| Velikonoční povídka |
|
Jan Werich |
| SANQUIS č.25/2003, str. 58 |
|
Věřili byste, že jsem znával nevysokého muže, který vážil mnoho kilogramů, přibližně dvakrát tolik liber, což jest jistě nemálo pudů, a ten muž nebyl řezník.
Pro břicho stěží obejmul mladou břízku, a přece jeho duše dovedla obejmout celý svět, hravě dosáhnul do kterékoli galaxie a posypal hvězdami svůj starý automobil.
A ta jeho zázračná vlastnost, někde tomu říkají duše, víte, kolik vážila? Sotva polovinu váhy jednoho lístku z květu čajové růže.
Když umíral, bylo mu teprve půl věčnosti, když umíral ve velké skleněné nemocnici, otevřeli okno, aby dušička měla kudy odletět. Takový byl starý zvyk.
Za malou chvíli poznali, že bude nutno otevřít více oken; pak otevřeli všechna okna, dva tisíce oken velikánské nemocnice, protože duše toho muže byla nekonečná. Sjeli se tenkrát z celého světa lékaři, učenci a profesoři zkoumat toho všeho příčiny.
Přivezli všechny potřebné aparáty. Takových aparátů je po světě v různých vědeckých ústavech takové množství, že vlastně, i když jsou spočítané, nikdo neví přesně, kolik jich je. To vědí zase jen ty aparáty, neboť byly vyrobeny tak, aby měly paměť.
Tedy, jak jsem řekl, všechny potřebné aparáty byly svezeny, dokonce daleko více jich přivezli, než jich původně odvezli, neboť ty aparáty mají možnost samy sebe vyrábět, zdokonalovat, zjednodušovat, a tím upřesňovat neustále a neustále až do samozáhuby.
Bylo třeba vybudovat budovy pro ně. Bylo třeba rychle vystavět Město pro Vědce a Profesory, také pro jejich Asistenty a také pro Žáky, kteří se u nich všech učili, aby se jednou mohli nahradit.
Protože „jednou“ se děje každou vteřinu, ba i tisíckrát za jednu vteřinu nebo za polovinu vteřiny, někteří Vědci zemřeli a bylo nutno pomýšlet na zbudování Vědeckého hřbitova. A pro Asistenty a také některé předčasné zemřelé Žáky.
Hned za Vědeckým Městem, aby dlouhé pohřební průvody nezdržovaly dosud živé kolektivy od práce, uhladili krajinu pomocí automatických samožroutů hlíny a změnili ji v Pláň Pokoje. Krásná myšlenka.
Okna nemocnice byla neustále otevřena a vzorky duše neustále zkoumány. Marně, marně, marně. Vážili marně. Bylo třeba zvláštních vah na beztíži; nových měr na nemíru; bezbarvých barev a také velikého kombinátu na rozostřování zaostřeného.
Bylo odhlasováno, bylo zorganizováno, dříve než včas realizováno.
Nad mrtvým tělem mužovým Vědci ve zvláštním obleku, v takzvané bezdušné kombinéze, stáli pozorujíce, kdy konečně vypustí konec duše.
„Stále myslím, že tu nejsme všichni,“ pravil ,jeden z nich. On nepravil, on komunikoval z kombinézy do kombinézy. Okna byla stále otevřena, a kdyby byl mrtvý muž býval živý, byl by býval si všimnul, že oknem přichází jaro.
Nebyli tam všichni. Byl ještě jeden, který tam nebyl. I poslali pro něj.
Když přišel, bylo jich pak o jednoho víc.
„Co říkají stroje?“ komunikoval nový Vědec.
„Mlčí.“ Rekomunikovali.
„To je mi divné,“ pomyslil si, ale nekomunikoval.
Tak znovu a od začátku. Jeden tisíc vylosovaných matematiků, vylosovaných proto, že všichni matematikové věděli všechno, tudíž stejně mnoho, sestrojilo pomocí strojů rovnici a dali tu rovnici do stroje, do kterého jim stroje poradily, aby ji dali.
Stroje se zamyslily a komunikovaly: „JDE O DUŠI O DUŠI JDE DEODUŠI DEODUŠI DEŠIDO OŠIŠIŠI!!!“
„To víme, že jde o duši. Ale o čí???“ komunikovali jeden přes druhého.
„A kdo to vlastně byl?“ zakomunikoval jeden Vědec, který ze všech věděl nejméně.
„Ano, to je pravda, kdo to vlastně byl?“
„Kdo to vlastně byl?“
„Kdo to ví? Kdo to ví?“
Stroje nevěděly, Vědci nevěděli, Asistenti nevěděli a Žáci ještě vědět nemohli.
Hlavní sestra nevěděla. Jenom si vzpomněla, že o Zelený čtvrtek ho někdo nalezl na lavičce v parku, zdálo se, že spí, v ruce držel občanskou legitimaci a v té legitimaci vylisovaný jetelový trojlístek. Přiznala se plačky, že si ani nevšimla, kdo to byl, tolik ji zaujal ten trojlístek: „...víte, páni profesoři a páni vědci, lidi si ukládají čtyřlístky, pětilístky, mně se to tak popletlo, ten obyčejný jetelíček, že jsem zapomněla...“
Na dveřích nemocničního pokoje viselo sako a kalhoty mrtvého muže, tak je tam tenkrát někdo pověsil.
Našli legitimaci, opatrně vyjmuli trojlístek a četli jim neznámé jméno a pod ním bylo napsáno b á s n í k.
„No ovšem, to nás mohlo napadnout, kdopak jiný by mohl mít takovou prapodivnou duši,“ vzdychl Vědec, který z nich nejméně věděl.
Hned začalo všechno vycházet najevo. Zjistilo se, že nemocnice je prázdná, že tam není ani jediný pacient. Od jistého rána pacienti se probouzeli zdraví a odcházeli domů. V okolí nemocnice od jisté noci květiny nalévaly poupata a všem vrabcům se vyvedla mláďata. Statistika dokázala, že v okresu od jistého odpoledne sebevrahům se buď přetrhl provaz, nebo selhala patrona, nebo jed nezabral. Zloba změkla a hloupnutí pomalu začlo ustupovat.
Máme na světě v jednom velikánském městě Neustálou Poradu, na které nejchytřejší a nejpoctivější muži ze všech, úplně ze všech koutů světa se sešli, aby buď souhlasili, nebo vůbec ne. Na popud Vědce, který ze všech věděl nejméně, Vědecké Město, Asistenstvo a Žactvo zaslalo Poradě návrh, aby se prozkoumala podstata básníkovy duše, nekonečná duše, duše stačící pokrýt oběžnici a snad i víc. Aby se v rámci výzkumů a potvrzení blahodárného vlivu téže zavedla na světě všude, kde hrozí cokoliv podobného Zmaru. Neustálá Porada návrh dala do strojů a ty jej přeložily do všech řečí, nářečí, podřečí. Pak jej vytiskla všemi písmy bez písmen a podělila jimi všechny tajemníky všech nejchytřejších a nejpoctivějších mužů ze všech, úplně ze všech koutů světa.
Když se tito opět po nějaké době sešli, rozdělili se na dvě části, stojíce proti sobě. Jedna část vytáhla z levé kapsy návrh a unisono pravila „Souhlasíme“. Druhá strana pravila unisono „Veto“, sáhla do pravé kapsy a vytáhla protinávrh. A rozešli se.
Když se opět po nějaké době sešli, rozdělili se opět na dvě části, stojíce proti sobě. Jedna část vytáhla z levé kapsy protinávrh, pravila unisono „Souhlasíme“, sáhla rychle do pravé kapsy, řekla unisono „Nýbrž!“ a vytáhla protinávrh.
Druhá strana pravila unisono „Tak teda ne!“, a ta první odpověděla „Tak tedy zase my veto, a máte to!“
Vědci to nesli dost těžce, přece ne však tak těžce jako stroje. Ty to uráželo. Popudilo.
„987654321,“ komunikoval jeden stroj druhému.
„234567891!“ ozval se druhý.
Stroje se sjednotily.
„786,“ zahájil svůj projev Pamětník Paměti Pamětí, „62986959982234448; 744443? 3777774? 99! 99! 999! 99+99999 + 0.000009 x 99-9 : 8/9 + 88776600500403002010!“
A to neměl říkat. Neb to všechny stroje tak popudilo, že to vyvolalo Popud. Popud všech popudů, který se udál v okamžiku, když pohřbívali mezi Vědce Básníka a když všichni měli slzy v očích. Popud pohnul ručičkou v dalekém sklepě, ta popudila světélko, které omezilo okruh a zhaslo tři světélka ve sklepě na druhém konci světa, což posílilo jiný okruh v nejhlubším sklepě a způsobilo, že jeden ze šesti knoflíků, ten nejošklivější, sám sebe zmáčkl.
A na konci všeho byla tma.
Abychom znovu nemusili volat „Budiž světlo!“ Abychom nemusili znovu začínat znovu, proto básníci píšou básně, malíři malují obrazy a klauni metají kozelce.
|
|
|
 |
obsah čísla 25 |
 |
ročník 2003 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
