Kdo zná onkologické statistiky, nejspíš si řekne: málo radosti a práce bez konce. Proč jste si vybral právě tento obor?
Už na fakultě jsem se snažil vyzkoumat, co obnášejí interní a co chirurgické obory. Poté, co jsem prostál pár hodin na operačním sále, jsem zjistil, že tady bych těžko mohl vytvářet nějaké strategie a přicházet na kloub záhadám, což mě baví ze všeho nejvíc. A v onkologii je ještě tolik neprobádaného! Hned po promoci jsem se tedy ucházel o místo na „Žluťáku“, ale neprošel jsem výběrovým řízením, které tehdy mělo jiná kritéria než dnes. Po pěti letech na interně jsem se však přihlásil znovu, na inzerát, a vyšlo to. Dodnes nelituji. Pořád se děje něco nového. Rutina mě nebaví.

I onkologie udělala v posledních letech skok vpřed jak v diagnostice, tak v léčbě nemocných. Incidence a prevalence většiny malignit, zasahujících lidské tělo na 60 místech, neustále stoupá. Jak se bráníte pocitu marnosti?
Dívám se na mortalitu. Právě v ní se totiž odrážejí všechny dosavadní úspěchy onkologie. Přežití se jasně prodlužuje, a to je velmi povzbuzující. Nejlepší zbraní proti pocitu marnosti a „vyhoření“ zkrátka je soustředit se na pozitiva.

Nicméně: znáte ve svém okolí někoho, kdo podlehl chmurám?
Ano. Před rokem za mnou přišel náš vynikající klinický psycholog s tím, že se cítí natolik unavený a zdeptaný, že je už pacientům k ničemu. Dohodli jsme se na ročním neplaceném volnu. Už je zpátky, nabral nové síly.

Vzpomenete si, kdy se vám jako lékaři dostalo zatím nejsladšího zadostiučinění?
Člověk ho má pokaždé, když vidí, že pacient v naprosto beznadějném stavu odejde v podstatě zdravý. Před pár lety se ke mně dostal třiadvacetiletý mladík, který přišel s karcinomem varlat tak pozdě a v tak špatném stavu, že během každého z následujících dní mohl zemřít. Tak rychle všechno vyšetřit nešlo, a tak jsme se museli rozhodnout, zda něco riskneme nebo ne, hop nebo trop. Zariskovali jsme, a ten kluk má už dneska svého kluka. V takových chvílích si v duchu říkám, že kdyby takových bylo za život jen pár, stálo by to snažení za to. Jenže ono jich je už docela dost.

Myslím, že dnes už sotva někdo může tvrdit, že neslyšel o rizikách, jež prokazatelně zvyšují pravděpodobnost nádorového onemocnění, o tom, že je třeba přijít k lékaři co nejdříve. Proč ale nemá osvěta větší faktický dopad? Kde je podle vás chyba?
Ještě před takovými sedmi osmi lety byla u nás informovanost podle mého názoru na mnohem horší úrovni. Od té doby se leccos změnilo. Například v našem ústavu provozujeme bezplatnou Zelenou linku, otevřeli jsme informační centrum, jehož služeb využilo během prvního roku na 1500 lidí. To je úžasné. Přesto to vypadá, jako by mnozí lidé - zejména ti, kterým se momentálně dobře daří - špatné zprávy prostě nechtěli slyšet. Lze ovšem dělat ještě víc. Uvědomím si to vždycky v okamžiku, když si v zahraničí v hotelovém pokoji otevřu televizi. Ať už to udělám ráno, přes oběd nebo v noci, zaručeně mi po chvíli nabídne půlminutový až minutový šot o prevenci rakoviny. Naše média podávají informace o možnosti prevence či o nových úspěších v léčbě nikoli dlouhodobě a promyšleně, ale jednorázově. Jenže jednou je nic. I proto, myslím, není zatím o preventivní prohlídky pro samoplátce valný zájem, ačkoli se snažíme vyjít vstříc i těm, kteří nemají moc času a mohou přijít jen v podvečer nebo v sobotu. Většině z těch, jimž se zdá oněch pět až sedm tisíc korun za kompletní prohlídku moc, paradoxně nepřipadá divné, když totéž zaplatí za kontrolu svého auta v servisu. Jestliže ale onemocní, vkládají štůsky bankovek do obálek v naději, že je z toho maléru doktor dostane. Přiznám se, že tomu moc nerozumím.

Připadá mi, jako bychom u nás ve srovnání se západní Evropou a Spojenými státy neměli buď odvahu, nebo zájem výrazně se bránit vnějším vlivům zvyšujícím riziko vzniku rakoviny. Jako bychom nevěřili, že i nás může nějaký zhoubný nádor potrefit. Nepřipadá vám to tak? Co ale bude lidem platná supergenová léčba, když se sami nepostaví příčinám?!
Taky mě ta laxnost a nevšímavost zaráží. Naposledy v případě neratovické Spolany. Po velkém halasu nastalo ticho po pěšině. Obyvatelé Neratovic šli znovu do práce a je to, jako by úplně zapomněli na chlór, na nebezpečí katastrofy, na chování vedení firmy. Je to až vulgární netečnost. Co bude potom, je mi jedno, hlavně že se teď mám dobře a vydělám nějaké peníze... Markantní příklad netečnosti vůči sobě samým, ale zároveň i vůči rodině. Zemřu-li jako otec rodiny v padesáti, poškodím tím přece manželku, děti... U nás se sice průměrný věk zvyšuje, ale kdybychom se začali chovat ještě jinak, změnil by se ještě podstatněji.

Začátkem 90. let vypukla diskuse, nakolik detailně informovat pacienty o jejich výhledech. Říkat pravdu? Neříkat? Srovnáte-li tehdejší situaci s dnešní, kam jsme došli?
Hodně se změnilo u onkologů, u kolegů z jiných oborů jsem ale skeptický. Například praktičtí lékaři se podle mých zkušeností sdělování diagnózy velice bojí. Onkologové se to učí - s faktem, že je to většinou na nich, se už podle mě dokážou vyrovnat, pořád se však učí tomu, v jaké míře tomu kterému pacientovi diagnózu sdělit. Ostatně, nemocní nás k tomu nutí, protože se ptají čím dál víc. Chytrý doktor ví, že probere-li s pacientem relativně otevřeně jeho stav a vyhlídky, získá jeho důvěru. A s tou se přece léčí lépe.

Je zájem pacientů signálem, že se jejich postoj k rakovině mění?
Ano, a podstatně. Pamatuji si, jak mě první léta práce v ústavu trápilo, že většina nemocných odevzdaně ležela na posteli, koukala do stropu a doktorům nevěřila ani slovo. Na stáži v USA mě pak šokovalo, když jeden z mých prvních pacientů klidně prokládal chemoterapii lovem jelenů v Maine. Ten postoj se mi hodně líbil. Proto mi po návratu záleželo na tom, abychom v rámci projektu Balance v bohunické nemocnici nabídli nemocným i jejich partnerům kurzy, v nichž se dozvídali, jak je možné spolužít s rakovinou co nejspokojeněji. Těší mě, že zájem o ně je dodnes obrovský.
 
Pracoval jste na americké klinice, jezdíte na světové onkologické kongresy... Co závidíte svým zahraničním kolegům?
Nezávidím nikomu nic, což jsem se naučil právě v Americe: má-li druhý lepší auto, snažím se být tak dobrý, abych za čas mohl mít stejné. Takže vám spíš řeknu, čeho si venku považuji - maximální péče o pacienty. Ti jsou absolutně na prvním místě lékařova zájmu. Neexistuje, aby se někdo odbyl, péče je propracována do všech zdravotních, ale i sociálních důsledků. Tady většinou nemají lékaři v ambulancích čas, jaký by mít chtěli, protože čekárny jsou věčně přeplněné. Pokud nechám provést drahé vyšetření, může mi to vedení nemocnice ještě zazlívat, protože zvyšuji náklady. Léčba je však už srovnatelná se zahraniční jak z hlediska dostupnosti, tak rychlosti. Přál bych si proto, aby dobrých onkologických pracovišť bylo mnohem víc, neboť pak by se nápor rozprostřel a lékaři by konečně měli na pacienty více času i klidu. K tomu by však bylo zapotřebí například víc pozitronových emisních tomografů, ne jediný na pražské Homolce a druhý nyní v našem ústavu, lineárních urychlovačů...
Kdybyste měl možnost zavést v našem zdravotnictví jedno systémové opatření, jaké by to bylo?
Změnil bych systém financování v onkologii.

Jaký objev v ní podle vás přinesl nejvýraznější zvrat?
Nebyl to jeden objev, ale rozvoj celé nové vědecké disciplíny, molekulární biologie. Kolik poznatků medicíně přinesla, je až k neuvěření. Pro onkologii jsou snad nejvýznamnější ty, které se týkají růstu a změn nádorových buněk a faktorů, jimiž je lze simulovat. Budeme se však muset učit co nejvíc využívat nové teoretické poznatky v praxi a vyřešit, jak je aplikovat z etického hlediska tak, abychom pro lidstvo neudělali víc škody než užitku. Měli bychom to zvládnout bez toho, že bychom vytvářeli už něco jiného, než co příroda původně vytvořit chtěla.

Čeho byste se rád jako onkolog dožil?
Časů, kdy se genová léčba stane léčbou standardní. Zatím je to ovšem hudba budoucnosti.
Tak zpátky na zem: když jste na podzim roku 2001 usedl do ředitelského křesla Masarykova onkologického ústavu, uložil jste si nějaký úkol?
Jistě. Odvrátit plán, aby se Žlutý kopec, unikátní onkologické zařízení, existující od roku 1935, na které může být Brno i celá země pyšná, změnil v Dům útěchy. Už profesor Žaloudík přede mnou nastartoval řadu programů směřujících k tomu, aby ústav mohl plnit jak preventivní funkci, tak časnou diagnostiku a pregraduální i postgraduální výchovu. Tu nám umožnila návaznost na lékařskou fakultu. Prvního ledna 2001 tedy mohla vzniknout klinika komplexní onkologické péče. Já chtěl dotáhnout rekonstrukci budov a pořídit PET.

Na co jste tu momentálně nejvíc pyšný?
Na to, že se mi povedlo vytvořit tým lidí oddaných a nadšených pro onkologii.

doc. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc. (50)
- v r. 1979 promoval na LF UJEP
- 1979 - 1989: sekundář na oddělení vnitřního lékařství Nemocnice Gottwaldov a Institutu experimentální a klinické onkologie
- 1989 - 1991: odborný konzultant pro onkologii II. interní kliniky MU v Brně
- 1991 - 1995: Veterans Affair Hospital Albany, stát New York, a onkologické oddělení Albany Medical College
- 1995 - 1997: odborný konzultant pro onkologii II. interní kliniky MU v Brně
- 1997 - 2000: primář oddělení klinické onkologie FN Brno-Bohunice, odborný asistent a později docent interní hematoonkologické kliniky LF MU
- 2000 - 2001: náměstek ředitele pro rozvoj, vědu a výuku MOÚ Brno, přednosta kliniky komplexní onkologické péče MOÚ
- od 2001: ředitel MOÚ a přednosta tamní kliniky komplexní onkologické péče
- člen mnoha tuzemských i mezinárodních odborných organizací (např. European Society for Medical Oncology, American Society of Clinical Oncology, International Society for Chronobiology)
- člen několika redakčních rad a organizátor vědeckých konferencí (např. Brněnských onkologických dnů 2001 a 2002)
- spoluřešitel několika grantů

Renata Červenková
(Autorka pracuje v časopise Marianne)