zvědavost.
|
|
„No... jistě.“ „A on vás... neohrožuje?“ „Ne. Upíři se AIDS bojí jako... jako kříže. Víc. Ono mezi nima přibývá ateistů.“ „Aha. Tak... Sbohem.“ „Díky za pochopení.“ Jobin se namáhavě zvedl a těžkým krokem zamířil ke dveřím. „Není zač,“ zamumlal Koppetz a vrhl toužebný pohled na pohovku. Ne, žádné spaní. Zjistil z počítače, kolik Hayer za tento rok dluží, a uchechtl se. Hmátl po telefonu, nacvakal číslo. „Hrobka Hayerů propadá v náš prospěch,“ oznámil. „Rakve přemístíte jako obvykle. Uhelná rokle. Oznámení bývalému majiteli... To nespěchá. Jako obvykle. A inzerát. Možnost pronájmu...“ Zakuckal se a zrudl. „Nojo, nojo. Já vím, že máte po pracovní době. Tak ale co nejdřív. Zítra.“
„Zas se na tebe ptala Zita,“ pravil Jobinův dědeček. Rozvaloval se na židli a cvakal zuby. „Úžasně ji vzrušuješ. Povídala, že se onehdá stěží udržela. Spal jsi jako nemluvně. Myslí prý jen na tebe. Chtěla by být s tebou navždy... Málem by jeden setřel slzičku.“ „AIDS jí nevadí?“ „Sama se nakazila, ale ještě zaživa. To je dočista jiná situace,“ prohlásil zesnulý pan Hayer. „Však ten, kdo ji... hm, přivedl mezi nás, to ošklivě odnesl.“ „No, já bych ještě počkal,“ řekl Jobin. „Pokud jí to příliš nevadí...“ „My máme čas,“ zasmál se upír a odhalil špičáky. „Ovšem ta záležitost s hrobkou spěchá. Ten lump úřednická si dovolil na moji hrobku pověsit ceduli k pronajmutí?“ Jobin pokrčil rameny. „Já ti to říkal.“ „Jen počkej, ty grázle,“ zahrozil upír sevřenou pěstí. „Jo, chlapče, dej mi do sklepa náhradní rakev. Kdyby něco.“ „Jistě, dědečku,“ kývl mladík.
Pan Koppetz se po vydatné večeři odebral k televizi, neboť byl nadšeným sportovcem, a s funěním a výkřiky, tu nadšenými, tu zlobnými, sledoval mistrovství Evropy v atletice. Při následující detektivce usnul. Probudil ho zvláštní zvuk, jakoby cvakání zubů. Koppetz si promnul těžká víčka a zamžoural. Ve fialovém světle, vycházejícím z rozevřeného pláště neznámého vyzáblého starce, vypadal důvěrně známý pokoj cize. „Přiletěl jsem oknem,“ prohlásil stařec a vycenil zuby. Koppetz zahlédl jeho špičáky a zaječel. „Celý dům tvrdě spí,“ ujistil ho noční host. „Pouštění žilou patřívalo k oblíbeným léčebným metodám. Pro vás je to ideální. Trpíte vysokým krevním tlakem a polyglobulií, zvýšeným množstvím červených krvinek... Vyhrňte si rukáv!“ Koppetz se roztřásl hrůzou. Upír se pobaveně ušklíbl a sklonil se k jeho předloktí.
„J-já myslel... že... upíři...“ „Sají výhradně z krčních žil?“ Stařec zvedl hlavu a zavrtěl jí. „Pověra. Tak. Pro dnešek stačí. Má hrobka zůstane mé rodině, pane Koppetzi! Rozuměl jste mi?“ „A-no,“ vykoktal Koppetz. Vzápětí upadl do mrákotného spánku plného dusivých nočních můr. Ranka na předloktí vypadala jako po odběru krve, provedeném ne právě nejobratnějším zdravotníkem. Koppetz na ni zachmuřeně zíral, zatímco žhavil telefony. Konečně měl pohromadě svou skupinu stěhováků, statných mužů, které používal k přepravě neplatících nebožtíků do Uhelné rokle, divoké skládky v krasovém území, kde se neustále něco bortí a propadá, a tudíž nenávratně ztrácí. Koppetz si oddechl. Za dvojnásobek běžné mzdy přijdou ještě dnes. A teď poustevníka Frankina. Známý lidový léčitel a vymítač zlých duchů bude dělat drahoty, ale za patřičnou sumu ve svém arzenálu jistě najde i prostředek proti upírům. ���������� Stáli v podzemním prostoru Hayerovy hrobky. Násilně otevřená mříž za jejich zády žalobně povrzávala a přestože bylo poledne, obcházel je mráz. Čtyři stěhováci se posilnili z placatých láhví. Frankine rozestavil na mramorových či čedičových náhrobcích svíce, hojně sklepení pokropil svěcenou vodou (kde ji ksakru vzal?) a mávaje krucifixem jal se pronášet dlouhé latinské věty, jež mohly být právě tak modlitbami jako nečistým zaklínadlem. Koppetz našel sarkofág se jménem Anestaz Hayer. Přikázal silákům, aby odstranili kamenné víko. Vykonali, co měli uloženo, a couvli, celí bledí. Nezamlouvala se jim ani černá rakev, ani nasládlý pach, jenž se nad ní vznášel. Poustevník Frankine přestal prozpěvovat a chopil se své nejdůležitější zbraně, vyhlazeného osikového kopí s dokonalým hrotem. Jako by studoval techniku výrobců zbraní doby dřevěné, pomyslel si Koppetz. Dělalo se mu mdlo, jen se na ten hrot podíval. Rovnou do srdce, věděl od Frankina, a viděl to ostatně v mnoha filmech. Bude to hnusné a děsivé. Frankine v černém hábitu, s krucifixem v levé a osikovým kopím v pravé ruce, přistoupil k rakvi. „Zvednout!“ zavelel. Koppetz koukl na své siláky. Choulili se u mříže jako opuštěná kuřátka. Vztekle, ale velmi tiše zaklel a udělal tu práci sám. Rakev byla prázdná. Zaklel podruhé, tentokrát nahlas. Frankine nereagoval. Stál nehybně, nepřítomný pohled upíral do prázdna, kopí držel volně mezi prsty pozdvižené ruky. Koppetz si všiml, že hrot zbraně se lehce chvěje a pomaličku se otáčí. Kam? Ne. To ne! Hrot mířil na něj! „Ale to přece...“ Nedomluvil. Kopí mu probodlo srdce. Frankine procitl z tranzu. Vykřikl. Ozvěna to opakovala, teprve po ní hoši stěhováci. Frankine si klekl k mrtvému a odkryl mu zuby. Ano, poustevník Frankine se nemýlí. Pravé upíří„J-já myslel... že... upíři...“ „Sají výhradně z krčních žil?“ Stařec zvedl hlavu a zavrtěl jí. „Pověra. Tak. Pro dnešek stačí. Má hrobka zůstane mé rodině, pane Koppetzi! Rozuměl jste mi?“ „A-no,“ vykoktal Koppetz. Vzápětí upadl do mrákotného spánku plného dusivých nočních můr. Ranka na předloktí vypadala jako po odběru krve, provedeném ne právě nejobratnějším zdravotníkem. Koppetz na ni zachmuřeně zíral, zatímco žhavil telefony. Konečně měl pohromadě svou skupinu stěhováků, statných mužů, které používal k přepravě neplatících nebožtíků do Uhelné rokle, divoké skládky v krasovém území, kde se neustále něco bortí a propadá, a tudíž nenávratně ztrácí. Koppetz si oddechl. Za dvojnásobek běžné mzdy přijdou ještě dnes. A teď poustevníka Frankina. Známý lidový léčitel a vymítač zlých duchů bude dělat drahoty, ale za patřičnou sumu ve svém arzenálu jistě najde i prostředek proti upírům.
Stáli v podzemním prostoru Hayerovy hrobky. Násilně otevřená mříž za jejich zády žalobně povrzávala a přestože bylo poledne, obcházel je mráz. Čtyři stěhováci se posilnili z placatých láhví. Frankine rozestavil na mramorových či čedičových náhrobcích svíce, hojně sklepení pokropil svěcenou vodou (kde ji ksakru vzal?) a mávaje krucifixem jal se pronášet dlouhé latinské věty, jež mohly být právě tak modlitbami jako nečistým zaklínadlem. Koppetz našel sarkofág se jménem Anestaz Hayer. Přikázal silákům, aby odstranili kamenné víko. Vykonali, co měli uloženo, a couvli, celí bledí. Nezamlouvala se jim ani černá rakev, ani nasládlý pach, jenž se nad ní vznášel. Poustevník Frankine přestal prozpěvovat a chopil se své nejdůležitější zbraně, vyhlazeného osikového kopí s dokonalým hrotem. Jako by studoval techniku výrobců zbraní doby dřevěné, pomyslel si Koppetz. Dělalo se mu mdlo, jen se na ten hrot podíval. Rovnou do srdce, věděl od Frankina, a viděl to ostatně v mnoha filmech. Bude to hnusné a děsivé. Frankine v černém hábitu, s krucifixem v levé a osikovým kopím v pravé ruce, přistoupil k rakvi. „Zvednout!“ zavelel. Koppetz koukl na své siláky. Choulili se u mříže jako opuštěná kuřátka. Vztekle, ale velmi tiše zaklel a udělal tu práci sám. Rakev byla prázdná. Zaklel podruhé, tentokrát nahlas. Frankine nereagoval. Stál nehybně, nepřítomný pohled upíral do prázdna, kopí držel volně mezi prsty pozdvižené ruky. Koppetz si všiml, že hrot zbraně se lehce chvěje a pomaličku se otáčí. Kam? Ne. To ne! Hrot mířil na něj! „Ale to přece...“ Nedomluvil. Kopí mu probodlo srdce. Frankine procitl z tranzu. Vykřikl. Ozvěna to opakovala, teprve po ní hoši stěhováci. Frankine si klekl k mrtvému a odkryl mu zuby. Ano, poustevník Frankine se nemýlí. Pravé upíří špičáky.
Jobin se vrátil z brigády při úklidu městského parku totálně zmořený. Stěží se dokázal zout, stáhnout promočený vaťák a igelitovou kapuci. Praštil sebou do křesla a bojoval svůj přetěžký každodenní boj: alkohol nebo vitaminy? Vyhrál spánek. Netrval však dlouho. „Dík za rakev, byla čistá a bez pavouků,“ usmíval se děd. „Vzbuď se, chci tě představit dámě.“ Jobin se zprudka posadil. Upírka Zita byla opravdu půvabná a měla v očích smutek. „Lidé jako rasa se všeobecně přeceňují,“ řekla vážně. „Proč se tolik trápíte, jen abyste mohl o chvilku déle patřit k nim?“ „Ani nevím,“ vzdychl a zmámeně se na ni usmál. „Líbíte se mi,“ vrátila mu úsměv. Sevřenými rty, ale nevadilo to, měla je hezky plné a sytě červené. „Jste tak jiný!“ „Aby ne, nemám ty vaše zuby,“ mínil Jobin.
|
|
|
Upírka se neurazila. „Já počkám, Jobine. Na velkou lásku se vždycky musí čekat. Třeba až do konce. Budu u vás v okamžiku vaší smrti, ale nebudu vás nutit, i kdyby mi mělo puknout srdce žalem.“ Široce rozevřela své jasně modré oči. „Moc si toho vážím,“ zamumlal Jobin v rozpacích. „Skutečně. Moc.“ Starý pan Hayer dojatě zamrkal. „Mládí,“ vzdychl. „Děti moje, tolik bych si přál vidět vás šťastné... Ale teď musíme bojovat. Chlapče, zítra zajdeš na Správu hřbitovů a požádáš o padesátiprocentní slevu.“ „Nad úředníky nezvítězíš,“ prohlásil Jobin s jistotou. „Uvidíme.“ Děd bojovně máchl pěstí. „Upíři nebo úředníci! Uzavírejte sázky, vážení!“
Kresby: Luděk Bárta
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.
|
|
|
 |
obsah čísla 57 |
 |
ročník 2008 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
