Jen málo míst, která znám, na mne působí celou svou podstatou a geniem loci tak jednoznačně samozřejmě jako Průhonický park. Předpokládám navíc, že tak působí na naprostou většinu svých návštěvníků. Ona samozřejmost ale trvá pouze do okamžiku položení poměrně zásadní otázky, a to, jak tento park vlastně vznikl a jaký byl historický a krajinný vývoj této bezesporu unikátní lokality.
 
Průhonice jsou písemně poprvé připomenuty roku 1270, tedy na ves v pražském okolí poměrně pozdě. Samotný stavební vývoj osídlení však naznačuje, že zejména tvrz byla starší. Navíc nápis v interiéru kostela dokládá vysvěcení kostela pražským biskupem Jindřichem roku 1187.
Celý majetkový vývoj zámeckého objektu a okolí byl poměrně složitý a neměl na vlastní park podstatný vliv. Je třeba ovšem připomenout, že roku 1800 koupil panství Průhonice Jan Nepomuk Nostic-Rienek (vyskytuje se i zápis Nostitz-Rieneck), který byl známý tím, že postavil Stavovské divadlo. Skutečným zlomem pro samotný park byl ovšem posléze sňatek vnučky tohoto šlechtice, Marie Antonie Gabriely hraběnky Nostic-Rienek, s hrabětem Arnoštem Emanuelem Silva-Taroucou. Byl to on, kdo vtiskl zahradám a lesům okolo průhonického zámku jejich neopakovatelnou krásu a atmosféru.

Romantičtí, osvícení...
Neobvykle znějící jméno Silva-Tarouca vyvolává otázku po původu rodiny a působí problémy s korektním zápisem.
Silva-Taroucové (lze se ale setkat i se zápisem Sylva, dále Tarrouca i Taroucca) byli původně šlechtická rodina portugalská, přičemž do českých zemí vstoupili nikoli jako příchozí pobělohorští, nýbrž až v druhé polovině 17. století, a to jako diplomaté.
Jan Gomez de Silva (*1670, +1738) působil jako velvyslanec portugalského krále u vídeňského dvora. Jeho manželkou byla rovněž rodilá Portugalka, paní Joanna de Menedez-Tarouca. Z tohoto manželství se roku 1796 narodil jediný syn Manoell Tellez. Ten se po životní dráze vojáka a úředníka, teď už ve službách Rakouska, usadil a zakoupil na Moravě, kde získal panství Čechy pod Kosířem. Pozoruhodné je z našeho pohledu hlavně to, že jako ředitel dvorních staveb odpovídal za přestavbu vídeňského Schönbrunnu a jeho přilehlých parků, čímž je doložen první kontakt rodu se zahradní architekturou.
V linii předků a příbuzných Arnošta Emanuela hraběte Silva-Tarouca nalezneme další významné i zajímavé postavy našich dějin. Jeho rodiče, August Alexander (*1818, +1872) a Gisela (*1824, +1864) byli uměnímilovní a osvícení lidé, kteří například na svém zámku pravidelně hostili v letech 1846 - 1870 Josefa Mánesa. Malý Arnošt se s českým malířem nepochybně často setkával. Bohužel, Arnoštovi rodiče brzy zemřeli - matka, když byly Arnoštovi čtyři roky, ve dvanácti on a jeho bratr František Josef zcela osiřeli. Poté studoval Arnošt jezuitské gymnázium v tehdy dolnorakouském Kalksburgu (nyní jižní předměstí Vídně), přezdívaném Oxford monarchie. Po následujících studiích práv ve Vídni a Praze se na rodné panství nevrátil a nastoupil praxi na českém místodržitelství v Praze.
Oba bratři Silva-Taroucové se intenzivně zajímali o botaniku, zvláště o dendrologii. Staršího Františka Josefa také zajímala historie a chov koní, mladší Arnošt se zabýval myslivostí praktickou i teoretickou, navíc se věnoval studiu národopisu.
Arnošt Emanuel se roku 1885 oženil s Marií Antonií Gabrielou, rozenou Nostic-Rienek (*1863, +1934). Z toho manželství se narodilo 7 dětí, které se všechny dožily dospělosti a nejmladší z nich, Eleonora, zemřela až roku 1987. Marie Antonie vnesla do manželství rozsáhlý rodový majetek, protože byla jeho jedinou dědičkou. A tak Arnošt po svatbě začal pečovat o původně nostická panství Průhonice, Velké Žernoseky, Trmice, Řehlovice a dnes zaniklé Vrchnice. Průhonice se rozhodl přestavět na okázalé rodinné sídlo. Jeho umělecké a zřejmě i životní cítění bylo silně romantické, a tak přizval podobně uvažující stavitele i umělce. Přestavba byla zahájena roku 1889 a trvala čtyři roky. Autorem plánů ve slohu české novorenesance byl Jiří Stibral, žák a asistent Josefa Zídka.
 
Ve spravedlivém hněvu...
Souběžně s přestavbou zámku se Arnošt Emanuel rozhodl i pro vybudování přírodního parku, který by navazoval na zámecký objekt.
Založení parku sám popisuje ve své práci Der Pruhonitzer Park (1909) takto:
„Na podzim roku 1886 jsem se na lovu náhodou ocitl při tom, kdy v průhonickém lese padl pod sekerou lesních dělníků první z mnoha krásných dubů, které neproniknutelná moudrost jakéhosi lesnického učence odsoudila k zániku. Ve spravedlivém hněvu rozhodl jsem se odejmout tento les výše zmíněné moudré osobě a celé území obklopující zámek, jež zdálo se mi od přírody předurčeno k tomuto účelu, přeměnit na park.“
Tyto věty v sobě skrývají mnohé. Především je zde patrný konflikt mezi vlastníkem lesa a jeho zaměstnancem - lesnickým správcem, konkrétně se týkající názoru na řádné lesní hospodaření. Majitel zde spatřuje podstatný přínos v estetické hodnotě lesa a jednotlivých stromů, zatímco lesník byl vychován a vzdělán k tomu, aby les využíval jako zdroj tolik potřebného zisku pro majitele.
Obdobnou situaci zažil o čtyřicet let dříve Jiří František hrabě Buquoy, když jím najatý lesník William Rowland navrhl z ekonomických důvodů zrušit hrabětem založený Žofínský prales. Hrabě, a hlavně prales tuto při prohráli a za pravdu jim dal až čas.
V Průhonicích se ale situace vyvinula jinak, mladý a energický Arnošt Emanuel svou vizi prosadil a park následně přibližně čtvrt století budoval a dokončil ho. Na přestavbu zámku a budování parku používal výnos z majetků své ženy.
 
Za pomoci trpělivosti...
Průhonický park vznikal bez zahradně architektonických plánů, hrabě Arnošt postup osazování anebo naopak nutné kácení zřejmě promýšlel přímo v terénu, v konkrétních situacích a na konkrétních místech, která důvěrně znal. Mapy a plány byly zakreslovány dodatečně. Nutnou podmínkou byla arondace, tedy scelení pozemků na celém území parku. Zde hrabě postupoval podle vlastních slov takto:
„Jak je patrné z plánu, do nynějšího parku patřily i původně cizí pozemky. Ty byly tehdy skutečně na obtíž, zejména pak v těsné blízkosti zámku, kde navíc dva mlýny působily v důsledku užívání svých práv dokonce škody a tři pobořené domky bránily jakémukoli zvelebení této části parku. Za pomoci trpělivosti, peněz a dobrého slova se postupně podařilo scelit tato území. Tato úprava mi byla v prvních letech mé zdejší zahradnické činnosti hlavní starostí.“
Hraběti Arnoštovi se v této fázi velmi hodilo jeho původní právnické vzdělání. Vyjednávání s mlynáři zjevně vyžadovalo kromě dobrého slova a diplomacie také znalost vodního práva a souvisejících norem, které upravovaly využívání vodní energie a starobylá práva umožňující chod mlýnů pečlivě střežily. Na využívání vod Botiče měl Spolek botičských mlynářů o dost jiný názor než Arnošt Emanuel, proto udržení dobrých vztahů bylo jistě pracné. Že byla tato snaha úspěšná, plyne i z toho, že spolek prodal Arnoštovi roku 1904 rybník Bořín včetně pozemků v okolí, čímž park získal svůj definitivní půdorys.
Práce s tekoucí vodou Arnošta zjevně lákala:
„Bez vody zdál se mi park nemožný, nejen proto, že vodní plochy dodávají krásy jednotlivým partiím, ale že zvyšují i vzdušnou vlhkost okolí, jež je zvlášť prospěšná koniferám a vždy zeleným dřevinám. Zřídil jsem tedy nad Podzámeckým rybníkem ještě jeden větší rybník a tu i tam... několik menších. Do spádu vody (Botiče) zřídil jsem splavy z velkých kamenů, čímž docílil jsem značných nikdy nevysychajících vodních ploch a donutil Botič vpraviti se do úlohy bublajícího horského potoka.“
Park v okamžiku svého založení prakticky postrádal cesty, během budovatelských let Arnošt Emanuel vytyčil 40kilometrovou trasu, jež byla posléze postavena.
K vlastním výsadbám dřevin využíval hrabě především původní vzrostlé porosty i soliterní jedince. Dobře věděl, že použití letitých jedinců v kompozicích na konkrétních místech propůjčí parku vzhled starobylosti, který si většina částí parku ostatně zachovává dodnes.
Dřeviny získával z různých zdrojů, nákupem, výměnou semen i rostlin, dokonce financoval vědecké výpravy, z nichž mu byly přínosem nové rostlinné druhy do parku.
Jeho velkou láskou byly rododendrony a azalky, kterými masivně osázel zejména okolí zámku. Použil je ovšem i na dalších místech, vždy ve velkých skupinách, které v době květu zaplaví lesní okraje nečekanými pestrými barvami.

Času i počasí navzdory...
První světová válka postihla manžele Silva-Taroucovy bolestně, padl v ní jejich první syn Josef. Úbytek kvalifikovaných pracovních sil poznamenal i stav parku. Navíc byl Arnošt Emanuel povolán do válečné vlády ve Vídni, kde v letech 1917-1918 zasedal v křesle ministra orby. Měl tedy na starosti zemědělství a výrobu potravin ve chvíli, kdy se těžká situace na frontách měnila na situaci zoufalou a neudržitelnou a kdy podunajská monarchie prožívala poslední měsíce existence.
V poválečných letech se rodina dostala do finančních potíží. Proč? To nelze dnes přesně určit, svou roli mohla sehrát i tehdejší pozemková reforma. Každopádně hrabě Arnošt řešil situaci roku 1927 radikálně a zámek a park prodal československému státu. Vzápětí následoval aukční prodej vybavení zámku, což signalizuje skutečnou tíživost problémů.
Manželé Silva-Taroucovi přesto zůstali v Průhonicích a bydleli tam až do třicátých let. Traduje se z té doby historka, jak starý hrabě sbíral při večerních procházkách parkem pohozené odpadky a tlumeně při tom klel a proklínal ty, kteří je tam zanechali. Marie Antonie v Průhonicích zemřela roku 1934, Arnošt ji přežil o dva roky, zemřel ve Schweigernu roku 1936.
Park, který vlastní už 80 let stát, se vyvíjel a vyvíjí směrem, který mu kdysi dal jeho tvůrce. Je nutno konstatovat, že jakákoli snaha o systematickou práci s krajinnými prvky naráží však na občasnou nepřízeň přírodních sil. Nejvýznamnější problémy tohoto typu přinesla tzv. zima století v roce 1929, v parku byla naměřena teplota -40 °C, což přivodilo zkázu mnoha exotickým dřevinám. Hned v červenci dalšího roku poškodila park bouře s větrem, který v parku vyvolal polom, padlo tehdy 900 stromů. Menší poškození mrazem, větrem nebo naopak suchem se projevilo vícekrát.
Další problémy přinášelo snad až příliš velkorysé založení parku, které vyvolalo a vyvolává soustavnou potřebu poměrně drahé údržby. To se projevilo například v druhé polovině 30. let minulého století, kdy vojenský rozpočet státu v době stavby pohraničních opevnění odsával prostředky míněné původně na chod parku. Deficit v údržbě způsobily i obě světové války.
Aktuálně zažívá Průhonický park to, co před ním zažila například Stromovka nebo obora Hvězda, tedy postupné obrůstání předměstskou a městskou zástavbou. Tím park ztrácí kontakt se svým původně přírodním okolím, a je dost pravděpodobné, že časem se stane parkem zcela obklopeným lidskými sídly.

Doporučení místo závěru
Nejoblíbenější období pro návštěvu Průhonického parku je začátek května, kdy tam hromadně a bláznivě kvetou stovky pěnišníků a azalek. Rozkvetlý park je ozdobou pražského okolí. Všechna roční období a všechny botanické aspekty jsou ale v Průhonickém parku zajímavé. Park je možné navštívit každý den v roce, přičemž dobrý pozorovatel a přítel přírody rozhodně nemůže být zklamán.
Slova Arnošta Emanuela citovaná v úvodu se rozhodně naplňují. A my bychom si alespoň občas měli připomenout osudy člověka, který téměř celý svůj život vytvářel dílo, jež nám všem poskytuje radost dodnes.

Foto Jan Andreska
Autor přednáší na katedře biologie a ekologické výchovy PdF UK