Vzrušení Vesetu
SANQUIS č.18/2002, str. 70

 

Velký zástup šlechticů i nešlechticů se shromáždil přede zdmi zlatého domu, a dokonce i u zakázaného nábřeží bylo plno člunů, dřevěných veslic bohatců i lodiček z rákosu stmeleného smolou. Když nás spatřili, zahučelo to zástupem jako šum vzdálených vod, a z úst do úst šla zvěst, že přišel královský otvírač lebek. I zvedli lidé paže na znamení smutku, kvílení a nářek nás předcházely do paláce, neboť všichni věděli, že žádný faraon nespatřil třetí východ slunce po otevření své lebky.
Od brány lilií vedli nás ke komnatám královským, vznešení dvořané byli nám k službám a ukláněli se až k zemi před Ptahhorem a přede mnou, protože jsme ve svých rukou přinášeli smrt. Připravili nám zvláštní komnatu, abychom se očistili, avšak když Ptahhor vyměnil několik slov s osobním lékařem královským, zvedl jen paži na znamení smutku a ledabyle provedl očistné obřady. Posvátný oheň byl nesen za námi a nádhernými královskými komnatami jsme došli až do ložnice.
Velký faraon ležel na svém loži pod zlatým závěsem a ochraňovali ho bohové shlížející ze sloupů lože, jež nesli lvi. Ležel nahý, bez jediného odznaku své moci, sešlé a opuchlé tělo v bezvědomí, hlavu skloněnu ke straně. Těžce chroptěl a slina mu stékala z ochablého koutku rtů. Tak pomíjivá jest - a stínu podobná - pozemská moc a sláva, že i on byl k nerozeznání od kteréhokoliv umírajícího v síni Domu života. Na zdech komnaty však dále s ním cválali chocholy ozdobení koně v královském voze, jeho silná ruka napínala luk a lvi hynuli mu u nohou pod jeho šípy. Červeň, zlato a modř zářily na stěnách a na podlaze plavaly ryby, kachny létaly na šustících křídlech a rákos se ohýbal ve větru.
Uklonili jsme se až k zemi před umírajícím faraonem, a každý, kdo již poznal smrt, věděl, že všechno umění Ptahhorovo jest marné. Avšak od pradávna se otvírala všem faraonům lebka jako poslední prostředek, jestliže nezemřeli rychleji přirozenou smrtí - což se mělo stát také nyní, i přikročili jsme k obřadu. Otevřel jsem skříňku z černého dřeva, očistil jsem ještě jednou nůž, vrtáček i kleště nad ohněm a podal Ptahhorovi očištěný pazourkový nůž. Osobní lékař králův již oholil lebku umírajícího a očistil ji, takže Ptahhor poručil zastavovači krve, aby se posadil na lože a vzal lebku faraonovu na klín.
Tu se přiblížila k loži velká manželka královská Tij a rozhodně to zakázala. Až do té chvíle stála opřena o stěnu, paže zvednuty na znamení smutku, nehybná jako obraz boha. Za ní stál mladý následník trůnu Amenhotep a jeho sestra Beketamon, avšak já jsem se ještě neodvážil pozvednout k nim svůj zrak. Nyní, když povstal v komnatě zmatek, jsem je poznal podle jejich obrazů v chrámech. Následník byl mého věku, ale byl vyšší než já. Hlavu s vystupující bradou měl vztyčenu, oči pevně zavřeny. Jeho údy byly až chorobně hubené, víčka a svaly ve tváři se mu chvěly. Princezna Beketamon měla krásné, ušlechtilé rysy a dlouhé, oválné oči. Její ústa a tváře byly namalovány jasnou červení a její šat byl z královského lnu, takže její údy jím prosvítaly jako údy bohyně. Důstojnější však než ti dva byla královská manželka Tij, ačkoliv byla celkem malá a obtloustlá. Její pleť byla velmi tmavá, lícní kosti široké a vystouplé. Říkalo se, že byla prostou ženou z lidu a že měla nubijskou krev, ale nechci to tvrdit, ježto jsem o tom jen slyšel. Vím pouze, že ač její rodiče neměli v nápisech čestných hodností, měla ona přece moudré, neohrožené a pronikavé oči a její vystupování prozrazovalo moc. Když pohnula rukou a podívala se na zastavovače krve, byl tento muž jako prach u jejích širokých temně hnědých nohou. Chápal jsem ji, neboť zastavovač krve byl jen obyčejný skoták, který neuměl ani psát, ani číst. Stál zde, šíji ohnutou a paže svislé, ústa přihlouple otevřena a tupý výraz v očích. Neměl ani nadání, ani rozumu, měl jen schopnost zastavovat krev pouhou svou přítomností, a proto byl odveden od svého pluhu a od svých volů a vzat do služeb chrámu. Přes všechny očistné koupele šířil okolo sebe neustále zápach volského lejna, a nebyl s to vysvětlit, odkud má svou schopnost. Nebylo to ani umění, ani cvičení vůle. Bylo to v něm, jako je skryt vzácný kámen ve štěrku, a nebylo možno toho dosíci ani učením, ani duchovním cvičením.
„Nedovolím, aby se dotýkal boha,“ pravila velká manželka královská. „Já sama budu držet jeho hlavu, je-li toho zapotřebí.“
Ptahhor odporoval a vysvětloval, že otvírání lebky je krvavé a nepříjemné na pohled. Přesto se velká manželka královská posadila na okraj lože a zvedla velmi opatrně hlavu svého umírajícího manžela, neohlížela se na sliny, jež jí tekly po rukou.
„Je můj,“ řekla ještě. „Nechť se ho nikdy jiný nedotkne. Na mém klíně nechť vstoupí do země smrti.“
„On, jakožto bůh, vstoupí do slunečního člunu svého otce a přijde přímo do země blažených,“ pravil Ptahhor, jenž svým pazourkovým nožem nařízl kůži lebky. „Zrodil se ze slunce a do slunce se navrátí a jméno jeho bude chváleno všemi národy na věky věků. Ve jménu Sutecha a všech ďáblů, cože náš zastavovač krve otálí?“
A úmyslně povídal všelijaké bezvýznamné věci, jen aby odvrátil pozornost královské manželky od vlastního řezání, jako každý obratný lékař mluví stále k nemocnému, když mu působí bolest. Posledními slovy se osopil na muže, který stál opřen o dveře, oči ospale přivřeny, neboť z faraonovy hlavy začala pomalu vytékat krev a stékala do klína královské manželky, takže se zachvěla a její tvář zesinala. Zastavovač krve se vytrhl ze svého zamyšlení. Myslil snad na své volky a zavodňovací strouhy, avšak nyní si připomněl svůj úkol, i přiblížil se, a vztáhnuv paže, zahleděl se na faraona. Krev přestala ihned téci, i mohl jsem hlavu omýt a očistit.
„Promiň, matko,“ pravil Ptahhor, drže v rukou vrtáček. „Nu ovšem do slunce, přímo k svému otci ve zlatém člunu, nechť mu Amon požehná.“
Neustále povídaje, otáčel rychlými o obratnými pohyby vrtáčkem v dlaních, až se nořil se skřípotem do kosti. Tu otevřel následník oči a s chvějící se tváří pravil:
„Nikoli Amon, nýbrž Reharachte mu požehná, a Aton jest jeho zjevením.“
Zvedl jsem uctivě ruku, ačkoliv jsem nevěděl, o čem mluví, neboť kdo zná všech tisíc bohů Egypta, nejméně ze všech pak nějaký Amonovi zasvěcený kněz, jenž má dost co dělat se svatými trojicemi a devatery.
„Aton, inu ovšem,“ zamumlal Ptahhor, uklidňuje prince. „Pročpak ne Aton? To jsem se asi přeřekl.“
Vzal opět pazourkový nůž a kladívko s držadlem z černého dřeva a začal lehounkými poklepy uvolňovat kost.
„Pravda, inu zapomněl jsem, že vztyčil ve své božské moudrosti chrám Atonovi. Bylo to, myslím, brzy po narození prince, že ano, krásná Tij? Nu tak, ještě chvilenku.“
Podíval se starostlivě na následníka, jenž stál u lože, zatínaje pěsti, a v tváři mu škubalo.
„Po pravdě řečeno, kapka vína by zpevnila ruku a neučinila by ani princi zle. Při této příležitosti by stálo za to, rozlomit pečeť některého královského džbánu. Hej!“
Podal jsem mu kleštičky a Ptahhor vyjmul uvolněný kousek kosti, až hlava na královnině klíně zapraskala.
„Posviť mi, Sinuhete.“
Ptahhor si oddechl, neboť nejhorší měl za sebou. I já jsem si bezděčně oddechl, a zdálo se, jako by se byl tentýž pocit úlevy přenesl i na umírajícího faraona, neboť jeho údy se pohnuly, dýchání se uklidnilo, i upadl do ještě hlubšího bezvědomí. Při jasném světle vyšetřoval Ptahhor chvíli zamyšleně královský mozek, jenž se objevil v otvoru lebeční kosti. Jeho hmota byla šedomodrá a zachvívala se.
„Hm!“ zahloubal se Ptahhor a řekl: „Co jest vykonáno, vykonáno jest. Nechť dokončí nyní naše dílo Aton, neboť to jest již věcí bohů a nikoli lidí.“
Zlehka a opatrně zasadil kousek kosti na jeho místo, zaplnil ránu pryskyřicí a přetáhl přes ni kůži a nakonec ji obvázal. Královská manželka položila hlavu na podpěrátko, vyřezávané ze vzácného dřeva, a podívala se na Ptahhora. Krev zaschla na jejím klíně, ona však o to nedbala. Ptahhor se setkal s jejím nebojácným pohledem, aniž se sklonil, a řekl potichu:
„Bude žít až do rozednění, dopustí-li jeho bůh.“
Potom zvedl ruku na znamení smutku a já učinil taktéž. Avšak když Ptahhor pozvedl ruce na znamení soustrasti, neodvážil jsem se jej napodobit, neboť kdo jsem byl já, abych litoval královskou rodinu? Očistil jsem nástroje v ohni a uložil je opět do Ptahhorovy skříňky z černého dřeva.
„Tvé dary budou veliké,“ pravila velká manželka královská a pokynula rukou na znamení, že můžeme odejít.

Z knihy Egypťan Sinuhet

 



obsah čísla 18 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA