Něco si zkazil svou neobratností, něco ukvapeností a někdy se věci seběhly tak rychle a neočekávaně, že prostě nešlo včas zareagovat. Jindy dlouho váhal a pak se rozhodl špatně, také se stalo, že nebylo po příliš dlouhém rozvažování již co rozhodovat. Některé nepříznivé události byly způsobeny lidskou nepřejícností a nenávistí, jiné zavinila chladná lhostejnost. Všem těmto neštěstím je společné, že se již staly a nedají se změnit. „Co se stalo, nedá se již odestát.“ A přece by často bývala stačila maličkost, aby se věci udály úplně jinak. Avšak tu maličkost, byť by byla sebemenší, mikroskopická nebo trvající zlomek vteřiny, již nikdo nedodá. Minulost je zcela neúprosně a naprosto nezměnitelná. Tváří tvář tomuto prostému, ale neúprosnému faktu pociťuje člověk beznadějnou bezmocnost. Bezděky se vynořuje otázka: Jak je to možné, že se to událo tak a ne jinak? Kdo za to může? Mnohý úspěšný člověk má nasnadě odpověď, že každý si sám může za své štěstí i neštěstí, ale ten, kdo zažil opravdu těžké úrazy, moc dobře ví, že ne všechno mohl předvídat a ne všechno bylo v jeho moci. Ostatně již starozákonní kniha Job odkazuje na tuto odvěkou zkušenost. Neštěstí přichází často i jen tak, prostě se přihodí jako souhra nikým nezaviněných náhod. Přihodí se zlému člověku stejně jako spravedlivému. A člověk, kterému je vlastní hledat smysl, táže se po smyslu i zde. Když už se věci tak či onak staly a když už není možné se dopátrat nějaké jejich příčiny, neměly ty nepříznivé události alespoň nějaký smysl? Někdy, zvlášť když se neštěstí stane zlému člověku, smysl nacházíme snadno. Jindy, jako v případě starozákonního Joba, nerozumíme, smysl nám to nedává. A tu nás napadá, že možná v tom nějaký smysl je, jenomže nám, nedokonalým, omezeným bytostem, je nedostupný, je nad naše chápání. A tento, lidské mysli nepochopitelný řád dění nazýváme osud. Jestliže se osud řídí jakýmisi důvody nám nepochopitelnými, musí být někdo, kdo o osudu rozhoduje a kdo tedy již předem ví, co se stane. Máme tendenci předpokládat, že kdesi je známo, jak naše záležitosti dopadnou.
Nezměnitelnost osudu je pro lidi odedávna velkým problémem a podněcuje jejich zvědavost. Je-li již rozhodnuto, jak se události budou odvíjet, nebylo by možné to zjistit předem? Není nějaká cesta, jak se svého osudu dopátrat dříve, než bude naplněn? Možná, že je osud napsán ve hvězdách, možná v křišťálové kouli nebo v kávové sedlině. A tak lidé v úporné snaze vypozorovat lidský osud předem pozorují hvězdy, navštěvují věštce, hledají znamení v kartách, v kávě, v odlitém olovu nebo v střevíci hozeném za záda a vymýšlejí nové a nové cesty, jak se to dovědět. Při tomto úsilí je pozoruhodné, jak málokdo si položí otázku, zda má smysl pátrat po něčem, co je stejně nezměnitelné. Nejspíše tito lidé věří, že kdyby věděli předem, co se stane, dokázali by přidat právě tu drobnost, která by nepřízeň osudu odvrátila.
Starořecké tragédie však naivní víru v změnitelnost osudu vyvracejí. Vycházejí totiž ze zkušenosti, která je právě opačná. O čem rozhodli bohové, stane se. Když se thébskému králi Láiovi narodil syn Oidipus, bylo mu věštěno, že jej syn jednou zabije a ožení se s jeho ženou, se svou vlastní matkou. Aby král zabránil uskutečnění této děsivé věštby, nechal Oidipa pohodit v lese. Přesto se věštba naplnila. Oidipa se ujal pastýř a vychoval jej. V dospělosti pak Oidipus, který své vlastní rodiče neznal, na svých cestách světem skutečně zabil svého otce a vzal si svou matku za manželku. Se starověkou kulturou ovšem vědomí nezměnitelnosti osudu nezmizelo. Ještě po mnoha staletích dochází Karel Jaromír Erben v jedné své baladě k závěru, že „lépe se kojit blahou nadějí, než v strašlivou zříti jistotu“.
Vědomí, že osud nelze změnit, a proti němu stojící zkušenost svobody, tedy zkušenost možnosti člověka se rozhodnout na základě svého úsudku, nutkaly k jinému typu věštectví. Lidé si všimli, že obdobné rozhodnutí učiněné za obdobných okolností vede jednou k úspěchu, jindy k porážce. Jsou tedy chvíle, kdy je dobré se pustit do plánované aktivity, a jsou chvíle, kdy je lepší zůstat v nečinnosti. Úkolem věštectví pak není číst v knize osudu, ale odhalovat, zda je příznivá chvíle pro realizaci určitého rozhodnutí. Nejnázornějším příkladem takového předvídání budoucnosti je astrologie. V určitém postavení hvězd má člověk větší naději na úspěch, některé konstelace jsou naopak varovné. Zde již je prostor pro člověka, aby svůj osud, který je napsaný ve hvězdách jen částečně, sám doladil. Astrologové také popisují povahu člověka narozeného v určitém znamení a tím mu dávají příležitost se sám nad sebou zamyslet.
Podobným způsobem, ale s některými zvláštními, pro nás pozoruhodnými rysy, fungovala věštírna v Delfách. Výroky Pýthie tlumočené kněžími byly obvykle nejasné, často dvojznačné. Například vojevůdce, který se ptal na výsledek chystané bitvy, se dověděl, že „veliká armáda bude poražena“. Teprve když pak vytáhl do boje a prohrál, pochopil, že poraženou armádou byla míněna ta jeho. Nade dveřmi vchodu do věštírny byl podivný nápis: „Poznej sebe sama!“ Jak rozumět této zvláštní radě v kontextu nejasných věšteb? Odpověď není tak těžká. Tou nejlepší základnou k odhadu nejbližší budoucnosti je znalost sebe sama - porozumění tomu, co chci a co od svého života čekám, uvědomování si svých silných stránek a svých slabin. Onoho vojevůdce, oslepeného nekritickou pýchou, vůbec nenapadlo, že tou „velikou poraženou armádou“ by mohla být míněna armáda jeho. Kdyby znal lépe sebe a svou armádu a kdyby byl schopen kritičtějšího náhledu, jistě by zaváhal a možná by i pochopil, že jde o varování a ne o pobídku k válce. Nejasný výrok kněžky nabízel jiný pohled a provokoval k zamyšlení. Kdo věděl, co dokáže a co neumí, čemu je schopen porozumět a co se nikdy nenaučí, využil atmosféry věštírny, znovu přehodnotil svou situaci a pak se rozhodl. Takový člověk vlastně ani žádnou věštbu nepotřeboval, cesta do Delf a prostředí chrámu mu pomohly k dosažení určitého odstupu od věci a k méně zaujatému zvážení problému. Tomu, kdo se sám se sebou nikdy nesetkal a kdo se nevyzná ve svých motivacích a ani nezná své silné a slabé stránky, stejně žádná věštba nepomůže. Proto bylo splnění příkazu nade dveřmi vnímáno jako nutný předpoklad pro vstup do chrámu a pro správné přijetí věštby. Kdo tu dobrou radu pominul, sám sebe potrestal.
Moderní člověk se rozhodl řešit svůj problém s osudem jinak. Rozvíjel vědecké poznávání světa a věřil, že vědění mu pomůže ovládnout nejen svět, ale také vlastní osud. Začátky byly velice slibné. Porozuměl, že blesk je elektrický výboj a ne boží posel, a naučil se proti blesku bránit hromosvodem. Objevil, že příčinou nemocí jsou mikroby a ne uřknutí či zlý duch. Popsal zákony mechaniky pevných látek, kapalin a plynů a podle těchto zákonů začal sestrojovat důmyslné stroje. Nové vynálezy dělaly život stále pohodlnějším a pohodlnějším, nakonec změnily svět k nepoznání. Za pouhých sto let propojil člověk celý svět elektrickými dráty, železnými kolejemi a asfaltovými silnicemi. Křesadla, louče a pochodně zmizely v propadlišti dějin, byty osvětlila elektřina, oheň se začal živit plynem anebo byl nahrazen teplem vycházejícím z vodičů elektřiny. Voda začala téct až do domu a sama odtékat do kanalizace. Cestování bylo spojeno se stále větším pohodlím, brzy bylo možné si cestou číst knížku, hrát šachy, karty či debatovat o politice. Pak se člověk odlepil od země a vymyslel bezdrátovou telegrafii, rádio a televizi a na cestování letadlo. V posledních desetiletích informační technologie stvořila virtuální svět, vetkala všechny lidi do jedné elektronické sítě a do kapsy nám dala takovou věcičku, s jejíž pomocí se domluvíme s ostatními, ať jsou kdekoliv - na cestách, v tramvaji a třeba i na WC.
Fascinujícím způsobem se změnil svět nemocných. Dezinfekce a anestezie umožnily rozvoj chirurgie, pokrok v biochemii, fyziologii, v patologii a patofyziologii vedl k porozumění mnoha chorobám a k jejich účinné léčbě. Antibiotika a chemoterapeutika udělala z infekčních chorob nezávažná onemocnění. Chirurgie spolu s ozařováním a chemoterapií změnily průběh onkologických nemocí. Transplantační medicína nahrazuje nemocí zničený orgán orgánem zdravým, technika transplantace kostní dřeně dovoluje zničit všechny maligní buňky u některých zhoubných bujení. Infarkt myokardu přestal být smrtelným onemocněním. Koronární tepny umíme pročistit jako vadné potrubí, a když nejdou uvolnit, tak je prostě technikou bypassu vyměníme. Ještě ve třicátých letech dvacátého století se na cukrovku umíralo. Dnes máme výběr z řady inzulinů, inzulinové pumpy a diabetické koutky v supermarketech. Dětská chirurgie představuje další zázrak v moderním zdravotnictví. Stejně jako chirurgie dospělých řeší rychle a účinně těžká zranění i mnoho chorob. Zcela mimořádné postavení má ale chirurgie novorozenců a kojenců. Přes veškerý pokrok medicíny se některé děti rodí s vrozenými vadami. Mnohé z nich, jako jsou atrézie trávicího traktu, srdeční vady a jiné orgánové poruchy, umí dnešní chirurgie napravit. Chybějící část trávicího ústrojí lze nahradit, močový měchýř vymodelovat, srdeční vady korigovat. Dětská chirurgie tak napravuje mnohé chyby, které udělala příroda během nitroděložního vývoje.
Když tak přehlížíme fascinující úspěchy současné medicíny, chce se nám říci, že měníme osud mnoha nemocných. Jsme skutečně tak daleko, že my lidé držíme v rukou svůj vlastní osud? To je tvrzení, které nápadně připomíná jiné - že člověk ovládl přírodu. Stal se člověk skutečně tak mocnou bytostí?
Nelze popřít, že člověk je mocný hodně, je nejmocnějším tvorem na Zemi. Pokud se týká ovládnutí přírody, není to tak jednoznačné. Přírodní zákony objevujeme a přírodní síly využíváme ke svému prospěchu. Nic z toho jsme ale nevytvořili ani nezměnili. Neumíme způsobit, aby kámen padal vzhůru, nedokážeme odstranit tření, entropie je problém, s kterým si nevíme rady. Letadlo je úžasný vynález, ale nejde o nic jiného, než že jsme proti jedné přirozené síle (gravitaci) postavili jinou (sílu motorů a vztlak křídel). Když motory selžou, letadlo nezadržitelně padá k zemi. Umíme vyrobit elektřinu a s její pomocí rozsvítit domácnosti a rozhýbat množství přístrojů. Voda ale protéká turbinou podle zákonů, které jsme nevymysleli, obohacený uran se štěpí svým vlastním způsobem, toto štěpení umíme regulovat, ale zase jen mechanismy, které zde fungovaly již dávno před objevením se člověka. Když něco důležitého zanedbáme, následuje výbuch. Na elektronické přístroje jsme právem hrdi, ale i zde běhají elektrony podle vlastních pravidel, my jenom víme, kudy je vést a co jim dát do cesty. V občasných živelních katastrofách, jako byla nedávná povodeň v Čechách, v zemětřeseních a výbuších sopek nám přírodní zákony dávají jasně na srozuměnou, kdo je v univerzu skutečným pánem.
Ani pány svého osudu jsme se nestali. Ano, umíme napravit nejrůznější chyby přírody. Léčíme dříve smrtelné choroby, chirurgicky opravujeme vrozené vady, v supermarketu si můžeme koupit cokoliv, na co máme peníze. Avšak život mnohých lidí se i dnes odvíjí úplně jinak, než by chtěli. Nešťastná láska ze světa nevymizela, rozpadají se manželství, do kterých partneři vstupovali plni nadějí, reorganizovaný závod vychrlí desítky nezaměstnaných, životní partner zemře na rakovinu, kolem rekreačních domků se postaví dálnice. Vzácně, ale přece tu a tam spadne letadlo, havaruje autobus, srazí se vlaky, povodeň zničí obydlí. Ani zlá vůle ze světa nezmizela. Člověk dokáže zabít člověka z chamtivosti, ze žárlivosti i z úplně malicherných důvodů. Umí zpronevěřit svěřené peníze a nestarat se o to, co si počnou lidé, kteří tak přišli o své celoživotní úspory. Jedenáctého září v roce 2001 udělali teroristé z letadel plných nevinných lidí živoucí bomby, které zničily obchodní centrum v New Yorku.
I dnes se stává, že je někdo ve správnou chvíli na správném místě a díky tomu nabývá majetek nebo jinou výhodu. Někdy se tam objevil z vlastního rozhodnutí a proto, že správně odhadl situaci, jindy přichází ke štěstí a ani neví jak. Stejně se člověk objevuje v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Sedí v letadle, které padá, v hořící lanovce v tunelu, v havarujícím autobuse nebo vyřizuje cosi v místě, které se stalo předmětem útoku teroristů. Jindy se prostě nešťastně zamiluje, rozpadá se mu manželství, je zrušen závod, ve kterém strávil většinu života. Právě pro takové události vznikl pojem osud, pro události, jejichž frekvenci lze někdy statisticky vypočítat, ale nikdo je neumí včas předpovědět, a tedy ani jim zabránit. A už vůbec nelze předpovědět, koho z nás se jednou budou týkat. Díky pokročilé medicíně a rozvinuté technice můžeme zmírnit následky mnohých těchto událostí. Živelní pohromy mají dnes podstatně méně obětí než před lety. Ale je to oprava osudu? Osud zavede člověka do místa neštěstí a opět je věcí osudu, zda mu bude ještě pomoci. Když přijde pomoc pozdě nebo zachránci neobjeví těžce zraněného včas, je osudem onoho člověka smrt. Stane se, že člověk ze zaostalého koutu země dostane infarkt před budovou kardiologického centra a je mu poskytnuta péče, o jaké se mu nikdy nesnilo. Člověk, který blízko centra bydlí, dostane infarkt na cestách kdesi daleko a nikdo mu nepomůže.
Není důležité, zda za osudem stojí inteligentní bytost, jež vnáší do našich životů smysl, který nám je nepřístupný, nebo zda jde o pouhou náhodu. To podstatné na osudu je, že jej poznáváme z toho, co se již stalo a co tedy nelze změnit ani opravit. Pojem osudu by nás měl učit pokoře. Jsme bytosti nedokonalé a zranitelné, čas od času se nám přihází něco nedobrého, co neumíme odvrátit. S postupem techniky takové události přicházejí stále řidčeji a statistická pravděpodobnost, že se staneme obětí nepříznivého osudu, se zmenšuje. Avšak jako trvalý rys lidské existence zde osudovost bude vždycky. Nenamlouvejme si proto, že osud (tedy náhodu nebo rozhodnutí kohosi, kdo stojí nad námi) budeme někdy ovládat. Raději se učme vedle usilovného zápasu s jeho nepřízní také osud přijímat. Jak často slýcháme v různých neštěstích: „Proč právě mně se to muselo stát?“ A z otázky čiší pocit křivdy, pocit oprávněnosti žít mimo tragické události. Tragédie se přece přiházejí těm druhým, jak to, že proti veškerému očekávání se přihodila právě mně? Zkusme se k osudu postavit jinak. Ptejme se ve chvíli, kdy se cosi ošklivého přihodilo někomu jinému: „Proč se to nepřihodilo mně? Jak jsem si to zasloužil, že jsem zdráv a v pohodě?“ Taková změna postoje nám přinese dvě výhody. Budeme si jinak vážit toho, že jsme zdraví a úspěšní. Svou spokojenost budeme vnímat jako mimořádný dar osudu a o to hlouběji ji prožijeme. Sice bez adrenalinu, ale s uklidňujícím a lidsky hodnotným pocitem vděku. Když nás pak nepřízeň osudu potká, nebudeme ukřivdění. Uděláme vše pro to, abychom zlou událost odvrátili nebo její následky zmírnili. A budeme cítit hlubokou sounáležitost se všemi, kdo se také ocitli v neštěstí. A když vše ošklivé pomine, pocit sounáležitosti s druhými lidmi, podléhajícími stejnému a ve své podstatě nezměnitelnému osudu, přetrvá. A tak se neopravitelný osud stane nástrojem naší humanity.

Ústav lékařské etiky UK 3. LF, Praha