Do oken straší, straší Bílá hora, napsal v prologu ke svému dramatu Posel Viktor Dyk. To snad nejpregnantněji vyjadřuje obecný český pocit při každé připomínce této tragické bitvy. Bylo už o ní pověděno a napsáno tolik, že by bylo nošením dříví do lesa chtít k tomu cokoli přidávat. Snad jen, že to byla porážka naprosto zbytečná, že čeští stavové přivodili krizovou situaci sami volbou Ferdinanda II., nečelili jí včas a nakonec z boje o bytí či nebytí národa učinili převážně „panskou“ záležitost.
Všimněme si spíše, jak bylo bělohorské bitvy využito k „civilizačnímu“ poslání, a jejích tragických důsledků. Velké „theatrum“ staroměstské popravy silně připomínalo metody španělských Habsburků. (Však se také do Čech po Bílé hoře přihrnulo plno španělských dobrodruhů, aby se bohatě přiživili na vítězství habsburského katolického Veličenstva.) Pod katovou sekerou a na šibenici zahynuli nejen zástupci šlechty a měšťanstva, ale i významní čeští vzdělanci, jako byli například Harant z Polžic a Bezdružic a rektor univerzity Karlovy Jesenius, původem Slovák. Následná masová emigrace českých protestantů, dobrovolná i nucená, ochudila národ o Komenského, Hollara, Stránského, Skálu ze Zhoře a mnoho dalších. Rána tedy byla vedena záměrně i proti tehdejší kultuře, jejíž úroveň nebyla zanedbatelná.
K tomu ještě připočtěme ztráty vzniklé rychlou konfiskací majetků české protestantské šlechty a za třicetileté války: vzala tenkrát za své i mnohá vzácná umělecká díla, jimiž Prahu obohatil Rudolf II. Stejně dopadla literatura - bezmála všechno, co bylo napsáno česky, prohlásilo se za kacířské.
Třicetiletá válka, která Bílou horu vystřídala, přinesla českým zemím i na onu dobu nezměrné utrpení a strádání. Historikové se dodnes dohadují, klesl-li po ní počet obyvatelstva Českého království pouze o třicet nebo dokonce až o šedesát procent. Navíc skončila zlopověstným mírem vestfálským, jímž byl, stejně jako tři sta let potom v Mnichově, obětován český národ pro údajný evropský mír. Habsburkům už nestálo v cestě nic. Zahájili proto tvrdou rekatolizaci.
Génius národa však žil dál. Přestěhoval se jen z paláců (ty zabrali většinou cizinci) do prostých chalup. Zde se udržovala pronásledovaná nádherná kralickobiblická čeština. Národ se i v těch nejtěžších chvílích zlomit nedal.
Habsburci se nyní usadili na českém trůně pevně. Ovšem mír, za nějž jsme tak tvrdě zaplatili, dlouho nepotrval. Evropou začaly otřásat války proti Turkům. V roce 1683 vtáhla obrovská turecká armáda do Rakouska. Tehdejší český král (a zároveň král uherský a císař římskoněmecký) Leopold I. uprchl i se svým dvorem do Lince, když se Turci nebezpečně přiblížili Vídni. Vídni přispěchal na pomoc i polský král Jan Sobieski. Polskému království se za to dostalo nevídané odměny: sto let poté bylo vymazáno z Evropy při tzv. prvním dělení, na němž se samozřejmě Habsburci přiživili.
Za Leopolda I. také vymírá habsburská španělská větev. Co by asi následovalo, kdyby se byl usadil také na španělském trůně? Ale kladení podobných otázek jak známo historie nesnáší.
Ostatně za pouhých čtyřicet let stojí rakouští Habsburci před stejným problémem. Za Karla VI. (vládl v letech 1711 až 1740) jaksi došli mužští dědicové. Vyřešil to rychle a po habsbursku: Roku 1713 vydal nový statut o následnictví; zdůraznil a podtrhl v něm jednotu říše, která má být vždycky převzata prvorozeným synem, připouštěl však následovnictví dcer. Pod názvem pragmatická sankce byl tento nový statut přijat a potvrzen stavovskými sněmy a po řadě nelehkých diplomatických jednání uznán i hlavními evropskými mocnostmi.
Docela zadarmo to však nebylo. Než např. provdal svou dceru Marii Terezii, přicházející v úvahu jako následnice trůnu, za lotrinského vévodu Františka, musel za to zaplatit - ne ovšem on, ale František Lotrinský. Aby i Francie uznala pragmatickou sankci, musel se vzdát Lotrinska v její prospěch.
Když se v roce 1739 uvolnil toskánský trůn, stal se manžel Marie Terezie jako František III. toskánským vévodou. Nebyla to právě ohromující hodnost a funkce, ale manželství Marie Terezie s Františkem Lotrinským bylo od počátku nepochybně šťastné. Právě v Toskánsku se novomanželům přihodila malá a směšná nehoda - spadla s nimi postel. Když se to doneslo císaři Karlu VI., mírně svého zetě napomenul. Napsal mu: „Přál bych si, aby se vám nikdy nestalo větší neštěstí. Jenom ale moderato, nepřehánějte!“
Právě zde je možná počátek pozdějších fám připisujících Marii Terezii sexuální posedlost a nevázanost. Což vůbec neodpovídá pravdě, měla svého Františka upřímně ráda. Byla nešťastná, když se nesměl spolupodílet na její uherské korunovaci, a byla šťastná, když se jí později podařilo propašovat svého manžela alespoň na římskoněmecký císařský trůn. Měla s ním dohromady šestnáct dětí.
Konečně se dočkala. Po otcově smrti se třiadvacetiletá Marie Terezie usazuje na habsburském trůnu. Nebyl to kupodivu špatný tah! Vedla si rozhodně lépe než její otec, který si potrpěl na neúspěšné válčení a přivedl tak státní pokladnu málem na mizinu. Přitom ho ani nenapadlo připravovat svou dceru na převzetí moci, doufal asi stále marně, že se mu narodí mužský dědic.
Začátek vlády Marie Terezie nebyl vůbec lehký. Její předpokládané slabosti chtěl využít kdekdo, musela válčit s Prušáky i Bavory (a se špatnými rakouskými generály) a bránit zuby nehty své dědictví. Konečný výsledek opakovaných bojů byl zvlášť citelný - zaplatila ztrátou Slezska, i když, historicky vzato, na český účet.
Mnoho se hovořívá o tzv. tereziánských reformách. Spočívaly v podstatě v ekonomických a správních změnách, na onu dobu a na Habsburky hodně odvážných. První znamenala pronikavé omezení moci šlechty (s výjimkou Uher), zdanění jejích statků a zřízení instituce státních výběrčích daní. Druhá měla charakter unifikační a ve svých důsledcích centralistický. Omezovala práva rakouských i českých zemí a jejich sněmů (Uher se to opět nedotklo), centralizovala státní správu a vytvářela početnou, později pověstnou rakouskou byrokracii. Nakonec se Marie Terezie pustila i do jakési reorganizace armády - podle pruského vzoru.
Udivující byla její tradiční habsburská pýcha. Skutečný vztah k poddaným, za jejichž „matku“ byla vydávána, dokumentuje nejlépe fakt, že nařídila vypálení českých vesnic za jejich sympatie k bavorskému vévodovi, který se nakrátko usadil na českém trůně. O zrušení roboty nechtěla ani slyšet. Enormní pýcha se krutě vymstila na tristním osudu Marie Antoinetty: provdala svou dceru za francouzského krále v přesvědčení, že jí tím otvírá širokou cestu ke slávě a moci - a zatím jí otevřela cestu pod gilotinu...
Její reformy a celý postoj, vymykající se dosavadní strnulosti, jíž se vyznačovala vláda rakouské habsburské větve (její děti patřily k rodu habsbursko-lotrinskému), byly nesporně ovlivněny myšlenkami osvícenství, které se tehdy šířily po Evropě. Ale tomu, aby mohla přijmout tento myšlenkový proud bez výhrad, zabraňovalo její tradiční habsburské katolictví, které po smrti Františka Lotrinského přerůstalo až v bigotnost. Projevovalo se to nejen přehnaným puritánstvím, ale například i požadavkem, aby se její dvůr po určitý čas oblékal do černého a dámy odložily líčidla.
Její poslední reformy, zejména významná reforma náboženská a školská, nesou už pečeť jejího syna a nástupce. První, po úporném úsilí císařských rádců, vyslovuje souhlas se zrušením jezuitského řádu (ostatně proč ne, rekatolizace už byla ukončena), druhá stanovila povinnou školní docházku a střední školy (gymnázia) byly podřízeny státní kontrole.
Když Marie Terezie po čtyřiceti letech vlády roku 1780 umírá, vystřídá ji na trůně Josef II. Římskoněmeckým králem se stal již za života svého otce. Josef II. rozhodně patří k nejzajímavějším Habsburkům. Myšlenkově byl zcela oddán osvícenství, i když to bylo determinováno jeho energickým směřováním k centralismu a absolutismu. A jako by věděl, že mu nebude dopřáno mnoho času (umírá v roce 1790), překotně pokračuje v reformách daleko odvážnějších, než byly matčiny. Není na rozdíl od ní brzděn bigotností, jeho katolictví bylo formální. V tom i ve svém chladném vztahu, až v odstupu k utěšeně se rozrůstajícímu habsbursko-lotrinskému „arcidomu“ jako by mu chyběly základní habsburské geny. Vystupňoval na nejvyšší míru centralismus a reorganizoval a zkvalitnil byrokratický aparát. Němčina se stala univerzálním státním jazykem. Nekřivděme mu, nešlo při tom o žádný německý šovinismus (ani u Marie Terezie ne), ale o potřeby postupující centralizace, jejímž cílem bylo přeměnit habsburské země v jednotnou monarchii. Což ovšem nic nemění na faktu, že tím byl nejsilněji poškozován právě český národ - především široké lidové vrstvy, neznalé německého jazyka.
Z početných Josefových reforem byl nejzávažnější patent o zrušení nevolnictví a tzv. toleranční patent. Druhý z nich vracel, byť omezeně a s ponecháním hegemonie katolictví, legalitu nekatolickým náboženstvím. Ale pozor, obnovu jednoty bratrské nepovoloval. Takže, což si asi těžko Josef II. uvědomoval, projevil se i tím tradiční vztah Habsburků k českému národu, který by se dal vyjádřit alegorií: Když to jinak nejde, dáme jim taky kus chleba. Ale suchého, namazaný být nesmí!
Snad největším činem, na Habsburky přímo revolučním, byl Josefův postup proti klášterům. V Rakousku jich ostatně bylo jako kvítí. Na základě jeho opatření bylo z více než 2100 klášterů s asi 65 000 mnichů a jeptišek zrušeno přes 700 a počet jejich osazenstva snížen na přibližně
27 000. (V Čechách bylo tehdy zrušeno asi 70 klášterů a na Moravě 40.) Mělo to i svůj negativní dopad, mnoho například knih a jiných vzácných předmětů ze zabavených klášterů bylo rozkradeno a zničeno, ale tomu se asi dalo těžko zabránit.
Reformování bylo Josefovou vášní. Za své poměrně krátké vlády dokázal vydat přes šest tisíc tzv. patentů, tj. reformačních opatření, ve všemožných oblastech.
Posiloval absolutismus státu, přičemž se zapsal do dějin i tím, že vybudoval rozsáhlou síť „bretschneiderů“ - tajné policie. Zdá se však, že byla za jeho časů inteligentnější. Pracoval prý až 18 hodin denně.
V zahraniční oblasti a tradičně ve vojenských podnicích valné štěstí neměl. Na samém konci své vlády ztratil Belgii a musel ustoupit nátlaku uherské šlechty, požadující navrácení privilegií udělovaných jim Marií Terezií.
Neoplakáván svou rodinu, či spíše rodem (potomky neměl), šlechtou a vysokou hierarchií, byl o to víc želen širokými a ne zcela přesně informovanými lidovými vrstvami. Záhy se začaly vytvářet legendy o jeho lidskosti, lidumilnosti a omylem se mu dokonce připisovala demokratičnost. Tu zřejmě postrádal, i když to, čemu se říká prostý lidský vztah i k prostému člověku, nepochybně měl.
Faktem zůstává, že Josef II. a do určité míry i jeho matka Marie Terezie se habsburskému průměru vymykají a půlstoletí jejich úhrnné vlády je poznamenáno prvky, které lze do určité míry nazvat moderními. Nebo řečeno stručněji, pokoušeli se srovnat krok s ostatní emancipující se Evropou.
Jejich následovníci už se o to vůbec nepokusili.
I když po jejich odchodu budou Habsburkové vládnout ještě skoro sto třicet let.

Osud trůnu habsburského se začal naplňovat. Po sotva dvouleté vládě Josefova bratra Leopolda II. nastupuje na rakouský trůn jeho nejstarší syn František, rekordman na tomto trůně: v rozbouřené Evropě na něm vládl třiačtyřicet let. Když potom Napoleon pohřbil fikci Svaté říše římského národa německého, odškodnil se František II. (pod tímto jménem vládl) titulem císaře rakouského. Větší část vlády se odehrává ve znamení metternichovského absolutismu. Obdivovatelem absolutismu byl ostatně po celý život sám, ovšem naprosto ne onoho absolutismu, jaký vytvářel Josef II., ale vycházejícího z tradic pokud možno nejstarších. Tak zase zázračně ožívá šlechta a její vliv. Osvícenské ideje jsou vymrskávány pruty železnými. Inscenuje se proces proti tzv. rakouským a uherským „jakobínům“.
A František II., jeden ze snad nejprůměrnějších habsburských panovníků, vládne a vládne. Rád úřaduje a jako pravý byrokrat nikdy nespěchá, je raději, když se problémy jaksi vyřizují samy. Slavnostně oprašuje ideu o božské panovnické moci, ideu, jíž se budou Habsburkové ohánět až do hořkého konce.
Je téměř zázrakem, že se mu podařilo přeplouvat po rozbouřených vlnách tehdejší Evropy. Dvakrát například zorganizoval koalici proti revoluční Francii. Jejím následkem bylo bezprostřední ohrožení Vídně Napoleonem v zimě 1796-79. Tři roky poté po dočasných úspěších druhé koalice si Napoleon rychlými údery v severní Itálii znovu otevře cestu do Rakouska a ohrožuje Vídeň. „Hydra revoluce“, jak se tehdy říkalo ve Vídni, nebezpečně ožila. A tak Rakousko uzavírá další protifrancouzskou, tentokrát už protinapoleonskou alianci s carským Ruskem.
Ve válce, která následovala, vtáhl Napoleon dokonce do Vídně, odkud František II. uprchl. Nato dochází u Slavkova na Moravě k tzv. bitvě tří císařů a k další rakouské porážce. Následný bratislavský mír z roku 1805 mění Rakousko na druhořadou velmoc. Přichází o italské državy a Dalmácii, likviduje se jeho vliv v Německu a od vlastních rakouských zemí jsou odtrženy Tyroly a Voralbersko.
Následují další boje a další prohry. V roce 1809 je rakouské vojsko poraženo u Wagramu, Napoleon znovu obsazuje Vídeň a ubytuje se v schönbrunnském paláci. V roce 1811 dochází v Rakousku po tzv. finanční reformě de facto k státnímu bankrotu. Ale na druhé straně - zásluhou Metternichovou - je zorganizován sňatek Napoleona s Františkovou dcerou Marií Louisou. Což ovšem Františkovi II. nevadí, aby roku 1813 v bitvě u Lipska nebojovalo Rakousko na straně protinapoleonské koalice.
Jak František II. stárnul, vzrůstala u něj tradiční habsburská bigotnost a s ní konzervativnost až reakčnost. V testamentu ukládá svému nejstaršímu synovi a nástupci Ferdinandovi: „Neměň nic na základech státní budovy! Vládni a nic nepozměňuj! Postav se pevně za neotřesitelné zásady, které jsem dodržoval a díky jimž jsem nejen vyvedl monarchii z bouří těch nejtěžších časů, nýbrž jí zjednal i místo, které jí právem náleží.“
Těžko by se našla slova pyšnější a méně pravdivá: kolikrát se za vlády tohoto prostředního Habsburka ony „neotřesitelné“ zásady otřásaly!
Ferdinand, nejstarší Františkův syn, který jako Ferdinand V. nastupuje po jeho smrti na rakouský trůn, byl osobností, zdvořile řečeno, psychicky nevyrovnanou. V naší paměti utkvěl jako poslední korunovaný český král a dostalo se mu přízviska Dobrotivý, Vídeňáci prý mu říkali Trottel (trouba, blbec). Ten ve skutečnosti nikdy nevládl, a dokonce se zdá, že po tom ani netoužil. V dramatickém roce 1848 se v Olomouci (Vídeň se ještě bouřila) vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa. Po své abdikaci odjel do Prahy, kde žil na Hradčanech, ale ještě více na zámku Ploskovicích u Litoměřic
27 let. V paměti Pražanů žil jako dobrák, prostě Ferdinand Dobrotivý.
František Josef, jemuž Ferdinand přepustil trůn, překonal všechny habsburské rekordy: vládl bezmála sedmdesát let, přesně 68.
Připomeňme si, že s jeho vládou je spojeno prohnané potlačování výdobytků roku 1848, bachovský absolutismus, dualismus, porážka Prusů u Hradce Králové, slib uznání historického práva Českého království a korunovace, vzápětí porušený, okupace Bosny a Hercegoviny a nakonec Rakouskem vyprovokované vypuknutí první světové války.
Byla to prazvláštní povaha, až děsivě průměrná, ale zpupně si zakládající na svém „majestátu“. Byrokrat par excellence, ovšem bez cílevědomosti Josefa II. (Při sčítání lidu ve Vídni se údajně zapsal jako „samostatný úředník“.) I když nevyhrál žádnou válku, potrpěl si na vojáčkování jako nikdo jiný. Až do smrti oblékal vojenskou uniformu a jako „nejvyšší vojenský pán“ dbal jako délesloužící roťák hlavně o to, aby měli vojíni řádně zapnuté uniformy a řádně vyčištěné boty. Odvolání pražské korunovace možná ani nebylo motivováno protičeským záštím, ale vídeňští, sudeťáčtí a maďarští křiklouni ho dokázali „přesvědčit“. Ze všeho nejhorší byla ovšem jeho konzervativnost, která se pochopitelně zvětšovala úměrně s rostoucím věkem. Revoluční a demokratizační proudy stejně jako vzrůstající problémy sociální a nacionální se ho nedotýkaly, prostě čas jako by se pro něj nakonec zastavil. Horší bylo, že stejné fikci podléhali i jeho bodří Vídeňáci, pro něž se stal milovaným stařičkým mocnářem. Pro ně byla habsburským mocnářstvím právě jen Vídeň a její vyčichlý šarm, operetky, ve kterých se producírovali baroni a hrabata a vyfintění oficíři. Vzdálené dunění neslyšeli a nechtěli slyšet.
A tak přichází rok 1914. Zdá se být mimo každou pochybnost, že sám František Josef I. si válku nepřál, poučen vlastními neblahými „vojenskými“ zkušenostmi. Což ovšem na věci samé nic nemění.
Ostatně ten klid a mír koncem 19. a začátkem 20. století, na nějž se tak vzpomínalo a někdy dosud vzpomíná, to byla jen odražená zář ohňů vzplanuvších do výše před zánikem. Mnohé věstilo i nadcházející pád habsburského domu: osud císařova bratra Maxmiliána, který se dal korunovat na mexického císaře a skončil před vojenskou popravčí četou, a především osudy dvou následníků, Rudolfa, který spáchal sebevraždu, a Ferdinanda ďEste, jehož smrt v Sarajevu se stala vítanou záminkou k rozpoutání války. A ze všeho nejvíc rostoucí závislost habsburského Rakouska na vilémovském Německu.
Dvouletá epizoda vlády posledního Habsburka na rakousko-uherském trůnu, Karla I., už nemohla na „osudu trůnu habsburského“ nic změnit. Svět už byl jiný než za Františka II., nedalo už se prospěchářsky a beztrestně pendlovat mezi bojujícími stranami: proto musely všechny, ostatně polovičaté, Karlovy pokusy o záchranu monarchie ztroskotat. Jeho poválečné tragikomické snahy obsadit alespoň maďarský trůn (vyprovokované zřejmě jeho chorobně ctižádostivou a fanaticky „legitimní“ chotí, bourbonskou Zitou) už připomínají jen špatnou operetu. A tím více ji připomínaly a dosud připomínají následné naivní pokusy jeho syna Otty.
Osud trůnu habsburského se prostě naplnil.
V souvislosti s Habsburky a jejich osudem a ještě spíše s evidentním, často abnormálním podivínstvím a nevypočitatelným chováním se někdy mluvívá o jejich rodinné degeneraci.
Co pod tímto pojmem rozumíme?
O tzv. degeneracích se dříve mluvívalo v souvislosti s různými postiženími zejména nervové soustavy či vyslovenými duševními chorobami, které se pravidelně vyskytovaly v určitých rodinách. V novější době se však pojem degenerativní onemocnění (alespoň pokud se týká nervového systému) vymezuje na opakovaná povlovně se horšící onemocnění postihující vždy tytéž struktury nervové soustavy bez známek zánětu či nádoru. Velká část takových onemocnění se skutečně vyznačuje rodinným výskytem a někde dokonce známe i přesná pravidla jejich dědičnosti (např. převážně u chlapců).
Dědičná onemocnění ovšem, jak je všeobecně známo, přesahují kádr neurologických onemocnění a vyskytují se také u nemocí očních, krevních (sem patří např. známá krvácivost - hemofilie) a jiných. U těchto nemocí je někdy dědičnost velmi precizní a nemoci se dědí se stejnou přesností jako se dědí tělesné či duševní vlastnosti; u některých nervových či duševních nemocí se dědí prostě sklon k postižení centrální nervové soustavy a u jednotlivců v rodině se tak objevují postižení různá, třebaže patřící do téže skupiny. Přirozeně, že příbuzenské sňatky - tím, že stejné geny (nositelé dědičných znaků) se setkávají po oplodnění vajíčka spermatem - mnohonásobně zvyšují pravděpodobnost dědičného onemocnění, pokud se v rodině vyskytlo. K tomu docházelo především u šlechtických, zejména u panovnických rodin. Nebylo totiž lehké například najít „rovnorodou“ nevěstu pro následníky trůnu i jiné mužské členy rodiny. A tak sňatky mezi druhými, ba i prvními bratranci a sestřenicemi bývaly na denním pořádku a opakovaly se často v několika generacích. Proto se zde vyskytovaly dědičné nemoci poměrně často. Příkladem může být hemofilie u španělských Bourbonů a ruských Romanovců.

Pokud jde přímo o Habsburky, nepochybně se u nich dědičné nemoci vyskytovaly.
Stojí například za povšimnutí, že za celou dobu existence habsburského rodu se nikde neobjevila skutečně a výjimečně nadprůměrná osobnost. Ale nacházíme v něm podivíny, jedince průměrné i podprůměrné. A zejména v šestnáctém století několik postav jasně psychopatologických.
Patří k nim například španělský král Karel V. a náš Ferdinand I. U obou se tato abnormalita stupňovala s věkem. Karel V. nakonec v depresivním stavu abdikoval a trávil život v klášteře, kde měl občas záchvaty alkoholismu, dával si přivážet sudy vína a měnil klášter v hospodu. U Ferdinanda propukla těžká deprese po smrti jeho ženy, královny Anny, kterou (na rozdíl od mnoha jiných královských manželů) upřímně miloval. Ferdinandův syn Maxmilián si vzal za manželku svou první sestřenici Marii, dceru Karla V: Z tohoto vnitřně kříženého manželství vzešla výrazně psychopatická osobnost, náš Rudolf II. Snížený intelekt měli pak jeho bratři včetně jeho agresívního nástupce Matyáše.
Ani jejich dvojnásobný strýc (bratr jejich matky a bratranec jejich otce) Filip II. Španělský nebyl psychicky normální. Trpěl lehčí formou maniodepresivity a upadal do stavů trudnomyslnosti. Jeho fanatický katolicismus, který necouvl ani před krutostí, ani před nerozumnými vojenskopolitickými akcemi, přesahoval i dobové a místní měřítko. Přivodil nakonec Filipovi II. ztrátu severního Nizozemí a konflikt s Anglií, jehož neblahý důsledek pro Španělsko (zkáza takřka celého loďstva) je všeobecně znám.
Nejvýrazněji se však projevilo habsburské vrozené psychické postižení na synovi Filipa II. a na nemanželském synovi našeho Rudolfa II:
Filipův syn, infant Don Carlos, je spornou osobností i v dějinách. O jeho tělesném postižení víme: byl slabé tělesné konstrukce, do pěti let nemluvil. Ve svých sedmnácti letech, roku 1562, utrpěl úraz po pádu ze schodů a současníci začínají mluvit o jeho „duševní chorobě“. Objevují se u něj výbuchy hněvu, vzteku a zvůle. Dochází ke střetům s otcem. Filip II. ho podezřívá ze styků s cizinou, dokonce i s nizozemskými vzbouřenci. V lednu 1568 je zatčen a je mu zabavena korespondence. Má domácí vězení, zatímco ustanovený tribunál přešetřuje míru jeho provinění. Než však došlo k závěru řízení, umírá 23letý Don Carlos ve svém domácím vězení. Spáchal sebevraždu? Byl zavražděn na příkaz svého otce? To jsou otazníky, nad nimiž váhají historikové dodnes.
Jisté však je, že Don Carlos byl neurologicky postižen. Trpěl tehdy poměrně vzácnou kombinací: epileptickými záchvaty a nepotlačitelnými pohyby. Postupem doby se epilepsie horšila, účinné léčení ještě nebylo známo, a tak docházelo k demenci. Zdá se, že u něho šlo o vrozený defekt spočívající v značně opožděném vývoji a snad i o chorobnou motorickou symptomatologii. Nepříliš těžký úraz - pád ze schodů - vyvolal pravděpodobně epileptické záchvaty psychomotorické s podivným, násilným chováním.
Nemanželský syn Rudolfa II. a Kateřiny Stradové don Julio ďAustria byl zase schizofrenik s agresivními rysy a sadistickými sklony. „Proslavil“ se tím v Krumlově. Když jednou našli na ulici umírající dívku Markétu Pichlerovou, kterou sadisticky zmučil, nedala už se jeho děsivá nenormálnost dále tajit. A když krátce nato skončil Julio ďAustria ve vězení, znamenalo to úlevu jak pro Krumlov a jeho okolí, tak i pro jeho císařského otce.
Ani v dalších stoletích psychické poruchy v habsburském rodu nemizí. Pouze polevují. Poslední Habsburk přímé linie, císař Karel VI. (1711-1740), otec Marie Terezie, byl agresivní psychopat, který např. na lovu bez zřejmého důvodu zastřelil jednoho ze svých dvořanů. Ferdinand V., tzv. Dobrotivý, byl zřejmý oligofrenik, což znamená, že měl vrozeně snížený intelekt.
Oligofrenní, tělesně i duševně zaostalý byl i poslední Habsburk na španělském trůnu Karel II. Nevládl samostatně. Jednak byl postižen, jednak byl nezletilý. Zdá se však, že jeho intelektové postižení bylo menší než u Ferdinanda Dobrotivého.
Tyto příklady i úvahy by mohly vést ještě dál, až do minulosti nepříliš dávné. Korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu v zámečku Meyerlingu za záhadných okolností. Proč? Nic mu nechybělo. Byly zde tedy se vší pravděpodobností psychopatické příčiny. Ani Ferdinand ďEste se nevyznačoval normálností. Zarážejí už hekatomby zvěře a podivné sbírky svatých Jiří na Konopišti. Někteří současníci ho popisují jako obsedantního neurotika se záchvaty agrese.
Kde se vzaly tyto podivné geny v této původně zdravé selské švýcarsko-rakouské rodině?
Stopy vedou do Španělska. Vzpomeňme na Maxmiliánem organizovaný sňatek jeho syna Filipa s Juanou Aragonsko-Kastilskou, zvanou Johana Šílená. Ta trpěla těžkou melancholií (depresivní složkou maniodepresivity). Po smrti jejího manžela ji její otec Ferdinand Aragonský dokonce prohlásil za neschopnou vládnout a prohlásil se sám regentem ve jménu svého vnuka Karla.
V čem tedy spočívala její „neschopnost vládnout“? Podle svědectví současníků se její duševní úchylka vystupňovala neobyčejnou (odůvodněnou? neodůvodněnou? ) žárlivostí na jejího krásného manžela: Filip I., první Habsburk na španělském trůnu, byl čímsi, čemu bychom moderně řekli playboy, za což se mu dostalo (stejně jako francouzskému králi téhož jména) přízviska Sličný. Když Filip Sličný roku 1506 v Nizozemí zemřel, provázela Johana Šílená jeho rakev z Nizozemí až do kláštera ve Španělsku. Cestovala pouze v noci, protože prý „vdova, která ztratila slunce své duše, nesmí ukázat slunečnímu jasu svou tvář“. Filip byl potom pohřben ve španělském klášteře, v němž jeho vdova přijala řeholi a až do smrti se od manželovy hrobky nehnula.
To všechno se zdá nasvědčovat tomu, že u Johany zvané Šílená šlo o maniodepresivitu s převážně melancholickými projevy, komplikovanou neurotickými, „exhibicionistickými“ až hysterickými rysy, jako byla její chorobná žárlivost a noční cestování s manželovou rakví.
Ale všimněme si také burgundského vévody Karla Smělého, který byl tchánem císaře Maxmiliána. Byl to typ nesmírně ctižádostivý, srovnával se dokonce s Alexandrem Velikým (oba prý měli otce Filipa), chtěl vytvořit obrovskou říši a válčil s kdekým, dokonce i se svým lenním pánem, králem francouzským, jehož zajal. Nakonec ho porazili Švýcaři a Karel Smělý v bitvě u Gransonu padl.
Ze zpráv současníků jednoznačně vyplývá, že Karel Smělý nebyl psychicky normální. Trpěl maniodepresivitou se zdůrazněnými manickými fázemi. Ty ho hnaly do šílených podniků, které nakonec špatně skončily. Už například to, že zajal svého lenního pána, bylo proti středověké morálce, ale to, že ho chtěl soudit, případně odsoudit k smrti - to přece nemohly být nápady psychicky zdravého člověka patnáctého století.
Takzvaný burgundský rod, z něhož Karel Smělý pocházel, byl pobočnou linií francouzského rodu Valois. V tomto rodu se vyskytovala celá řada neurologických i psychiatrických úchylek (například Jan Dobrý, Karel VI., Karel VIII.).
Zdá se tedy, že tzv. habsburská degenerace vznikla především smísením s rodem burgundským; o generaci později k tomu přistupuje i chorobný přínos z rodu králů španělských. Tyto negativní vlivy se dále posilovaly vnitřním křížením. Jediný pohled na portrét Karla Smělého nám například okamžitě prozradí, odkud se vzal známý převislý habsburský ret.
A tak slavné sňatky, jimiž habsburský rod dosáhl takové moci, v sobě skrývaly i zárodek zmaru.