Nestabilní politický systém dvou premiérů občas přerůstá v otevřené boje. A všude plno invalidů bez nohou. Nášlapných min je v zemi ještě mnoho. To vše působí dost dramaticky, takže to může snadno přehlušit jiný vjem, ne tak efektní, ale o to důležitější. Pár dní mi trvalo, než jsem pochopil, co to vlastně znamená. Metropole vždycky návštěvníka trochu pomýlí tím, že mu nastavuje víceméně kosmopolitní tvář. V případě Phnompenhu však krutě zjizvenou řáděním polpotovců v sedmdesátých letech. Teprve za městem člověk pochopí, co dříve jen tušil. Ta všudypřítomná vstřícná laskavost, ten intenzivní pocit, že jsem mezi samými dobrými lidmi, to my v Evropě neznáme. Buddhistická tradice, živá a denně prožívaná naprostou většinou Kambodžanů, vytváří neuvěřitelně odolnou bariéru proti všem strastem i hrůzám, které mohou nepřipraveného člověka morálně zlomit. Ani apokalyptické období vlády polpotovců nedokázalo Kambodžany eticky kontaminovat natolik, aby přestali být laskavými a příjemnými lidmi. Mettá - laskavé soucítění - zde má velmi zřetelnou a koncentrovanou podobu.
Jdu od mostu Monivong podél řeky Tonlesap na jih, k soutoku s Mekongem. Nad kalnou hladinou se vznášejí na tenkých bambusových kůlech domky rybářů. Ženy vietnamských přistěhovalců, světlejší pleti, s ofinou a v kalhotách, což vypovídá o příslušnosti k jiné národnosti, začínají připravovat večeři. Muslimští Čamové, jejichž rybářské loďky jsou i jejich obydlím, přistávají u břehu. Ve vzduchu zavoní dřevěné uhlí a pečená ryba. Khmerská maminka svolává děti, které si hrají u cesty s černým štěnětem. Do jejich výskotu zdálky zazní dávka ze samopalu. Nikdo si toho nevšímá. Pak se ozve druhá a třetí, už mnohem blíž. Ale zřejmě o nic zvláštního nejde, běžná zvuková kulisa.
Jak daleko jsem vlastně došel? Je tohle ještě Tonlesap, nebo už Mekong? Vtom za mnou zarachotí motocykl a reflektor promítne na cestu můj stín. Ani jsem si nevšiml, kdy se tak prudce setmělo. „To není dobrý nápad, chodit tady sám v noci. Slyšel jsi tu střelbu. Nechceš svézt? Do centra je to dost daleko.“

Angkor, o týden později. Mezi stromy se už začíná rýsovat silueta nejvýznamnější stavby Angkoru. Bajon, poslední velký kamenný chrám postavený posledním a nejosvícenějším panovníkem Angkorské říše - Džajavarmanem VII. Každého nového návštěvníka Angkoru zavedou průvodci právě sem. Já jsem si jej nechal nakonec, abych neporušil kontinuitu, sem směřoval vývoj celého předchozího období. Viděl jsem už skoro všechny historické stavby v této oblasti. Starobylý Preah Ko z 9. století v Roluosu, filigránský skvost Banteaj Srei, tedy Základna žen, opravdu střežený ženskou vojenskou hlídkou, obrovský a dokonale rekonstruovaný Angkor Vat i tajemný Ta Prohm, celý prorostlý mohutnými stromy a bujnou vegetací. Dál je vypočítávat nebudu, je jich spousta.
Vystupuji ze stínu a Bajon stojí přede mnou v celé své mohutnosti. Přestože není tak veliký ani tak dobře zachovalý jako Angkor Vat, působí mnohem silnějším dojmem. Je úplně jiný než ostatní stavby, a to nejen vnějšími tvary, ale hlavě svým vnitřním smyslem. Většina chrámů je hinduistická, zasvěcená Šivovi nebo Višnuovi, a symbolizuje ideu dévarádži - ztotožnění krále s bohem. Tento kult pomáhal konstituovat khmerskou národní identitu, loajalita ke králi splývala se službou bohu, a tím stmelovala říši v jeden celek. Džajavarman VII. byl buddhista a svůj úkol viděl ve službě druhým. „Bolest nemocných je pro krále bolestí jeho duše...“ čteme na jedné ze stél, které dal vytesat po své korunovaci v roce 1181. Chrám Bajon je zhmotněním této ideje. Čtyřicet devět věží zdobí sto osmdesát pět tváří Avalókitéšvary, bódhisattvy slitovného soucitu. Mnohé z nich se zavřenýma očima v hluboké meditaci vyzařují mettá se všemi tvory ve všech světech.
Na takový zážitek je dobré se připravit. O Bajonu už toho bylo hodně napsáno. Od výtečné knihy Miloše Krásy Angkor, až po různé nesmysly v bulvárních magazínech. Bohužel, k některým těm nesmyslům dala podnět jedna zmínka v knize Františka Šity Pagoda na vonící řece. Autor, profesí etnofarmakolog, se dal natolik unést hlavním předmětem svého zájmu, že připsal úsměv na tváři meditujícího Avalókitéšvary nikoli slitovnému soucitu, ale účinkům opia. Propagátoři legalizace drog tento nešťastný omyl rádi citují a tvrdí, že tato vyspělá khmerská kultura (a mnohé jiné v Asii) mohla vzniknout jedině za přispění omamných prostředků. Zároveň tyto prostředky vydávají za důležitou pomůcku při meditaci. Buddhisté se ale k užívání drog vyjadřují zcela jednoznačně. Před každou meditací pronášejí pět etických předsevzetí, obdobu křesťanského desatera. Páté předsevzetí zní: SURÁMERAJA MADŽDŽA PAMÁDATTHÁNÁ VERAMANÍ SIKKHÁ - PADAM SAMÁDIJÁMI- zatemňování mysli omamnými prostředky se budu zdržovat. Ale nebudu si na konci cesty zatemňovat mysl hněvem nad takto hluboce pokleslou interpretací největšího skvostu Angkoru.
Stojím před chrámem, který i přes těžké rány, které přestál, vyzařuje mettá do všech stran. Stejně jako ti krásní lidé s mandlovýma očima, kteří tu žijí a které mám rád. A nestydím se to napsat, přestože u nás v Evropě to asi bude znít hloupě. Jenže v této oblasti bude Evropa ještě dlouho rozvojovou zemí.

Trmalova vila v Praze 10, červen 2002. Nenápadný muž, který právě přichází, je princ Norodom Sihamony. Chce zhlédnout výtvarné práce mých studentů a zajímá se i o naše další aktivity. Má opravdovou radost z toho, jak se snažíme udržovat povědomí o khmerské kultuře, zvlášť když oficiální kontakty našich zemí téměř ustaly. Jeho otec, král Norodom Sihanuk, je jedním z největších státníků 20. století. Před několika lety byl velmi vážně nemocen. Brzy by měl oslavit osmdesátku. Jak se cítí dnes? „Je úplně v pořádku, je to skoro zázračné uzdravení,“ říká princ a je očividně rád, že může předat tuto radostnou zprávu. „On teď nemůže umřít, jeho země ho potřebuje.“