U profesora Viktora Fixla na Uměleckoprůmyslové škole bytové tvorby vystudovala obor Hračky a výtvarné techniky. Její tvůrčí činnost je zaměřena na hračku, která dětem napomáhá rozvíjet motorické činnosti, vědomosti, estetické i sociální cítění.

Její hračky v minulosti vyráběly velké hračkářské podniky, které dnes pod neúprosným tlakem plastových hraček z Asie trápí existenční problémy a sotva dýchají - pokud ještě dýchají. Návrhy hraček, za něž Marie Hozmanová získává doma i v zahraničí řadu ocenění, na situaci nic nemění. A přitom by její hračky především handicapované děti tolik, tolik potřebovaly. Od studentských let byla v kontaktu s lékaři pediatry, psychology i speciálními pedagogy a na základě tohoto dialogu vzniklo velké množství hraček didaktických a ortopedických pro konkrétně postižené děti. Díky spolupráci s odborníky v motolské nemocnici a na psychiatrii ve Strašnicích, kde působila jako arte-terapeutka, mohla pozorovat děti přímo na odděleních a poznat jejich potřeby. Zaujala ji například práce s autistickými dětmi. Jen pro ilustraci: s šestiletým autistickým chlapcem, který vůbec nemluvil, vytvořila helikoptéru, kterou pak malý pacient nakreslil, a dokonce šipkami označil, kam přijde která součástka. S doktorem Žlabem, který se zase věnuje dislektickým dětem, vytvořila společenskou hru na způsob pexesa, v níž musí děti při hře správně na sebe umístit i zrcadlově otočené obrázky, což pomáhá procvičovat prostorové vnímání. Výsledky činnosti s postiženými dětmi předvedla Marie Holzmanová na výstavě s mezinárodní účastí „Nová situace“ (1995), na níž prezentované práce, které handicapovaní výtvarníci vytvořili rukama, nohama i ústy, neobyčejně oslovily veřejnost. V Belgii podobnou akcí zahajovala činnost Českého kulturního centra (Brusel 1997). Ovšem výstav, na nichž výtvarnice ukázala doma i v zahraničí svou představu o tom, jak by měla vypadat a co by měla splňovat hračka, bylo již víc než sto.
Výstavy se svou zvláštní slavnostní atmosférou proběhnou a skončí, ale výbava dětských zařízení - nemocnic, mateřských škol, pedagogických center - kompletními herními interiéry zůstává a stále ožívá dětským smíchem. „Hra je totiž pro dítě velmi užitečnou činností a neměla by se podceňovat,“ říká Marie Hozmanová. „Dáme-li dítěti ve vhodný čas vhodnou hračku, můžeme příznivě ovlivnit mnohé jeho činnosti potřebné pro život. Didaktickým hračkám je obsah využitelný z pedagogického i výchovného hlediska vlastní. Naší snahou je připravit dítě co nejlépe na skutečný život a naučit ho maximum. Ačkoliv se většina dětí učení snaží vyhýbat, pokud jsou nenásilnou formou do hry vtaženy, vstřebají spoustu dovedností.“

Textilní Budulínek
„Protože se papírové knížky v postýlkách rychle trhaly, napadlo mě použít i tady můj oblíbený materiál. Děti se na nich hrou učí rozepnout a zapnout zip, stejně tak druky a knoflíky. Vevnitř jsou prstové loutky babičky, dědečka, Budulínka, lišek a samozřejmě i pytel na lišky. Prostřednictvím textilní knížky tedy děti zvládají nejen nácvik řady důležitých samoobslužných činností, ale také říkat pohádku.“ Takových hraček, kde je každá stránka využita k jiné didaktické činnosti, by bylo na dětských odděleních potřeba hodně, ale zatím se pro ně nenašel výrobce.

Pohádka ze dřeva
Taková knížka (2) na rozdíl od papírové, a dokonce i od textilní vydrží opravdu dlouho. „Tentokrát se jedná o známý příběh o kohoutkovi a slepičce. Do postýlky je kniha dost těžká, a tak si s ní děti hrají v herně na koberci: říkají pohádku a kohoutek a slepička jezdí po trase, sbírají jadérka... Učí se cílení, to znamená, že figurky mají na spodní straně kolíček, kterým se dítě musí trefit do drážky - cestičky a celou ji projet.“ Samozřejmě děti zavazují i tkaničky, a vyprávěním o tom, co právě dělají, rozvíjejí řeč. Celá pohádka se totiž přehraje na kulisách knížky.

„Kočka mrňavá...
... chytila ptáčka strnada“ - má uličnicky se tvářící textilní kočka napsáno na tričku (3). Dospělák verše čte a dítě vtažené do hry ani netuší, že se poslechem a opakováním učí mluvit. Jak hračku v rukách obrací, učí se i koncentrované pohyby a nejrůznější samoobslužné činnosti: rozepíná knoflíky, váže tkaničky, seznamuje se s tím, jak zacházet se suchým zipem i k čemu je dobré poutko. Kočku, která je měkce vycpaná, lze srolovat a strčit třeba do kapsy a může sloužit i jako polštářek nebo ji pověsit jako dekoraci. Mezi půldruhým rokem a třemi léty s ní dítě užije spoustu legrace.

„Dovolte, abych
se představil:
Jmenuji se Znovu.“
Vývoj myšlením jde ruku v ruce s vývojem motorickým a to lze dobře uplatnit při hře. Zdánlivě obyčejný vozík (4) rozvíjí manuální zručnost a procvičuje motoriku malých pracantů, zejména kluků. Slouží k tomu palička, kolíčky a deska s otvory různých průměrů. Do těch se jednotlivé kolíčky zatloukají. Když jsou všechny otvory plné, destička se otočí a prostě se může zatloukat - znovu.

Kolečka se točí
„Strašnická zvláštní škola pro mentálně retardované děti potřebovala vybavit terapeutickou třídu (5). Potřebovali i sedačky, a tak jsem je udělala na kolečkách, ve tvaru nejrůznějších zvířátek, dřevěné a kombinované s textilem.“ Na hraní
(a vlastně na učení) je toho tady spousta: patentky, knoflíky, tkaničky, druky... Aby se děti o stoličku neuhodily, je textilní část ve tvaru zvířete vyplněná molitanem a lze ji v případě potřeby odstrojit a vyprat.

Už jste viděli víceúčelové šneky?
Dík užití suchých zipů jsou Hozmanové textilní šneci rozkládací (6). „Děti si kroucením drobnými součástkami cvičí jemnou motoriku prstů, kombinační schopnosti, rozvíjejí fantazii a logiku, hází s nimi...“ Do aktovky na poklady, kterou se učí zapínat a rozepínat, si mohou dát pastelky. I taková zdánlivě prostá věc, jako je rozlišování směrových a prostorových vztahů - tedy co je nahoře, dole, vlevo či vpravo -, je totiž důležité například pro výuku čtení.

Foto Ivan Poltavec