| Kfar Ecion, Thermopyly novověku |
|
Jan Andreska |
| SANQUIS č.57/2008, str. 111 |
Dnešní návštěvník najde v Guš Ecionu vzorně udržované vinice, ovocné sady, novou vinotéku a takzvaný Osamělý strom, botanicky Quercus calliprinos neboli dub palestinský, krásný a osm set let starý. Zdá se, jako by snad krutá válka nikdy ani nebyla. Bohužel byla. A jen košatý strom připomíná dávky kulometů a hřmění děl, které se tu ozývalo před dlouhými šedesáti lety.
|
|
|
| Když před mnoha lety vyšla česky kniha novinářů Collinse a Lapierra Ó Jeruzaléme!, přečetl jsem ji jedním dechem. Kniha je utkaná z lidských vyprávění a příběhů, které v součtu dávají čtenáři pocítit zbytečnost války a náhodnost osudů jejích jednotlivých účastníků. Už tenkrát mě zaujala tragédie konkrétní lidské komunity, pro kterou nová válka vystřídala starou. Tu válku, která znamenala v mnoha případech smrt jejich rodin a na kterou chtěli zapomenout při zakládání vinic a horských sadů. Rozhodl jsem se to místo navštívit a po letech jsem to opravdu udělal. Budu vyprávět neveselý příběh Kfar Ecionu.
|
|
|
|
Před šedesáti lety proběhla první ze série arabsko-izraelských válek na Blízkém východě, nazývaná dnes válka za nezávislost. V návaznosti na Rezoluci OSN č. 181 (Rozdělovací plán pro Palestinu) z 29. 11. 1947 propukly místní ozbrojené srážky, které nedůsledně brzdila britská mandátní správa. Ta se cítila být do té míry na odchodu, že vlastně nechtěla riskovat nic, životy svých vojáků a policistů už vůbec ne. To ale dostalo řadu židovských osad do zoufalé situace, ve které se náhle musely bránit bez cizí pomoci, jen samy svými skromnými prostředky. Jednou z takto postižených obcí byl také Kfar Ecion, kibuc založený jižně od Jeruzaléma na spojnici dvou starobylých měst: Betléma a Hebronu.
|
|
|
Založení kibucu Kfar Ecion
Už samo založení osady bylo nesnadné. Poprvé se zde roku 1927 usadili Jemenité, židé příchozí z jemenské diaspory. Založili osadu jménem Migdal Eder (Věž Eder), která své jméno získala podle Genesis 35:21: „I odebral se odtud Izrael, a rozbil stan svůj za věží Eder.“ Osadníci však byli nuceni své místo opustit už v roce 1929 kvůli násilnostem doprovázejícím arabské povstání a také kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám. Roku 1935 proběhl další pokus o osídlení, tentokrát s podporou židovského finančníka Šmuela Holcmanna. Osada byla nově pojmenována Kfar Ecion. Nepokoje dalšího, tzv. velkého arabského povstání v roce 1936 ale donutily osadníky vrátit se již v následujícím roce zpět do Jeruzaléma. Další vlna osadníků do této oblasti dorazila roku 1943. Tehdy Židovský národní fond vykoupil budovy německého opatství a ty se staly jádrem nového kibucu, který osídlili členové náboženského hnutí Mizrachi. I přes nepříznivé podmínky – nedostatek vody, pitné i zavlažovací, na palestinské podmínky tuhé zimy, kamenitá půda a nebezpečí arabských útoků – se tito osadníci rozhodli vytrvat. Jejich úmyslem bylo nejen usadit se zde, ale zároveň vybudovat zázemí pro nové příchozí z Evropy, o jejichž osudu byli sice ne zcela přesně, přesto však dostatečně informováni. Relativní izolace osady byla do jisté míry odstraněna založením kibuců Masu´ot Jicchak (1945) a Ein Curim (1946), též obydlených členy Mizrachi, a kibucu Revadim (1947), kde žili příslušníci socialisticko-sionistické společnosti Ha-Šomer ha-Tzair. Tak vznikl Guš Ecion, tedy blok nebo uskupení Ecionu.
|
|
 | | Samohybná děla Marmon- -Herrington tvořila páteř jednotek Arabské legie při závěrečném útoku na kibuc |
|
Boje o Kfar Ecion
S propuknutím bojů v závěru roku 1947 získal tento ecionský blok nový strategický význam, neboť ležel na jižní přístupové cestě k Jeruzalému. Záhy bylo jasné, že Ecion bude čelit útoku. Proto byly 5. ledna občanského roku 1948 evakuovány všechny děti a také některé ženy do Jeruzaléma.
|
|
Prakticky ihned poté, tedy v první polovině ledna 1948, byly osady Guš Ecionu obleženy místními Araby pod vedením Abd al-Kadra al-Husajního. V předvečer útoku se z okolí sešly stovky vesnických kořistníků s pytli na válečnou kořist, kterou doufali po dobytí získat. Kibuc bránilo pouhých třicet obránců, ovšem tak intenzivně, že při útoku padlo sto padesát útočníků.
Dne 4. května se soustředěný útok na kibuc opakoval. Tentokrát útočili příslušníci Arabské legie, jednotky vyslané z Transjordánska (dnešního Jordánska). Podporovali je opět místní Arabové. Obránci se ale ukázali jako houževnatý soupeř, byli totiž posíleni jak vojáky oddílů Palmach, tak i nově dodanými zbraněmi. Padlo dvanáct obránců, ovšem arabské ztráty byly vysoké, a tak byl útok legionářů odvolán.
Nad otevřeným hrobem padlých položil další den velitel obránců Moše Silberschmidt otázku: „Jakou cenu mají naše životy?“ A odpověděl si: „Žádnou ve srovnání s naším posláním. Tady hájíme hradby Jeruzaléma.“ Ve svém posledním dopise napsal tehdy jeden z obránců kibucu: „Máme alespoň jednu výhodu, kterou neměli mladí v evropských ghettech. Můžeme stát proti nepříteli se zbraní v ruce.“
Za úsvitu 12. května nastoupila přeskupená a těžkými děly posílená Arabská legie k dalšímu útoku. Padl Moše Silberschmidt a byla dobyta centrální výšina zvaná Osamělý strom. Definitivní pád byl neodvratný.
Ráno 13. května převzal velení útoku major Abdulláh al -Tal. Přeskupil děla a zahájil útok na bránu kibucu. Samohybná děla prorazila do kibucu a zbylých přibližně padesát obránců se vzdalo. Ukázalo se, že ti, kdo padli v boji, měli v jistém smyslu štěstí, protože vzdávající se obránci včetně raněných byli nemilosrdně zmasakrováni. Přežili pouze čtyři z nich. Celkem přišlo o život sto čtyřicet osm obránců Kfar Ecionu.
Pražský rodák mezi padlými
Collins a Lapierre poukazují ve své knize na českou národnost jednoho z obránců, Akivy Leviho. Nicméně při pátrání po podrobnostech jeho životopisu jsem našel nevysvětlitelný omyl, narodil se totiž v německém Trevíru. Mé další hledání ale přece jen poskytlo cenné informace v podobě stručné biografie Azriela Sandrovice, který padl ono poslední ráno.
Azriel Sandrovic se narodil roku 1923 v Praze. Jeho život může být považován za symbol složitosti konkrétních židovských osudů 20. století.
Po útěku z Čech a Evropy před nacionálním socialismem se Sandrovic na podzim roku 1940 dostal na dohled od břehů Palestiny. Židovské přistěhovalce ale tehdy označila britská správa za nelegální a přistoupila k jejich deportacím. Sedmnáctiletý Azriel se tak ocitl na palubě lodi Patria, která měla odvézt běžence na Mauricius. Tajná armáda Hagana, organizující také zapovězené přistěhovalectví, se však rozhodla učinit loď Patria provozu neschopnou explozí trhaviny a při té příležitosti ji v Haifské zátoce nešťastnou náhodou potopila. Zemřelo více než dvě stě padesát osob. Azriel katastrofu přežil – skočil přes palubu a doplaval ke břehu.
Na osobní Churchillův zásah nebyli lidé, kteří katastrofu lodi Patria přežili, z Palestiny deportováni. Azriel tak mohl později vstoupit napřed do britské armády, posléze se stal vojákem autonomní Židovské brigády, která se vytvořila roku 1944.
Po konci druhé světové války se ukázalo, že v Palestině válka nejenže neskončila, naopak spíše teprve začala. Do sílícího konfliktu se zde postupně dostali Židé s Brity a také Židé s Araby. Demobilizovaný Azriel mezitím žil a pracoval v kibucu a poté, co ho opustil, pracoval jako pekař v Haifě. Ve válce za nezávislost pak narukoval jako voják elitních jednotek Palmach vycvičený k obsluze PIAT, což byla britská obdoba pancéřové pěsti. V lednu 1948 byl Azriel přidělen jako obránce do Kfar Ecionu. A tam také 13. května v ranních hodinách padl, když svou zbraní bránil pancéřovaným samohybným dělům ve vstupu do jižní časti kibucu.
Kořeny zla
Motivací obránců pro poctivou ochranu Kfar Ecionu bylo vědomí, že na severu za nimi stojí Jeruzalém – ale nejen to. Mnozí z nich měli za sebou věznění v koncentračních táborech a fakt, že mohou pěstovat ovocné stromy v poušti, jim po všech prožitých hrůzách poskytoval posttraumatickou léčbu a smysluplnou činnost. V čele jejich odpůrců tehdy stál jeruzalémský muftí Muhammad Amín al-Husajní, který během války spolupracoval s nacisty. Pobýval v té době v Berlíně a dožadoval se dokonce u Hitlera likvidace rodin obránců Kfar Ecionu. Také se angažoval při stavbě muslimské 13. divize zbraní SS Handžár. Vyhnul se stíhání za válečné zločiny a z egyptské Káhiry posílal své emisary do Palestiny. Jeho synovec Abd al-Kadr osobně velel prvnímu obléhání Kfar Ecionu. Nacistická genocida zde našla své pokračovatele.
S vědomím nutnosti odporu proti nepřátelům padli obránci ve své poslední bitvě. Jejich zdánlivě marná snaha byla podobná statečnému boji Sparťanů bránících Thermopylský průsmyk. Boj o kibuc Kfar Ecion se tak stal Thermopylami 20. století. Den po pádu Kfar Ecionu, 14. května 1948, vyhlásil Ben Gurion vznik Státu Izrael.
Dnešní návštěvník najde v Guš Ecionu vzorně udržované vinice, ovocné sady, novou vinotéku a hlavně dodnes stojící Osamělý strom, botanicky Quercus calliprinos, tedy dub palestinský, krásný a osm set let starý.
V okamžiku mé návštěvy si ve stínu jeho větvoví hrály děti z místní školy. Připravovaly se na představení divadelní hry a najednou se zdálo, jako by válka vlastně nikdy nebyla. Jenom strom nad nimi připomínal dávky kulometů a hřmění děl před dlouhými šedesáti lety.
Foto: Dominik Andreska
|
|
|
 |
obsah čísla 57 |
 |
ročník 2008 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
