Informace o sakrální deaferentaci a neurostimulaci
MUDr. Jan Doležel PhD. 
SANQUIS č.25/2003, str. 48

Program sakrální deaferentace a implantace stimulátorů předních kořenů míšních, který jsme zahájili v roce 2001, byl u prvních šesti nemocných financován grantovou agenturou MZ ČR (č. ND 5757-3/1999).


Má sloužit především pacientům s poúrazovým úplným přerušením míchy (výjimečně po přerušeních míchy v důsledku jiných nepostupujících onemocnění míchy) nad úrovní míšních center ovládajících močový měchýř a pánevní orgány. Je tedy určen pacientům s nejzávažnějším a nejnebezpečnějším typem míšního přerušení, kteří mají potíže s močením, udržením (kontinencí) moče, vyprazdňováním stolice nebo mají jiné urologické komplikace a problémy, které se nedaří zvládnout obvyklými způsoby léčby (např. samocévkováním a užíváním léků k potlačení činnosti svalstva močového měchýře, „vyklepáváním“ reflexu močení...), nebo kteří si prostě tuto léčbu přejí pro její přednosti.
Operace spočívá ve zpřístupnění konečné části míšního vaku otevřením páteřního kanálu. Toho se dosahuje odstraněním obratlových oblouků čtvrtého a pátého bederního a prvního křížového obratle (tzv. laminektomie L4-S1, běžně prováděná neurochirurgy či ortopedy), bez porušení meziobratlových kloubů. Nemělo by tedy docházet k porušení statiky páteře. Svědčí o tom dosavadní zkušenosti s několika sty operovaných pacientů. Poté se podélně otevře, v rozsahu 10 až 12 cm, míšní vak. Protože pacient při operaci leží na břiše s horní polovinou trupu níže než je úroveň otvoru v míšním vaku, dochází jen k minimálnímu úniku mozkomíšního moku. Následně se mikrochirurgickou technikou rozdělí páry (tj. levý i pravý) míšních kořenů S2 až S4 na svazky nervů, které přivádějí vjemy do míchy (tzv. senzorické, aferentní nervy), a svazky, které vedou pokyny z míchy (tzv. motorické, eferentní nervy) k cílovým orgánům. Tyto segmenty zásobují pánevní orgány a svalstvo hýždí a dolních končetin.
Všechny aferentní nervové svazky (spolu s kořeny S5, pokud jsou pro svou velmi malou velikost vůbec detekovatelné) se přeruší. Zákrok se proto nazývá sakrální deaferentace, je nejvýznamnějším prvkem této léčebné metody, protože nejpodstatněji kladně ovlivňuje zdravotní stav pacientů. Toto přerušení je trvalé, nevratné. Odstraňuje dlouhodobou svalovou křeč vypuzovače moči močového měchýře (detrusor) a případně i zadržovače moči močové trubice (svěrač, sfinkter), tedy vlastní příčinu všech urologických komplikací. Močový měchýř tak po operaci začíná opět přijímat moč bez nadkritického zvyšování tlaku, což je velmi důležité pro zachování normálních funkcí ledvin. Ustoupí nekontrolovatelné, samovolné úniky moče. Odstranění křeče zadržované moči (potlačení tzv. detrusorosfinkterické dyssynergie) umožňuje močení bez odporu, opět za bezpečně nízkého tlaku v močovém měchýři. Význam deaferentace spočívá i v tom, že odstraní záchvaty vysokého tlaku a pocení (tzv. autonomní dysreflexie) vyvolané rozepnutím konečníku či močového měchýře u pacientů s vysokými míšními úrazy (nad úrovní 6. hrudního obratle, tj. u kvadruplegiků), které je mohou ohrožovat na životě. Nežádoucím důsledkem deaferentace je však ztráta reflexní erekce penisu/zvlhčení pochvy (tj. erekce/zvlhčení vyvolané místním podrážděním genitálií), pokud ji pacienti/ky po úrazu mají zachovánu. Obdobně přestává reagovat stahy na místní dráždění i konečník, takže vyvolání odchodu stolice projímavými čípky může být po operaci neúspěšné.
Další fáze operace spočívá v naložení platinových elektrod na motorické nervové svazky kořenů S2-S4 k zajištění elektrické stimulace jednotlivých párů těchto kořenů (tzv. sakrální neurostimulace). Tento prvek léčby zvyšuje především kvalitu života: umožňuje totiž vůlí ovládané, zdravotně bezpečné močení a usnadňuje odchod stolice.
Míšní vak se poté hermeticky uzavře, rána se na zádech zašije. Kabely od elektrod se podkožím protáhnou na přední stranu trupu do místa, které si před operací pacient vyhledá jako nejvhodnější (nejčastěji vlevo na břiše). Sem se, z krátkého řezu kůží, do podkoží implantuje a na kabely připojí přijímač. Tím operace končí. Na toto místo si po operaci k tělu pacient přikládá vysílač spojený vnějším kabelem s digitální řídící jednotkou (velkou asi jako mobilní telefon, nosí se za opaskem či v kapse), která má tři zvláštní hlavní programy: pro stimulaci močení, defekace (odchod stolice) a erekce.
Po operaci je pacient umístěn na pokoji intenzivní péče: dva až tři dny leží se sníženou horní polovinou trupu, aby nedocházelo k bolestem hlavy a úniku mozkomíšního moku ranou. Třetí den se testuje stimulátor, přibližně 5. den se pacient učí sám ovládat stimulaci a začíná se samostatně pohybovat na vozíku. Za příznivých okolností bývá 10. až 14. den ukončena hospitalizace.
Pacient je celoživotně sledován. Dovozce stimulátoru, firma Comesa s.r.o., garantuje celoživotně servis zařízení - cena tohoto servisu je zahrnuta v pořizovací ceně neurostimulační aparatury. Zařízení se nazývá Finetech Brindley Sacral Anterior Root Stimulator a je vyráběné firmou Finetech Medical Ltd., Velká Británie. Obdrželo pro Evropu CE certifikát v r. 1996 a splňuje všechny základní požadavky ve smyslu zákona č. 22/97 Sb. v platném znění a nařízení vlády č. 198/99 Sb. o aktivních implantátech a je pro určený účel použití, za výrobcem stanovených podmínek, bezpečné.
Mezi výhody této léčby patří především to, že zabraňuje poškození ledvin, ke kterému dochází v důsledku špatně pracujícího močového měchýře. Porucha funkce močového měchýře je způsobena jeho chybným nervovým řízením. Odhaduje se, že bez správné péče až 85 % pacientů s přerušenou míchou, kteří přežijí první rok po úraze, umírá předčasně právě v důsledku onemocnění močových cest a ledvin (jde především o zpětný návrat moči z močového měchýře do ledvin pod vysokým tlakem a dlouhodobé či opakované záněty ledvin). Tento způsob léčby totiž, krom výše uvedeného snížení tlaku moči v močovém měchýři během jeho plnění a vyprazdňování, minimalizuje výskyt zánětů močových cest (z přibližně
7 na 1 za rok). Velký význam má i odstranění záchvatů autonomní dysreflexie u kvadruplegiků. U většiny operovaných (asi u 86 %) dojde k obnovení úplné kontinence moče (schopnosti udržení moče), takže nevyžadují nošení plen či jiných pomůcek na zadržování moče, většina (97 % operovaných) močí spontánně pomocí stimulace (průměrně 3,6krát denně). Operace tím zvyšuje kvalitu života a nezávislost vozíčkářů (u kvadruplegiků v Německu činil průměrný čas nutný na ošetřovatelskou péči před operací denně 162 min., po operaci 47 min.), zvyšuje šance na sociální a pracovní uplatnění. Podle mnohých je totiž k izolaci od společnosti před operací nutily především problémy s úniky moči. Tento problém je zvláště palčivý u žen - vozíčkářek, u kterých neexistují vhodné zevní jímače na moč. Původně také tato metoda léčby byla určena především ženám. Implantovaný neurostimulátor může být navíc naprogramován i ke stimulaci svalových skupin dolních končetin zásobených příslušnými sakrálními kořeny (svaly hýžďové, některé stehenní a lýtkové) v rámci jejich posilování a zlepšování prokrvení dolních končetin. Léčit lze pacienty od 9. měsíce po úraze bez časového omezení (i za desítky let).
Mezi nevýhody této léčby patří její vysoké počáteční náklady (cena jednoho stimulátoru činí v současnosti
340 000 Kč), a proto bude asi vždy v naší zemi limitovaná. Dále to, že jde o speciální, poměrně náročnou operaci (trvající asi 6 hodin), během které může dojít k obecným operačním komplikacím (např. krvácení), a že je to léčba nevratná. Jak bylo již výše uvedeno, dojde po operaci ke ztrátě reflexní erekce: pacienti proto po operaci musí vyvolávat erekci pomocí stimulátoru (účinné pouze u 40-50 % operovaných) či jinými léčebnými metodami (léky, injekce do penisu atd.). Dojde též ke ztrátě reflexní ejakulace a cítivosti genitálu, pokud po úrazu byly zachovány. Podobně i vyvolávání stolice pomocí projímavých čípků přestane být účinné, takže i k odchodu stolice operovaní většinou (asi v 80 %) používají stimulátor, což ale hodnotí převážně kladně, protože zařízení umožňuje pravidelné a rychlé vyprázdnění (průměrně 4,3 krát týdně, čas nutný k odchodu stolice zkrácen z průměrně 90 min. před operací na 15 min. po operaci).
Největším nebezpečím operace je infekce implantovaného zařízení a s tím související nebezpečí zánětu mozkomíšních blan a mozku. Tato komplikace se vyskytla na pracovišti, se kterým úzce spolupracujeme (největší implantační centrum v Evropě, v Bad Wildungenu, SRN), asi u 0,4 % pacientů. Takto nízký výskyt je výsledkem pečlivé předoperační přípravy, kterou naše pracoviště převzalo a důsledně dodržuje. Spočívá v očistě kůže celého těla dezinfekčními prostředky, celkovém podávání antibiotik, dokonalém vyprázdnění střevní trubice. Příprava začíná již tři dny před operací. Dále je implantát potažen směsí silikonu a antibiotika, které se po implantaci vylučuje do okolních tkání a tak zabraňuje rozvoji infekce přímo v místě operace. Likvorová píštěl (tj. únik mozkomíšního moku z míšního vaku operační ranou) se vyskytla v tomto centru u 1 % pacientů. Pacienti s těmito typy komplikací museli být většinou znovu operováni (vždy úspěšně).
U části operovaných se přibližně od druhého týdne po operaci může vyvinout dočasný výpadek funkce motorických nervů, který může přetrvávat až několik měsíců. Vzniká zřejmě v důsledku manipulace s nervy během operace. Projevuje se ztrátou schopnosti odpovědi na stimulaci přístrojem (tj. nelze vyvolat močení ani odchod stolice) a sníženou kontinencí moče a stolice. Po dobu této poruchy pacienti musí močit pomocí zaváděných cévek do močového měchýře cestou močové trubice (paraplegici toto zvládají sami, většinou bez problémů, paraplegičky obtížněji, kvadruplegici většinou vyžadují ošetřovatelskou pomoc), případně vyžadují zavedení zvláštního drénu do močového měchýře přes stěnu břišní v oblasti podbřišku, který odvádí moč (tzv. epicystomie). Odchodu stolice po dobu neúčinnosti stimulace pak pacienti napomáhají především dietami zvyšujícími její objem (vlákniny).
Stejná opatření musí být pacienti připraveni vykonávat či absolvovat po dobu případných technických závad zařízení. Ty se vyskytly asi u 8  % operovaných a jednalo se nejčastěji o přerušení podkožních kabelů (zřejmě opakovaným tlakem hranou opěrky vozíku) či poruchy přijímače. Celkové množství komplikací se tak pohybuje, při zhruba desetiletém sledování, kolem 10 % (údaje z Bad Wildungenu).
Protože zařízení nemá žádný implantovaný aktivní elektrický zdroj - tj. baterii (jako například mnohem známější a používanější kardiostimulátory), je velmi a dlouhodobě spolehlivé. Dle Brindleyho (vynálezce a konstruktér stimulátoru) výskyt jedné poruchy implantátu připadá na 19,6 „roku s implantátem“. Ve Velké Británii, kde byla metoda vyvinuta, mají asi dvacetileté klinické zkušenosti (ze 7 prvních voperovaných v létech 1978 a 1979 zde byly v r. 1997 stále v činnosti tři), v Německu, kde se nachází nejvíce operovaných pacientů, se užívá od r. 1986. Léčí jí tam v současnosti asi 10-15 % pacientů s přerušenou míchou.
Zařízení není v ČR zatím hrazeno zdravotními pojišťovnami a pacienti si musí implantát a zevní ovládací součásti zakoupit.
V případě zájmu o léčbu zařadíme klienta mezi čekatele a po vyřešení organizačních a finančních otázek ho budeme informovat.

Úrazová nemocnice, Brno

 



obsah čísla 25 ročník 2003





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA