Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Vojenskému řemeslu se v pozdějších staletích věnovalo mnoho členů této rodiny.
V 15. století se Coudenhovové rozdělili do několika větví, z nichž některé zůstaly na kontinentu, jiné odešly do Anglie. Na konci 17. století došlo k dalšímu rozdělení rodu, na starší hraběcí a mladší baronskou větev. Baronská větev se dále rozvětvila na francouzskou a českou. Příslušníci české baronské linie žili v 19. a na počátku 20. století, bez pozemkového vlastnictví, převážně v severních Čechách, v Duchcově, Teplicích a Chomutově. Baron Viktor Coudenhove (1866-1933) byl místopředsedou Spolku pro chemickou a metalurgickou výrobu a předsedou Automobilového klubu severozápadních Čech. V roce 1933 spáchal v Teplicích sebevraždu.
Hodnost říšských hrabat získala starší větev v roce 1790. V téže době se tato větev opět rozdělila do dvou dalších linií. Starší žila v Rakousku a na Moravě, mladší v Kunštátě na Moravě a v Čechách.
Ze starší větve vynikl například Karel Maria Coudenhove (1855-1913). Vystudoval práva a věnoval se politice. Vykonával funkce u státního zastupitelství na Moravě, na ministerstvu zemědělství ve Vídni, byl krajským komisařem v Karlových Varech, později vládním komisařem v Liberci a slezským zemským prezidentem. Jako velmi přísný místodržící v Čechách (1896-1911) v roce 1905, v době pražských bouří za všeobecné hlasovací právo, hodlal potlačit demonstrace vojensky. Jeho bratr Max Julius Coudenhove (1856-1928) jej v úřadech slezského prezidenta a místodržícího následoval. Byl tak v roce 1918 posledním rakouským místodržícím v Čechách. Před rozpadem Rakousko-Uherska plánoval místodržící Coudenhove korunovaci císaře Karla na českého krále.
Z mladší větve se proslavil Karel Coudenhove (1814-1868). V 19 letech vstoupil do rakouské armády a jako plukovník se v roce 1849 zúčastnil uherského tažení. Za hrdinské činy obdržel významná vojenská vyznamenání. Sňatkem s baronkou Leopoldinou Honrichs zu Wolfswarffen (1826-1894) získala v roce 1902 tato větev jméno Coudenhove-Honrichs. Jejich syn Karel Josef Coudenhove-Honrichs (1859-1920) padl za první světové války do zajetí a zahynul v ruské věznici v Petropavlovsku na Sibiři. Jeho žena Paulina (1863-1934) publikovala na přelomu století drobné poetické črty.
Obecnému průměru evropských aristokratických rodin se naprosto vymkla česká část mladší větve rodu.
František Karel Coudenhove (1825-1893) byl rakouským
c. k. komořím, vlastnil statky v Uhrách a v roce 1864 zakoupil statek a zámek v západočeských Poběžovicích (německy Ronsperg). V mládí působil v rakouské armádě a účastnil se bojů v Itálii (v letech 1848 a 1849). Později se věnoval diplomatické kariéře.
V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840-1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů; Kalergiové pocházeli z Kréty a jejich předkové byli známými osobnostmi už v dobách, kdy západoevropská civilizace byla ještě v plenkách. Podle některých pramenů odvozovali Kalergiové svůj původ od byzantské císařské dynastie Fókasů.
Marie von Kalergi se nenarodila na slunečném jihu, ale v Sankt Petěrburgu. Její otec John žil převážně v Anglii a svatba s Františkem Karlem Coudenhovem se konala v Paříži. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že oba synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi.
František Karel založil v Poběžovicích zámeckou knihovnu, jeho manželka ji obohatila dědictvím po svém dědovi z matčiny strany, hraběti z Nesselrode. Německý šlechtický rod hrabat Nesselrode byl naturalizovaný v carském Rusku už delší dobu a jeho členové zastávali významné funkce v carských vládách.
Po smrti Františka Karla se majitelem Poběžovic stal jeho syn Jindřich (1859-1906), doktor práv a filozofie, který věnoval většinu svého života politické kariéře. V rakouských diplomatických službách působil nejprve v Athénách, později v Rio de Jaineru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposled v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí. Svět asijských kultur mu byl stejně blízký jako jeho evropská vlast.
Na svých cestách se horlivě věnoval studiu místních kultur a filologii; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu.
V roce 1892 se hrabě Jindřich Coudenhove oženil v Tokiu s Japonkou Mitsu Aoyama (1874-1941), která byla podle později rozšířené legendy v příbuzeneckém poměru s japonskou císařskou rodinou. Některé evropské encyklopedie jí přisuzují knížecí původ. Ve skutečnosti pocházela Mitsu z významné, ale nearistokratické tokijské rodiny. Pro její tokijskou rodinu a okolí byl tehdejší sňatek šokující záležitostí: Mitsu si brala „bílého ďábla s rudými vlasy a s očima ryby“.
Když se Jindřich po smrti svého otce vrátil se svou chotí a rodinou do Čech, zakončil dráhu profesionálního politika a věnoval se filozofii.
Na poběžovickém zámku zavládl na přelomu 19. a 20. století exotický duch Orientu. Mitsu, buddhistka, se dala pokřtít (přijala jméno Marie Tekla); nikdy se však s evropskými poměry nevyrovnala, nikdy je zcela neakceptovala, a naopak přenesla svůj orientální způsob života do rodiny Coudenhove-Kalergi.
Jindřich a Mitsu měli čtyři syny a dvě dcery. Hrabě je sám vyučoval, zpravidla v ruštině a maďarštině, aby si děti zvykaly už od malička na rozdílnost jazyků a dokázaly se pohybovat v moderním světě. Ve znalosti jazyků viděl též možnost zmenšování řevnivosti mezi národy, zvláště v mnohonárodnostním habsburském soustátí. Na poběžovickém zámku vedla rodina dvojí život: jednou se chovali evropsky, podruhé oblékli pohodlné japonské oděvy a praktikovali zvyky japonské domácnosti.
Po Jindřichově smrti (1905) nastaly pro Mitsu těžké časy. V běžném životě byla naprosto nepraktická a neznalá místních poměrů, které se tak odlišovaly od poměrů v její vlasti. Navíc měla na starosti početnou rodinu, a tak se rozsáhlý majetek Coudenhovů začal tenčit, uherské statky se ztratily v nenávratnu a na zámek začali dotírat věřitelé. Prvorozený syn Jan (1893-1965) po matce zdědil kromě orientálních rysů také neschopnost pro praktický život. Věnoval se především svým zálibám - filatelii, heraldice, hipologii, vykopávkám a obrovské knihovně, v níž zvláštní soubor tvořila judaika. Tvrzení, že knihovna obsahovala prakticky celou světovou literaturu o židovství, není příliš přehnané.
I když bylo panství zadluženo, ještě stále stačilo uspokojovat i Janovy podivínské nápady. Jejich vrcholem byla kachlová kamna v podobě jeho vlastní postavy v nadživotní velikosti, která básník Ladislav Stehlík nazval ve své „Zemi zamyšlené“ „kuriozitou, která nemá obdoby ve sluneční soustavě“. Tato kamna zhotovila speciální keramická dílna ve Francii. Českoslovenští vojáci, kteří po roce 1945 dostali zámek do užívání, kamna rozmlátili, ale naštěstí se zachovala alespoň fotografie, kterou hrabě Jan posílal svým známým jako pohlednici. V současné době se v Poběžovicích našly trosky tohoto unikátního díla a snad bude časem přistoupeno k jeho rekonstrukci.
Zcela bez předsudků a v duchu myšlenek o národnostní toleranci se Jan v roce 1915 oženil s maďarskou cirkusovou krasojezdkyní židovského původu Lilly Steinschneiderovou (1891-1975), velkou propagátorkou letectví a parašutismu. V Rakousko-Uhersku jí v této oblasti přísluší nejeden primát. Byla velmi pracovitá, ale u svých zaměstnanců neoblíbená, neboť nelenila a chodila kontrolovat jejich práci v jakoukoliv denní či noční hodinu. Pamětníci také vyprávějí, že byla až příliš šetrná.
Hrabě Jan si na svůj zevnějšek příliš nepotrpěl; chodil prý oblékaný značně „nearistokraticky“, i když byl na svůj původ hrdý. V roce 1918 si dal císařem Karlem, krátce před jeho abdikací, potvrdit rozšíření titulu na „hrabě Coudenhove-Kalergi z Ronspergheimu“. Jeho nejoblíbenějším exponátem ze sbírky starožitností byla egyptská mumie; vozil ji údajně všude s sebou. To mu prý způsobovalo, zvláště za války, značné problémy. Před koncem války ji ukryl pod podlahou v kapli, kde byla v roce 1970 objevena a ve značně poškozeném stavu převezena na lékařskou fakultu v Plzni. Zachoval se z ní pouze skelet a rakev.
Hrabě Jan s ženou Lilly žili za první republiky v Poběžovicích, stárnoucí Mitsu se odstěhovala k dceři Olze (1900-1976) do Mödlingu u Vídně, kde za války zemřela.
Zatímco hrabě Jan se zabýval svými koníčky, měnil tvářnost zámku romantickými pseudogotickými přestavbami a Lilly hospodařila na poběžovickém velkostatku, nad Evropou se schylovalo k bouři.
Po mnichovském diktátu a připojení Sudet k Německu se stali obyvatelé zámku říšskými příslušníky a i na ně se vztahovaly obludné norimberské zákony, jež vyřazovaly občany židovského původu z lidského společenství.
Jan měl sice árijský původ prokázaný až do 13. století, ale Lilly a jejich dcera Marie Electa (*1927) se ocitly v nebezpečí. Po jistou dobu je, víc než hraběcí titul a majetek, chránilo údajné příbuzenství s japonskou císařskou rodinou, ale po smrti Mitsu hrozila oběma ženám deportace. Jan, který se nikdy politikou aktivně nezabýval, se stal (snad ze strachu o dceru a ženu) členem Henleinova „Sudetendeutschen Freikorps“. Zároveň využíval všech známostí a konexí, aby získal potvrzení o manželčině „árijském původu“. V roce 1943 se mu konečně podařilo opatřit „důkazy o čistotě rasy“ a Lilly okamžitě vycestovala do Itálie. V roce 1945 byli Jan a jeho dcera Marie jakožto „Němci“ okamžitě odsunuti a podle svědectví pamětníků mohli mluvit o štěstí, když si zachránili holé životy. Stejný osud postihl březnické Coudenhovy i jejich vzdálené příbuzné v moravském Kunštátě. Po válce, několik let před smrtí, se hrabě Jan s Lilly rozvedl a znovu se oženil.
Nejpozoruhodnější postavou rodu byl ovšem Janův bratr Richard Mikuláš (japonsky Ejiro) Coudenhove-Kalergi (1894-1972), nejvlastnější pokračovatel a realizátor snah svého otce hraběte Jindřicha. Narodil se ještě v Tokiu a mládí prožil v Poběžovicích. S úspěchem se zabýval studiem filozofie a politiky a v roce 1923 se stal zakladatelem a prezidentem Panevropské unie se sídlem v Ženevě. Cílem tohoto hnutí bylo vytvoření demokratického svazu evropských států. Pravděpodobně hrál i další, ne zcela zřetelnou roli, za kterou byl placen československou vládou. V roce 1938 byl Richard Mikuláš donucen v souvislosti s anšlusem Rakouska, kde se často zdržoval, uprchnout do Švýcarska a od roku 1940 působil jako profesor historie v New Yorku. Po válce se vrátil do Evropy a stále se snažil vydobýt prostor pro svou velkou myšlenku - jednotnou Evropu.
V roce 1947 se stal generálním sekretářem jím založené Evropské parlamentní unie a o pět let později prezidentem Evropského hnutí. Důsledný odpor proti německému nacionálnímu socialismu i jeho aristokratický původ jej přivedly na stejnou cestu s Ottou Habsburským. V roce 1950 mu byla v Cáchách jako prvnímu laureátovi udělena cena Karla Velikého.
Po svém otci zdědil Richard mimo jiné i dar politické jasnozřivosti. Už v roce 1925 upozorňoval na to, že sovětské Rusko, dá-li se mu možnost, zcela jistě vojensky obsadí rumunskou Besarábii (dnešní Moldavsko) a východní části Polska. Ve stejné době jednoznačně odhadl, že v Číně zvítězí „kandidát Ruska“.
Z globálního světového hlediska viděl nebezpečí v trojím masovém hnutí: v bolševismu, islámském fundamentalismu a nacionalismu. Varoval také před komunistickými puči, které se mohou „každým dnem odehrát v jakémkoliv evropském hlavním městě“. Obranu před všemi politickými katastrofami viděl přirozeně ve sjednocené a demokratické Panevropě.
Stejně jako bratr Jan, ani Richard Mikuláš si nehledal manželku v šlechtických kruzích, ale oženil se s divadelní hvězdou Idou Klausnerovou (1881-1951), známou pod uměleckým pseudonymem Rolandová.
Nejmladší syn Jindřicha a Mitsu Karel Jindřich (1903-1987), snad proto, aby potvrdil mezinárodnost či nadnárodnost Coudenhovů, se v australském Sydney oženil s Anitou Karolinou Neubergovou z Vídně (1898-1981), s níž pak žil v Athénách.
Sestra Ida Frederika (1901 - před r. 1988) se provdala za Karla Josefa Görrese. Také ona šla ve stopách svého otce a publikovala četné náboženské a filozofické úvahy.
Manželku „rodem rovnou“ si vybral pouze bratr Gerolf (1896-1978) - hraběnku Sofii Pálffyovou z Erdöd (1901-1976), s níž žil na zámku ve středočeské Březnici. Jejich dcera Barbara Coudenhove (*1932), rakouská novinářka, věnovala později velkou pozornost své původní vlasti - Československu. Po roce 1968 byla z Československa komunistickými úřady vykázaná, v roce 1989 byla vyhlášena ženou roku za reportáže o revolučních událostech v Československu a tehdejší NDR. V letošním roce byla oceněna udělením řádu T. G. Masaryka. Její mladší bratr Michael (*1937) žije ve Vídni a věnuje se výtvarnému umění. Motivem jeho kreseb často jsou pražská zákoutí a jeho rodný kraj.
Město Poběžovice se v současné době snaží o rekonstrukci zchátralého zámku a o vytvoření expozice věnované Richardu Mikulášovi Coudenhove-Kalergi a celému rodu.

Knihovna Národního muzea