| Novoděvičije kladbišče |
|
Ing. Pavel Veleba |
| SANQUIS č.25/2003, str. 62 |
| Rudé náměstí v Moskvě je hřbitovem těch největších hvězd komunistického nebe. Když však porovnám místo jejich posledního odpočinku, ubohoučké náměstí spíše okresního rozměru, s buržoazní pompou hřbitova u kláštera Novoděvičij, žasnu nad tou volbou.
|
|
Hřbitov ležící za hradbami kláštera se nachází ve staré části Moskvy, Arbatu, v zákrutu řeky Moskvy, asi dva až tři kilometry jižně od Kremlu. Je to zřejmě třetí nejnavštěvovanější místo, hned za Kremlem a Treťjakovskou galerií. Na rozlehlé ploše v parkové úpravě je kolem 27 tisíc hrobů. Je to místo fantaskní: záplava květů, paprsky slunce pronikající mohutnými korunami stromů a odrážející se od nejroztodivnějších soch, náhrobních kamenů, desek, objektů a předmětů. Ze vzduchu je cítit všudypřítomná a důsledná snaha o popření smrti. Je to atmosféra ateistického hřbitova, a kříže, jež tu jsou, působí zakřiknutě, cudně, krčí se v pozadí. Panoptikum tváří: tlustí generálové s koláčovitými brigadýrkami vyleptaní do náhrobků včetně řad vyznamenání na sudovitých hrudích. Tváře nordické a asijské, bysty a torza s vlajícími bujnými kšticemi i zářícími lysinami. Fantazie a roztodivné nápady, umělecká invence v moři zrůdného kýče. Tunová krychle na tunové krychli oddělená kamennými koulemi, lkající rozevláté postavy, padající ptactvo obrovitých rozměrů. Ve velké čínské říši dostal císař na svou poslední cestu terakotové vojsko, zde velitele tanku doprovází na věčnost třímetrový tank zakotvený v náhrobní desce (obr. 1). Onde farao dostal s sebou na hraní mumifikované kočky, zdejší vyleptaný admirál drží u ucha telefonní sluchátko a stále někam volá (obr. 2).
Již od šestnáctého století zde byli pochováváni bohatí, důležití a slavní Rusové. K zajištění místa na tomto význačném hřbitově stačilo se proslavit, ať v dobrém či ve zlém anebo i v příšerném. Za sovětské éry od roku 1927 byl hřbitov k dispozici druhé garnituře proslavených, těch stojících v řadě hned za soudruhy od kremelské zdi.
Nikita Segejevič Chruščov, muž první garnitury, se však ke zdi nedostal. Jeho hrob, jeden z nejnavštěvovanějších na hřbitově,(obr. 3) zdobí náhrobní kámen z bílého a černého mramoru od známého sovětského sochaře Ernsta Něizvěstného. Podpis na boku kamene může mnohého překvapit - „Artist: Něizvěstnyj“ („Umělec: Neznámý“). Je to příznačné, již k pohřbu Nikity Sergejeviče se ani vládní představitelé nechtěli znát; stručné oznámení v novinách 13. září 1971: „zemřel zasloužilý důchodce“ neuvedlo čas ani místo posledního rozloučení s bývalým vůdcem. Pohřbu se zúčastnilo pouze čtyřicet nejbližších členů rodiny a přátel a hrstka zahraničních novinářů; pokud se nepočítají obrněné transportéry a vojenské jednotky uzavírající přístup ke hřbitovu. Kupodivu Něizvěstnyj pomník stvořil, přestože Nikita Sergejevič jeho socialisticky nerealistické umění označil v roce 1962 za „psí výkaly“. Něizvěstnyj uznával, že Chruščev přivedl zemi na cestu ven z temnot a odhalil Stalinovy zločiny. Proto postavil jeho bystu na bílý piedestal, ale černá v pozadí ukazuje, jak temnota vzdoruje, bojuje a odmítá ustoupit. Tak viděl Něizvěstnyj i tohoto rozporuplného muže samotného. Temnota nechtěla ustoupit ani po pohřbu; povolení k umístění náhrobního kamene přišlo až po roce tuhého zápolení se sovětskými úřady.
Být pohřben na Novoděvičim v době Sovětů bylo privilegium, poskytované velmi zřídka, a to na základě souhlasu nejvyšších autorit v zemi. Zasloužilí členové strany jej dostávali automaticky, avšak některým nebožtíkům se jej dostalo i proti jejich vůli. Alexandr Fadějev, který spáchal sebevraždu na protest proti sovětským poměrům, ve svém dopise na rozloučenou odsoudil krutý sovětský systém a žádal o uložení svého těla v rodinné hrobce ve Věděnském. Málo platné, strana potřebovala spisovatele a bývalého předsedu Svazu sovětských spisovatelů na Novoděvičim, a tak se stalo.
Je také pravda, že zde leží nejeden rebel, odmítaný, vězněný a exilovaný do zvláštních vězeňských táborů pro výzkumníky a vědce, zvaných Šarašky. Z těch známějších: letecký konstruktér Andrej Tupolev, akademik Lev Landau, maršál letectva Alexandr Novikov, zpěvačka Lyudmila Ruslanova a spisovatel Michail Bulgakov. Ale leží zde také Grigorij Nikulin a Michail Medveděv, členové NKVD, kteří se podíleli na vraždě cara Mikuláše II. a jeho rodiny v Jekatěrinburgu.
Ani cizinci nepřišli zkrátka. Zasloužilý sovětský špion, Američan Artur Adams, jehož car po nezdařené revoluci v roce 1905 poslal do sibiřského exilu, poté úspěšně sloužil Sovětskému svazu ve Spojených státech. Vrátil se ještě před smrtí do Ruska, aby tam mohl být pochován. Zahraniční přítel Sovětů, americký diplomat a novinář Gibben Paxton, který organizoval zahraniční pomoc během sovětského hladomoru v dvacátých letech a zasloužil se o mezinárodní uznání SSSR, si ve své poslední vůli vyprosil, aby urna s jeho popelem byla uložena v milovaném „hlavním městě státu proletářů“. I v dnešní době mohou význační cizinci skončit na Novoděvičim. Americký podnikatel a spolumajitel luxusního hotelu Radisson-Slavjanskaja, jednačtyřicetiletý Paul Tatum odmítl prodat svůj podíl ruským spolumajitelům. Dlouho vzdoroval, až byl 3. listopadu 1996 chvíli po páté odpoledne zastřelen gangsterem u stanice metra Kijevskaja za klidného přihlížení svých tělesných strážců. Byl zpopelněn a po dlouhých tahanicích uložen na Novoděvičij, jak bylo jeho přáním. Jeho finanční podíl připadl partnerům.
Kolik je zde obětí zhrzené lásky? To asi nikdo neví, leč některé známy jsou; nejznámější z nich je Stalinova žena Naděžda Allilujeva. V třicátém druhém roce spáchala sebevraždu, prý když jí člen ochranky prozradil, že Josef Vissarionovič spí s jinou ženou. Stalinova první žena skončila na témž hřbitově a též sebevraždou, ač někteří tvrdí, že ji Stalin nechal zabít. Ví sám Bůh, možná zabil obě. Emoce jsou stále silné: mramorovou bystu Naděždy od sochaře Ivana Šadra chrání krychle z plexiskla, neboť jí před několika lety kdosi urazil nos. Koneckonců ochraňovat umělecká díla zde není výjimečné, na jiném místě nasadili pozůstalí generálovi na hlavu igelitový pytlík, aby uchránili mramor před kyselým deštěm.
Úspěchy i neúspěchy sovětské techniky jsou zde zdokumentovány zřejmě s nechtěnou upřímností. Modernistické monumenty a sochy oslavují úspěšné sovětské kosmonauty, vědce a konstruktéry stejně jako oběti jejich výtvorů. Je zde vzducholoď, jež nedoletěla (obr. 4), obří letadlo s několika desítkami členů posádky, které se zřítilo ve třicátých letech na přehlídce letecké techniky, několik předčasně zesnulých zkušebních pilotů a členové posádky nově vyvíjeného nadzvukového dopravního letadla, jež spadlo na přehlídce v Paříži.
Zastoupeny jsou zde i známé ruské osobnosti z naší doby. Náhrobek Raisy Gorbačovové (obr. 5) je plný květin. Ale hrob Alexandra Lebedě, hrdiny z bojů v Afghánistánu, populárního generála, jenž vyjednal ukončení války v Čečensku (která po čase pokračovala v plné síle), je květinami přímo zavalen. Generál zemřel při pádu helikoptéry, jež zavadila o dráty vysokého napětí. Domnívám se ale, že vítězem hřbitova je „Umělec v klobouku“
(obr. 7). Rozdává úsměvy i po smrti.
Slavní vzdálenější minulosti mají náhrobky spíše uměřenější, tradiční; Anton Pavlovič Čechov (obr. 8) či Nikolaj Vasiljevič Gogol jsou toho příkladem. Ovšem ani zde se nevyhneme bizarnímu: při přemisťování Gogolova hrobu na hřbitov Novoděvičij našli historici při detailním průzkumu v jeho rakvi rýhy po nehtech. Gogol byl zřejmě pohřben zaživa. Dá se říci, že ve svých 43 letech v roce 1852 zemřel předčasně.
Novoděvičij hřbitov je do jisté míry fotografickým záznamem velké části historie Ruska. Je zde přítomno nepřeberné množství osudů, velmi dramatických a též zcela šedých. Něco z toho je vytesáno do kamene, snad i pravdivě, ale převládá prázdná pompa. Leží tu lidé, kteří prožili mizerný a hloupý život, ale jejich náhrobní kameny vyzařují slávu a důležitost, která jim nepřísluší. Ti velcí odpočívají spíše v prostých hrobech. My, kteří se tu procházíme za slunného nedělního rána, máme o čem přemýšlet, ať už před sebou tlačíme kočárek s miminem či pícháme hůlkou do vysypaných pěšinek nebo se vláčíme s turistickým batůžkem na zádech. A co vy, už máte promyšlené, jaký náhrobní kámen si zasloužíte?
|
|
|
 |
obsah čísla 25 |
 |
ročník 2003 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
