Kolik jedinců dnes má na Zemi svobodu zcela volného pohybu, života podle vlastních zákonů, vůle a schopností? Naše vzpoura se však obrátila jiným směrem - jako viníka jsme označili přírodu, která nás prý omezuje a spoutává, ačkoliv si sami vzájemně nasazujeme pouta. Pouta ve smyslu fyzickém i duchovním. Ponechali jsme si ještě alespoň trochu volnosti ve fantazii, tvorbě, ve vlastní duchovním světě?
Snad proto ústřední téma - Divoký a svobodný - na unikátní výstavě téměř stovky českých i zahraničních výtvarníků v klatovské Galerii a na zámku Klenová v nás burcuje a provokuje přemýšlení o nás samých. Ano, je to zřejmě první česká výstava, která od předvádění umění pro umění obrací naši pozornost k sobě samým, k zasutým, a přesto živým vrstvám vědomí sounáležitosti s přírodou. Umění srozumitelné, neboť nás přibližuje našim souputníkům - zvířatům, rostlinám i kamenům.
Je to podivuhodné a příznačné, že právě nové tisíciletí přináší tyto prastaré podněty, a to téměř současně všude ve světě - ať jde o léčení krajiny střední Evropy lithopunkturou, praktikovanou Slovincem Markem Pogačnikem, o terapii hudbou Angličanky Jill Purcerové nebo magickou tvorbu českého sochaře Jiřího Beránka. První stopy však lze v české tvorbě nalézt už v minulém století v dílech géniů, vizionářů a snílků - „pekelník“ Váchal je jen špičkou ledovce, neboť v každé generaci umělců bychom nalezli stopy vznícené extáze pravěkých mistrů jeskynních maleb, stopy mapující hranice tvůrčí svobody a spoutanosti.
Dnešní člověk, podobně jako domestikovaná zvířata, si volnost a divokost původních tvorů neumí ani představit. Je to snad dáno i fyzicky - podle výzkumů se ochočená zvířata vyznačují podstatně menším objemem mozkovny nežli jejich divocí předkové a nám pro změnu pracuje mozek jen na zlomek své kapacity. Otázka zní - bylo tomu tak vždy? Věřím, že ne, že mnohé schopnosti v nás dodnes jen „spí“, ale zapojovaly se právě v dávných dobách, kdy volnost a divokost všech tvorů byla jejich trvalou životní realitou - a údělem.
Doba „ušlechtilých divochů“ je však již jen sentimentální vzpomínkou, které je v dnešní době třeba dát zcela nový obsah. Předobrazem absolutní nekonfliktní svobody a divokosti v nenarušeném planetárním společenství nám tak zůstává jen sama Gáia.
Moderní náhražka svobody - cestování do nepřístupných krajin, dobývání hor, hlubin země i moře, až po ty nejnebezpečnější způsoby, alkohol či užívání drog - je jen zmítání se mušky v pavučině, jejíž železná pevnost je dána naší vlastní domestikací. Zvyk a pohodlí technicky orientovaného života v nás stále více otupují a ničí možnost slyšení a naslouchání jemným hlasům planety, které jediné nás mohou provést úskalími vývoje lidského druhu. Zdá se ale, že zdroj této schopnosti, dnes již slisován nesčíslnými tlaky na téměř neviditelný bod, se začíná náhle a celosvětově probouzet - nás nevyjímaje.
Vždyť realizace tak zajímavého projektu, jako je trojí expozice umění klatovské Galerie s více než třemi sty exponáty, je toho dokladem.
Při setkání s tvůrcem libreta této vynikající akce, PhDr. Jiřím Zemánkem, jedním z nejschopnějších kurátorů u nás, jsem se ptala:

Řada lidí pokládá dnešní umělce za civilizací zdegenerované exhibicionisty. Kde se tedy vzalo tolik působivých a netradičních děl, která na výstavě představujete?
Nepodceňujte umělce - ti praví nebývají příliš mediálně viditelní, alespoň na první pohled. Umění je pokora, pokora před přírodou i sebou samým. Umělec, téměř tak jako bůh, je stvořitelem nových světů, někdy však může podsunout dobrým věcem špatný konec, zkomolit smysl poznání a obrátit jej proti divákovi. I v tom je umění silné a dvojsečné, je jako magie původních, citlivých tvůrců, kteří však sledovali pozitivní cíle - zdraví, plodnost, prosperitu -, souzvuk s posvátným světem, s přírodou. Těch, kteří tuto zodpovědnost a pokoru dnes znovu chápou, je čím dál více. Je jim jen třeba vytvořit i prostor, aby své artefakty zpřístupnili veřejnosti.

Podle vás jsou tedy díla, která reprezentují moderní civilizaci, na niž jsme tak hrdi, slepou uličkou, která nás konzervuje v sobeckých a výlučných představách o nás samých?
Není to tak zcela, řekl bych, že jde spíše o nutnou okliku, která nás dříve nebo později, lépe řečeno dobrovolně či nedobrovolně přivede tam, kde jsme z té „pravé“ cesty sešli...
Myslím, že s tím, jak s globální ekologickou krizí postupně mizelo a stále nezmenšeným tempem mizí naše přirozené přírodní prostředí, z něhož jsme vzešli a jehož přirozenou součástí nadále zůstáváme, probouzí se v našem podvědomí touha působící opačným směrem, která tento neblahý trend vyrovnává. Jde o to, zda právě ony krajní extrémy moderny, přinášející svým tvůrcům nezřídka slávu a bohatství, zde nevznikly proto, abychom se znovu naučili ocenit pokorné, bezejmenné a spontánní umění srdce.

To by znamenalo, že insitní či lidové umění mají v tomto smyslu k „pravému“ umění blíže nežli současné umělecké individuality?
I zde bych viděl ne snad antagonismus, ale jistý společný cíl mezi snažením školených a spontánních umělců, kteří jsou ovšem jen částí mnohotvárného spektra spirituality - je to touha po spojení s kořeny a hlubinnou prapamětí života, touha po znovuobjevení naší ztracené celistvosti, kterou můžeme zažít uvnitř neporušené, sama sebe organizující přírody. Klademe si otázky po spirituální kvalitě života v proměnách stávající materialistické a technologické civilizace. Proto se jedna ze tří částí výstavy - ta, která je instalována v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech - nazývá Kořeny a paměť. Prostřednictvím výtvarných děl, rozčleněných do tematických okruhů: les - pustina, duchové přírody, magie a rituál, instinkty a vášně, divoši, šamani, zvíře - člověk, primordiální, nám připomíná existenci oněch zapomenutých či skrytých kořenů.
V čem vidíte neobvyklou účinnost většiny vystavených exponátů - jde o sílu jednotlivých autorů, nebo tomu napomáhá i celková gradace výstavy?
Samozřejmě obojí - většina autorů jsou skutečné osobnosti. Je vidět, že jim jde především o hledání jiné podoby tvorby. Jejím tématem je v západní kultuře dosud tolik postrádané hledání celostního přístupu k životu v pojetí transpersonální psychologie, geomantie, mystického myšlení, psychotropní kultury - jde o myšlení v souvislostech či také systémové myšlení. Dnes se tyto pojmy souhrnně nazývají integrální kultura nebo transformovaný modernismus. Ale na nálepkách samozřejmě vůbec nezáleží - tento styl totiž divák bez rozdílu věku, vzdělání a národnosti okamžitě akceptuje. Proto ta obliba dříve přehlížené hudební, taneční i výtvarné tvorby menšin či exotických uměleckých skupin.

Pozn.: Výstava v Klenové
bude otevřena do konce června.

Foto Marie Holečková