Člověku se během života přiházejí nejrůznější úrazy. Moderní medicína rozeznává úrazy těla a duše. Tělesná zranění jsou dobře popsána a klasifikována, úrazy duše jsou však mnohotvárné, jejich popis není tak jednoznačný, a proto je máme daleko hůře pojmenované a utříděné. V tělesné oblasti je rána zvláštní druh úrazu, při kterém dochází k poruše kontinuity kůže. Podle tvaru tělesa, které ránu způsobilo, rozeznáváme rány sečné a bodné, tržné a zhmožděné. Rána může být povrchní (malá rána je ranka) nebo hluboká, může být malá či rozsáhlá. Může být spojena se zlomeninou kosti, pak tomu říkáme otevřená zlomenina. Uzavřená zlomenina je ta, při které se kost zlomí, aniž by došlo k poranění kůže. Rozlišujeme různé typy zlomenin a vzájemných posunů kostních úlomků. V učebnicích chirurgie a první pomoci nalezneme spoustu rad a doporučení, ale i závazných postupů, kterými pomáháme zraněným lidem.

Rána osudu není obvykle definována narušením kůže nebo některé části těla, je čímsi zcela jiným, týká se spíše naší psychiky nebo sociálních vztahů. Detailnější traumatologie ran osudu (klasifikace a závazné pokyny pro jejich ošetřování) nebyla nikdy vypracována. Víme sice zcela zřetelně, že rána osudu je tragická událost spojená s množstvím neblahých důsledků pro postiženého člověka, není ale ani definována hranice, za kterou již jde o ránu osudu a kam až jde jen o pouhé psychické zranění. Stává se, že stejná událost může být pro někoho ranou osudu, pro druhého úlevným řešením. Příkladem takové události může být rozvod, propuštění ze zaměstnání, povodeň, majetkové otázky. O určitou klasifikaci ran osudu se pokoušeli lidé rozvíjející koncepci životních událostí. Ta vychází ze zjištění, že důsledkem tragické události (ztráta blízké osoby, ztráta svobody, zaměstnání apod.) může být též duševní či tělesné onemocnění. Brzy se ukázalo, že nejen tragické rány osudu, ale i každá radikálnější změna v životě může vést k chorobě, a tak ani zde se nedospělo k definici rozdílu mezi ranami osudu a jinými událostmi.

Když o ranách osudu hovoříme, užíváme s oblibou termíny obvyklé u tělesných zranění. Rána osudu v první chvíli přivodí šok, v tu chvíli by se chirurg „krve nedořezal“, pak ale přichází bolest, často neztišitelná, lidská nešetrnost a bezohlednost ránu „drásá“, i rány osudu mohou být krvavé, ale zde „krvácí srdce“. Nakonec se i rána osudu může zhojit, někdy ovšem s jizvou. Používání termínů z traumatologie při popisu psychických zranění je zajímavé především pro psychosomatickou medicínu a také pro fenomenologický přístup k člověku. Zdá se, že člověk při svém přirozeném vnímání jevů ve svém přirozeném světě nedochází k tak ostrému odlišení psychických a somatických fenoménů, jaké nacházíme v moderních vědách o člověku. Zranění těla i duše má stejné následky - bolí, omezuje v možnostech, vyžaduje snížení aktivity, narušuje sociální vztahy. Ostatně všichni víme, že vedle tělesné stravy existuje i „duševní potrava“, myšlenky a nápady musíme často „strávit“, některé jsou „špatně stravitelné“. Matka „krmí“ dítě nejen mlékem, ale i svou láskou, „nakrmit“ můžeme druhého člověka i různými nesmysly. Smyslem života člověka zřejmě není rozvoj těla anebo duše, manipulace v materiálním anebo ideálním světě, ale realizace konkrétních plánů a dosahování stanovených cílů. Přirozený svět, ve kterém člověk plánuje a naplňuje své cíle, je současně materiální i ideální, proto člověk přirozeně funguje současně jako hmotný předmět i jako myslící a rozvrhující subjekt. Své tušení tohoto charakteru lidské přirozenosti a svou neochotu rozlišovat důsledně tělo a duši a pohybovat se buď v materiálním, nebo v ideálním světě tak, jak to nabízejí a někdy i vyžadují nejrůznější věhlasní myslitelé, prozrazuje člověk ve své řeči. Rána jako narušení kontinuity je prostě rána, bez ohledu na to, zda je porušená kůže, sebeúcta nebo sociální vztahy. A každá rána je spojená s bolestí, krvácením a s poruchou funkce, k hojení potřebuje klid a často po ní zůstává jizva.

Podstatně vážnější problémy nastanou, když se pokusíme porozumět druhé části našeho termínu a položíme si otázku, co je to ten „osud“, který způsobuje rány osudu. Lidský život probíhá v čase a je sledem nejrůznějších událostí. Průběh svého života může člověk do jisté míry ovlivnit, proti některým dějům je ale bezmocný. Do jaké míry člověk skutečně vede a řídí svůj život, je odedávna předmětem diskuse, která asi nikdy nedospěje k definitivním závěrům. Řecká mytologie a mnohé starořecké tragédie vidí člověka jako bytost dalekosáhle závislou na libovůli bohů a na osudu, o kterém oni rozhodli. Střet člověka se zákony osudu končí obvykle lidskou tragédií. Židovská tradice vidí člověka jako aktivního spolutvůrce svého osudu. Hospodin projevil v biblických předpisech svou vůli a soulad člověka s touto vůlí je základem pro jeho zdárný život i pro posmrtné štěstí. Příkazy Hospodina jsou v zásadě splnitelné. Aktivní, ale i pasivní odpor vůči nim je proviněním, které je dříve či později po zásluze potrestáno. Křesťanství tuto interpretaci lidského osudu v jejích hlavních rysech přebírá a dále rozvíjí. Staletá zkušenost lidí však ukazuje mnohé slabiny tohoto židovsko-křesťanského pojetí. Zlí lidé často umírají ve vysokém věku v klidu a v pohodě, naopak spravedliví často protrpí celý život. Lidské trápení jako takové se často zdá být v nepoměru ke skutečným proviněním trpících lidí. Určitým řešením je přijetí faktu dědičného hříchu a odklad konečné spravedlnosti až do posmrtného života. Očividné nespravedlnosti v pozemském životě tím ale vyřešeny nejsou a zůstávají trvalým problémem v naší tradici.

Starozákonní kniha Job názorně ukazuje, že již staří bibličtí autoři si byli vědomi této slabiny ve svém náboženském systému a věděli, že tváří tvář utrpení spravedlivého člověka selhávají všechna zaběhaná schémata a povrchní náboženská klišé. Spravedlivý Job se ve svém utrpení setkává s takovými povrchními laickými teology, které nikdy nenapadlo zpochybnit snadný a pro spokojené, ničím netrpící lidi tehdy obvyklý výklad utrpení jako trestu za nějaké provinění. Tito soucitní přátelé bez jakéhokoliv zájmu přeslechnou Jobovy nářky na nespravedlnost jeho neštěstí a mají pro něj pohotově množství rad, jak přiznat vinu a činit pokání. Ustoupí až na přímý zásah rozzlobeného Hospodina, který povrchní mudrce ostře odsoudí a k Jobovu trápení se sám přihlásí. Avšak ani v nejmenším nevysvětlí, proč na Joba takové utrpení seslal. Je to jeho právo jako Stvořitele a Job by to stejně nejspíš nepochopil.

Nutno připustit, že ani později se vysvětlení tragického osudu mnoha poctivých a slušných lidí o mnoho dále nedostalo. Alternativní vysvětlení spočívající v tom, že Bůh není neomezeným pánem světa a že svět člověka je místem souboje mezi světem dobra a světem zla (gnosticismus a manicheismus), nebylo obecněji přijato a již v prvních stoletích po Kristu bylo křesťanskou většinou odsouzeno jako bludné. Ve světě stvořeném a plně ovládaném Bohem zůstává přes veškerou snahu teologů vždycky ve výkladu existence zla něco obtížně přijatelného či alespoň nevysvětlitelného. Přesto se na chvilinku zastavme u moderních náboženských řešení tohoto problému, především proto, že mají co říci i nevěřícímu.

Pro současného člověka je nejuznávanější hodnotou svoboda, a proto se v současných náboženských výkladech problému lidského utrpení obvykle zdůrazňuje svoboda člověka jako nejvyšší hodnota daná mu Stvořitelem a poukazuje se na věcnou i pojmovou nemožnost dát nějaké bytosti současně svobodu i ochranu před jejím zneužitím. Tento výklad je hodný pozornosti, všichni bychom se měli zamýšlet nad problémem užití a zneužití lidské svobody. Důraz na svobodu samozřejmě neřeší problém živelních katastrof, které často nejsou výsledkem žádné svobodné volby a jsou zabudovány přímo do nesvobodných zákonitostí tohoto světa. Zde má věřící křesťan další poučení pro postmoderního člověka. Náhodná neštěstí a živelní katastrofy jsou výzvou k lidské solidaritě, jejich důsledky by byly podstatně mírnější, kdyby pomoc nezaslouženě trpícím byla pro nás větší samozřejmostí. Ale i tak najdeme řadu příkladů, jak neštěstí druhých probouzí v mnoha lidech soucit a ochotu pomáhat a činí tak svět lidštějším.

Od 16. století postupně přestává být náboženský model světa tím jediným a postupně nabývají stále větší váhy sekulární řešení. V nich je rána osudu způsobena buď zlou vůlí člověka, nebo náhodou. Proti zlé vůli lidé odedávna budují se střídavým úspěchem různé represivní instituce, moderní člověk v tom pokračuje. Novým předmětem zájmu se stala náhoda. Až dosud za ní stál osobní Bůh, který věděl, co dělá, proto mělo smysl pokoušet se předvídat, jak se zachová, a bylo možné pokusit se nějak ovlivnit jeho rozhodnutí. Ve světě bez Boha je náhoda neosobní a neovlivnitelná záležitost; proto je podstatně méně snesitelná; příliš mnoho nejistoty v ní obsažené provokuje úzkost a pocity bezmoci. Vítanou pomocí v řešení problému náhody se ukázala být právě se rozvíjející věda. Věda studuje nutné přírodní zákonitosti a po celou dobu jejího vývoje se jí daří další a další náhody vysvětlovat jako nutné a předvídatelné děje. Tím umožňuje člověku náhodu ze svého slovníku vyškrtnout - náhoda neexistuje, vše je předvídatelné a ovlivnitelné. Jestliže dnes ještě něčemu nerozumíme a sled událostí vypadá jako náhoda, nevadí, v dohledné době to bude jinak. Nemusí nás trápit věci, které dnes ještě neumíme ovlivnit, když víme, jak se dějí, dřív nebo později se je změnit naučíme. A rozumět budeme brzy skoro všemu. Tak se zrodil determinismus, ve kterém je rána osudu buď zlá vůle jiných lidí (a naše policie a soudy opřené o vědecké poznatky nás před nimi stále lépe chrání), nebo nějakými ať srozumitelnými či alespoň poznatelnými příčinami způsobené neštěstí, které se v dohledné době naučíme odvracet tak, jako již mnoho jiných.

Stejně jako náboženství neřeší veškeré problémy kolem lidského neštěstí, ani vyškrtnutí náhody z moderního slovníku neodstranilo problém ran osudu. Výše vylíčený determinismus naráží také na obtížně řešitelné problémy. Historická zkušenost ukazuje, že sice různá neštěstí a živelní katastrofy stále lépe zvládáme, některým dokonce se zdarem předcházíme, dějí se ale stále a až příliš často přicházejí nečekaně, protože nám jejich předzvěsti unikly. Nedávno nepozorován minul velký asteroid Zemi v nebezpečně malé vzdálenosti, ale i kdyby byl včas zpozorován, dokázali bychom změnit jeho dráhu? Jak znovu názorně dokumentoval teroristický útok na newyorské obchodní centrum, neštěstí a rány osudu přicházejí také jako záměrné akty zlých lidí. S rozvojem vědy a techniky máme sice stále sofistikovanější prostředky k vlastní ochraně, avšak lidé, kteří chtějí někomu škodit, používají také stále dokonalejší a rafinovanější metody. Někdy se zdá, že zločinci jsou ve svých metodách vždy o krok před svými pronásledovateli. A nestydatě zneužívají všechny dosavadní výdobytky vědeckého a technického pokroku. Ránu osudu nemusí vždy přivést živelní pohroma nebo zlý člověk. Nešťastná láska, rozvod mohou být výsledkem nedorozumění docela slušných lidí. Člověk je tvor smrtelný, vždycky bude umírat a smrt asi zůstane ranou osudu pro mnohé umírající i pozůstalé.

Největší obtíží při všech pokusech o vyškrtnutí náhody z našeho slovníku spočívá v tom, že rány osudu se dotýkají konkrétních jedinců. Jestliže rozvod, ztráta zaměstnání, úmrtí někoho blízkého přichází náhle a pro postiženého člověka neočekávaně, deterministický model světa není k ničemu. Člověku, kterého postihlo nějaké neštěstí, jen málo pomůže naděje, že jiné lidi to již nepostihne. Podobně je tomu, když nějaká rána osudu hrozí. Sebelepší statistika rozvodovosti či nezaměstnanosti nedokáže předpovědět, zda mé manželství skončí rozvodem nebo zda budu propuštěn ze zaměstnání. Ani nejkvalitnější zaměstnanecká politika nezaručí, že právě já neskončím jako nezaměstnaný. Člověk prodělávající vážnou chorobu naléhavě potřebuje a chce vědět, jak se bude vyvíjet ta konkrétní nemoc, kterou on trpí. Devadesátiprocentní ani desetiprocentní riziko fatálního konce v určité nemoci mu nic neříká o tom, zda právě on se uzdraví nebo zemře.

A tak zůstaly rány osudu také v kompetenci filozofů, psychologů a vychovatelů. Čas od času se každému z nás stane něco nepředvídatelného nebo neodvratitelného. Člověku pak nezbývá než se s tím nějak srovnat. Tím nejtěžším prvním krokem je ránu osudu přijmout. Až příliš obvyklá je dnes jako první reakce na tragickou zprávu neochota uvěřit, šok a pocity ukřivdění. Lidé tuto zkušenost obvykle shrnují slovy: „Věděl(a) jsem, že existují těžké nemoce, úrazy a smrt, ale byl(a) jsem přesvědčen(a), že mne se to netýká.“ Každodenní zkušenost s utrpením druhých lidí v televizi a v jiných hromadných sdělovacích prostředcích nás imunizuje proti obavě, že by se něco podobného mohlo stát právě nám. Vždyť vždycky, když se s nějakou tragédií setkáme (a setkáváme se s ní velice často), týká se někoho jiného, nikoho z nás nebolí a skončí s koncem sledovaného pořadu. A najednou jsme v tom proti všemu očekávání a proti vší zkušenosti sami a nikde nenacházíme tlačítko, kterým by se dala tato pro nás nepřijatelná sekvence událostí vypnout.

Když se pak přece jen podaří ránu osudu se všemi jejími diskontinuitami přijmout, je nutné znovu vykročit do dalšího života. Často není snadné najít novou náplň života, když se zhroutí všechno, čím jsme až dosud žili. Mnoho lidí to nedokáže, zrezignují a do konce života již jen nějak přežívají. Nejzranitelnější býváme v oblasti mezilidských vztahů. Ztráta blízkého člověka (úmrtím, ale i rozvodem, násilným rozstěhováním) patří k nejtěžším ranám osudu. Podobně i ztráta důvěry k lidem v souvislosti se zklamáními a podrazy, které jsme zažili, může radikálně změnit náš svět. Ale i zhroucení pracovních životních plánů a majetkové propady mohou být těžko zhojitelnými ranami osudu. Když člověk žije mezi lidmi, kteří jsou schopni pochopit a ochotni pomoci, nalézá novou orientaci snáze. V každém případě ale musí nalézt a vykročit sám. A v tom je problém mnohých zrezignovaných lidí.

Jak je tomu v traumatologii obvyklé, mělo by být na konci textu o ranách osudu poučení o prevenci a terapii těchto úrazů. Rány osudu přicházejí nepředvídatelně a neodvratitelně, proto je zde prevence obtížná. Snad jen ve chvíli, kdy si děláme životní plány a konstruujeme svůj životní rozvrh, měli bychom tak činit s co největší znalostí sebe sama, svých preferencí a schopností i svých slabin. Měli bychom zvažovat míru rizika v každém počínání. Vědomě budovat záchytné body a ochranné sítě. Nejúčinnější ochranou je cílevědomě pěstovaná profesionalita a dobré mezilidské vztahy. Z krátkodobého hlediska přinášejí někdy šlendrián a bezuzdné sobectví mnoho zisků, ale jako prevence ran osudu obvykle selhávají. Dobrou prevencí je i stabilní žebříček hodnot. Hodnot, pro které žijeme, ale musí být více. Co kdyby se jedna ukázala být nedosažitelnou nebo by se její realizace náhle zhroutila? V každém případě se hodí mít připraveny alternativní životní plány a alternativní zájmy, aby byly k dispozici, když se dominantní životní cesta zhroutí.

Když se pak člověk již stane obětí rány osudu, ze všeho nejdříve zjistí, že vzdor veškerým prevencím a přípravám „je všechno jinak“. Rána osudu prostě vždy člověka zaskočí a vždy je potřeba určitého času, než je přijata a než je možné začít hledat kudy dál. Je normální se zlobit a plakat, klnout osudu i pokoušet se s ním smlouvat. Je normální a dobré odehnat všechny rádce typu Jobových přátel, kteří svými radami jen rozdírají duši a zabraňují přijetí situace tak, jak se vyvinula. A také je normální plakat na rameni každému, kdo to dovolí a je ochoten člověka vyslechnout. Po nějakém čase přestane nářek uspokojovat, ztráta se ukáže být přece jen nějakým způsobem přijatelnou a ke slovu přijdou alternativní životní plány a alternativní hodnoty, jsou-li jaké. Nejsou-li, nevadí, člověk si je může najít. Změna hodnot a změna životní orientace je častým výsledkem dobře zpracované rány osudu. Přece jen asi platí: „Co člověka neporazí, to jej posílí.“

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha