Ta knížka si mě našla, říká Naďa Johanisová. Zabývá se takzvanou ekologickou ekonomií, uvědomuje si tedy velmi výrazně, že hledáme-li pro budoucnost nějaké modely přátelské životnímu prostředí a přírodě, musíme se zaměřit na neotřelá, novátorská ekonomická řešení. Právě proto loni doslova vydupala ze země vydání knihy známého politika z dob první republiky Ladislava Feierabenda s názvem Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Možná se zdá zvláštní, proč by taková knížka měla vyjít zrovna dnes, ale téma, jemuž se věnuje, je v roce 2007 nečekaně aktuální - a to nejen v Čechách a na Moravě. A lidské osudy rodiny Feierabendových? Ty už samy o sobě by vydaly na dramatický román.

Politik jménem Feierabend
Uprostřed druhé světové války utíkal z okupovaných Čech s falešným jugoslávským pasem. Hranici se Slovenskem překonal v převlečení za topiče. Pravda, jako topič dvakrát nevypadal a ani se neuměl chovat. Uhlí se mu stále sypalo z lopaty, zpocený obličej si utíral umouněnýma rukama. Ve svých pamětech píše: „Než pravý topič vystoupil, podal mi s úsměvem zrcátko a řekl: ‚Jestlipak se poznáte, pane ministře?’ Byl jsem tak začerněn v obličeji, že jsem nemohl být lépe maskován.“
Tolik z pamětí člověka, který si i v nejdramatičtějších chvílích dovedl zachovat rozvahu a nadhled, který se také nebál začínat stále znovu a znovu od nuly. Ladislav Feierabend patřil k velkým osobnostem, které zrodila první republika. Jako právník a národohospodář byl činný v hnutí českých zemědělských družstev, byl členem Agrární strany a po válce, když byla zakázána, Strany národně-socialistické. Za druhé světové války, v lednu 1940, byl nucen uprchnout, protože se okupanti dozvěděli o jeho odbojové činnosti. Do té doby byl - na přání Edvarda Beneše - členem protektorátní vlády, v níž zastával funkci ministra zemědělství. Do konce války pak působil jako člen české exilové vlády v Londýně.
Podruhé - před komunisty v roce 1948 - už utíkal s celou rodinou, za nesmírně dramatických okolností. Poté Feierabendovi žili nějakou dobu v Anglii, pak přesídlili do USA, kde Ladislav Feierabend pracoval jako redaktor Hlasu Ameriky.
A právě v americkém exilu napsal počátkem 50. let knihu o družstvech. Protože však věděl, že se nikdy nevrátí domů, psal ji v angličtině.

Setkání s knížkou
„Když jsem přicestovala do Británie v roce 2001, narazila jsem na Feierabendovu knihu neočekávaně v knihovně jedné nadace. Našla jsem ji na dně zaprášené krabice označené Československo,“ vypráví Naďa Johanisová. Proč ji knížka o družstvech tak zaujala? Během svých dřívějších pobytů v Británii totiž zjistila, že na Západě představují dnes družstva velice žhavý, novátorský ekonomický trend. Tedy pokud pod pojmem družstva rozumíme ekonomickou svépomoc lidí, kteří mají stejné zájmy: „Stále vznikají nové malé družstevní organizace s nejrůznějšími cíli. Setkala jsem se například s družstvem architektů, s družstevním nakladatelstvím, s družstevní telefonní společností, s družstvem biofarmářů nebo s družstvem vlastnícím jediný obchod v malé skotské obci.“ To dobře zapadalo do jejího hledání nových, alternativních ekonomických modelů. „Družstva totiž jsou méně agresivní ekonomická forma než klasicky konkurenční přístup, kdy se firmy požírají navzájem. V družstevnictví se klade důraz na vzájemnou spolupráci,“ vysvětluje. Lidé se dají dohromady, navzájem si pomohou a uskutečňují vize, nápady a myšlenky, na které by nikdo z nich jednotlivě nedosáhl. „Kdo si dnes například uvědomí, že i pražské Národní divadlo vzniklo jako důsledek úsilí družstva, byť to nenápadně připomíná nápis nad oponou Národ sobě?“
Feierabendova kniha Naďu Johanisovou proto také nadchla. „Ohromil mě rozsah, hospodářský význam a provázanost celé družstevní struktury v předválečném Československu. A hluboce na mě zapůsobila poslední slova autora, který v jedenašedesáti letech, tváří v tvář zániku všeho, za co bojoval a v co věřil, měl tu sílu prohlásit: ‚ Ale nejsme dosud ve finále. A zůstává nám nádherný příklad celého družstevního hnutí, duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie, leží v srdci všech lidí dobré vůle a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.’ Ta slova se mnou putovala domů do Československa, uhnízdila se mi v mysli a nedala mi spát. Co takhle knížku přeložit a vydat?“ Ale pod nánosy povinností i dalších zájmů začaly stránky, s nadějí okopírované v Británii, opět zapadat prachem.

Šaty s minulostí
Dramatické, pohnuté osudy rodiny Feierabendových vtrhly Nadi Johanisové do života ovšem znovu a z naprosto nečekané strany.
„Jednou jsem otevřela velkou krabici na půdě, v níž byly matčiny šaty ze sedmdesátých let. Maminka nic nenamítala, že jsem pár těch kousků nabídla kamarádkám, a tak se stalo, že se k novému životu probudily i jedny elegantní zelené šaty, které mě na mamince fascinovaly už jako malou. Byly jemně pletené, s krásným vzorem a měly ve špičce pásku olověné závažíčko. Volala jsem mamince a radostně jí sdělovala, že šaty našly novou majitelku a sklízejí úspěch. ‚Myslíš ty, co je pletla snacha toho ministra?’ zeptala se matka. Strnula jsem. Jakého ministra? Ukázalo se, že naše rodina se řadu let s Feierabendovými znala. Ze ‚snachy, která upletla šaty’, se vyklubala manželka synovce Ladislava Feierabenda.“
Naďa tohoto synovce, žijícího v Praze, vyhledala a on jí vyprávěl, jak po prvním útěku Ladislava Feierabenda do zahraničí za druhé světové války zavřeli Němci všechny jeho příbuzné. „Když nás vezli na korbě náklaďáku z Pečkárny do Terezína přes Kobylisy, začal se otec náhle silně potit. Později se mi svěřil, že se domníval, že nás vezou na popravu do kobyliské střelnice. Byla heydrichiáda,“ vyprávěl Vladimír. Místo toho skončili v Dachau a v Ravensbrűcku, a ač se to zdá neuvěřitelné, všichni koncentrák přežili.
Když po válce Ladislav Feierabend uprchl podruhé, komunisté zareagovali tím, že vystěhovali celou rodinu jeho bratra, včetně jeho tehdy tříměsíční vnučky, do pohraničí. Paní Jarmila Feierabendová, ta, která pletla zelené šaty, směla pracovat pouze jako dělnice.

Vzpomínky dětí
Teď už Nadi Johanisové nezbylo než se vydat po stopách nejbližší rodiny Ladislava Feierabenda. Pochopila také, že knihu, která ji před časem vyrazila dech v Anglii, musí prostě znovu najít, přeložit a vydat v Čechách.
Nejprve se tedy pokusila spojit s dětmi Ladislava Feierabenda. Jeho dcera Hana se po válce v Británii provdala za Čecha, anglického letce Marcela Ludikara, a s ním už v Anglii zůstala. Syn, profesor politologie Ivo Feierabend, který právě oslavil osmdesátku, žije v USA. Ten se Nadi Johanisové také nabídl, že vydání české verze knihy podpoří, a pak také kvůli tomu několikrát navštívil Prahu.
„Při jedné takové cestě mi Ivo Feierabend vyprávěl o svém otci jako o zajímavém, velmi vytíženém, ale přitom láskyplném muži, který sice neměl na svou rodinu příliš mnoho času, ale ten, který měl, maximálně využíval.“ Když v roce 1940 utekl z protektorátu, Němci běsnili. Žádnému jinému ministrovi ze zemí okupovaných Němci se takový kousek nezdařil. Jeho synovi Ivovi bylo tehdy třináct let, dceři Hance o dva roky méně. Unikli koncentráku, dodnes nevědí jak, vysvětlují si to tím, že byli ještě dětmi. „Stejně jsme ale měli u postelí pro všechny případy stále připravené kufříky s teplým prádlem. Bydleli jsme u dědečka z matčiny strany, lékaře. Ten mě těsně před mými šestnáctými narozeninami poslal do sanatoria pro nemocné tuberkulózou, aby si na mě Němci snad nevzpomněli,“ vybavuje si Ivo Feierabend.
Jeho otec se v roce 1945 vracel do vlasti s velkými nadějemi, ale také už i s obavami. Dobře věděl, že stalinistický Sovětský svaz má v plánu Československo zabrat a zavést v něm totalitní režim. Ze všech svých sil se tomu snažil zabránit a přesvědčit prezidenta Beneše, aby Sovětům tak naivně nedůvěřoval, ale bylo to marné. Vliv komunistů sílil a Ladislav Feierabend patřil k osobnostem, které nejvíc nenáviděli. Musel se stáhnout z veřejného života a hospodařil na svém velkostatku v Mirošově.
„Hned po tzv. vítězném únoru jsme byli připraveni, protože jsme všichni byli lyžaři, že přejedeme do Německa přes Šumavu,“ vypráví Ivo. „Bydleli jsme ve vile na Ořechovce a odpoledne před plánovaným útěkem do ní za otcem přišla policie. Se sestrou jsme hlídali a měli jsme smluvené znamení - že když se objeví někdo podezřelý a já ho budu zdržovat u branky do zahrady, dám si přitom do pusy fajfku -, a tak se podařilo, že sestra otce včas varovala a on stačil prchnout bez jakýchkoli zavazadel zadním vchodem do zahrady ve chvíli, když už byla policie na schodech. Pak se několik měsíců skrýval. Konečně v dubnu se nám podařilo z Československa uprchnout na nákladní lodi plující po Labi do Hamburku. Kapitán s paní na ní měli malý byteček, tam jsme spali na podlaze, ale když hrozilo nebezpečí, skryli jsme se v prostoru mezi vypouklou stěnou lodi a stěnou pokojíčku, já se sestrou na jedné straně, rodiče na druhé. Přitom jsme měli rýmu a kašel, ale nesměli jsme se prozradit! Chodili tam na kontroly nejen pohraničníci, ale i sovětští vojáci.“
Rodině přálo štěstí, dostala se do Británie. Hanka už v Anglii zůstala, Ivo odjel studovat práva do Kalifornie. Rodiče se však v Anglii nemohli dobře uchytit, protože v hospodářství zbídačelém válkou byla nouze o práci, a tak ve věku, kdy už jiní lidé odcházejí do důchodu, začali úplně od nuly v USA. „Usadili se v New Yorku, takže jsme od sebe byli vzdálení pět tisíc kilometrů. Stále jsme se ale stýkali. Mně se narodily tři děti, sestře také. S tatínkem jsme měli krásný vztah. Nikdy se k nám nechoval jako autorita, ale přesto byl naším velkým vzorem.“

Cena svobody
Také Naďa Johanisová začala pokládat Ladislava Feierabenda svým způsobem za svůj vzor. „Byl to po všech stránkách krásný člověk,“ říká. „Jeho třídílné paměti, které u nás po listopadu 1989 vyšly, jsem přečetla jedním dechem. Klidně se o něm dá říci, že to byl hrdina.
Ze zvědavosti jsem do Feierabendových Politických pamětí také nahlédla - a už jsem se od nich neodtrhla, dokud jsem všechny tři knihy nezhltala. Jejich autor nebyl jen talentovaný nárohohospodář (dnes bychom řekli ekonom) a politik, ale také velmi nadaný spisovatel, který umí čtenáře strhnout. Při jeho líčení Mnichova vás bude svírat úzkost, při četbě o demagogických úskocích a drzých podvodech komunistů před únorem 1948 se zdravě naštvete na ně i na jejich následovníky. A taky si uvědomíte, jak nedocenitelná a vzácná je svoboda a demokracie.“

Foto archiv rodiny Feierabendovy a Nadi Johanisové
Ladislav Feierabend se narodil roku 1891 v Kostelci nad Orlicí. Vystudoval práva, ale věnoval se především národohospodářství, a to agrárnímu družstevnictví. Byl členem Agrární strany, za první republiky nejsilnější politické strany v ČSR, ale politického života se začal účastnit až v roce 1938, kdy se stal ministrem zemědělství tzv. druhé republiky. Stejnou funkci zastával i za protektorátu a později v londýnském exilu. Od roku 1950 žil v USA, působil v rozhlasové stanici Hlas Ameriky. Zemřel na dovolené v Rakousku v roce 1969.