A podtitulem je Umění v přítomnosti. Jaké je tedy umění v dnešní době, v kontrastu se středověkou krásou města na laguně?
Vejdete do středověkého kostela svatého Havla a před vámi se najednou vynoří člověk, skrytý za proudem vody. Postupně, pomalu a vážně. Jako by se vracel z míst, odkud obvykle není návratu. Jeho postava září. Ale netrvá to dlouho a on se zase pozpátku vrací zpět, do temnoty, opět pohlcen proudem vody. Co je to za zjevení? Videoinstalace Oceán bez břehů. Na třech kamenných oltářích kostela z 15. století tu můžeme přemýšlet nad dílem Američana Billa Violy. V rámci přehlídky výtvarného umění manifestuje smrt a návrat...
Překvapení na každém kroku, no, možná přesněji řečeno, tu a tam zcela bez varování čekají až do 21. listopadu návštěvníky Benátek v místech neočekávaných, pokud ovšem nekráčíte cíleně podle plánku bienále. Když přehlédnete zelenočervený sloupek s logem a nápisem 52. Esposizione Internazionale d’Arte la Biennale di Venezia, můžeme se vám snadno stát, že vejdete do kláštera San Pasquale a obdivujete rajskou zahradu, než se zarazíte a začne se vám zdát na tomto místě něco divného. Opravdu patří doprostřed zahrady ten kamenný lev a padlý antický sloup? A pak si povšimnete černé postavy, která bije hlavou o zeď. A v dalším koutu spatříte další, jež má místo hlavy žárovku... Aha, další exponáty, uvědomíte si. A až naposled objevíte nenápadný nápis Pavilón Syrské arabské republiky a jména autorů instalace - Phillipe Pastor, Stefano Bombardieri, Donato Piccolo…
Výtvarný svátek se každým druhým rokem konání dále rozrůstá a už se vůbec nevejde do budovy někdejších loděnic Benátské republiky - Arsenale, kde probíhá hlavní výstava, ani do zahrad benátského hradu Giardini della Bienale, kde již od roku 1895 předvádějí jednotlivé státy své umění v národních pavilonech. Pavilonů postupně přibývalo, až jejich počet dospěl k číslu 56 (včetně stánku Československa, který tam stojí od roku 1924 a nyní je společným pavilonem pro Česko a Slovensko). Zemí, které se chtějí v Benátkách prezentovat, je však letos již 77 a umělců na stovku. A tak se některé země, například Macao, Tchajwan, Afghánistán, Gruzie či Sýrie jako ve zmíněné rajské zahradě a někteří umělci museli „spokojit“ s místem mimo dvě hlavní centra umění - Arsenale a Giardini - a obsadili různé paláce a kostely ve městě. Právě díky tomu není v Benátkách nouze o umělecká překvapení.
Jako v případě Macaa. Na frekventovaném nábřeží, u kanálu S. Biagio, kde denně proudí tisíce turistů, nelze minout podivný vozík, který tu každý okukuje a diví se, kde se tu vzal, neví, jestli je to vážně nebo nějaký vtip nebo reklama - až při bližším ohledání se vyjasní, že je to další součást bienále, instalace s názvem Místo, kterou se reprezentuje poloostrov Macao, bývalá portugalská kolonie a od roku 1999 zvláštní administrativní část Číny, a jeho Muzeum výtvarného umění.
Letos se kurátorem bienále poprvé ve 110leté historii celé akce stal Američan, Robert Storr. Jeho koncepce je vyjádřena právě v oněch trochu tajemných slovech Mysli smysly, vnímej myslí - Umění v přítomnosti. Jak Storr vysvětlil, tentokrát je přehlídka umění koncipována kolem problému zviditelňování a cílem letošního ročníku je přemostit propast mezi intelektem a citem. Nakolik se to podařilo? To musí posoudit návštěvník sám.
Vystavovaná díla jsou někdy, jak už to v současném umění bývá, jen hravá, plná fantazie, ale častěji řeší problémy tohoto světa a jedince uprostřed společnosti.
Tak francouzská umělkyně Sophie Calleová zaplnila pavilon tématem dopisu, který jí údajně při rozchodu napsal její muž. Rozbor dopisu, grafických značek, stylistiky, formy, obsahu, ale také video, kde významné ženy, jako třeba herečka Jeanne Moreau, po svém čtou a rozebírají, ale také tančí a zpívají onen dopis, až vzniklo padesát svébytných variací, které pojednávají „o neschopnosti mluvit pravdu“, to je jeden z nezapomenutelných exponátů v Giardini, v pavilonu Francie.
V budově Arsenale zase šestadvacetiletá Emily Prince v precizně vyvedených portrétech zachycuje všechny americké vojáky padlé v Iráku a Afghánistánu, o nichž dokázala získat informace.
V kontrastu s tím hravý „interaktivní“ pavilon, společný Finsku, Norsku a Švédsku, v instalaci nazvané Welfare - Fare Well není nic jiného než stěna zaplněná terči. A šipkami. Noví příchozí nejdříve jen hledí, pak si povšimnou na zemi nádob se šipkami a nesměle - dívají se nejdřív jeden po druhém - berou šipky a pak radostně trefují terče, bez ohledu na věk a národnost... Nebo pavilon Británie, kde Tracey Emin vystavuje své - je možno říci vulgární - obrázky Vypůjčené světlo, přičemž před vchodem si můžete zakoupit tetování s Eminové podobou mužského přirození. A pavilon Ruska - jde o skupinu AES+F s její alegorií na násilí, válku, boj všech proti všem - vyvolává podivný strach a tíseň.
A s čím přišla „na trh“ Česká republika? Je tu bílá postava v obalu z plexiskla, coby svlečená kůže, a další části lidského těla odlité do umělohmotných forem - dvaačtyřicetiletá umělkyně Irena Jůzová vytvořila z pavilonu luxusní butik, ve kterém místo šatů vystavuje plastové odlitky svého těla. Kůže má představovat pocity a emoce, které umělec přináší divákům. (Instalace z česko-slovenského pavilonu bude k vidění na konci roku i v Národní galerii v Praze.)
V letošních Benátkách nechybí násilí, politická témata, díla šokující, provokující. Až má člověk někdy pocit: Myslet smysly je těžké zadání. Útočit na city a smysly diváků se zdá být mnohem snadnější...

Autorka je redaktorkou MF DNES