Benátky
Rudolf Mihola  
SANQUIS č.29/2003, str. 72

 

...viděno očima
naše životy počínají na horizontu
hladiny moře

je to velmi nepřesné tvrzení
je to jenom jistý nezaručený záchytný bod
ale představují člověka jako
návštěvníka j.h.
v přibližných konturách

nenechme se mýlit
že dobývá tajemství za hranicemi
viděného očima
dosud se tak nestalo
byť jeho neochvějnost o to není menší

s torzem pevných vyvratitelných bodů
vyvěšuje prapory
s politováníhodnou hrdostí
prapory a hrdost vyměňuje za jiné
prapory a hrdosti
ba i z druhého pólu
v dobré kouřové cloně
si přitom zavěšuje na hruď řády a tituly
kandidátů věd
pokud možno za spolehlivého doprovodu
vždy přičinlivých ryčných fanfár pištců

až potud hry
a slavnosti dokonalé i bujaré
i při absenci smysluplnosti
lze slavit nebrat na vědomí i omlouvat

některé hry se blíží dokonalosti

tak například poezie
program vidět co oči nevidí
je projektem dobývajícím vážnosti
i přežívání
jistá ručení omezená
vyvěrají pouze z popela z bludišť
i vezdejší sladkobolnosti
i sondy vysílané za hranice mořských hladin
se nevracejí s tak či tak rozšifrovanými
zprávami

sám člověk
s odnepaměti do nepaměti dobře
utajeným místem zrodu
v úzkém prostoru
hořko těžko počítaných zim jar
podzimů a lét
nezaručených letopočtů
zatímco matka matematika jeho
živočichopisu kulhá v řadě čísel
pouze s neurčitým kódem od neznáma do neznáma
od nekonečna do nekonečna
jako nejpřibližnější veličinou

snad jenom taková nepředstavitelná
velikost
je omluvenkou snů bez hranic
a přání všeho pod sluncem

jsme děti slunce?
naše loď připlouvá k břehům města slunce
konečně

z oparu slané vodní tříště
za něžně rozvichřeným vlnobitím
už rozeznáváme obrysy dómů

zrozen v souhvězdí cest
stezkami vláčen a to je zlé znamení
v morku kosti zcestné milníky
neztenčené vrcholy
úpěnlivá vichřice nekonečné deště
zaváté stopy v písku

jako by zbývalo na poslední štaci
kterou už nelze prohrát
bez slitování

ale bílé skály tu mají něžné hřbety beránků
mlha je protkaná stříbrnými krůpějemi perel
pevnina na dohled není nesporně
jenom sen zaslíbené země

a to není hořké
připravován připraven
na souboje v nichž střílím až jako druhý
s vždy všudypřítomným strachem
z příštího času
tak s duší v šachu
jak s angínou pod krkem a časem
s prošlou lhůtou
objevuji neznámou tichou radost

potkat objevit najít
ještě jednou jedenkrát


...pak je už šedesát
připozdilo se
Tak to chodí...
Toho dne jsem vyšel na zahradu
a ta louka byla plná květů
ó - juka letos přeci jenom vykvetla
a moje růže nejmilejší se rozvila
á - můj věrný pes přinesl noviny ze schránky
snad aby mi udělal radost

Tu co jsem miloval nepřišla
ale tak už to na světě chodí
a jenom nemohu být bez tebe
a nemohu být s tebou

Navzdory výše uvedenému pro uvedené zprvu
se domnívám že svět není zlý
ba - že žil jsem na planetě šťastné

A mojí povinností je nezastřelit se
Poslední verše

Tím létajícím strojem už nevyletím
piják šampaňského pije patoky
a daleko jsou všechny Ameriky

Krutost všech probdělých vír
... a kocovin - je v poznání
že na svět přicházíme ale i odcházíme sami

Snad jenom láska se milostiplně
a bez slitování ohlíží ... promiňme

 



obsah čísla 29 ročník 2003





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA