Pamětníci nám o něčem takovém nevyprávěli. Pohled do historie však dokazuje, že velké záplavy nejsou v toku času vůbec tak mimořádné, jak by se zdálo. To jen dvacáté století bylo - tedy jen v tomto směru - doslova milosrdné.
Lidé rádi zapomínají nepříjemné - a neradi se poučují. Kniha Povodně v českých zemích, která nyní vychází, je svědectvím časů povodní - od prvních historických záznamů přes zřejmě dosud nejstrašnější bleskovou povodeň roku 1872 až po současnost. Poučíme se tentokrát?

Léta Páně 1118
„Znovu rostou domy v záplavových územích, znovu se stěhujeme do míst vodou zbořených činžovních domů, znovu bezmezně důvěřujeme technice,“ smutně konstatují autoři knihy, která přibližuje svět povodní od té zcela první historicky zaznamenané, která se odehrála roku 1118.
„Léta od narození Páně 1118 v měsíci září byla taková povodeň, jaké myslím nebylo na zemi od potopy světa. Nebo řeka tato naše Vltava, náhle vyrazivší překotem ze svého koryta, ach, kolik to vsí, kolik v tomto podhradí domů, chýší a kostelů úprkem svým pobrala! Nebo v jiných časích, ačkoli se to málokdy stává, aby voda dorážející leda podlahy mostu dosahovala, ale tato povodeň vystoupila až do desíti loket přes most.“
Tolik zcela nejstarší záznam o povodni v Čechách, který učinil Kosmas ve své Kronice Čechů. Dnes odborníci soudí, že při této katastrofě mohla voda v Praze dosahovat osm až devět metrů nad průměrnou hladinu.

Léta Páně 1272 - 1432
Pak byl na dlouhých víc než sto padesát let klid, než povodeň na Vltavě a Labi přišla znovu. 12. března 1272 se opět vzedmula voda v Praze - a pobořila Juditin most. Nebyly to jediné škody, podle dobových zpráv si velká voda vybrala svou daň i mezi lidmi. Po této povodni nestačili obyvatelé Prahy ani vydechnout, natož zapomenout. Další povodeň přišla o rok později, 18. srpna 1273.
„Mnoho lidí se utopilo a stavení podvrátilo. V polích obilí i seno z luk povodní uplynulo, zahradám zeleným voda uškodila, městem pražským tekla (Vltava), rozšířivši tu běh svůj až ku kostelu sv. Jiljí a ku kostelu sv. Mikuláše, tekouc přes celou ulici židovskou až do kostela sv. Františka.“ (záznam v Letopisech českých)
V roce 1342, v noci z 31. ledna na 1. února, se velké vodě v Praze dílo zkázy podařilo - definitivně zbořila Juditin most. „...nastala přívalem sněhové a dešťové vody veliká povodeň a obrovskou spoustou a tloušťkou ledu byl na několika místech stržen pražský most... byly též strženy všechny mlýny a jezy a četné vesnice ležící u břehů byly i s lidmi a ostatními živočichy pohlceny a zatopeny... neboť jako by spadla koruna království, když se zřítil onen proslulý most, a nastala veliká potíž a nebezpečí lidí...“ (zápis v kronice Františka Pražského)
Ale lidé se zase vzpamatovali, Juditin most byl nahrazen mostem novým, založeným v roce 1357 Karlem IV. Dnes ho zná celý svět coby Karlův most. Ale i ten byl brzy vystaven zatěžkávací zkoušce. Rok 1432 byl na povodně mimořádně bohatý, velké povodně se odehrály celkem tři. Nejhorší z nich byla dešťová povodeň po tříměsíčním suchu, která v červenci 1432 zasáhla Vltavu, Labe, rozlila se též Berounka, Lužnice, Ohře. Voda opět sahala až ke svatému Jiljí, k Betlémské kapli, zatopené bylo Poříčí a voda stála v Podskalí. A když zapátráme v paměti, co se tou dobou odehrávalo na politické scéně, uvědomíme si, že to vše postihlo zemi zničenou po husitských válkách... Většina badatelů tuto povodeň dokonce považovala za největší povodeň v dějinách - až do velké vody 2002.

1890
„Ke konci měsíce počala nebesa znovu dštíti, po celé zemi byl déšť všeobecný a první den měsíce září zvěstoval v jižních krajinách horské přívaly s výšin šumavských do našich řek. A pršelo silně stále, řeky Vltava u Krumlova, Malč(!)e u Budějovic, Otava u Písku i všechny přítoky těchto řek dmuly se a vystupovaly nad břehy. Neustávající déšť stoupání vody urychloval i došlo k velké povodni dne 2. září v Budějovicích, Písku, Týně nad Vltavou, Plzni a po celé krajině mezi těmito městy poněkud níže ležící. A vody valily se všeobecným odtokem řek a potoků jižních, Vltavou, k hlavnímu městu...“ - to není popis srpnové povodně 2002, ale tragické události, která se odehrála v noci ze 3. na 4. září tak, jak ji vylíčil F. Skrejšovský v publikaci Povodeň v Čechách 1890. „Déšť neustával, vody přibývalo, jekot rozzuřených vln mísil se ve volání po lodích a záchraně. A ke všem hrůzám roznesla se za šera ranního ohromující zpráva. Pražský most se zbořil!“
Zbořený Karlův most - to bylo považováno za národní tragédii. Oprava trvala přes dva roky. Poslední, tisíciletá voda na Labské roku 1897 už se Praze vyhnula, nejničivěji postihla severní Čechy.

Voda má paměť spolehlivou
A pak přišlo století dvacáté. Na českých tocích sice proběhly menší povodně, ale oproti předchozím líčením nestály ani za zaznamenání. Největší z nich, která vznikla po třídenních vytrvalých deštích, už byla zmírněna nedostavěným vodním dílem - Slapskou přehradou. Na Labi v Děčíně naměřili pětiletou velkou vodu, v Praze se jednalo o vodu desetiletou. Bez Slapů by šlo, jak odhadují odborníci, o vodu tak dvacetiletou. Záplavy tedy nebyly veliké, bohužel však zřejmě tehdy vznikl velký mýtus o tom, že vltavská vodní kaskáda navždy vyřešila povodňové nebezpečí. Rok 2002 ukázal, jak mylná to byla představa.
A ještě něco nám prozradí pohled do historie: Stejně jako se lidé od nepaměti setkávají s povodněmi, snaží se před nimi ochránit. Svědectví o ochraně našich předků před povodněmi z dávna se dochovalo jen velmi málo, situace se mění až od 18. století. Nejvíce prozradí dochované úřední dokumenty, vyhlášky, hlášení a nařízení, cenným pomocníkem historiků je i dobový tisk. Ten prozrazuje, že už tehdy platilo, že první a zásadní obranou před velkou vodou a jejími ničivými následky je prevence. To znamená nestavět v záplavovém území, kam se voda dříve nebo později vrátí. Voda má totiž paměť spolehlivou. Zato lidé uvěřili, že nám nic nehrozí a že vltavská kaskáda a další přehrady na českých a moravských řekách udělaly s velkou vodou jednou provždy konec.
Až přišel červenec 1997 a povodňová katastrofa století. A srpen 2002...

Typy povodní
Odborníci dělí povodně na dešťové, sněhové a smíšené. Povodeň, která vzniká v důsledku tvorby ledové „zácpy“, se nazývá ledová. V laickém podání se spíš začaly rozlišovat povodně zimní a letní. Letní povodně se vyskytují v období duben-listopad, jsou to tedy povodně vesměs dešťové. Odborníci je nazývají také bleskové, neboť během velice krátké doby spadnou až stovky milimetrů srážek, tato voda tudíž může rozvodnit potoky a zaplavit rozsáhlé plochy do několika málo minut. Dravá voda, která se pak obrovskou rychlostí řítí ze svahu do koryt a údolí, s sebou strhává stromy, mosty, domy. Bleskové povodně se mohou odehrát na poměrně malém území a trvají několik málo hodin, v sousedním okrese o nich nemusí mít potuchy. Letní povodně mohou též vzniknout jako následek vytrvalých i několikadenních srážek, které pak postihují celá povodí. Letní povodně se objevují víceméně nahodile. Zimní povodně přicházejí ve střední Evropě pravidelně v období přechodu ze zimy do jara, tedy od konce února do počátku dubna, kdy taje sněhová vrstva nebo když přijde náhlé oteplení. Dešťové srážky, tání sněhu a ledové bariéry na vodních tocích se mohou kombinovat.

Autorka je redaktorkou MF DNES

Zdroj a repro z knihy:
Povodně v českých zemích
Jan T. Kozák, Pavla Státníková,
Jan Munzar, Jiří Janata, Vladislav Hančil
Vydalo nakladatelství
Profesional Publishing, 2007