Má psychoterapie ještě význam při léčbě sexuálních dysfunkcí?
MUDr. Ivo Procházka  
SANQUIS č.19/2002, str. 42

Před více než 30 lety Masters s Johnsonovu formulovali svůj koncept léčby sexuálních dysfunkcí pomocí kognitivně behaviorální metody zvané sexoterapie. Vycházeli z předpokladu, že sexuální dysfunkce jsou především psychogenně podmíněně poruchou.

Jejich léčba směřovala zejména k překonání úzkosti ze selhání erekce u mužů, ale v modifikované podobě byla použitelná u dalších sexuálních poruch (například ženského vaginismu). Pozornost při léčbě sexuální poruchy byla věnována nejen vlastním projevům onemocnění, ale i detailní sexuální anamnéze - psychosexuálnímu vývoji, sexuálním postojům, fantaziím, párovým aspektům a traumatickým prožitkům v minulosti. Další jejich přínos spočíval v odlišení různých fází sexuálního jednání na fázi apetence, vzrušení, plateau, orgasmu a konečně refrakterní.
Mezitím prodělal výzkum sexuálních dysfunkcí, zejména poruch erekce, výrazný medicínský pokrok. Zjistilo se, že u 80 % pacientů s erektilní poruchou hrají roli organické, zejména cévní faktory. Objevila se účinná terapie, nejprve rekonstrukční cévní operace, penilní endoprotézy, později intrakavernózní aplikace vazoaktivních látek a konečně perorálně efektivní selektivní inhibitory enzymu fosfodiesterázy (sildenafil).
Zdálo by se, že koncept psychogenního přístupu v terapii byl odsunut do pozadí, nestal-li se vůbec historií. Přesto se podařilo v tzv. postmoderním psychologickém přístupu objevit nové koncepty, které mohou paralelně spolupůsobit při léčbě a prevenci sexuálních dysfunkcí.
Jednou z otázek psychoterapie je hledání kauzalit a viny. Člověk má odedávna sklon při onemocnění hledat viníka, a pro chorobu spojenou se sexualitou to platí dvojnásob. Pacienta a případně celý pár přesvědčujeme, že v jejich případě neexistuje žádný viník, jen dvě oběti. Celý pár důsledky této dysfunkce zpravidla prožívá negativně. Přesto je někdy dobře věnovat v komplexním přístupu pozornost možným pozitivním důsledkům a sekundárním ziskům vzniklé poruchy.
Například žena s nízkým sexuálním zájmem podvědomě uvítá projevy zhoršené erekce, protože se muž častěji pokusům o styk vyhýbá. Úspěšnou léčbu může vnímat jako pocit ohrožení této nově nabyté rovnováhy. Nebo se sexuální porucha může stát velmi důležitým argumentem či spíše zbraní v konfliktním vztahu. Léčba pak znamená vlastně ztrátu nově získané pozice. Sexuální dysfunkce také může poskytovat nevěrnému partnerovi omluvu za navázání mimomanželského vztahu.
Zjišťování podobných adaptačních mechanismů musí být velmi opatrné a citlivé, protože jejich případné rozpoznání může produkovat pocity viny. Na druhé straně jejich opomenutí může přispívat k terapeutickému neúspěchu. Pozornost by tedy měla být věnována všeobecné partnerské spokojenosti, atraktivitě partnera, sexuálním  zkušenostem a schopnosti vzájemné komunikace, stereotypům sexuálního chování, obavě z nadměrné intimity, neschopnosti vyjadřovat své sexuální pocity, vyváženosti partnerské dominance, komunikace a rolí, nadhodnocování normálních, nepatologických projevů stárnutí.
Vedle nepřímých, podvědomých zisků v partnerství může porucha přinášet výhody v jiné oblasti. Je obtížné léčit poruchu ztopoření u pacienta po úraze, který se zároveň soudí o přiznané následky úrazu včetně zhoršené erektilní funkce.
Někdy je obtížné začínat se sexoterapií u pacienta, který si to již sám „vše přečetl, vyzkoušel, a nefunguje to“. Také mně se vždy nepodaří vyřešit problém na počítači, i když si vše přečtu a vyzkouším. Je někdy obtížné hledat, kde došlo k chybě, když byly poučky jen mechanicky aplikovány bez zkušeností. Někdy dokonce takový přístup může míru úzkosti zvyšovat. Totéž platí pro některé pacienty, kterým náhodně sehnaná Viagra nepomohla, a tudíž k ní ztratili důvěru. Je obtížné pak zjišťovat dávku, způsob použití, pacient většinou dává najevo, že jde jen o ztrátu času.
Dalším přístupem je zhodnocení erektilní dysfunkce jako projevu psychologického poškození. Především je třeba myslet na možnost dosud nerozpoznaného depresivního onemocnění. Příčinou mohou být internalizované restriktivní postoje k sexualitě samé dané například výrazně religiózní či paternalistickou výchovou.
Závažné mohou být projevy teprve počínajícího partnerského nesouladu, vzájemné emoční distance či dokonce platonické zamilovanosti do jiné ženy. Typickým příkladem emoční distance je oddělení ložnic. Důvodem vzájemného emočního oddálení může být již ukončený mimomanželský vztah v minulosti. Podobně působí i syndrom vdovců (pocity mužů, kteří srovnávají současnou partnerku s předchozí). Emoční oddálení se objevuje v případech bývalé nevěry, o nichž druhý partner ví, ale i v těch dosud skrytých. Případná snaha o „hru na pravdu“, tedy přiznání minulé aférky, pak nemusí být vedena jen čestností, pravdivostí, ale také zdůrazněním vlastní atraktivity a úspěšnosti, přenesením vlastního pocitu viny na partnerku atd.
Je třeba věnovat pozornost přítomnosti homosexuálních či sexuálně deviantních tendencí. Ty lze spíše vyexplorovat dotazem na sexuální fantazie než na vlastní chování.
Případná ztráta atraktivity partnerky může více odrážet postojové charakteristiky než skutečnou realitu. Jeden pacient uvedl, že jeho manželka je již starší a stala se babičkou. „Copak by někdo chtěl mít sex s babičkou?“
Záleží také na situaci a kontextu, v nichž k projevům dysfunkce dochází. To se týká třeba denní doby, volby osvětlení, pocitu nedostatku intimity (například rodiče či děti ve vedlejším pokoji). Jeden pacient si při mimomanželském styku všiml pověšených boxerských rukavic na stěně patřících zřejmě klamanému manželovi. Protože to bylo v paneláku, kde bylo slyšet zvuk jedoucího výtahu, tak zvuk stoupajícího výtahu způsoboval pokles jeho erekce a naopak.
Důležitou součástí párové terapie je poskytnout možnost individuálního rozhovoru oběma partnerům, při kterém lze takové pocity a podezření otevřeně vyjádřit.
Psychologové znají dědictví, které si přináší každý z nás do nového vztahu ze své původní rodiny. Syn dominantního otce se pravděpodobně bude chovat ve svém vztahu podobně a starší sestra má sklon někdy v manželovi vidět svého mladšího bratra. Podobně původní rodina se významně podílí na formování našich postojů k sexualitě, otevřenosti v komunikaci o intimních otázkách. Citlivým tématem, které může hluboce zasáhnout naši sexualitu, je zkušenost s pohlavním zneužitím v dětství. To platí i v těch případech, kdy postižený jedinec ji nehodnotí jako jednoznačně negativní.
Zjištění pravděpodobné organické příčiny nevylučuje ani psychogenní komponentu a naopak. Častou chybou je posuzování etiologie podle věku. Někteří muži středního věku s průměrnou arteriosklerózou prožijí první jednorázové selhání erekce a tuto ojedinělou zkušenost vnímají jako známku nastávajícího konce. Rozvíjejí pak typickou smíšenou sexuální dysfunkci s úzkostí ze selhání. Podobně u některých mladých jedinců někdy nenacházíme žádné psychogenní aspekty poruchy a jde jednoznačně o organické postižení. Podle Mohra a Beutlera však pro volbu správného terapeutického přístupu není rozhodující diagnóza, ale prognóza onemocnění. Začlenění krátké psychoterapie má prokazatelný prognostický efekt a je prevencí relapsu i u jednoznačně organických postižení.
Příznivými prognostickými faktory k uplatnění párového psychoterapeutického přístupu jsou dle Lo Piccola zejména: nedostatečná adekvátní sexuální stimulace partnerkou, preference koitálních aktivit a odmítání alternativních nekoitálních, přeceňování fyziologických změn sexuality v průběhu stárnutí (například zpomalení nástupu erekce, potřeba intenzivnější stimulace, prodloužení refrakterní fáze) a důraz na mužskou sexuální dominanci.
Naopak za nepříznivé lze považovat malou ochotu jednoho z partnerů spolupracovat, sexuální deviaci, depresi, výrazné náboženské postoje. Obecně nepříznivým terapeutickým faktorem je nerealistické očekávání, že úspěšná léčba sexuální dysfunkce vyřeší jiné sexuální či partnerské problémy.
Sexuální dysfunkce je velmi komplexní psychofyziologický problém. Jednostranný, orgánový přístup může být u mnoha nekomplikovaných pacientů úspěšný, ale zároveň u menšiny z nich může vést k prohloubení jejich obtíží a častějším relapsům.

Sexuologický ústav 1. LF UK a VFN, Praha

 



obsah čísla 19 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA