| Vetřelec |
|
Doc. MUDr. Jiří Šimek CSc. |
| SANQUIS č.26/2003, str. 6 |
| Vetřelec je ten, kdo se někam vetře. Vetřít se znamená přijít sám z vlastního rozhodnutí, za vlastním účelem a bez pozvání. Protože vetřelec nebyl pozván, není obvykle ani vítán, i když ke svému vstupu nepoužije velké násilí.
|
|
Ovšem ne každý vetřelec se vtírá zcela bez pozvání. Může být nejdříve pozvaným hostem a teprve později se vrátí, aby svého hostitele vykradl nebo mu způsobil jinou újmu. Ale i pozvaný host se může během své návštěvy nenápadně změnit ve vetřelce, když zapomene na slušné vychování a na pravidla zdvořilosti, které hosta činí hostem. Vzácně se může stát i opak. Původně vetřelec se spřátelí se svým nedobrovolným hostitelem, změní se a stane se hostem. S vetřelcem je vždycky obtíž, protože není snadné se jej zbavit. Jistě se nevetřel jen proto, aby se nechal zase rychle vyprovodit ven. Buď se skrývá, nebo se tváří jako by tam patřil, a když ani to nejde, slibuje, že půjde sám, ale až za chvíli, protože musí ještě zařídit něco pro něj extrémně důležitého. Ani ve chvíli, kdy se vetřelce pokusíme vypudit násilím a on odpoví otevřeným nepřátelstvím, není situace o mnoho jednodušší. Vše se odehrává v prostředí, které patří nedobrovolnému hostiteli, a když začne vetřelec ničit věci kolem sebe a agresivně útočit nebo se bránit, hostitel vždycky utrpí újmu. Proto je vetřelec právem obávaným tvorem.
Vetřelce můžeme třídit podle nejrůznějších hledisek. Na-příklad podle způsobu vetření nebo podle toho, proč se vtírá a jak rychle vyřídí svou záležitost. Z našeho hlediska je snad nejdůležitější jeho vztah k nedobrovolnému hostiteli. Ten nás zajímá proto, že může kolísat od pozitivního vztahu či přátelství přes úplnou lhostejnost až k nenávisti, a na tomto vztahu do značné míry závisí, jaká bude konečná výše škody, kterou vetřelec způsobil. Cíle vetřelců nemohou být samy o sobě příliš náročné - kolik toho člověk pobere a co se podaří zařídit v cizím prostředí? Cílevědomé ničení je podstatně účinnější, jeho meze jsou dány jen časem, který má vetřelec k dispozici, a tím, co je možné zničit. Ale ani vztah hostitele k vetřelci není bez významu. Rozzuřený hostitel může nadělat sám sobě více škody než vetřelec.
Vetřelcem může být člověk. Například ten, který přišel někoho vykrást. Chová se tiše, protože nechce být přistižen. Když je přistižen, má tendenci utéct, protože jeho cíl je jasně definovaný. Je nebezpečný teprve tehdy, když se musí bránit. Právě zloděj je nejnebezpečnější, když nemá rád lidi. Velice často se stává, že zničí víc, než pobere.
Vetřelec není jenom ten, kdo se vloupe do cizího domu, člověk se může vetřít i do přátelství druhého člověka. Předstírá společný zájem, nabízí vzájemné pohostinství, přitom ale sleduje jen své vlastní zájmy. Dokud jde jen o volné přátelství, není obtížné se takového vetřelce zbavit, stačí se s ním přestat stýkat. Horší je, když se s ním někdo pustí do nějakého společného podnikání. Ať již jde o společné výlety nebo o obchodní aktivity, člověk, do jehož přízně se vetřelec vetřel, začne zjišťovat, že je na společných podnicích vždy nějak škodný. Když se pokusí věci nějak napravit, narazí na někdy více, jindy méně nápadný, ale vždycky tuhý odpor. Vetřelec za nic nemůže, to se jen tak náhodou stalo, přece by přítele... atd. Když nenápadně podváděný konečně pochopí, že se stal obětí vetřelce, je obvykle pozdě. Ani usvědčený společník nic nevrátí. Jeho cílem byl přece zisk, ne přátelství. Vyhnán z jednoho vztahu, jde hledat druhý. Vetřelec může také uzavřít manželství s tím, do jehož přízně se vetřel. I zde to probíhá obdobně. Narůstá nespokojenost, vzájemné obviňování; také zde vetřelec nedělá nic špatného, ale ztráty narůstají, dokud se manželství nerozpadne.
Zvláštním případem vetření se do přízně se může stát domácí přítel, kterého dobře známe z románů, ale i z normálního života. Původně jde o trojici přátel, z nichž dva jsou manželé, ten třetí se tak trochu přihřívá na jejich štěstí, může být užitečný jako rádce, pomocník nebo prostě bavič. Někdy jsou jeho zájmy již od počátku jednoznačně sobecké, jindy se vetřelcem stává postupně. I zde se podvedený hostitel dovídá o skutečné povaze vzájemných vztahů postupně a se značným zpožděním. Pak připadají v úvahu jen tři možnosti a každé řešení je spojeno se ztrátou. Podaří-li se vyhnat vetřelce, zůstává zklamání a narušená důvěra v toho druhého. Další možností je rozchod, a tedy i rozpad manželství. Konečně je možné se s nevěrou smířit. Tím lze sice zachovat manželství i přátelství, ale ztratí se něco podstatně důležitějšího, lidská důstojnost.
Člověk se může vetřít i do nějaké společnosti. Může to být spolek přátel exlibris, pěstitelů akvarijních rybiček, odborná společnost, ale i politická strana. Vetřelcem je zde vlastně každý, kdo nesdílí společný zájem a má své vlastní, úplně jiné cíle. Nejnevinnější je, když osamělý člověk hledá prostě nějaké přátelství. Protože nikomu neškodí, zůstává řadovým členem, dokud ho to baví. Problém nastane, když se v něm probudí mocenské touhy a pokusí se společnost ovládnout. Pak bývá obvykle identifikován a eliminován. Avšak běda společnosti, ve které dokáže moci chtivý člen svou skutečnou povahu skrýt a dostane se do vedení. Bez ztrát se ho taková společnost již nezbaví. Neomylně se spojí nebo rozvadí s těmi, kteří s ním sdílejí větší zájem o moc než o život společnosti. Okouzlí část naivních členů, kteří potřebují vůdce. Dokázat někomu, že je veden sobeckými zájmy, je velice obtížné, zvlášť když je dobrý demagog a neváhá obvinit druhé z toho, co sám dělá. Proto postupně narůstají spory, ve kterých se záhy stírá rozdíl mezi těmi, kteří hájí zájem společnosti, a vetřelcem a společnosti hrozí rozpad. Pokud se podaří vetřelce nakonec přece jen eliminovat, zůstává narušená vzájemná důvěra a někteří členové stejně odejdou. K tomu je ještě nutné připočítat ekonomické ztráty, které takové spory vždycky provázejí.
Totalitní režimy plodí vetřelce zvláštního druhu. Do různých společností se vtírají určití lidé jen proto, aby tam pátrali po všem, co je v rozporu s oficiální ideologií. O svých poznatcích pak referují svým nadřízeným. Protože je žádoucí, aby své zprávy předávali co nejdéle, svou skutečnou povahu tito vetřelci pečlivě skrývají a pravidelně navštěvují svou sledovanou společnost. Totalitním režimům podezřelé společnosti mívají zajímavý program a bývá v nich řada pozoruhodných lidí, což představuje pro vetřelce zvláštní riziko. Mohli by se z nich stát přátelé a zvaní hosté a jejich informace by pak ztratily svou věrohodnost. Tomuto riziku čelí totalitní režim rafinovaností sobě vlastní. V každé takové společnosti má informátorů více, některé dokonce rekrutované z jejích původních členů. Protože všichni svou identitu tají, navzájem se neznají. Tak raději informují pravdivě, aby neztratili svou důvěryhodnost. Propletenec pocitů přátelství k členům sledované společnosti, vědomí povinnosti vůči chlebodárcům, úzkosti z prozrazení, výčitek svědomí a zlosti, že to tak dopadlo, zaručuje, že vetřelci neselžou.
V totalitním režimu může být také nic netušící člověk za vetřelce prohlášen a jako takový eliminován. A protože s vetřelci je vždycky problém, ani tento zvláštní způsob jejich identifikace a eliminace není beze ztrát. Ztrácí se důvěra v režim a lidská důstojnost těch, kdo zůstali pravověrnými.
Legislativa rozvinutých států dnešního světa má k lidským vetřelcům poměrně tolerantní, někdy až ochranářský vztah. Za starých časů, když se zloděj někam vloupal a utrpěl přitom újmu, veřejné mínění i soudy řekly: „Dobře mu tak, nemá lézt, kam ho nikdo nezval.“ V dnešní době se policie a jí upozorněný soudce ptá: „Nebyla ta újma příliš veliká? Je zranění, které bylo zloději způsobeno, úměrné škodě, kterou chtěl napáchat?“ A když přistižený zloděj ještě nestačil nic ukrást ani zničit a trvá si na tom, že si chtěl jen tak pohovět na cizí pohovce, ochránce vlastního majetku zhusta čelí vyšší trestní sazbě než vetřelec. Naše česká pravidla hry dovádějí ochranu některých vetřelců až k dokonalosti. Aby nemuseli ukradené věci příliš dlouho tahat s sebou (co kdyby je ztratili nebo je někdo přistihl!), mají na každém rohu otevřenou zastavárnu, nejlépe celou noc. A když původní majitel najde svou ukradenou věc někde v prodeji, má smůlu, leda by si ji koupil zpět. Svoboda obchodu je totiž nade vše. Nepoctivce, kteří se vetřeli do cizí přízně, bylo vždycky velmi obtížné postihovat, a ani dnes to není snadné. Prokázat špatný úmysl je velmi obtížné a rozvrácení manželství nebo nějakého spolku již dávno nelze trestat žádným způsobem.
Nezbývá tedy než prevence, zkusit nedát vetřelcům šanci se vetřít. Dobrým způsobem by bylo nic nemít. Kde nic není, ani zloděj nebere. Ale každý máme něco, co by se mohlo hodit někomu jinému. Pak tedy závora na dveřích, svou bytelností úměrná majetku, který chrání. Pro vetřelce profesionála ale žádná překážka není nepřekonatelná. Možná, že chatrné dveře vzbuzující dojem, že za nimi není nic k ukradení, je stejně dobré řešení. V mezilidských vztazích můžeme zkusit preventivní opatření podobného typu. Je možné dát na srdce velikou závoru a nikomu nevěřit. Ale i zde se najdou profesionálové, pro které není žádná závora dost pevná. Existuje i obdoba chatrných dveří. Člověk se nevyhýbá kontaktu s nikým, je společenský, někdy zábavný, ale dává zřetelně najevo, že s ním ve vztahu není o co stát, a hlubší vztahy nenavazuje. Odměnou za tuto strategii je samota.
Někteří psychoterapeuti a filozofové doporučují jiné řešení. Jestliže nemohu ztrátu v životě vyloučit, mohu se na ni připravit. Majetek mohu prostě vlastnit nebo jej mohu užívat pro své potěšení. Ztráta majetku, jehož účel je v něm samotném, je nenahraditelná. Pokud je majetek především prostředkem, mohu stejného cíle dosáhnout i bez něj. Jde samozřejmě o to, k čemu majetek užívám. Moc, ješitnost a lidská pýcha se ztrácí i s majetkem. Potěšení z každodenních drobností, přátelství a smysluplná aktivita s majetkem zmizet nemusí. Přátelství postavené na majetku se s jeho ztrátou rozpadá, vztahy vyrůstající ze sdílených životních zájmů a radostí přežívají mnohé otřesy, a dokonce mohou přinést úlevu v okamžicích ztráty. Před zloději není spolehlivé ochrany, kdo z nás bude okraden, je do značné míry věcí náhody. Vetřelce parazitujícího na mezilidských vztazích je přece jen možné odradit. Nemají rádi životní poctivost, pravdomluvnost a štědrost a také utíkají před každým nárokem, který na ně naklademe. Zdravý a přiměřeně náročný vztah pro ně prostě není. Také z tohoto hlediska je péče o vlastní duši a neúnavné pěstování dobrých mezilidských vztahů dobrou, a přitom nezcizitelnou investicí.
Za vetřelce jsme si my lidé zvykli považovat i většinu nemocí. Není divu, vždyť je obtížné přijmout fakt, že tělo, které až donedávna tak pěkně sloužilo, najednou trápí člověka horečkou, bolestí či únavou. Proto mají lidé odedávna tendenci věřit, že nemoc způsobují démoni, uřknutí nebo jiné magické praktiky, a někdy vnímají chorobu jako trest boží. Snad ve všech kulturách šamani nebo kněží vyhánějí nemoc jako vetřelce. Tuto starou intuici podporuje i současná medicína. Jako příčina mnohých nemocí byl skutečně vetřelec nalezen. Všechny infekční nemoci jsou způsobeny nějakým infekčním agens, ať již viry, bakteriemi, plísněmi nebo parazity. Antibiotika nám účinným způsobem pomáhají tyto vetřelce v lidském těle vyhubit. Zhoubné nádory jsou dalšími nemocemi, které můžeme popisovat v terminologii vetřelců. Co jiného jsou nádorové buňky? Původně přátelské, spolupracující součásti lidského těla změní své chování, začnou se zcela sobecky množit, až nakonec svého nedobrovolného hostitele zahubí. Tito vetřelci nevnikli do organismu zvenčí, ale z nějakých důvodů přijali úplně jiné, bezohledné zaměření svého života. Jsou obdobou výše popsané situace, kdy původně vítaný host se začne chovat bezohledně a třeba jen pro své potěšení začne vyvolávat spory a ničit majetek svého hostitele.
Tělo ale není prostor jako náš byt nebo dům, který vlastníme a občas jej opouštíme, a proto do něj může v naší nepřítomnosti vniknout kdejaký vetřelec. Tělo nemůžeme opustit ani vyměnit. Naše tělo jsme my. My chodíme, běháme, dýcháme a zažíváme, zapamatováváme si a zapomínáme. Proto bychom měli být schopni připustit, že i naše nemoce jsme my, nejen vetřelci, ale i my sami stojíme za svým nemocemi. Horečku, která nás sužuje
při viróze, nevyprodukují viry, ale my sami, naše tělo. Existuje řada nemocí, kde bychom vetřelce hledali marně. Aterosklerózu nezpůsobuje nikdo zvenčí, je produktem lidského těla, a jestliže tělo jsme my, pak si ji z určitého hlediska děláme sami. My jíme nadbytek tuků nebo se vůbec přejídáme, my se přetěžujeme a my kouříme a málo se pohybujeme. Naše tělo na oplátku produkuje zbytečně mnoho cholesterolu, přehnaným způsobem rozhýbává oběhový aparát a svými pudovými tlaky nás žene do sporů a jiných zátěží.
Dokud věříme, že nemoc je cosi cizorodého, tedy vetřelec nebo cosi vetřelcem způsobeného, pak zaměříme veškerou svou energii na boj s tímto vetřelcem. Budeme hubit bakterie, ničit nádorové buňky, uvolňovat spasmy cév, odstraňovat tromby, upravovat trávení, dýchání a jiné fyziologické funkce. Pryč se vším, co do zdravého těla nepatří. Tato cesta není špatná a obrovské úspěchy současné medicíny její správnost potvrzují. Ale přece jen, nechybí cosi důležitého? Jestliže je nemoc také součástí mého těla, a tedy i mne, neměl bych se trochu zajímat o to, jak jako tělo funguji, co mi dělá dobře a co ne? Něco je možné vyčíst z knih, ale každý člověk je unikátní bytostí, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Nestálo by tedy za to pozorovat své vlastní reakce a rozvést dialog sám se sebou a se svým tělem, do jaké míry vyhovím svým vášním a pudovým tlakům, aby mi to ještě dávalo smysl, jak mnoho se budu věnovat filozofování a jiným ušlechtilým koníčkům, abych měl čas se také trochu proběhnout, co budu dělat, když se rozzlobím, a jak využiji chvíle pohody? Nebylo by dobré si položit otázku, zda se mám rád (tedy své tělo) a zda se sebou zacházím jako s milovaným objektem nebo jako s nenáviděným otrokem?
Přijetí představy, že nemoc je věcí našeho těla, nám také pomůže lépe rozumět některým chorobným stavům. Dnes již víme, že v lidském těle souvisí všechno se vším, jsou doklady o tom, že i imunitní aparát má vztahy s psychickou činností. Dovedeme si představit, že nenávist k sobě samému může aktivovat autoagresivní mechanismy a že životní rezignace může vést k útlumu obranyschopnosti. Neklidná duše může stát za rozkolísanou cukrovkou a konflikt závislosti a nezávislosti za chorobami zažívacího traktu. V rámci těchto představ můžeme vidět, jak se někdy nemoc stává součástí příběhu života pacienta a má zde svůj smysl. Pro některé pacienty, zvláště tam, kde nemoc trvá, může být úlevné rozumět, proč nemoc přišla právě v tuto chvíli a proč se nedaří ji vyléčit. Porozumění nemoci v kontextu vlastního životního příběhu pak dává příležitost k zvážení dosavadní životní orientace a ke změně pořadí hodnot. Aktivní změna postojů a způsobu života pak může vést k úzdravě nebo alespoň k lepší adaptaci na nevyléčitelnou chorobu.
Samotným porozuměním samozřejmě žádnou chorobu nevyléčíme. Moderní technologizovanou a někdy i dehumanizovanou medicínu nelze nahradit, ale můžeme ji obohacovat novými vhledy a můžeme hledat její lidštější smysl.
Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha
|
|
|
 |
obsah čísla 26 |
 |
ročník 2003 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
