Semafor v roce 2008
Eva Pivodová  
SANQUIS č.56/2008, str. 84

„Stále tvrdošíjně navazujeme na to, co jsme kdysi začali s Jiřím Šlitrem. Semafor stojí pořád na stejných základních kamenech – hudbě, humoru a naší specifické poetice. Ale samozřejmě jak léta běží, objevují se různé módy, které vyvstanou a odejdou, takže se podoba Semaforu přece jenom trochu mění,“ míní ředitel Divadla Semafor Jiří Suchý.
 

O Semaforu a osobnostech s ním spojených se už roky píše ve školních učebnicích. Raná historie této legendární divadelní scény je vlastně už notoricky známa, méně se však parardoxně ví o její současnosti. Pátrání po proměnách Semaforu ve třetím tisíciletí však bohužel ústí do smutné ironie ve chvíli, kdy existuje reálná možnost, že by se po všech prožitých úspěších i útrapách Semafor nemusel své 50. sezony vůbec dočkat – to kvůli vývoji kolem financování pražských divadel. I přesto Jiří Suchý zachovává optimismu, a stejně jako před pěti lety na kritickou popovodňovou situaci reaguje i na problémy těchto dní po svém – uvedením satirické divadelní inscenace Děti kapitána Granta. „Pořád věřím, že to dobře dopadne,“ usmívá se.

Alfa, Karlín, Dejvice
Grantová politika pražského magistrátu zdaleka není první zásadní překážkou, s níž se divadlo musí ve své novodobé historii potýkat, byť se zdá být tou nejosudovější; Semafor měl během posledních patnácti let především smůlu na vlastní, pevné zázemí, a proto si jen těžko mohl udržovat stále publikum - a koneckonců také herecký soubor. Poté, co v roce 1993 muselo divadlo opustit prostor v bývalé pasáži Alfa na Václavském náměstí, účinkoval soubor na různých pražských scénách, než se o dva roky později nastálo přestěhoval do malého sálu v podzemí Hudebního divadla Karlín.

Druhá polovina devadesátých let znamenala mimo jiné odchod mnoha členů souboru – především do světa muzikálů (Tomáš Trapl, Leona Machálková a další). Vedle hlavní semaforské dvojice Jiřího Suchého a Jitky Molavcové setrval ještě he rec Václav Kopta, a konečně kolem roku 2000 došlo k opětovnému oživení a ustálení souboru. Objevilo se několik mladých talentů – například Lucie Černíková či Michal Stejskal, připojil se také Jiří Štědroň.

Povodeň v roce 2002 ale vše převrátila naruby, Semafor přišel o vybavení, kulisy, archivy, a hlavně o svůj prostor. Soubor se opět na dlouhé měsíce ocitl bez stálého působiště, pohromu ale naštěstí soudržně ustál. A pak se na divadlo obrátilo štěstí – získalo nový domov ve zrekonstruovaném prostoru bývalé tančírny Globus v Dejvicích.


Repertoár pro všechny

V říjnu 2005 byl dejvický Semafor, kde soubor hraje dodnes, slavnostně otevřen. Útulné divadlo, vystavěné jakoby ve stylu semaforské poetiky, se může chlubit i originální oponou, kterou po vzoru Hynaise namaloval Jiří Suchý. Vedle drobnějších divadelních her, jako je například podobenství o bulváru Jako když tiskne či inscenace Sukně smutnou jehlou spíchnutá, vstoupily na prkna Semaforu zcela nové, „velkoformátové“ hry – muzikál Lysistrata či v obnovené premiéře (po 43 letech) Sekta. Jiří Suchý stále myslí i na náročnější diváky, kterým nevadí mírné odchýlení od tradičního semaforského charakteru, a tak složením hudby ke zpěvohře Pokušení svatého Antonína přizval třeba skladatele Vladimíra Franze. Semaforská produkce navíc nedávno pronikla až do Národního divadla – jazzová opera Dobře placená procházka Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v režii Miloše Formana měla premiéru v roce 2007. Lze říci, že ačkoli známé semaforské malé formy poněkud povyrostly, základní charakter divadla i nadále setrval.
 


Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 56 ročník 2008





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA