Souhrn B-natriuretický peptid patří do skupiny hormonálně aktivních látek, které jako protiváha vazokonstrikčních neurohormonů přispívají k udržení vodní a elektrolytové rovnováhy u patologických stavů, které jsou s nadměrnou aktivací vazokonstrikčních a antinatriuretických systémů spojeny. Jsou to především srdeční dysfunkce zejména po infarktu myokardu a chronické srdeční selhání bez ohledu na etiologii srdeční dysfunkce, která zvýšení koncentrací cirkulujícího B-natriuretického peptidu provází. Zvýšení koncentrací B-natriuretického peptidu, které odráží jeho zvýšenou syntézu v kardiomyocytech srdečních komor, jsme díky moderní laboratorní diagnostice schopni detekovat u lůžka pacienta. Koncentrace B-natriuretického peptidu mají vysokou negativní prediktivní hodnotu, a proto jejich stanovení významně přispívá při diferenciální diagnóze akutní dušnosti. Stanovení B-natriuretického peptidu u pacientů se srdeční dysfunkcí po infarktu myokardu a u nemocných se srdečním selháním má podle posledních poznatků nejen diagnostický, ale i prognostický význam. Jeho opakované stanovení umožňuje monitorovat efekt optimální terapie. V literatuře se objevují práce, ve kterých byla farmakoterapie srdeční insuficience podle vývoje průběžných koncentrací tohoto hormonu řízena. Poznání fyziologického účinku a metabolismu B-natriuretického peptidu přispělo k možnosti jeho léčebného použití u pacientů s pokročilým srdečním selháním. Velké naděje byly vkládány do výzkumu účinku látek, které blokádou degradace natriuretických hormonů prodlužují jejich biologický poločas a potencují tak vazodilatační a natriuretický účinek těchto peptidů. Klíčová slova: B-natriuretický peptid, srdeční dysfunkce, srdeční selhání, diagnóza, prognóza, farmakoterapie. Úvod B-natriuretický peptid (BNP) byl objeven v roce 1988 (1). Ač poprvé izolován z prasečího mozku, jeho objev byl pokračováním intenzivního výzkumu endokrinní aktivity srdce, který před více než 20 lety zahájil svou prací deBold (2). Skup
|