Zpočátku udává rytmus srdce matky, pak v souzvuku s ním začíná tlouct srdce vlastní, od okamžiku porodu již jen samo odpočítává čas žití. Možná pro ten počáteční souzvuk hledá každé lidské srdce nějaké druhé, s kterým by souznělo. Po mnoho staletí lidé věděli, že srdce je důležitý orgán, jeho skutečná funkce však byla nadlouho skryta. Erasistratos z ostrova Kéa (r. 250 před Kristem) sice již porozuměl, že srdce funguje jako pumpa, ale považoval je za zdroj energie a výchozí místo pohybu a rozvodu všech tekutin i vzduchu. Pro Aristotela bylo srdce základním orgánem lidského těla a také sídlem duše. Jeho představě, že krev z teplého, horoucího srdce je nutné ochlazovat studeným mozkomíšním mokem, se budou dnešní fyziologové jen usmívat. Svým obrazem však v symbolické rovině vyjadřuje hlubokou pravdu. Odedávna potřebuje člověk zchlazovat horoucí vášně srdce chladnou racionalitou mozku. Galénos (druhé století po Kristu) vypracoval složité schéma, ve kterém se krev tvoří v játrech, v pravé polovině srdce se čistí a v levé polovině se smíchává s pneumatem, což je spiritus vitalis. Teprve William Harvey přišel v r. 1682 s představou krevního oběhu, ve kterém je krev stálá kolující tekutina a funkcí srdce je poměrně jednoduchá pumpa. Systém dvojcípé, trojcípé a dvou poloměsíčitých chlopní představuje velice důmyslný způsob, jak zajistit průtok krve potřebným směrem, avšak neznamená nic, co bychom neuměli napodobit. Z fyziologického hlediska tak sice srdce zůstalo důležitým orgánem, ale jeho složení a funkci bylo do detailu porozuměno a nebyl zde ponechán velký prostor pro symboliku a tajemno. Srdce se ovšem svého výsadního postavení nevzdává tak snadno. Podstatně složitější ledvinu jsme již uměle vyrobili a s pomocí dialýzy prodlužujeme lidské životy o řadu let; umělé srdce zůstává stále jen utopií. Jeho projekt naráží na maličkost. Umělým srdcem bychom uměli po léta prohánět všechny možné tekutiny až na jednu, a tou je právě krev. Aby se krev nesrazila, potřebuje proudit v prostorách vystlaných zcela nesmáčivým povrchem. A takový povrch umí vytvořit pouze živé endotelové buňky...
Také v symbolické rovině máme někdy pocit, že jsme již pochopili a uchopili všechna tajemství srdečních záležitostí. Záhy nás nějaká na první pohled bezvýznamná maličkost upozorní, že láska a jiné lidské vášně žijí svým vlastním životem a svá vlastní tajemství si ponechávají. Jedním z těch, keří se ve dvacátém století pokusili vědecky uchopit srdeční záležitosti, byl Sigmund Freud. Když se jej novináři zeptali, co je hlavním cílem psychoterapie, ukázalo se, že člověku dost dobře rozumí. Řekl, že psychoterapeut se snaží pacientovi pomoci, aby mohl ve svém životě s potěšením milovat a pracovat. Ve svém vědeckém uchopení však věc příliš zjednodušil a lásku propojil velmi těsně se sexualitou. To se zalíbilo všem, kteří se chtěli rozejít s tehdy již nefunkční viktoriánskou morál-kou. V souladu s Freudovými teoriemi lidé postupně odkládali všechna možná sexuální tabu a začali si užívat své sexuality s novou chutí. Také biologické vědy měly větší pochopení pro sex než pro něžné lidské city. Sexuální akt je možno podrobit fyziologickému zkoumání a sexuální chování se snadno kvantifikuje, lásku popisujeme jen s obtížemi a matematika se statistikou nám při tom mnoho nepomůže. Tak se stalo, že v kontextu tohoto vývoje byl vřelý lidský cit stále více podceňován a začal být vnímán jako méně významná součást mezilidských vztahů, což možná nebylo úplně správné. Již ve druhé generaci psychoanalytických odborníků jsou čtyři ženy (viz J. Sayersová: Matky psychoanalýzy), které všechny měly problémy se svým ženstvím.
V průběhu dvacátého století definitivně zvítězilo demo-
kratické pojetí státního uspořádání a tržní principy se staly základem hospodářství. Jako obecný základ morálky bylo přijato pravidlo sledování svého vlastního zájmu a uplatňování lidských práv. Politické strany se naučily počítat hlasy svých příznivců, ekonomické subjekty počítají zisk a snaží se ušetřit na počtech svých zaměstnanců. Vlastní zájem konzumního člověka je přepočítáván na výši platu, na počet koní pod kapotou auta a procestované kilometry. Srdcem společnosti se staly banky, které udržují krevní oběh peněz. Kdoví, zda ve společnosti, ve které se za srdeční záležitost považuje oběh peněz, není nedostatek obyčejné lásky tou pravou příčinou za epidemií mentální anorexie, za výbuchy kolektivního násilí a šíření drogových závislostí ve druhé polovině dvacátého století.
Naštěstí se v každé době najdou lidé, kteří se vymykají hlavnímu proudu, a i ve dvacátém století se někteří spisovatelé, filozofové a psychologové drží původního pojetí srdečních záležitostí.
Za všechny, téměř jako jejich programové prohlášení, vložil Antoine de Saint-Exupéry do úst lišce z Malého prince významné poučení. „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ A je také nespočitatelné. Kdyby měl malý princ padesát tři minuty nazbyt, „šel by docela pomaloučku ke studánce...“. Liška též učí malého prince rozumět hodnotě přátelství. Ta nespočívá v dlouhodobé vzájemné vazbě, ale ve vzájemném obohacení. Když se ochočená liška loučí s malým princem, pláče. Svého smutku ale nelituje. Zlaté obilí, které bylo až do té doby pro ni zbytečné, dostalo nový význam. Bude jí připomínat zlaté vlasy malého prince. Ve stejném duchu dává malý princ dárek letci uprostřed pouště. Od chvíle jejich setkání má jako jediný na světě hvězdy, které se umějí smát. Jeho přátelé se budou divit, až jej uvidí se smát při pohledu na hvězdné nebe, a budou si myslet, že se zbláznil. Ale to nevadí, protože co je důležité, je neviditelné a často i nesdělitelné.
Karel Čapek píše ve stejném duchu svůj Zahradníkův rok a Povídky z jedné a z druhé kapsy. Bůh v povídce Poslední soud má za to, že „člověk patří člověku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské“. Avšak četník v povídce Zločin na poště uvažuje jinak: „My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska.“ V knize o zahradničení Karel Čapek obdivuje tajemství jarního rozpuku a říká, že „klíčení a rašení, puky, pupence a klíčky jsou největším divem přírody“. Žasne nad tajemností kaktusů všech množných tvarů s nejrůznějšími bradavicemi a trny („To jsem blázen,“ pravil stvořitel, sám se divě tomu, co stvořil). S hlubokou úctou hovoří o půdě a o všem, co se v ní děje neviděno v pozdním podzimu a v zimě. Také uznává, že to důležité je neviditelné, a říká: „Nevidíme klíčky, protože jsou pod zemí; neznáme budoucnost, protože je v nás. Někdy se nám zdá, že páchneme tlením, postláni suchými zbytky minulosti; ale kdybychom se mohli podívat, co tlustých a bílých výhonků si razí cestu v té staré kulturní půdě, které se říká dnešek... Kdybychom se mohli podívat na to tajné hemžení budoucnosti mezi námi, řekli bychom si patrně, že velká volovina je náš stesk i naše nedůvěra; a že ze všeho nejlepší je být živým člověkem; totiž člověkem, který roste.“
Jan Patočka byl filozof, který nic nepočítá a možná proto si všiml, že člověk žije ve svém přirozeném světě ve třech pohybech - prvním je pohyb akceptace, přijetí, druhý je obstarávání věcí a uspokojování potřeb, a ten třetí je návrat k sobě samému. Podstatou prvního pohybu je přijetí člověka rodinou, do které se narodil, nebo společností, do které vstoupil, a na oplátku přijetí této rodiny a společnosti člověkem, který byl přijat. Podstatnou součástí třetího pohybu je přijetí sebe sama. Není možné přijmout někoho, koho nemám rád, proto přijetí se děje srdcem. A celý lidský život je vedle obstarávání věcí především o tom, kde a kým jsem byl přijat a zda já sám jsem schopen přijmout sebe. Jedině rodina, do které se člověk narodí, jej obvykle zpočátku přijímá takového, jaký je. Všechna ostatní společenství mají své požadavky, jejichž splnění vyžadují. Také sám na sebe člověk obvykle klade nějaké požadavky. Přijetí je tedy úkolem, který v prvním pohybu je realizován lidskou skupinou, ve druhém pohybu jedincem. Lidé obvykle procházejí během svého života řadou společenství. Navštěvují základní školu, někdo i střední a vysokou, vystřídají několik pracovišť, sdružují se v zájmových skupinách, setkávají se se sousedy. Většina z nás zakládá rodinu. Když člověk změní školu, přichází na nové pracoviště nebo se přestěhuje, vždy si klade otázku, jak bude přijat a zda bude schopen vyjít s lidmi, se kterými se setká. Když zakládá rodinu, ptá se, jaké budou vztahy s manželkou či s manželem a jak unese změny v charakteru a velikosti rodiny, které čas přinese. Pohyb akceptace je prostě trvalou součástí lidského života. Mohli bychom proto říci, že lidský život je jedna veliká srdeční záležitost.
V medicíně umíme napravovat různé choroby srdce jako orgánu krevního oběhu. Se srdcem symbolickým to máme podstatně těžší. I když jsme přesvědčeni, že za některou chorobou stojí nedostatek lásky, není snadné pacientovi pomoci. Člověk potřebuje být přijat lidmi společnosti, ve které se pohybuje. Protože co je důležité, je očima neviditelné, není obvykle na první pohled jednoznačně jasné, zda jsme lidmi okolo přijímáni. Zjišťujeme to s pomocí různých indikátorů. Úsměv, ochota debatovat, a především ochota pomoci jsou jasnými známkami přijetí. Často je ale přízeň lidí projevována podstatně nenápadněji, poznáme ji jen citlivým srdcem. A v tom je právě veliký problém. Ne každý má srdce dostatečně citlivé, aby přijetí správně rozpoznával. Aby byl člověk schopen vnímat přijetí druhými, musí splňovat dvě podmínky. Musí být ochoten sám přijmout lidi ve svém okolí, ale musí také umět přijímat sám sebe. Zhrzení mrzouti jsou uvězněni do své nevůle a nemohou být přijati, protože to nedovolí. Mnoha lidem se nedaří mít láskyplný postoj sami k sobě; pak ale nemohou uvěřit ani hodně zřetelným známkám přijetí, protože nevěří, že by si něco takového zasloužili.
Přes všechny obtíže mohou zdravotníci svým pacientům pomoci. Především tím, že je rozpoznatelně a s jasnými signály přijímají se všemi jejich slabostmi a nedostatky. Profesionální úsměv, vlídnost, klid a vstřícný zájem jsou všem srozumitelnými indikátory přijetí, stejně jako empatické naslouchání a snaha vyhovět všude tam, kde je to možné. Naopak když zdravotník dává najevo, že jej potřeby a přání nemocného obtěžují a že má mnoho jiných starostí než právě tohoto pacienta, může hodně ublížit. Nejdůležitějším účinkem vstřícného přijímání bývá prolomení nedůvěry a nelásky pacienta k sobě samému. Dříve nebo později uzná, že je asi přijetí hoden, když se mu ho tolik od zdravotníků dostává. Také začne postupně věřit, že lidé mohou být schopni a ochotni právě jeho přijmout. Řada teoretiků se zabývala otázkou, co je účinným faktorem v psychoterapeutické léčbě. Ukázalo se, že nezáleží tolik na teoretickém východisku terapeuta jako na jeho zaujetí léčbou a na snaze pomoci. Viditelné přijímání pacienta vzdávající se programově předem všech hodnotících soudů, tedy akceptace léčeného jako člověka se všemi jeho vadami a poklesky, vytváří prostor, ve kterém může pacient dozrát a vybudovat si nové vztahy k sobě a k lidem okolo. Ve vztahu s přijímajícím terapeutem se pacient také učí rozpoznávat signály přijetí a vyžadovat je od svých blízkých. Vidíme, že určité prvky psychoterapeutické pomoci může bez speciálního školení poskytovat každý zdravotník.
Pomáhat pacientům s jejich srdečními záležitostmi však není bez rizika. Kdo rozdá vše, co má, nezbude mu nic a je pak nešťastný. Mnozí zdravotníci trpí syndromem vyhoření. Jak a proč se to stává? Vždyť většina z nás šla do svého povolání s velkými ideály! Paradoxně právě ten zdravotník, který má problém s přijetím sebe sama, je nejvíce ohrožený. Jestliže nevěří, že si zaslouží lásku a přijetí od druhých, rezignuje a od určité chvíle již žádné city od lidí okolo nežádá. Protože ale neumí bez citů žít, dává svou lásku a starost druhým a přihřívá se na jejich štěstí. To může fungovat docela dlouho. Mnohých pozitivních citů se přece jen dočká a život je docela snesitelný. Taková rovnováha je ale dosti labilní. Zhoršení pracovních podmínek a zvýšená emoční zátěž při práci s těžce nemocnými nebo starými pacienty zvyšuje citovou potřebu zdravotníka a může vést ke zhroucení pracně vybudované rovnováhy. Také nedobré společenské klima, podceňování práce zdravotníků a jejich nedostatečné existenční zajištění vykonávají své.
Jak se má zdravotník chránit proti riziku syndromu vyhoření? Především pěstovat dobrý vztah sám k sobě. To není sobectví. Kdo se má skutečně rád, nepřestane současně pečovat i o blaho svých blízkých, vždyť každý z nás potřebuje mít kolem sebe šťastné a spokojené lidi! Potřeba přátelství je to první, na co člověk narazí, když hledá sám sebe a své štěstí. Budování dobrých vztahů v rodině a s přáteli je tedy druhou cestou k ochraně proti vyhoření. Člověk, který se cítí být přijímán ve svém soukromém okolí, ochotněji rozpoznává a přijímá signály přijetí i ve své profesi. Tak se přes přátelství k sobě a ke svým blízkým roztáčí pozitivní kruh vzájemného posilování zisků ze soukromé a pracovní oblasti.
Co je důležité, je očím neviditelné, a my ještě dodáme, že je to také nepočitatelné. Protože lidský život je jedna veliká srdeční záležitost, to nejdůležitější pro člověka je neviditelná síť přátelství, kterou neumíme měřit ani počítat a která je tím nejpřirozenějším světem, ve kterém se člověk může pohybovat. Síť přátelství se nedá koupit ani prodat, může se pouze postupně a s trpělivostí kultivovat. A její střed či počátek je v každém z nás.

Ústav lékařské etiky UK 3. LF, Praha