Tělo musíme živit, chránit před zimou, horkem a před nejrůznějšími zraněními. Jako odměnu za toto úsilí poskytuje tělo i řadu příjemných prožitků. Váže nás k lidem, které máme rádi, a uspokojení svých fyziologických potřeb odměňuje slastí. Však ochrana těla a obstarávání všeho, co si žádá, zabere člověku podstatnou část jeho života. Současný ztechnologizovaný svět přináší dvě velké výhody - lidské tělo je lépe a bezpečněji chráněno před nepohodou a před úrazy, a také onen podíl času, který věnujeme obstarávání jeho potřeb, je stále menší. Více času zbývá na získávání slastí a na pohyb v duchovním světě.
Přes veškerý technologický pokrok znamená fakt tělesnosti pro člověka řadu daností. Vědomí smrtelnosti a jistota konce jej vede k potřebě vypracovat životní rozvrh a k jeho hodnocení na škále dobrý, nedobrý, zlý. Vede též k pochopení, že okamžitá slast může mít nedobrý vliv na realizaci přijatého rozvrhu v blízké či vzdálené budoucnosti. Na druhé straně nedostatek slasti podlamuje síly a odebírá chuť k životní námaze. Tyto danosti je možné popírat a je možné žít, jako by nebyly, ony se ale vždy znovu hlásí ke slovu ať již ve chvíli nějaké katastrofy, nebo v podobě návalů úzkostných a depresivních rozlad.
Aby mohl člověk uspokojovat své potřeby a naplňovat svůj životní rozvrh, potřebuje nějak rozumět světu, ve kterém žije. Toto porozumění vyrůstá jak ze zkušenosti, tak z alespoň elementárního intelektuálního výkonu. A pokud se člověk snaží porozumět svému světu, nezbytná tělesná připoutanost k určitému místu zásadním způsobem ovlivňuje vidění jeho vlastního světa a představy o způsobu jeho pobytu v něm.
Díky tělesnosti je rozhodujícím prvkem ve vidění světa perspektiva. Tak jako malíř maluje svůj obraz krajiny či interiéru z jednoho místa, i člověk vychází při konstrukci svého světa z určitého prostoru, odkud přehlíží vše ostatní. To výchozí místo je tam, kde pobývá člověk nejčastěji, kde to nejlépe zná a kde ke svému pohybu již nepotřebuje vyvíjet zvláštní úsilí. Toto místo nazýváme domov. Jan Patočka (Přirozený svět jako filosofický problém. ČS spisovatel, Praha 1992) o domově říká: „Patří k podstatě našeho světa, že je jeho centrálním jádrem část, s níž jsme převážně obeznámeni, v níž se cítíme bezpečni, kde není takřka nic objevovat, kde každé očekávání již bylo anebo vždy může být typickým způsobem vyplněno, a tuto část nazýváme domovem. Domov není pouze náš individuální; patří k němu společenství a na základě různých do sebe zapadajících zájmů společenských skupin na něm zúčastněných obsahuje různé typické struktury.“ Hranice mezi domovem a ostatním světem není ostrá. Člověk sdílí vlastní úzký rodinný domov se svými nejbližšími, ten pravidelně opouští do již známé školy, do zaměstnání, jezdí na rekreaci atd. Můžeme tedy rozpoznávat domov v úzkém a širším slova smyslu. „Odstupnění domova rodinného, místního, obecního, krajového, národního, státního atd., děje se za do neurčita ustupujícího míšení známého s neznámým, vzdáleného s blízkým.“ A domov v širším slova smyslu uplývá do dálavy, do cizího světa a i tato hranice je neostrá. „Dálava a cizota má opět svá odstupnění a své zvláštní modality.“
Svět člověka má jednu zvláštnost. Protože je konstruován jím samým, má jakousi svou vlastní logiku, své uspořádání a své vlastní porozumění. I zcela cizí svět je chápán a hodnocen z vlastní perspektivy. Jiné umíme vidět a jinému rozumět jen jako kontrastu s vlastním, známým. Proto může Jan Patočka říci: „Dálava nemá snad ráz naprosté neobeznámenosti, nýbrž je zvláštní modus orientovaného pochopení, a to v kontrastu k domovu. Vždyť svět je celek, z něhož se žádný zjev naprosto nevymyká, a nemůže se v něm nikde vyskytovat radikální nepochopitelno. Ale dálava cizota je taková, že na každém kroku je možné překvapení, předměty i lidé se chovají nebo mohou chovat na každém kroku jinak, než jsme zvyklí ze svého domova.“
Právě dnešní doba, která je dobou setkávání a střetů nejrůznějších kultur a civilizací, přináší řadu dokladů pro oprávněnost tohoto popisu cizoty. Co námahy vyvíjejí etnografové, aby popsali nám cizí kultury ohrožené zánikem. Vždy znova narážejí na svůj vlastní model kultury a vždy znovu s překvapením zjišťují, že přes veškerou snahu o objektivitu jejich popis zůstává buď nesourodým souborem dat, nebo popisem z vlastní perspektivy. Ostatně současná situace v Iráku, aniž bychom zde chtěli jen náznakem vnášet hodnotící soudy, je také dokladem střetu dvou kultur, kde vzájemnému porozumění brání právě ona téměř nepřekročitelná danost vlastní perspektivy. Konečně začtěme se do fantasy literatury a podívejme se na filmy a seriály o hvězdných válkách právě z tohoto pohledu; perspektiva člověka narozeného na této zemi a v naší kultuře je vlastně kostrou všech těch pokusů o zvláštnost a „cizotu“.
Porozumění světu je důležitá věc, bez které se člověk neobejde. Pro dnešního člověka je to ale také trošku nuda, když jsou věci, zvířata, lidé a jejich záležitosti vlastně všude stejné. Ještě novověký člověk měl co dělat, aby udržel své tělo na potřebnou dobu svého života ve funkčním stavu. Tím se zabavil na celý život a jednotvárnost jeho modelu světa jej netrápila. Naopak, byl to způsob, jak lépe přežít. Dnešní člověk v naší civilizaci žije tělesně hodně zajištěn. Pokud si úrazy nezaviní sám auty a jinými dopravními prostředky a nespadne odněkud, kam sám ze své záliby vylezl, celkem nic jej neohrožuje. Když hladoví, téměř vždycky se najde nějaký způsob, jak jej nasytit. I to přístřeší se najde. Jen občasné živelní katastrofy jej upozorňují na jeho tělesnou zranitelnost; na ty lze ale rychle zase zapomenout nebo je připomínat jako skončené, a tedy „již neexistující“, a proto ani neohrožující vzrušující události. Vázanost na konkrétní místo polohy jeho těla je také stále menší, letadla a elektronické propojení světa ji dělají stále méně obtěžující. Co zbývá, je zakotvenost ve vlastní perspektivě. Tu si každý z nás od základů buduje odmalička, a zřejmě proto jde o dosti odolnou strukturu. Kromě toho je pevnost a nezměnitelnost vlastní perspektivy udržována známými psychologickými mechanismy. Skutečné neznámo provokuje úzkost a nad svou určitou míru spouští hrůzu. To může být chvíli příjemné, ale jen chvíli. Pak se člověk musí zase vrátit do svého známého. Pochopitelný a známý, ve všem vysvětlený svět je sice na jedné straně vlastně nuda, na druhé straně jej nelze opustit, protože bez něj bychom zahynuli v existenciální hrůze. Takový rozpor asi nebude snadné vyřešit.
Teprve nyní můžeme rozumět tomu, co znamená exotika pro dnešního člověka. Pobyt v exotických krajích nabízí vzrušení, které přináší právě ono překvapení, které vychází z toho, že „předměty i lidé se chovají nebo mohou chovat na každém kroku jinak, než jsme zvyklí ze svého domova“. I cestovatelé minulých století pojímali exotiku právě tímto způsobem. Do světa si nesli svou představu civilizace a svou představu o správném fungování světa. Věděli, jak svět funguje doma, odtud věděli, co a jak má být, a exotiku prožívali právě v kontrastu s touto zkušeností. Díky tomu zažívali různá překvapení, ale před hrůzu vzbuzujícím nepochopitelnem byli ochráněni, a to jistotou oprávněnosti vlastní perspektivy. Po návratu domů pak vyprávěli o oněch překvapeních, která zažili, ale jistota vlastního světa jejich návštěvou exotických krajů otřesena nebyla. S nepochopitelnem se alespoň trochu setkali jedině ti, kdo strávili v exotických krajích delší čas a dostali se do skutečné závislosti na některých stránkách cizí kultury. To se stalo tehdy, když byli načas odkázáni na libovůli oněch cizích lidí a museli se přizpůsobit jejich perspektivě. Když se pak v době závislosti na této komunitě dostali do střetu s naší civilizací, prožívali skutečný otřes své vlastní perspektivy a jejich hodnotový systém se buď hroutil, nebo přeorganizovával. Po návratu domů pak jen obtížně hledali společnou řeč s lidmi svého původního světa.
Dnešní konzumenti průmyslu cestovního ruchu se vydávají na výlety do exotických krajů také zabezpečeni svou vlastní kulturou a jisti si ve svém názoru světa. Co tam hledají? Právě ono překvapení, onu neočekávanou reakci věcí a lidí jinak známých. Aby však toho překvapení a z něj vyrůstající úzkosti nebylo příliš mnoho, budují si tam Hiltony a Mac Donaldy, exportují tam všude stejné suvenýry a nechávají se provázet průvodci ovládajícími jejich vlastní řeč i kulturu. Nepříjemným důsledkem tohoto zajištění před přílišným překvapením a před přílišnou cizotou je nuda, které se v patách Hiltonů a Mac Donaldů šíří onou dálavou a cizotou necizotou.
Proto ti zvědavější a vnímavější mladí lidé, kteří chtějí cestovat pro své myšlenkové a duchovní obohacení, vyhledávají místa, kde nevládne turistický průmysl, kam lze přijít s trochou peněz v kapse a vyjednávat se skutečně cizími lidmi, jejichž cizota je ještě únosná, o jídle, dopravě a o bydlení. Tam se stávají svědky skutečného setkávání kultur se všemi problémy a nedorozuměními, někdy překlenutelnými a někdy ne. Učí se přijmout fakt, že některé věci, stojící mimo mou perspektivu, musím prostě respektovat, i když z mé perspektivy jsou nepochopitelné a já je hodnotím záporně. Učí se pochopit, že ti „cizí“ lidé zastávající názory a postoje, se kterými nesouhlasím, mají svůj vlastní svět a svou vlastní perspektivu, a že mé nejvyšší hodnoty mohou být pro ně záporem, tak jako jejich hodnoty pro mne. Jedině takto může dnešní člověk „narazit“ na jinou perspektivu, na to skutečné „nepochopitelno“, které není ve světě věcí ani ve světě pozorovatelných reakcí cizích lidí, ale právě jen v subjektivním světě lidí jiné kultury. Teprve srážka s touto jinou perspektivou, ve které a kterou žije jiný člověk, může být kulturním obohacením.
Výlety za exotikou do nezajištěných podmínek přinášejí mnohá rizika. Zranitelné tělo, které si mladý člověk musí vzít s sebou, je více ohroženo lidmi ochotnými zabít pro záležitosti, které jsou z naší perspektivy malichernostmi. V exotických zemích nejsou zvládnuty infekce tak dobře jako u nás, a navíc tam jsou jejich zvláštní nemoci, ohrožující zdraví i životy. Proto je dobré se před odjezdem poradit, nechat se očkovat a nakonec si vzít
s sebou zvláštní lékárničku, obsahující léky u nás nepotřebné, ale tam život a zdraví zachraňující. Hygienická služba a kliniky zabývající se tropickými nemocemi poskytnou řadu cenných rad. Co dělat při srážce s nepochopitelnem jiných perspektiv ovšem neporadí, ale ono to snad není potřeba. Infekci cizí kulturou nepovažujeme dnes za příliš škodlivou.
Proto buďme rádi, že se mnozí mladí lidé vydávají tímto směrem. Budeme je naléhavě potřebovat. Setkávání a střety nejrůznějších kultur a civilizací se staly realitou dneška. My příslušníci nejsilnější civilizace se můžeme utěšovat, že v historii lidstva někdy silné civilizace zvítězily bez ohledu na ty slabší. Tak zmizely některé kultury Středního východu, zmizela kultura Etrusků. Také se ale stalo, že silná civilizace starých Římanů podlehla tlaku „nekulturních“ barbarů. Hodnotový systém Germánů, kteří ovládli území dnešní Francie, severní Itálii a kraje na sever od Alp, musel být šokem pro usazené římské občany. Perspektiva Germánů musela být v mnohých aspektech neslučitelná s perspektivou Římanů. A přece Germáni zvítězili a Římané museli ustoupit do pozadí. Na tomto, vlastně nedávném, střetu dvou kulturních perspektiv je pozoruhodné, že poražená kultura nezmizela zcela, některé její prvky (křesťanství, architektura a umění) vítězové převzali. Možná, že toto převzetí určité části kulturního dědictví není v historii až tak neobvyklé. Jak asi k tomu dochází? Vnější znaky (císařská hodnost, chrámy vyzdobené mozaikami) jistě převezmou držitelé moci. Předávání oněch hlubších vrstev, v našem případě křesťanství, muselo probíhat v mezikulturním dialogu. Někde se museli setkat lidé sice různých perspektiv, ale naplněni ochotou učinit druhému srozumitelným právě to, co je z té jeho perspektivy přijatelné. Své rozdílné perspektivy museli alespoň na chvíli dostat do kontaktu, vymezit společné a rozdílné, slučitelné a neslučitelné. Obě strany pak nejspíše odcházely něčím obohacené.
Současná situace v Evropě se podobá posledním fázím existence Římské říše v tom, že se do středu rozvinutých států stěhuje stále více příslušníků jiných kultur. Co můžeme udělat pro to, aby naše kultura v případě dalšího stěhování národů obstála? Xenofobie a vzájemné vymezování se povedou jen k udržení oddělenosti kultur. Různé perspektivy v konstrukci světa nemají v takových podmínkách šanci se setkat. Jedna z nich časem zvítězí a ty ostatní zmizí v propadlišti dějin. Lepší bude vzájemná otevřenost, která dovolí skutečné setkání rozdílných perspektiv, skutečný dialog lidí žijících ve vzájemně cizích světech.
Kdo chce v dnešní době zažít skutečnou exotiku a v ní se setkat s nepochopitelnem, nemusí cestovat do dalekých krajů. Tam se s ní stejně setkat nemusí. Garanti turistického průmyslu je spolehlivě ochrání nejen před úrazem, ale i před nutností porovnávat a vážit. Exotiku s fungujícím nepochopitelnem máme spíše doma za humny. My v Čechách máme poměrně početnou romskou komunitu, v západní Evropě jsou významné muslimské enklávy. Všechny vývojové trendy nasvědčují tomu, že počet těchto nám ne zcela pochopitelných příslušníků jiných kultur bude v nejbližší budoucnosti v Evropě narůstat. Přitom rozdíly v perspektivě jsou někdy výrazné. Například v posledních letech žádají i proti vůli rodičů samy některé muslimské dívky ve Francii, aby mohly chodit do školy muslimským způsobem zahaleny. Nechtějí být osvobozeny od teroru svého náboženství. Svou svobodu vidí právě v možnosti přijmout toto omezení. Zdá se tedy, že kdo navštíví s otevřenou myslí romskou nebo muslimskou rodinu v jejím vlastním prostředí uprostřed Evropy, zažije víc exotiky než na opačném konci světa. Při této návštěvě mu ovšem nebudou hrozit infekce ani jiné exotické choroby. Co by si tedy měl zabalit do své exotické lékárničky, aby ochránil své zdraví v kontaktu s cizí perspektivu, obsahující nejen překvapení, ale i ono obávané nepochopitelno? Rada je snadná, ale obtížně realizovatelná. Člověk v kontaktu s cizí perspektivou potřebuje především otevřenost světu, jak se odkrývá, a ochotu uznat, že jeho perspektiva není jediná možná. Řekli jsme si, že setkání člověka s nepochopitelnem přináší riziko zavalení existenciální ochromující hrůzou. Co dělat, aby se člověk v kontaktu s cizí perspektivou příliš nevyděsil? Nej-lepší prevencí je úcta a láska k vlastní kultuře. Teprve když jsem si jist, že má vlastní perspektiva je vcelku dobrá a funkční, mohu ocenit i jiné. Všimněme si, že xenofobové, rasisté a netolerantní lidé se rekrutují právě z těch, kdo si nejsou jisti sami sebou. Pevně zakotvená vlastní kulturní a národní identita je tedy paradoxně tím nejúčinnější lékem, který by měl mít ve své exotické lékárničce každý, kdo se vydává do cizích a někdy i nepochopitelných světů jiných perspektiv.

Ústav lékařské etiky UK, 3. LF, Praha