já Petr hrabě Strozzi, pán na Hořicích... ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm... zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých službách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti“ (z testamentu Petra hraběte Strozziho, datovaného 3. srpna 1658 v Dymokurech a sepsaného v 32. roce jeho života).

V 17. a 18. století byla Evropa velmi neklidná. Snahy o územní zisky a náboženská nesnášenlivost byly příčinou rozporů mezi jednotlivými státy. Ustavičné válečné konflikty si vyžádaly velký počet obětí. Četní ranění se vraceli domů a jako práce neschopní byli často odkázáni jen na milosrdenství svého okolí. Pouze někteří šlechtici se dokázali ujmout svých zmrzačených poddaných.
„Král slunce“ Ludvík XIV. byl zřejmě první, kdo nechal v letech 1671-1674 vystavět v Paříži Hotel des Invalides. Royal Hospitals v Dublinu a v Londýně vznikly později. V podmínkách habsburské armády stál u zrodu organizované péče o vysloužilé a raněné vojáky Petr hrabě Strozzi. Na svou dobu to byl člověk neobyčejně citlivý, uvědomující si stinné stránky vojenského řemesla a strastiplný úděl zmrzačených vojáků a nemocných vysloužilců.
Armády všech evropských států byly v tehdejší době směsí vojáků všech možných národností. Rakousko nebylo výjimkou. Strozziové byli starý florentský rod, který tradičně posílal své příslušníky jako důstojníky do všech armád té doby. Třicetiletá válka přinesla rodu bohatství. Po Valdštejnově násilné smrti roku 1634 připadly jako odúmrť císaři Ferdinandu II. mj. také statky panství Hořice a Třebovětice v severovýchodních Čechách. Císař je v následujícím roce daroval svému plukovníkovi Jakubu Strozzimu, Petrovu otci, za jeho zásluhy v boji proti Turkům. Mladý hrabě Petr mezitím úspěšně postupoval v hodnostech, stal se komořím budoucího císaře Ferdinanda IV. Ten však v roce 1654 předčasně umírá a Strozzi nastupuje vojenskou dráhu.
V roce 1657 byl v severní Itálii těžce raněn. S velkým štěstím se uzdravuje. A píše svou závěť.
Hrabě Strozzi byl poté pověřován diplomatickými úkoly. V roce 1660 byl při jednání o míru mezi Poláky a Švédy, v následujících letech - v hodnosti polního podmaršálka - jednal u panovnického dvora v Paříži.
Osudově do jeho života zasáhla válka s Turky. Císař Leopold I. ho na začátku roku 1664 vysílá do pole v Uhrách. 6. června toho roku po vítězné bitvě o přechody přes řeku Muru, ve chvíli, kdy děkoval svým vojákům za úspěch, ho zasáhla zbloudilá střela. Zemřel ve věku 38 let a byl pochován v chrámu sv. Doroty ve Vídni.
Ovdovělá paní Kateřina Strozziová žila na svém hořickém panství až do roku 1714 (ve své závěti se připojila k šlechetnému záměru zemřelého manžela), kdy po její smrti převzal majetek arcibiskup pražský Ferdinand hrabě Kuenberg. Jako správce Strozziho nadace uvolnil peníze a rozhodnutím císaře Karla VI. bylo - v rozporu s poslední vůlí Petra Strozziho, který si přál umístit invalidní azyl na svém panství a prosil „svého Nejmilostivějšího Císaře a dědičného krále a pána, aby nad touto mou poslední vůlí Svou nejmilostivější ochranou ruku držeti ráčil“ - kupní smlouvou z 12. září 1729 „zakoupeno půl míle pozemků východně od Prahy ležících mezi silnicí do Slezska vedoucí a mezi vrchem Žižkovem“.
Jsme u kořenů karlínské invalidovny. Začalo se stavět tam, nikoliv v Hořicích, nicméně za peníze z výnosů tamějšího panství. (Dlužno dodat, že Strozziho nadace byla významně posílena darem hraběte Maxmiliána Vavřince ze Starhemberka, jenž jí v roce 1688 odkázal 40 tisíc zlatých.)
Přípravné práce započaly v roce 1731. Projekt vypracoval jeden z nejvýznamnějších architektů a stavitelů, s jehož jménem jsou spojeny nejkrásnější církevní a světské stavby vrcholného baroka v Čechách - Kilián Ignác Dienzenhofer. Základní kámen oficiálně položil císař Karel VI. o rok později, dne 15. srpna. Veliká čtvercová budova byla stavěna do roku 1740. Válečnými událostmi byla výstavba pro nedostatek peněz přerušena a pak v roce 1751 dokončena jen devítina původně projektovaného komplexu budov, v němž, jak se předpokládalo, mohlo bydlet na 4000 invalidů. Už po roce 1735 bylo v budově umístěno 200 vojenských invalidů.
Režim ubytování byl kasárenský, s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu obyvatelů. V každém sále bylo 17 dvojitých lůžek a 3 lůžka jednoduchá. Postranní galeriové byty byly určeny pro důstojníky a ženaté invalidy. Objekt invalidovny měl vlastní kapli, kantýnu, obchody i vězení. Přibyl též špitál, umístěný v 1. patře objektu - od poloviny 19. století nemocniční zařízení se systematizovaným místem pro štábního lékaře a 3 lékaře nižší hodnosti. (Věrohodný údaj o kapacitě nemocničního zařízení v invalidovně hovoří
o 61 lůžkách v době před 1. světovou válkou.) Invalidovně sloužil i zvláštní hřbitov pod vrchem Vítkovem.
V čele invalidovny stál velitel, fungování ústavu zajišťovala invalidní komise, ve které kromě intendantů, účetního, polního kaplana zasedali chirurgové, kteří také navrhovali pořízení invalidních pomůcek pro jednotlivé vysloužilce. Invalidovna byla nejprve spravována pražským arcibiskupem jako nadace, avšak pod státním dohledem.
V roce 1743 císařovna Marie Terezie jmenovala hraběte Štěpána Kinského ředitelem veškeré péče o vojenské invalidy v Rakousku. Pevnou formu získal invalidní systém v roce 1750, kdy na základě rozhodnutí z 28. března byl ve Vídni zřízen invalidní úřad a do čela ústředních invalidoven v Praze a dříve vzniklé ve Vídni byli postaveni vojenští velitelé. Prvním pražským byl generálmajor František z Gallhau. V Uhrách byla ústřední invalidovna zřízena v Trnavě.
Postižených vojáků však bylo tolik, že ústřední invalidní ústavy nestačily. Vznikají jejich filiální, často dočasná zařízení (v souvislosti s válečnými událostmi). V českých zemích to byly, vedle Prahy, ústavy v Brandýse nad Labem, Poděbradech a Pardubicích (všechny do roku 1822), krátce i v Terezíně, Josefově, Českých Budějovicích, Teplicích, Kutné Hoře a Nové Vsi u Brna (v návaznosti na rozmístění tehdejších posádkových a zeměbraneckých nemocnic, vojenských domů chorých a lázeňských ústavů). Veliteli ústředních invalidoven (Vídeň, Praha, Trnava) byli zpravidla vysocí důstojníci a šlechtici, velení filiálním ústavům bylo svěřeno zdravotně postiženým důstojníkům nižších hodností.
A osudy Strozziho nadace? Nově zřízený (1750) k. und k. Invaliden-Institut ve Vídni se také stal knihovním vlastníkem hořického panství, jméno hraběte Strozziho a jeho nadace zmizelo. Město Hořice to neslo jako další velkou křivdu, se kterou se nechtělo smířit (výnosy dále plynuly do Prahy). Teprve až v roce 1882 byla sepsána nová, ovšem oklestěná, nadační listina. V této souvislosti bylo zjištěno i jmění nadace. Tvořilo je panství Hořice s blízkou Dobrou Vodou a Třebnouševsí, invalidovna v Praze-Karlíně a kapitál v hodnotě 1 129 990 zl. Z podnětu Josefa Krubnera, správce hořického nadačního velkostatku, jenž sepsal o nadaci zvláštní spis, byly iniciovány další akce za invalidovnu v Hořicích.
V roce 1897 se deputaci města podařilo při audienci u císaře Františka Josefa I. dne 3. června získat příslib, že bude zřízena hořická filiální invalidovna. Skutečně se tak stalo o dva roky později na základě výnosu c. a k. říšského ministerstva války ze dne 30. 9. 1899, oddíl 9, číslo 7298, po schválení „Jeho císařského a královského apoštolského Veličenstva“. Invalidovna v Hořicích se stala skutkem - hlásal dobový tisk - „bývalá zámecká budova v Hořicích byla prohlášena za filiální invalidovnu hraběte Strozziho... budoucí rozšíření jest nyní již jen pouhou otázkou času, neboť nových prostředků k tomu dostane se prodejem pozemků invalidovny pražské“.
Do konce existence monarchie se však nic podstatného v tomto směru neudálo, kapacita filiální invalidovny v Hořicích zůstala nezměněna.
Nové naděje svitly po vzniku samostatného československého státu. Místní družina válečných poškozenců vznesla požadavek, aby ze Strozziho nadace byla vybudována kolonie domků pro válkou postižené. K realizaci opět nedošlo.
Hlavní vojenskou invalidovnou v ČSR byla od roku 1918 Vojenská invalidovna 1 v Praze. Vojenská invalidovna 2 se původně nacházela v Trnavě, ale v polovině roku 1919 došlo k jejímu přemístění do Josefova. Po unifikaci a organizačních změnách v československé armádě byla v roce 1921 zrušena. V Trnavě pak později vznikl vojenský léčebný ústav pro choroby nervové a duševní. Pro ilustraci ještě uveďme základní nárys rozmístění vojenských léčebných ústavů. Po vzniku samostatného Československa se na jeho území nacházelo velké množství vojenských nemocnic (více než 60), v nichž se léčili ranění ze skončené 1. světové války. Jejich počet byl postupně redukován, až v roce 1921 vznikla síť dvanácti divizních nemocnic s tímto oficiálním značením: 1 Praha, 2 Plzeň, 3 Terezín, 4 Josefov, 5 České Budějovice, 6 Brno, 7 Olomouc, 8 Opava, 9 Bratislava,
10 Komárno, 11 Košice a 12 Užhorod, jako nejdůležitějších článků léčebné péče.
Vraťme se však k hořickým patriotům. V roce 1924, po předchozím projednání v městské radě, byla vypravena nová deputace představitelů města a okresu, tentokrát k ministru národní obrany Františku Udržalovi. Žádala o kompenzaci městu za Strozziho nadaci, které by se Hořicům dostalo buď zřízením vojenského oddílu československé armády, či vojenského ústavu. Obě strany se předběžně dohodly na vybudování klimatické vojenské ozdravovny umístěné na pozemcích Strozziho invalidního fondu. Realizaci záměru však bránila skutečnost, že mezi nástupnickými státy nebylo sjednáno rozdělení fondů a nadací po bývalém Rakousko-Uhersku. Až v roce 1927 se tato jednání uskutečnila v Římě a sekčnímu šéfovi MNO dr. Karlu Vítkovi se podařilo partnery přesvědčit, že v duchu poslední vůle hraběte Strozziho má být nadace zřízena a užívána na jeho statcích, které nyní spadají do Československa.
Příznivě působily i zprávy z Prahy. Městské úřady naléhaly na odprodej invalidovny a jejích pozemků, aby mohla být řešena problematika dopravních cest v oblasti Karlína. Naděje hořických představitelů posílil také ministr národní obrany František Udržal při jejich opětovné návštěvě Prahy v březnu 1928: „Uznávám, že Hořicům se stala ve věci nadace Strozziho křivda, a je povinností vlády republiky křivdu tuto odčiniti.“ Vzápětí bylo komisionálně vybráno místo pro stavbu nové invalidovny - jižní svahy vrchu Gotthardu v bezprostřední blízkosti města. V roce 1929 vykoupilo město pozemky, byly vybudovány nezbytné sítě a přístupová cesta. Celkové náklady činily 775 000 korun, jejich část (160 000) hradilo MNO z prostředků nadačního fondu. 30. června 1930 pak byl položen základní kámen stavby. Slavnosti, která vyzněla jako manifestace zadostiučinění, se zúčastnil nový ministr národní obrany dr. Karel Viškovský.
Další dva roky se však nic nedělo. Hořičtí podezírají některé úředníky ministerstva obrany z úmyslu realizaci stavby překazit. Znovu se obracejí na slavného rodáka města pplk. prof. MUDr. Jana Levita, v té době přednostu chirurgie v hlavním vojenském léčebném ústavu - divizní nemocnici 1 v Praze na Karlově náměstí. Pro záležitosti nadace intervenoval již u ministra Udržala, nyní své renomé a popularitu uplatnil u ministra národní obrany Bohumíra Bradáče. Zřejmě zásadně se přičinil o konečné podepsání zadávacího spisu o stavbě. Stalo se tak před 70 lety - 29. listopadu 1932.
S vlastní stavbou invalidního azylu bylo započato
5. dubna 1933. Projektoval ji pražský architekt ing. Václav Velvarský. Stavbu vedli ing. Václav Rejchl z Hradce Králové a hořičtí stavitelé Josef Špůr a Josef Pour. Novostavba byla plánována jako dvoupatrový objekt se suterénem, dlouhý 110 metrů, situovaný do vchodové budovy a dvou křídel. Součástí projektu bylo založení vlastního parku kolem invalidovny podle návrhu zahradního architekta, kapitána československých legií, Bohumila Duchače - Vyskočila. Park volně navazoval na sadovou úpravu města a nejbližšího okolí. Stavba byla finančně dozorována správou nadace, po stránce technické a stavební pak stavebním ředitelstvím Zemského vojenského velitelství v Praze.
Úplně dokončena byla stavba na podzim 1934. K slavnostnímu otevření a předání do užívání došlo na jaře 1935. Ještě předtím však byla novostavba invalidovny jedním ze středobodů „Podkrkonošské výstavy českého odboje, práce a svérázu kraje“, jak zněl oficiální název vlasteneckých slavností konaných od 22. července do 19. srpna 1934. Stavba vojenské invalidovny byla hořickými patrioty chápána jako slavné vítězství a zadostiučinění.
V květnu 1935 tak ukončila svou činnost vojenská invali-dovna 1 v Praze a její poslední chovanci byli přestěhováni ze studených karlínských budov do moderních prostor v Hořicích v Podkrkonoší. Po stránce organizace zdravotnické služby přešla invalidovna z podřízenosti Zemského vojenského velitelství v Praze do podřízenosti 4. divize Hradec Králové (od roku 1937 velitelství II. sboru Hradec Králové).
Ve služebním předpise H-IV-6 „Léčebná péče vojenské správy“, který začal platit v roce 1928, byly vymezeny kategorie vojenských osob, které mohly být přijaty do vojenské invalidovny: invalidé patentální podle zaopatřovacího zákona z roku 1875, invalidní bývalí poddůstojníci z povolání, vojenští gážisté, jejichž „vada vznikla z činné vojenské služby“, některé kategorie invalidů z řad legionářů (pozn.: zajištění legionářů v nemoci a invaliditě řešil zákon číslo 76 Sb. z roku 1922 a tyto otázky spoluřešila Kancelář legií pomocí svých ústavů).
Nejrozšířenější síť zařízení mělo pak ministerstvo sociální péče. Výkonným orgánem byly zemské úřady pro péči o válečné poškozence. Sem spadali například všichni invalidé z řad mužstva - oběti 1. světové války a váleční slepci bez rozdílu kategorií a hodností.
Ve vojenských invalidovnách bylo také sídlo protézní komise pro obvod příslušného zemského velitelství (jinak tuto úlohu plnily určené divizní nemocnice). Komise byla dvoučlenná, spolu s důstojníkem zdravotnictva - chirurgem v ní zasedal důstojník intendantstva. („Prothésní komise zkoumá a posuzuje skutečnou potřebu prothésy, ortopedické pomůcky k nabytí nebo zlepšení schopnosti poškozencovy...“)
Invalidovna v Hořicích sloužila svému účelu jen krátce a přišlo násilné přerušení její činnosti. V letech 1942-1945 byl objekt přidělen Hitlerově mládeži.
Hned po skončení 2. světové války byla činnost vojenské invalidovny ve městě obnovena. Nově tam byli umisťováni zejména vojáci z 1. čs. armádního sboru (Rusíni, volyňští Češi, Ukrajinci, často i se svými rodinami). Kapacita v Hořicích však zdaleka nestačila. V letech 1945-1946 bylo proto zřízeno 10 dočasných vojenských invalidoven. Délka jejich působení byla rozdílná: Praha - Na Jenerálce 1945-1947, Malá Chuchle 1945-1948, Bohosudov 1945-1947, Poděbrady 1945-1946, Heřmanův Městec 1945, Čeklís 1945, Hrubá Skála 1945, Senica 1946, Bratislava 1945-1948, Piešťany 1945-1946.
Vojenská invalidovna v Hořicích v Podkrkonoší přečkala přechod na novou organizaci armády a vojenské zdravotnické služby podle vzoru sovětské armády, uplatňovaný od roku 1950 (ve stejném roce byla násilně ukončena činnost Kanceláře československých legií a její majetek - stejně jako celé Československé obce legionářské - byl zabrán). Obyvatelé hořické invalidovny patřili nadále ke koloritu města. Ve svých oblecích, nejčastěji kombinacích různých oděvních součástek armády, byli nepřehlédnutelní. Jejich materiální zabezpečení zřejmě přepychové nebylo. Svým způsobem o tom vypovídá suplika invalidů z roku 1963 určená orgánům tehdejšího MNO. Žádali v ní o zvýšení kapesného a přídělu tehdejších nejlevnějších cigaret značky Partyzánka (Detva) o 4 kusy denně.
Rok poté byla invalidovna v Hořicích v Podkrkonoší vojenskými orgány zrušena, v roce 1965 zaniká i nadace. Budovu bývalé invalidovny a zařízení převzal okresní ústav sociálních služeb. Do jeho péče povětšinou přešli i bývalí chovanci invalidovny, poslední z nich zemřel před dvěma lety.
Můžeme uzavřít naše zamyšlení, přitom možná s určitou otázkou. Jak bude postaráno o možné příští poškozence z řad armády České republiky, kteří vykonávají či budou vykonávat službu v misích odehrávající se někdy ve velmi rizikových částech světa?

(Fotografické materiály zapůjčilo Městské muzeum v Hořicích v Podkrkonoší.)

Vojenská lékařská akademie JEP, Hradec Králové