Jiný svět
Doc. MUDr. Jiří Šimek CSc. 
SANQUIS č.19/2002, str. 6

Ne náhodou nazval V. Descombes svou knihu o francouzské filozofii Stejné a jiné. Stejnost a jinost je filozofickým problémem, protože tyto dvě charakteristiky jsou v dialektickém vztahu. O žádných dvou věcech, dvou příbězích, dvou lidech nelze říci, ani že jsou zcela stejní, ani zcela jiní. Každé dvě věci, záležitosti jsou v něčem jiné a v něčem stejné. Absolutní „jinost“ nebo „stejnost“ neexistuje.

Dle Patočky je přirozený svět, ve kterém žijeme, celek, z něhož se žádný zjev naprosto nevymyká a nemůže se v něm vyskytovat radikální nepochopitelno, tedy ani radikální jinost. Dálava a cizota je jiná pouze v tom, že na každém kroku je možné překvapení. Dialektického vztahu stejnosti a jinosti rádi využíváme v drobných vtipech, které obvykle začínají otázkou: „Jaký je rozdíl mezi...“ Správná odpověď je pak „žádný“ a následuje objevné sdělení určitého shodného rysu dvou věcí, které na první pohled nemají nic společného (např. hodinky i holínky se natahují). V běžné hovorové řeči dobře víme o dialektice jiného a stejného, proto často říkáme o věcech, že jsou „stejné až na...“, „v tomto se shodují, ale jinak jsou jiné. V našem jednoznačném označení stejného nebo jiného je tedy kus svévole, je v něm obsažena i vůle, aby ty věci byly stejné nebo jiné. Jak často slýcháme v čekárnách lékařských ambulancí: „To já mám úplně stejnou nemoc jako vy“, a přitom jde o podobnost zcela povrchní. Naopak často odmítáme spojování dvou věcí slovy „ale to je úplně jiný problém“. Vůli odmítnout jakoukoliv podobnost slovem „jiný“ vyjadřuje úsměvný příběh spojený s jedním mým (nedávno předčasně zemřelým) dlouholetým kamarádem, ušním lékařem v nemocnici na Bulovce. Před mnoha lety se začal se svými přáteli oslovovat titulem „plukovníku“. V žádném případě nešlo o vyjádření jakéhokoliv vztahu k armádě „stojící na stráži míru a socialismu“, spíše to byla reminiscence na staré vysloužilé důstojníky britské koloniální armády, jak jsme je znali z krásné literatury. Ale ani s touto armádou nemělo jejich společenství v podstatě nic společného. Jednou za ním přišel do nemocnice nás společný přítel, a jak byl zvyklý, oslovil jej „plukovníku“. Zaslechla to jedna ze sester a udiveně se ptala: „Vy jste vojáci?“ Dostala odpověď, ze které vyplynula jasná neochota být spojován s jakýmkoliv vojskem: „Ale to je jiná armáda.“ Ta odpověď byla uznána za natolik přiléhavou, že si od té doby začali říkat „plukovníci jiné armády“.
Každý jiný svět je tedy i jiný i stejný. Má cosi společného s naším známým světem, protože je to také svět, ale současně se něčím podstatným liší. Jiné světy si vymýšlíme a do nich vstupujeme proto, že se nám ten náš nelíbí, nebo proto, že se nám sice docela líbí, ale chceme jej něčím obohatit, někdy i proto, že je pro nějaký náš účel nepoužitelný. Do jiného světa vstupujeme ve svých snech a fantaziích. Sny a fantazie mají mnoho společného, hlavní rozdíl je v tom, že fantazie jsou záměrná uvolnění mysli, sny bezděčná.
Ve snech obvykle řešíme to, o čem nechceme přemýšlet v bdělém stavu. Pro jistotu svůj problém ještě přepracujeme do takové podoby, že jej ani sami nepoznáme. Toho využívá psychoterapie. S pomocí psychoterapeuta lze někdy s určitou námahou porozumět, o co ve snu šlo. Když pak člověk začne v bdělém stavu přemýšlet o tom, co předtím raději přenechal snové práci, postoupí dál v porozumění sobě samému. Protože se mění názory na to, co je dovolené a přijatelné a co není, co je snadno řešitelné a co je obtížné, mění se také témata, která řešíme ve snech. Na začátku dvacátého století byl tabuizován sex, na erotické touhy se mladá dívka obvykle styděla i pomyslet. Když pak v psychoterapii referovala o snu plném schodů a žebříků či létání, mohl si být psychoterapeut téměř jist, že jde o erotickou tematiku. Dnes se erotické scény objevují ve snech běžně a nikoho nepřekvapí. Protože ale jde o sen, velice často kryjí zdánlivě sexuální témata úplně jiné problémy. Jednou jsme se studenty hovořili o využití snů v psychoterapii a jeden ze zahraničních studentů referoval o snu, který jej velmi překvapil. Zdálo se mu o erotickém zážitku s bytnou, starší dámou, která pro něj z tohoto hlediska vůbec nebyla žádoucí. Již při povrchních asociacích tohoto mladého muže se ukázalo, že sen řešil stesk po mamince a pocity osamělosti v cizině. To jsou dnes témata, o kterých si mladý muž nemůže dovolit přemýšlet v bdělém stavu, a tak je raději ve snech odívá do erotického hávu.
Když ponecháme stranou fantazie, které jsou pouhým únikem z našeho reálného světa, pak vidíme, že ve fantaziích si především dopřáváme velkou svobodu, do jejich jiného světa se také uchylujeme proto, že se nám zde lépe řeší různé problémy, které máme s naším světem. Připomeňme si Alenku v říši divů. Jak veliký úspěch měl Lewis Carroll se svou knihou u mnoha čtenářů! Alenčin svět uchvacuje svou volností a nezávaznou proměnlivostí. Cokoliv autora napadlo, stalo se. Kniha je plná různých překvapení a drobných dějů, valný smysl to dohromady nedává, ale nakonec všechno dobře dopadne. Možná, že je tak oblíbená právě proto, že ukazuje, jak i zcela volná fantazie zabíhající do nejrůznějších peripetií může končit bezproblémovým návratem domů do známého světa dětského pokoje a péče rodičů. Také J.R. R. Tolkien vytvořil jiný svět, který si získal velkou oblibu, jeho příběh se stal uznávaným základem pro moderní fantasy literaturu i pro nejrůznější hry pracující s fantazií hráčů. V nedávné době dokonce bylo hlavní dílo J.R.R. Tolkiena Pán prstenů zfilmováno, vedle dnes již běžné bombastické reklamy jsme byli svědky i čehosi méně obvyklého: velké nedůvěry mnoha lidí a obav, aby nebyl Tolkienův příběh rozmělněn do pompézního povrchního velkofilmu plného oslňujících efektů, avšak postrádajícího hloubku původního textu. Když zvažujeme, proč se Tolkienův jiný svět stal kultovním světem mnoha jeho čtenářů, nemůžeme pominout hlubokou moudrost, která je v příběhu obsažena. Tolkien se neuchýlil do svého vlastního světa proto, že by byl zásadně nespokojen se světem, ve kterém žil. Při čtení jeho knih nás napadají dva motivy. Tím povrchnějším je potřeba obohatit tento svět o nové dimenze, které může dát jen nespoutaná fantazie. Hlubším motivem je zřejmě snaha přispět svým způsobem do odvěké debaty o různých podobách zápasu dobra a zla v tomto světě. Na začátku doby, ve které budou zpochybněny veškeré tradiční obrazy a výklady tohoto obecně lidského problému, píše J.R.R. Tolkien svou vlastní mytologii, která nabízí originální obraz nejhlubších a také vnitřně nejkonfliktnějších rozměrů lidské existence. Právě proto, že tento obraz byl postaven mimo čas a prostor této civilizace a není zranitelný ideovými a ideologickými zvraty naší doby, stal se kultovním dílem mnoha přemýšlivých lidí.
Řekneme-li tedy o psychiatrických pacientech, že žijí v „jiném světě“, je v tomto označení vědomí jejich určité odlišnosti, ale i naše přání nemít s nimi mnoho společného, možná i tušení, že si naši pacienti ve svém jiném světě také řeší problémy, které pro ně v tom našem nejsou řešitelné. Nevím, zda oni sami by s termínem „jiný svět“ souhlasili, nikdy jsem se jich na to nezeptal. Nedovolil jsem si to, protože vím, že oni ve svém jiném světě nejsou zcela dobrovolně.
Existuje akutní halucinatorní psychóza, při které je pacient v pestrém, živém snovém světě naplněném vzrušujícími obrazy, pro které je možné zapomenout na všechno ostatní. Jen neradi a s určitými výčitkami svědomí vytrhují svými neuroleptiky psychiatři pacienty z jejich krásného světa. Jedinou omluvou je pro ně fakt, že by pacienti ve svém krásném světě zahynuli hladem, žízní a nedostatkem základní hygieny. Samozřejmě nelze očekávat, že by nemocní svým lékařům jakkoliv za své vyléčení poděkovali.
Ostatní jiné světy psychiatrických pacientů jsou podstatně méně radostné. Svět maniaka je stále ještě příjemný. Již není naplněn tolika krásnými obrazy, ale nemocný je v něm plný energie a chuti do nejrůznějších aktivit. Silné sebevědomí, jaké člověk v normálním světě nikdy nezažije, dovolí realizovat i nejsmělejší plány a vyrovnat se celkem snadno s překážkami, které by jindy byly nepřekonatelné. Jak hrozné pak musí být probuzení do původního světa. Člověk se dovídá o spoustě trapných situací, do kterých uvedl sebe, své přátele i lidi úplně cizí, marně hledá majetek, který zničil nebo promrhal šílenou velkorysostí. Po každé psychotické atace se pacient probírá chudší a osamělejší, zvraty v psychických stavech likvidují majetek a jsou neúnosné pro přátele. Na rozdíl od snů a fantazií, z jiného světa mánie se pacient nevrací do svého původního světa, ale do světa hrubě narušeného, místy až zničeného proběhlou psychózou.
Paranoidní psychózy vytvářejí svět plný nepřátel. Nebezpečí hrozí od mimozemských civilizací, mágů nejrůznějšího původu a charakteru, ale nejčastěji od lidí z pacientova okolí. Paranoidní svět je svět vykonstruovaný šílenou logikou, proto je šedý, strnulý, naplněný úzkostným a nenávistným očekáváním. Ostatním lidem je obvykle nepřístupný jak svou zvrácenou logikou, tak i neochotou kohokoliv skutečně přijmout. Blízký člověk se může stát spolubojovníkem, ale v žádném případě přítelem, při sebemenší chybě v komunikaci je neodvolatelně přeřazen do okruhu nepřátel. Lékař se z vlastní profesionální vůle obvykle nestává spolubojovníkem. V lepším případě je tím, kdo ulevuje pacientovi při jeho souboji se složitě strukturovaným světem nepřátel, v horším případě je vnímán jako nepřítel. Jak těžké je asi snášet úděl takového světa! Je dobré, že dnes již máme k dispozici léky schopné vrátit pacienta zpět do normálního světa. Někdy se ale stává, že vyléčení není úplné, nepřátelé jen ustoupí do pozadí, jejich komplot již tolik neznepokojuje, ale zůstávají kdesi skryti, připraveni znovu vystoupit ze svých temných zákoutí.
Zcela zvláštní, a nutno říci, že i nejtragičtější, je jiný svět deprese. Každý z nás byl někdy smutný a většina lidí zažije pocity marnosti a neřešitelnosti nějaké životní situace. Kdo ale zažil skutečnou depresi jako psychiatrickou poruchu, vrací se již navždy poznamenán zkušeností, která je v podstatě nesdělitelná. Když pak čte literární dílo snažící se zprostředkovat zážitek deprese čtenáři usazenému v pohodlné klubovce normálního světa, s opovržením označí spisovatele za exhibicionistu, který neví, o čem píše. Deprese totiž ochromuje, svět a věci i lidé v něm ztrácejí jakýkoliv význam (nejenom Heideggerova úzkost, ale i deprese konfrontuje člověka s nicotou, a věřím, že s ještě větší naléhavostí), minulost a budoucnost jsou přítomny jen v jejich beznaději již skončeného a do budoucna nenaplnitelného, dominuje přítomnost bez jakéhokoliv smyslu a bez naděje na nalezení přijatelného východiska. V nejhlubších depresích i sebevražda ztrácí svůj smysl a přestává být motivem. Ani nejupřímněji podaná ruka přátelství nedokáže narušit kompaktní svět těžké deprese. Lehčí deprese je již možné snáze popsat v termínech smutku a beznaděje, ztráty zájmu a absence životní energie a zoufalého zápasu o smysl vlastní existence. Taková deprese již může mít i pozitivní roli v lidském světě. Člověk se sklonem k depresím často není schopen přijmout provizorní, povrchní smysl svého života. Znovu a znovu kriticky přezkoumává nabízející se hodnoty a stává se buď mrzoutem, kterému není nic dost dobré, nebo myslitelem, třeba i naivním, laickým, objevujícím hlubší rozměry lidské existence. Vstup do světa lehčí deprese může člověk i odmítnout a bránit se mu usilovnou prací a honbou za intenzivními neobvyklými zážitky. Dnešní svět mu k takové obraně dává řadu příležitostí, dříve nebo později se ale ukáže, že utíká také sám před sebou do neosobního světa povinností a smysl nedávajících vzrušujících zkušeností. Protože cesta zpět k zážitku deprese je uzavřena, častým výsledkem útěku před depresí a psychickým neladem bývá vážná tělesná nemoc nebo zhroucení v podobě psychiatrické poruchy. Moderní psychofarmakologie již poskytuje léky schopné rozpouštět i nejtěžší deprese, proto jí buďme vděčni za antidepresiva, která ulevují v nejhorším myslitelném lidském trápení.
V jakémsi jiném světě žije i neurotik nebo psychopat. Jejich svět je jiný jen v některých detailech, ale i oni s ním mají svá trápení. Na první pohled by se zdálo, že nemůže být obtížné je vrátit zpět do našeho normálního světa, když není až tolik odlišný. Avšak ve chvíli, kdy se o to pokusíme, ukáže se, že tito lidé mají své zvláštnosti proto, že ve většinovém světě nedokážou obstát, jejich problémy jsou zde neřešitelné. Svět neurotických či jinak patologických hodnocení věcí, lidí a situací a z nich vycházejících reakcí jim umožňuje udržet psychickou rovnováhu, ovšem za cenu opuštění světa normálních lidí. V psychoterapii se dozvídáme o významu a funkci různých komponent neurotického světa a přesvědčujeme se, že obvykle nejde pouze o izolované poruchy klasifikovatelné na základě DSM manuálu. Ve skutečnosti jde o složitě strukturovaný jiný svět, jehož komponenty jsou vzájemně provázány do logického celku. Logika uspořádání světa neurotika nebývá odlišná, jeho svět je v zásadě postaven stejně jako náš, jiný je proto, že mnohé předpoklady, na kterých je postaven, jsou jiné. Jiný je obraz rodičovských figur, jiný je význam a smysl povinnosti, životních příjemností, lásky, přátelství a nepřátelství. Když se podaří změnit tyto výchozí předpoklady, mizí i odlišnosti světa neurotického pacienta.
Při práci s neurotiky se často vynořuje problém jinosti a stejnosti jejich a našeho světa a světa lidí vůbec. Není zde ostrý předěl. Jinost světa neurotika není často o mnoho větší než jinost světů lidí, kteří nebyli klasifikováni jako neurotici. Jeho svět je spíše méně funkční než jiný. Ale světy lidí jsou obecně různě funkční. Někdo prochází životem bez větších obtíží a dosahuje mnoha svých cílů, někdo se rve s nejrůznějšími skutečnými i virtuálními překážkami a v mnoha oblastech zůstává na půli cesty. A tak docházíme k poznání, že každý člověk žije tak trochu v „jiném“ světě. Každý má svůj svět zkonstruovaný na základě poněkud odlišných předpokladů, a jak jsme si již dříve připomněli, s každým člověkem umírá jeho unikátní, tedy „jiný“ svět. Řekli jsme si, že v označení „jiný“ je i kus vůle k odlišnosti. I z tohoto hlediska žijeme také každý v „jiném“ světě. Obvykle nechceme mít stejný život jako někdo jiný. Možná, že bych chtěl být tak bohatý jako někdo, koho znám. Ale já bych uměl úplně jinak užít jeho bohatství. Chtěl bych mít stejnou ženu, stejné vlohy, stejnou rodinu nebo práci jako druzí, ale i zde platí, že bych to všechno zažíval, užíval a organizoval jinak než oni. Dnešní doba nás učí poznání, že bych to vše možná nedělal lépe, pouze jinak, a že všichni máme právo na svou jinost. Máme na ni právo proto, že jsme všichni také v něčem stejní. Dialektice stejnosti a jinosti prostě neutečeme.
Meditaci o jiném světě můžeme proto ukončit jeho definicí. I když jsou naše světy také z mnoha aspektů stejné, jiný svět žije každý z nás.

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha

 



obsah čísla 19 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA