Proč vlastně? Neříkejte, že otec-houslista nevložil svému potomkovi do ruky stejný nástroj...
Jistě. Dokonce se u mě nějak automaticky počítalo s tím, že u muziky zůstanu. Ve třech letech jsem tedy dostal malinké čtvrťové housle, s kterými jsem pak pochodoval po pokoji a tahal smyčec, jak jsem to vídal u tatínka, pochopitelně jenom po prázdných strunách. Když byl ale náhodou zrovna doma, vždycky přilítl do pokoje s tím, že jestli hned nepřestanu, tak mi je rozšlápne. Pokroky jsem však dělal, nějaký talent zdědil, a ještě k tomu mě hraní bavilo. Když pak po letech mé tři dcery hrávaly na klavír, spíš jsem je do toho musel nutit. U mě tomu bylo obráceně: nejhorší trest, jaký mi maminka mohla dát, bylo, že jsem nesměl hrát. To jsem brečel, prosil, smlouval.

Jenže dnes jste chirurg a urolog. Kde se stala chyba?
Dneska si ani nemyslím, že by se stala chyba. Tehdy mě ovlivnilo nejspíš to, co jsem měl před očima doma. Především když mi bylo čtrnáct, rodiče se rozvedli, a tak jsem tatínka vídával mnohem méně. A stále víc jsem vnímal tu jeho strašnou dřinu a připadlo mi, že muzika na špičkové úrovni s normálním životem nejde skloubit.

Otce jste tím nezarmoutil?
Byl, myslím, rád, že jsem se v jeho stopách nevydal. Nejspíš měl pocit, že pak by za mě přece jen nesl větší zodpovědnost. V pozdějších letech jsem mluvil s mnoha lidmi, jejichž otcové byli v nějakém oboru významnými odborníky, a zjistil jsem, že většina z nich se tvářila podobně odtažitě.
Nelitujete toho někdy?
Ne. Jako profesionál se v kumštu musíte rozdávat, i když se vám zrovna nechce. To vás odlišuje od amatéra. A satisfakcí pro vás musí být, že vám lidé plácají - jejich aplaus vám „zaplatí“ tu nesmírnou námahu. Jenže já jsem šel na pódium kvůli tomu, abych ukázal sám sobě, nakolik se dokážu přiblížit představě, kterou o té které skladbě mám, potlesk mě moc nezajímal. Potom ovšem energii jenom vydáváte.

Čím si vysvětlujete, že zrovna lékaři tolik inklinují k umění?
Sama medicína kdysi patřila mezi svobodná umění, ovšem s přesným řádem. Nedovoluje ale moc experimentovat, protože postupy lege artis jsou omezené. Zato umění člověku umožňuje, aby se rozmáchl. Chirurgické obory bych nicméně k umění řadil i dnes.

Proč jste si vlastně místo hudby zvolil, pane docente, právě medicínu, potažmo chirurgii?
Mým strýcem byl docent Brodský, známý dětský chirurg. Jakmile mi jako klukovi něco bylo, naložila mě maminka do tramvaje číslo 6 a jeli jsme za ním na Karlov. No a tam jsem ho jednou zažil, zrovna když nějakému kojenci preparoval žílu. Přišlo mi to natolik úžasné, že jsem od toho momentu už neuvažoval o jiné alternativě. Když jsem v roce 1969 nastoupil do motolské nemocnice, urologie tu ještě prakticky neexistovala. Ze studentských stáží u profesora Hradce jsem věděl, že vyžaduje složité rekonstrukční zákroky a umění exaktní diagnostiky, a to tehdy ještě chyběla technika, díky níž se nyní můžeme už prakticky kamkoli do močového systému podívat. Uvědomoval jsem si, že se urologie v Motole zastavila ve vývoji - a pokusit se vybudovat tady moderní urologii téměř na „zelené louce“, to pro mě byla „challenge“, jak se teď říká.

Co podle vás urologii znovu nastartovalo?
Rozvoj endoskopických operačních technik. Teprve ten definitivně oddělil urologii od chirurgie a přeťal tak prastarou pupeční šňůru. Dnes už
80 procent operativy provádíme endoskopicky. Není už možné, aby urolog klidně zastupoval ve službě chirurga a naopak.

V publikaci ‚Medicína 3. tisíciletí aneb Medivize 2000’, kterou vydalo Studio Evolving, urologie mezi devíti obory chybí. Kdybyste byl požádán, abyste příslušnou kapitolu napsal, jak byste ji stručně shrnul?
Obrovský převrat za dvacet let zaznamenala léčba karcinomu varlat, jedna z nejúspěšnějších oblastí onkoterapie vůbec. Před 40 lety jsem se na fakultě učil, že přežije-li ji 1-2 procenta lidí, je to zázrak. Dnes u lehčích nádorů přežívá téměř 100 procent nemocných, a daří se to dokonce i těm, u nichž se už objevily metastázy. Na druhé straně stále postrádáme skutečně účinnou systémovou chemoterapii pro pacienty s nádorem ledvin. Po endoskopickém převratu ve vývoji urologie budeme však na další skok zřejmě čekat.

Objevil se na urologické scéně nějaký nový problém?
Nový není, ale palčivý ano. Naše teoretické znalosti v oblasti onkourologie se za poslední desítky let mnohonásobně rozšířily a přežití nemocných s nádory v počátečních stadiích se výrazně zlepšilo. Přesto stále neumíme proti pokročilým nádorům překračujícím hranice postiženého orgánu zasáhnout opravdu kauzálně. Já už se toho nedožiju, ale věřím, že jednou se to podaří. Určitou naději do budoucna dává možnost praktického využití už přečteného lidského genomu. Potrvá to podle mě sice deset patnáct let, zato, alespoň myslím, přinese biologickou revoluci. Jakmile totiž začneme rozumět procesu maligního zvratu a řízení patologického růstu buněk a dokážeme do tohoto procesu účinně zasáhnout, udělá medicína další obří skok vpřed.

Zpět ke dnům všedním... Pacient má právo se rozhodnout, jaké riziko při léčbě podstoupí, zaznívá dnes stále hlasitěji. Záleží tedy na něm, zda bude souhlasit s operací nebo ne, jestli si třeba v případě benigní hyperplazie prostaty ze škály možných léků vybere blokátory, fytoterapii... K takovému kroku musí mít ale dost informací. Dáváte je svým pacientům? A myslíte, že pacient je vůbec schopen zvážit je rozumně i v okamžicích, kdy jím cloumá především strach o život?
Jsem přesvědčen, že naprostá většina lidí je schopna poučení od lékaře akceptovat, pokud je ovšem lékař schopen vyložit mnohdy složitý problém tak, aby ho pochopil i laik. Objasnit jednotlivé konsekvence nemoci je, myslím, dokonce naší povinností. Na naší klinice se stává naprosto ojediněle, že nemocný navrhované operační řešení odmítne. Nenaléháme na něj. Téměř každý se totiž po čase vrátí a nechá se operovat. Bylo by však třeba, aby v čekárnách neseděly davy čekající na doktora, který je ve službě a pracuje tedy pod značným tlakem. Měli bychom mít zkrátka tolik pacientů, kolik jich mají naši západoevropští kolegové. To ovšem vyžaduje zásadní systémovou změnu.

„Dotazy nemocného laika mohou být mnohem racionálnější než
dogmatické odpovědi odborníka.
Je třeba vážit si chytrých otázek,“ napsal v jednom ze svých článů ve Zdravotnických novinách brněnský onkolog docent Žaloudík. Překvapil vás už některý pacient svou otázkou nebo vás odpověď na ni dokonce přinutila k hlubšímu zamýšlení?
Nevzpomínám si. Existuje totiž obrovský rozdíl mezi tím, jak chápou péči o zdraví lidé u nás a jak třeba ve Spojených státech, kde jsou si už všichni vědomi toho, že zdraví je jejich nejcennější statek. Zdejší
pacienti mi opakovaně říkávají: „Ne, nevykládejte mi to, pane doktore, já tomu stejně nerozumím. Dělejte si se mnou, co chcete...“ Ještě jsem ale nezažil, aby mi některý z mnoha cizinců, kteří se na klinice léčí, přikazoval, ať si s ním dělám, co chci. Naopak, ti se zajímají o takové detaily, jako je procento možných komplikaci po jednotlivých zákrocích, a kladou otázky, s nimiž by měla potíž řada erudovaných urologů. Vědí totiž, že konečné rozhodnutí je na nich, ne na lékaři. Jestliže se tedy v poslední době začíná kritizovat paternalistický vztah lékařů k pacientům, bylo by spravedlivé dodat, že chybují obě strany. Já nabádám sekundáře, aby pacientovi nikdy neříkali „pane, tohle nesmíte, tohle nemůžete“. On může nebo nemusí, cokoli sám uzná za vhodné. My mu jen můžeme vyložit, že při určitém chování ho čekají problémy, zatímco při jiném jsou jeho šance na uzdravení nebo na prodloužení života vyšší.

Říkáte mu přitom pravdivou diagnózu?
Pravdu sdělujeme. Považuji to tak za správné. Je však otázkou formy, jak ji sdělím a nakolik sleduji, zda mi nemocný nějak naznačí, že víc už slyšet nechce. Vůbec ovšem nepoužívám slova rakovina, zásadně mluvím pouze o nádoru. Mnoho pacientů přesto na tuto informaci zareaguje: „Není to ale rakovina, pane doktore, že ne?“ A já, stejně jako mí kolegové, odpovídám: „Ne, je to zhoubný nádor, z něhož by rakovina mohla vzniknout.“ Respektuji zkrátka, že ten člověk „rakovinu“ mít nechce. Technika sdělení se ovšem na lékařských fakultách neučí, a těžko by se i učila. Podle mé zkušenosti tedy záleží na tom, na jaké pracoviště se medik dostane po promoci. To první se totiž na jeho odborném vývoji i chápání léčby podepisuje obvykle nejvýrazněji. Já měl to štěstí, že profesor Niederle byl takříkajíc ze staré školy, takže měl obrovské etické cítění.

V oblíbeném televizním pořadu Nikdo není dokonalý dva hosté hádají, kolik lidí z deseti náhodně oslovených na ulici bude vědět, co označuje určité slovo. Zkuste si také tipnout, pane docente: kolik mužů z deseti by správně umístilo prostatu?
Obávám se, že méně než polovina. A o její funkci by něco věděl pouze zdravotník.

Tristní odhad. Kde hledat příčinu?
V prvé řadě v malém povědomí lidí o nejčastějších chorobách. Medializace není podle mého názoru dostatečná ani co do formy, ani co do obsahu. Víc než polovina mužů nad 50 let má potíže s močením, urologové však vidí v ordinacích jen malou část z nich. Lidé totiž tyto potíže stále ještě považují za přirozený příznak stáří nebo mají představu, že je v každém případě čeká operace, což není pravda, a že zůstanou impotentní, což je další nesmysl. Proto jsme také nedávno založili nadaci Praktik, v níž nyní připravujeme akci Prostata zaměřenou jak na praktické lékaře, tak na veřejnost. Ve Spojených státech každý ví, že bývalý newyorský starosta Gulliani trpěl karcinomem prostaty, jak se nádor diagnostikoval a jak s ním nechal naložit. I Francouzi se dozvěděli o specifickém prostatickém antigenu, to když si při odhalení karcinomu prostaty nechal jeho hladinu v krvi stanovit Francois Mitterand.

Jenomže u nás nejsou známí lidé zvyklí otevřeně mluvit o svých zdravotních problémech jako jejich západoevropští a američtí kolegové. A lékaři novinářům zrovna nejsou příliš nápomocni v tom, aby své pacienty patřící ke známým osobnostem přesvědčovali, že by tak mohli v dobrém ovlivnit tisíce lidí.
Je to nejspíš tím, že řada médií zachází se seriózními informacemi naprosto nekorektně, viz kampaň o devitalizaci. Nad ní mi zůstává rozum stát. Je to přece causa tak odborná, že zástupci laických organizací nemohou vědět, o co vůbec jde! V takové atmosféře se potom nelze divit tomu, že u nás nikdo z lékařů ani pacientů o medializaci nestojí.

Za leccos může ale i zastaralá školní výuka biologie. Například z anglických a amerických učebnic se děti spolu s informacemi o jednotlivých částech organismu dozvídají také o možných poškozeních, o nemocech... Absolventům českých škol ovšem tyto širší souvislosti zůstávají dosud utajeny.
Bohužel. Když si uvědomím, co za sumu vědomostí do sebe soukají děti na základní a střední škole, a základní informace o vlastním těle a funkci jim nikdo neposkytne... Děti ovšem nedokážou rozeznat, co je podstatné a co ne. U mediků pak v posledních letech pozoruji stále se zhoršující schopnost komunikovat. Kolikrát si tak říkám, jestli spolu budou v budoucnu lidi vůbec ještě normálně mluvit, zda se neomezí jen na SMS a maily plné podivných zkratek.
Utěšuji se tím, že na druhé straně mají možnost vidět při praktické výuce ty chytřejší, vzdělanější kolegy, kteří toho už hodně vědí a umějí, a ve chvíli, kdy i oni po studiu přijdou do takového prostředí, poměrně rychle vstřebávají a aplikují. To je podle mě taky důvod, proč medicína jde stále nahoru. Průměrnost, ta by měla nebýt. Podepisuje se na ní nepochybně i zdejší tradiční systém známkování. Rozdáváme sice známky u zkoušek, ale nikdo z těch mladých neví, jak je na tom v porovnání s ostatními. Je nejlepší ze všech, nebo nejhorší? To je motivace, která vede ke konkurenceschopnosti. Škoda, že na medicíně se nedělají žebříčky studentů a koneckonců i pedagogů. Považuji za strašné, že lékařské, ale i jiné fakulty mají omezenou možnost nabídnout svým vynikajícím absolventům po promoci místo za víc peněz a slávy. Panuje nivelizace. Na Západě se každý snaží načerpat během studia co nejvíc vědomostí buď kvůli penězům, které ho studium stojí, nebo aby získal stipendium a později dostal lepší místo. Tady nikdo nepřijde v pátek večer na přednášku, i kdyby přednášel uznávaný zahraniční expert. A já se jim vlastně ani nedivím. Nejsem totiž svým studentům schopen předložit perspektivu, kterou by si zasloužili.

To zní velmi pesimisticky.
Já nejsem pesimista, jenom realista. Nemohu být přece pesimista, když vidím, co se od roku 1989 v medicíně stalo. Ten vývoj nemůže nikdo zpochybnit. Samotný systém ovšem vyžaduje radikální změnu.

Kdy podle vás nastane?
Zřejmě až v situaci, do jaké se před časem dostalo soudnictví. Když už soudci nebyli vůbec, přišlo řešení. Ostatně i v medicíně jsou už dnes obory, v nichž není jediný habilitovaný docent, tudíž nikdo, kdo by byl podle zákona způsobilý zkoušet mediky.

Vaše odpověď zní ve stupnici moll, pane docente. Tak mě napadá: která skladba nejvýstižněji vyjadřuje vaši duši?
Odmalička jsem miloval impresionisty. Asi proto, že mi připadali nejbarevnější. Jejich hraní mi dovolovalo určitým způsobem vstoupit do hudby a projevit určité emoce. Svou strohostí a disciplínou mě naopak děsil Bach, ač ho miluji. Nemám na něj ale tu vnitřní kázeň. Takže Debussy a ti druzí...

Renata Červenková
(autorka je editorkou
časopisu Marianne)