Jak jste se s tím vyrovnávali?

Museli jsme se podřídit požadavkům doby, a aniž bychom zradili naše základní kameny, a tak jsme k nim přidali tu podívanou. Třeba v Lysistratě hraje dnes pětadvacet lidí, což je na Semafor opravdu dost velký počet – a hrálo by i více, ale to už by se nevešli na scénu. Také díky tomu, že jsme se usadili, můžeme dělat inscenace, které jsme si nikdy dřív nemohli dovolit, stali jsme se najednou divadlem ne-malých forem, spíš forem středních, a lidem se to velmi líbí.

V čem ještě se dnešní Semafor výrazněji liší od své původní podoby?

Když jsme v roce 1959 začínali, hráli jsme v Semaforu hlavně rock’n’rolly a jazzovou hudbu, nebo písničky ovlivněné jazzem a rock’n’rollem. Dnes už jazz ani rock’n’roll nejsou tím nejmódnějším. Jazz nás sice ovlivňuje pořád, ale máme tu i hudbu trochu jiných žánrů, takže v tom se tehdejšímu Semaforu vzdalujeme.

Předpokládám, že se musel také změnit způsob vaší práce.

Přece jenom se mi za čtyřicet devět let Semaforu nadělaly nějaké ty zkušenosti. Píšu úplně jinak, než jsem psal tehdy, také mi to déle trvá, protože dřív jsem psal trochu nezodpovědně – sedl jsem si, napsal hru a za pět neděl jsme ji už zkoušeli. Dnes na hře většinou pracuju rok nebo rok a půl, než ji „vypustím“. Také jazykově jsou hry díky mým zkušenostem vybroušenější než kdysi.

Kdo na vás dnes vlastně chodí?

V šedesátých letech to byli především mladí lidé, kdo má rád Semafor dnes? Jak mládež, tak pamětníci stále tvoří dost početné menšiny našeho publika. Nicméně zatímco třeba v 60. letech k nám chodila mládež tak z osmdesáti procent – protože jazz a rock’n’roll byly tehdy skutečně módním artiklem, dnes je základem našeho publika střední věk, nejtypičtěji je našim divákům okolo čtyřiceti let. Takže na tuto kategorii se obracíme především.

Mám pocit, že soubor Semaforu se ale naopak omladil.

Ano, je tu vesměs mládež, většinu souboru tvoří lidé mezi osmnáctým a třicátým rokem. Ale ten soubor byl vlastně poměrně mladý vždycky, protože jsme byli všichni mladší. Kdežto teď ten věkový průměr Jitka Molavcová a já trošku kazíme.

Jedete na plný plyn, člověk by vůbec neřekl, v jak těžké chvíli se nyní nacházíte.

Nedávno měl premiéru satirický kabaret Děti kapitána Granta, který vznikl jako reakce na nový způsob rozdělování grantů pro pražská divadla. Jak se vám pracuje pod tlakem? Jsem na to takhle zvyklý. Když nám v roce 2002 divadlo doslova odnesla voda, volali mi, ať okamžitě přijedu, že je voda až ke stropu a ještě sedm metrů nad ním. Ale já jsem si říkal – co tam budu dělat? A začal jsem psát popovodňovou revue To nám to pěkně začíná. Za pět týdnů po povodni už byla premiéra – a velice úspěšná. Takže když je to nutné, dovedu psát velmi rychle.

Skutečně hrozí, že Semafor v tomto roce skončí?

Není vyloučené, že padesátá sezona nebude. Pořád doufám, že se nějaké řešení najde, ale pro jistotu na to už veřejnost připravuju, aby to pak nebyl blesk z čistého nebe. Rozjeli jsme poměrně ostrou kampaň proti pražskému magistrátu, poněvadž jeho kroky jsou nesmyslné. Nikde na světě neexistuje přístup, že čím větší divadlo a větší příjmy, tím větší grant dostane. Vždyť granty se dávají právě tam, kam nedosáhne ruka trhu. Místo toho nám naše příspěvky berou a dávají je velkým, výdělečným divadlům.

Jak je na tom Semafor dnes finančně?

Počítali jsme s grantem k 1. únoru a dostali jsme ho se čtyřměsíčním zpožděním. Žili jsme na dluh, několik firem nám dokonce půjčilo peníze. Řada herců nedostala čtyři měsíce žádnou výplatu. V květnu jsme dostali grant, který nám ještě silně snížili, zaplatili jsme dluhy a do příštího února nemáme peníze. Jsme schopni vydělat na polovinu toho, co divadlo potřebuje – na gáže a základní věci, ale už ne na ty další nadstavby – jako různá pojištění nebo nákladnější výpravu pro premiéru. To bychom museli hrát dvakrát denně.

Takže plánujete, nebo neplánujete do budoucna?

Zabalil jsem plánovaná obnovení tří her – Kytice, Fausta a Jonáše, které měl Semafor uvést v sezoně předcházející jeho padesátinám, ale zato mám už částečně napsanou hru se zvláštním názvem Já jsem otec Bemle a já matka Žemle. Bude to opak Sekty – velmi lidově přístupná hra, samozřejmě s určitou literární úrovní, hra vyloženě recesistická až dadaistická, s Václavem Koptou a Olgou Patkovou v hlavních rolích.

Takže oslava 50 let Semaforu se přece jen konat bude?

Uvažuju o tom, že i kdyby Semafor skončil, nějak symbolicky padesátiny oslavíme. Na 30. října 2009 jsme si zarezervovali Smetanovu síň Rudolfina – už loni před Vánocemi jsme tam dělali koncert spolu s Českým národním symfonickým orchestrem. Znělo to nádherně, když hráli naše písničky, tak jsem si říkal, že to by byla důstojná oslava.

A co by dělal pak Jiří Suchý bez Semaforu?

Říkali jsme si s Jitkou Molavcovou, že bychom provozovali koncertní činnost, občas spolu někde vystoupili – pořád bychom se připomínali a doufali v lepší časy. Co vy víte, třeba na šedesátou sezonu by se už Semafor mohl zase vrátit.