Přinesl si je již ze svého školení ve Vídni u prof. Otto Wagnera. Tato poloha dobře vyhovovala Kotěrově přirozené tendenci k dekorativismu, který však v jeho tvorbě nikdy nebyl pouze formální, samoúčelný. Vždy byl podřizován prioritě účelu a funkce. Během studií ve Vídni se Kotěra seznámil s teoriemi moderního domu prosazovanými britskými architekty Baillie Scottem, A. Voyseyem, Ch. R. Mackintoshem a také s činností anglické skupiny usilující o obrodu uměleckého řemesla „Arts & Crafts“ Williama Morrise, Johna Ruskina a Ph. Webba. Neuzavíral se ani secesnímu dekorativismu reprezentovanému Francouzi a Belgičany, jako byli E. Gallé, H. Guimard, R. Lallique, V. Horta nebo H. van de Velde. Učil se i od svých spolužáků a kolegů - J. Plečnika, J. M. Olbricha a zejména J. Hoffmanna.
Vytvořil vlastní koncepci rodinného domu, která byla syntézou uzavřeného severského typu s jižním otevřeným, propojeným s okolní přírodou prostřednictvím velkého arkýřového okna nebo zimní zahradou. Racionální anglickou dispozici kombinoval s typem českého lidového domu, přičemž lidové vzory mu byly pouze zdrojem inspirace, kterou transformoval originálním způsobem. Z lidových staveb přejímal do svých rodinných domů dřevěné štíty, pavlače nebo mansardy, jaké se objevovaly na našich venkovských stavbách z 18. a 19. století.
Miloval krásný život v dobrém zařízení, dovedl ocenit hodnotu a radost pohodlí. Snažil se zpříjemňovat život vším, co hygiena a moderní technika přináší. Kromě racionálního uspořádání pokojů a obytných prostorů povýšil kuchyni, koupelnu a další vedlejší místnosti na rovnocenné bytové prostory.
Kotěrova interiérová a nábytková tvorba byla do značné míry výchozí a spontánní součástí jeho architektury. Četné návrhy rodinných vil a jejich zařízení však do určité míry kompenzovaly nedostatek stěžejních architektonických zakázek v Praze, jaké by si byl zasloužil. Měl mnoho příznivců, ale také mocné odpůrce, hlavně z okruhu architektů z pražské techniky, kteří se obávali jeho konkurence a neuznávali architektonické ateliéry při pražské Uměleckoprů-
myslové škole a Akademii výtvarných umění.
Kotěra považoval nábytkovou tvorbu za nejvyšší projev uměleckého průmyslu tvořící mezičlánek mezi architekturou budovy a drobným zařízením. Šíři záběru Kotěrovy tvorby dokládají návrhy od nábytkových souborů jednotlivých kusů až po bytové doplňky - bytový textil, koberce, podlahoviny, lustry a sklo. Zabýval se též průmyslovým návrhem salonního tramvajového vozu a jeho vnitřním vybavením, který byl zrealizován.
Práce z konce 19. a z počátku 20. století (interiér Uměleckoprůmyslové školy pro Světovou výstavu v Paříži, jídelna a ložnice z Kotěrova bytu v Jenštejnské ulici a z Peterkova domu, secesní pokoj pro hudebního pedagoga Karla Hoffmeistera, křeslo pro kancelář Národního divadla nebo secesní jídelna z přelomu století) jsou vesměs v secesním stylu, ale se silnou individuální charakteristikou. Divan pro pařížskou výstavu má lehké, rozevláté linie rezonující s návrhy oděvu Henri van de Veldeho, příborník z Peterkova domu má rustikální prvky, které však přirozeně zapadají do vyvážené kompozice s jemnými secesními detaily (klíční štítky s úchytkami zásuvek, Kastnerův reliéf s rostlinnými prvky a dívčím profilem pod horní římsou).
Pánský pokoj pro Karla Hoffmeistera je inspirován anglickými vzory (pohovka a křesla - klubovky). Strohá funkčnost kubického psacího stolu s křeslem připomíná práce architekta F. L. Wrighta, podobně jako pozdější Kotěrův sedací nábytek pro muzeum v Hradci Králové. Ten je však již jednoznačně v poloze Kotěrovy individualistické moderny.
Z raného secesního období kolem roku 1900 je soubor jídelny vystavený v Trmalově vile. Je to příborník, stříbrník, jídelní stůl a židle z hnědozeleně mořeného dubu s rostlinným řezaným detailem, soustruženými konstrukčními sloupky, skleněnými fazetovými výplněmi a koženým čalouněním přibitým mosaznými hřeby (židle). Typologicky i koncepčně je soubor analogický k zařízení z Peterkova domu. Kombinace soustružených sloupků s řezanými nástavci a výplněmi s jemným vegetabilním dekorem odlehčuje architekturu příborníku a stříbrníku, podobně jako volné police s uzavřenými a prosklenými částmi s geometrickým členěním a s jednoduchými mosaznými úchytkami a klíčními štítky. Stůl a židle jsou konstrukčně jednoduché, praktické a funkční, jako je celý soubor, přestože jde o tradiční sestavu, jaká se opakuje i v pozdějších Kotěrových interiérech.
Příborníky a sedací nábytek ze zařízení Laichterova domu, které patří do vrcholného období Kotěrovy tvorby, jsou podle O. Herbenové zdařilým počeštěním anglických a vídeňských vzorů. Zejména v sedacím nábytku Kotěra zakládá tradici české užitkové židle a odpočivného křesla. V jeho pozoruhodné osobnosti zápasila vůle k strohé monumentalitě s vrozeným lyrismem, což dokládají tak rozdílné návrhy z téže doby, jako je secesní křeslo pro Národní divadlo z roku 1902 a geometrické křesílko pro moderní galerii, nebo intarzovaná vitrínka se šestihrannými stolky zdobená řezanými detaily sloupků a podnoží (ze zařízení pro JUDr. F. Tondra, rok 1902).
Početný ložnicový soubor kolem roku 1910, navržený pro českého historika umění K. B. Mádla, bíle lakovaný v kombinaci s bílým kovem, je geometricky strohý, elegantní a vyvážený. Lehkou křehkostí je srovnatelný s některými pracemi Mackintoshovými.
Do závěrečné etapy Kotěrovy tvorby, vyznačující se návratem ke klasicizujícímu dekorativismu, patří jídelna pro českého psychiatra MUDr. Antonína Heverocha.
Pro Kotěrovu tvůrčí osobnost je charakteristická vyvážená kombinace rozumu a citu. Jeho silná tvůrčí představivost byla vždy korigována bezpečnou intuicí, tvůrčí logiku a tvarovou jasnost doprovázel dokonalý vkus a cit. Kotěrovi žáci i následovníci byli konstruktivisté i dekorativisté. Kotěra sám jako otec a zakladatel české moderny je bezprostředním předchůdcem moderních směrů 20. století - českého konstruktivismu a funkcionalismu.

Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha