Výlet do Španěl
Karel Čapek  
SANQUIS č.29/2003, str. 70

Tibidabo je kopec nad Barcelonou; nahoře je kostel, kavárny a houpačky a zejména vyhlídka na moře, zemi a město, přičemž jmenované moře svítí mlžným oparem, země září zeleně a růžově a město nadmíru něžně jiskří bílými domečky.

Nebo z terasy Font del Lleó, to vám je krása, to zářící město mezi teplými vlnami kopců a mořem, pohled rozjařující jako lehké víno.
Nebo na večer na svahu Montjuichu na výstavě, když se rozsvítí všechny fontány, vodovody a kaskády, průčelí a věžičky takovou hrou světel, že už to nemáš čím popsat a jen se díváš, až ti jde hlava kolem.
Teprve to ostatní krom těchto pohádkových věcí je Barcelona sama: město bohaté a zánovní, trochu se honosící svými penězi, svým průmyslem, svými novými třídami, obchodními domy a vilami; jsou toho napravo a nalevo dlouhé kilometry a jen uprostřed jako na dně kapsy se tlačí staré město kolem několika starobylých a důstojných věcí, jako je katedrála, radnice a Diputación, těsné a hemživé uličky, proťaté slavnými ramblami, kde se lid barcelonský tlačí pod platany, aby kupoval kytky, koukal po děvčatech a dělal revoluce. Úhrnem čilé a pěkné město, řinčící svou prosperitou, ženoucí se útokem na okolní kopce, okázalé a fanfarónské i s tím svým fantastickým architektem Gaudím, který se tak horečně rozmáchl k nebi nedokončenou lodí a šiškovitými věžemi toho obrovského chrámového torza Sagrada Familia.
A přístav, špinavý a hlučný jako všechny přístavy, vroubený pásem barů, dupáren a divadélek, řinčící a říjející zvečera všemi svými orchestriony a barevnými světýlky, sprostý a silácký se svou podivnou populací nakladačů, matrózů, šupáků, macatých holek, rváčů a přístavních krys, bordel větší než Marseille, díra podezřelejší než Limehouse, odpad, kde země i moře odhazuje svou nečistou pěnu.
A dělnická předměstí, kde vidíte zaťaté ruce v kapsách a fanatické, vyzývavé oči; holenku, to už není bezstarostný lid z Triany; čichej, a poznáš, že se tu něco připaluje. S večerem se táhnou stíny do středu města; mají espadrilly na nohou a červené pásy kolem boků, cigaretu přilepenou na rtu a čepici do očí. Jsou to jen stíny, ale když se ohlédneš, je to už hlouček. Hlouček upřených a zarytých očí.
A tady, uvnitř toho města, lidé, kteří nechtějí být Španěly; a v těch horách kolem sedláci, kteří Španěly nejsou. Z výšin Titidaba je to takové jiskřící a blažené město; ale čím přijdeš blíž, jako bys slyšel zrychlený a těžký dech mezi sevřenými zuby.
Zatím Barcelona tryská všemi svými světly a baví se skoro horečně; divadla se začínají až k půlnoci, ve dvě ráno se plní bary a tančírny; tiché a zamračené hloučky stojí nehnutě na ramblách a paseos a náhle, neslyšně se vytrácejí, když se na rohu vynoří stejně tichá a zamračená kavalkáda četníků na koních s puškami připravenými v sedle.
Montserrat
Zdálky je to důstojná a zavalitá hora, která od prsou nahoru vyčnívá z ostatních kopců katalánských; ale čím jste k ní blíž, tím víc počínáte žasnout a kroutit hlavou, až nakonec budete bručet „to jsem blázen“ „to jsem jakživ neviděl“. Což vám potvrdí starou zkušenost, že zblízka jsou věci tohoto světa podivuhodnější nežli z dálky.
Neboť vězte, že to, co z Barcelony vypadá jako kompaktní masív, se z větší blízkosti zjevuje jako hora postavená na sloupech; ba ono to vypadá spíš jako chrámová architektura než jako hora. Dole to má sokl z červené skály, na kterém vystřelují do výše věžovité skalní pilíře; na nich je cosi jako galérie nesoucí nové pořadí obrovitých sloupů; a nad nimi se vyšvihuje třetí patro té kyklopské kolonády ve výši dvanácti set metrů. To jsem blázen; říkám vám, to jsem jakživ neviděl. Čím výše vás vykroutí pěkná serpentina silnice, tím víc se vám tají dech; dole kolmá propast Llobregatu a nad hlavou kolmé věže Montserratu; a mezi obojím jako na vysunutém balkónu visí svatý monastýr a katedrála a garáže pro několik set aut, autobusů a šarabanků a hospic, kde můžete bydlet u otců benediktýnů v této monumentální a hlučné poustevně; a v tom monastýru je knihovna, jaké snad není v žádném druhém klášteře, od starých foliantů vázaných v dřevě a vepřovici po celý regál věnovaný knihám o kubismu.
Ale ještě je vrchol hory, Sant Jeroni; vytáhne vás tam dočista kolmá lanovka, taková krabička od sardinek, kterou byste soukali po provázku na kostelní věž; ale vy sedíte v té krabičce a tváříte se čile a podnikavě, jako byste neměli hrozný strach, že to s vámi spadne, a sbohem! Když pak jste nahoře a otřepete se, nevíte nač se dřív dívat; já vám to uspořádám:
1. Na vegetaci, která zdola vypadá jako čupřiny v podpaží těch ohromných vztyčených paží, ale zblízka je to překrásný porost vždyzelených berberisů a cesmín, zimostrázu a evonymu, cistů, myrty a vavřínu a mediteránního vřesu; to jsem blázen, takový přírodní park jsem jakživ neviděl jako tady na temeni a v rozsedlinách těch tvrdých slepencových skal, jež vypadají jako ulité z oblázkového betonu.
2. Na věže a sloupoví skal Montserratu, na strašné a nahé srázy Zlého údolí, jež prý se otevřelo v den Kristova ukřižování. Jsou různé vědecké teorie, čemu se tyto skály podobají; podle jedněch hlídkám, podle jiných procesí mnichů v kápích nebo flétnám nebo kořenům vytržených zubů; já však se zaklínám svýma očima, že se podobají vztyčeným prstům sepnutým jako k motlitbě; neboť hora Montserrat se modlí tisíci prsty, přísahá zvednutými ukazováky, žehná poutníkům a dává znamení. Věřím, že byla zvlášť za tím účelem udělána a vyzdvižena nad všechny ostatní hory; a co dále věřím, to sem už nepatří, ale myslil jsem na to, sedě na vrcholu Sant Jeroni, kde je nejvyšší báň a zároveň střed té nesmírné a fantastické přírodní katedrály.
3. A pak je kolem dokola, do nedozírna země zvlněná zelenými a růžovými horami: Cataluňa, Navarra, Aragón; Pyreneje s jiskřícími ledovci; bílá městečka na úpatí vrchů; podivné oblé kopce, vrstvené tak, jako by to byla zvlněná kštice pročísnutá nesmírným hřebenem. Nebo ještě spíš jako by na nich zůstal zbrázděný otisk prstů, které stvořily tuto zemi. Z vrcholu Montserratu vidíte otisk božích palců, jež hnětly ten teplý a brunátný kraj se zvláštní autorskou radostí.
Vida to vše a podiviv se, nastoupil poutník svůj návrat k domovu. 

Vuelta
Návrat k domovu. Ještě je mi jeti přes čtyři země, ale cokoli vidím, propouštím roztržitě mezi prsty jako kuličky růžence; neboť je to už jenom návrat. Člověk, který se vrací, tiskne se ve vlaku do kouta a přivírá oči; už dost, už dost je toho míjení a opouštění; už dost toho všeho, co ubíhá nazad, sotvaže pokynulo. Už zas být doma jako kůl zatknutý do země; ráno a večer vidět kolem sebe tytéž důvěrné věci. - Ano, ale když svět je tak veliký!
Vida ho, hlupáka! Tak tady sedí v koutě jako hromádka neštěstí a mrzí ho, že toho neviděl víc. Že neviděl Salamanku ani Santiago; že neví, jak vypadají oslové v Estremaduře a staré babičky v Ansó, že nepotkal cikánského krále a neslyšel hvízdat baskické txistularis. Člověk by měl všechno vidět a ke všemu se vztáhnout, tak jako poplácal toho osla v Toledě nebo hladil peň palmy v zahradě Alcázaru. Všeho se aspoň prstem dotknout. Celý svět přejet dlaní. Ta radost, člověče, když vidíš nebo hmatáš, cos dosud neznal. Každý rozdíl ve věcech a lidech rozmnožuje život.
S povděkem a radostí jsi přijal všechno, co bylo jiné než tvé zvyky; a pokud jsi viděl jiné poutníky, mohli si nohy ubrousit, aby jim neušlo nic zvláštního a malebného a jiného než kdekoliv jinde; neboť v nás všech je láska k hojnosti a nekonečnosti života. Tedy, poslyšte, tu hojnost života tvoří národy; to se rozumí, také dějiny a příroda, ale to oboje splývá v národech. Kdyby nás tedy jednou napadlo řídit věci světa láskou k životu, musili bychom říkat asi toto (ve všech jazycích světa):
Caballeros, je sice pravda, že všichni lidé jsou lidé; ale nás pocestné nepřekvapil tak radostně úkaz, že dejme tomu Sevillané jsou lidé, jako úkaz, že Sevillané jsou Sevillané. Byli jsme potěšeni tím, že Španělé jsou opravdu Španělé; čím byli španělštější, tím jsme je měli raději a tím víc jsme si jich vážili. Představte si, že bychom si stejně vážili Číňanů z toho náruživého důvodu, že jsou to Číňané, Portugalců, že jsou to Portugalci, a že jim nerozumíme ani slovo, a tak dále. Jsou lidé, kteří milují celý svět, pokud je tento svět ochoten mít asfaltové silnice nebo v jednoho boha věřiti nebo zavřít bodegy a hospody. Jsou lidé, kteří by dovedli milovat svět, pokud by vzal na sebe jednu, a sice tu jejich civilizační tvář. Ale protože přesto nejsme dosud s láskou příliš daleko, zkusme to na jiný způsob. Je daleko radostnější mít rád celý svět, protože má tisícerou tvář a je všude jiný; a potom provolávat: Hoši, když už se tak rádi vidíme, udělejme Společnost Národů; ale hrome, ať jsou to Národy se vším, co k tomu patří, každý s jiným chlupem a jazykem, se svými zvyky a kulturou, a je-li třeba, tedy s pánembohem i se svým pánembohem; neboť každý rozdíl je hoden lásky už proto, že rozmnožuje život. Ať nás spojuje všechno, co nás dělí!
A tu člověk, který se navrací, hladí očima viničné kopečky Francie, pročesává chmelnice německé a počíná se horečně těšit na oranice a jabloňové sady za tou poslední hranicí.

 



obsah čísla 29 ročník 2003





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA