Jsem však rád, že jsem byl nucen hlouběji se zamyslet a dospět k závěru, že musíme především pochopit vlastní minulost, abychom mohli tvořit smysluplnou budoucnost.

Lékař a lékárník mají společný původ někde ve starořeckém prostředí v osobě léčitele, „iatros“, který se věnoval nejen léčbě, ale také výrobě léčiv a přípravků pro pacienty. Oddělování obou profesí nastalo s rozvojem a specializací řemesel ve starém Římě, vydělením péče o léčivo a léčivý přípravek. Jak farmacie, tak medicína se začaly formovat do samostatných a postupně vnitřně se specializujících oborů. S rozvojem medicíny se ruku v ruce vyvíjela i farmacie, kterou až do 19. století představovalo pouze lékárenství. Název lékárny, „apothéke“, ve smyslu skladu léčiv a přípravků používal již Hippokratés a vedle mnoha dalších lékařů významně ovlivnil rozvoj lékárenství římský lékař Galénos, který zformuloval zásady farmaceutické práce s léčivy a přípravky. Po něm je nazvána i nauka o přetváření léčiv do léčivých přípravků - galenická farmacie. Vývoj lékárny byl pak spjat s rozvojem křesťanství v byzantské říši a po syntéze antického vědění a středověkého arabského zdravotnického poznání (Avicenna) se přenesl pomocí latinských překladů přes jižní Evropu na sever. V té době se již objevovaly formulace receptů na výrobu léčivých přípravků, z nichž některé přetrvaly až do 18. století. Vedle mnišských nemocničních lékáren začaly vznikat lékárny veřejné, které byly pod dohledem úřadu státní inspekce. Rovněž byla definována role lékárníka. Má být (Příručka oficíny - 1259 Kóhen al-Attar) bohabojný, čestný, má věrně pomáhat lékaři a nemá nevědomosti pacientů využívat ve svůj prospěch. Důležitým impulzem pro rozvoj medicíny a odvozeně i farmacie se od 13. století staly univerzity a jejich lékařské fakulty. Absolventi lékařských fakult ovlivňovali rozsah a druh léčiv uchovávaných v lékárnách, technologii výroby léčivých přípravků a zřejmě i vychovávali první lékárníky a dohlíželi na jejich práci. Hned od svého založení v roce 1348 ovlivňovala a ochraňovala lékárníky Univerzita Karlova. Bez aprobace a od roku 1651 bez diplomu z lékařské fakulty nesměli majitelé lékárnu vést. Klasická lékárna byla monopolním odborně řízeným farmaceutickým pracovištěm podléhajícím dohledu vrchnosti, ale jako obecně prospěšná měla též její ochranu.
Rozvoj lékárenství doznal podstatných změn se vznikem lékařské a farmaceutické chemie na základě Paracelsova učení v 17. století. Lékárníci se museli naučit připravovat anorganické soli, extrahovat elixíry, tinktury, destilovat. Ke svým znalostem léčivých rostlin postupně přidávali poznatky chemické a to vedlo k vytváření základů farmaceutických věd, farmaceutické chemie a farmakognozie. Na vývoj farmakoterapie měly vliv další objevy (mikroskop), poznatky z anatomie a fyziologie. S rozvojem měst se rozšiřovala i síť lékáren. Vedle lékáren veřejných se s příchodem jezuitů (1566) začaly zřizovat církevní lékárny v klášterech. Koexistence obou druhů lékáren vedla často ke sporům - církevní lékárny neplatily na rozdíl od měšťanských lékáren daně a nepodléhaly vizitacím. Proto měly mít charakter neveřejný, ale toto ustanovení porušovaly.
Za Rudolfa II. (1605) vznikl první cech „pořádek apatykářský“, který dohlížel na chod lékáren a do jehož čela byli radou jmenováni dva lékárníci. Komise sestavená ze dvou městských radních a dvou lékařů měla zjišťovat nákupní a prodejní ceny věcí apotékářských a stanovovala lékárníkům ceník léčiv. Ten pak později vycházel tiskem a od konce 19. století pak pravidelně každým rokem. Lékárnický pořádek byl počátkem samosprávné povinné organizace majitelů lékáren - Grémia lékárníků (1773-1950). Na tuto organizaci navazuje od roku 1991 Česká lékárnická komora a od roku 1996 Grémium majitelů lékáren. Pokud se vrátíme do 17. století, vedle řádu cenového vydávala lékařská fakulta i jakýsi řád provozní - ten řešil vizitace a stanovoval povinnosti, vzdělání a vybavení lékáren. Řada zásad je platná dodnes, např. povinnost uzavřeně uchovávat velmi silně účinná léčiva - venena a odděleně středně silně účinná léčiva - separanda, způsoby výdeje léčivých přípravků, jejich označování. Některé zásady však ke škodě věci poslední léta změnila - např. zakázané prodávání léčiv laiky a zřizování lékáren nad potřebný počet. Vedle stavovských zemských lékařů existovali i zemští nebo královští lékárníci. Vedoucí lékárník musel na lékařské fakultě složit povinné zkoušky a vznik nové lékárny vyžadoval souhlas krále.
V 18. století Všeobecný medicinální řád přenesl pravomoci nad řízením zdravotnictví z rukou šlechtických a městských vrchností do rukou státní moci. Za vlády Josefa II. došlo ke změnám v nemocniční péči a ke vzniku prvních nemocničních lékáren, které byly pronajaty měšťanským lékárníkům. Začala být poskytována péče nemajetným a ústavní lékárny, které v 19. století přecházely do majetku zemí, poskytovaly až 25% slevy ústavům. Na začátku 19. století pak dochází k další diferenciaci farmacie a v druhé polovině 20. století se začíná rozvíjet tovární výroba léčivých přípravků. To vedlo i ke změně ve funkci lékáren - výrobní činnost lékárny se začala nahrazovat analytickou a výdejní činností. Na začátku 20. století byla zavedena registrační řízení na léčivé přípravky. V té době existovaly 3 typy lékáren, vedle veřejných a ústavních to byly lékárny domácí - ty byly určeny pro lékaře a veterináře. Mohly být jen v místech, kde nebyla lékárna, pouze se souhlasem zemské správy a Grémia lékárníků. Nesměly se v nich prodávat léky, ale lékař mohl vydat přípravky na vystavený a zároveň ztaxovaný recept. Musel v ní pracovat sám a léky odebírat z veřejné lékárny.
Rozvoj farmaceutického průmyslu ve 20. století způsobil i změnu ve funkci a vzhledu lékáren. Z původních takřka 100 % přípravy léků magistraliter došlo k poklesu na méně než 5 %. V opačném poměru vzrostl výdej hromadně vyráběných léčivých přípravků. Vedle výrobní, kontrolní (analytické) a výdejní činnosti se důležitou oblastí zabezpečení velmi širokého sortimentu léčiv stala objednávková činnost.
S rozvojem lékové terapie však již nestačí bezchybný výdej léků a informace o jejich správném užívání. Na farmaceuta jsou v zájmu účelné farmakoterapie kladeny podstatně vyšší nároky, které předpokládají hluboké znalosti farmakologie, farmakokinetiky, farmaceutické chemie, fyziologie, biochemie apod. Tyto znalosti musí být orientované na medicínu, a tak se farmaceutické a lékařské vědomosti uplatňují ve prospěch pacienta. To je základem tzv. klinické farmacie; lékárník už není jen technologem, přírodovědcem, ale je konzultantem a poradcem a lékárna je v tomto pojetí farmakoterapeutické poradenské středisko. Po přípravě léků magistraliter se tak dostává prostor pro nové lékárenské umění, jehož podstatou je předávání informací pacientovi v souvislosti s jeho farmakoterapií a užíváním parafarmaceutik. Tento celosvětový trend tak spojuje v osobě pacienta cesty obou specialistů vzešlých z prapůvodního léčitele - lékaře a farmaceuta.
Na příkladu vývoje lékáren je patrný vliv vnějších faktorů - společenských poměrů, rozvoje vědy, průmyslu a obchodu. Obdobným vývojem zcela jistě prošla a prochází medicínská praxe. Otázkou je, jak se v jednotlivých etapách ať jedno nebo druhé odvětví na základě svého momentálního prospěchu vzdaluje od svého cíle, jímž je pacient. Je zřejmé, že se v zájmu pacienta musí služby lékaře a lékárníka prolínat a doplňovat. Domnívám se, že farmacie má být sestrou, nikoliv služkou medicíny a stejně tak by měl být lékaři lékárník partnerem. Z historie vyplývá velmi úzké sepětí tohoto svazku. Lékárník se před vznikem samostatného vědního oboru vzdělával na lékařských fakultách a jeho činnost byla kromě jiných kontrolována lékařem. Lékaři se podíleli na rozvoji farmacie a v průběhu vývoje i farmacie ovlivnila rozvoj medicíny.
Po roce 1989 musel jak lékař, tak lékárník reagovat na změnu společenského systému. Problémy s tím spojené obě skupiny natolik zaměstnaly, že došlo k určitému omezení vzájemné spolupráce. Především v tom nejcitlivějším bodu, a tím je spolupráce ve zdravotní péči u konkrétního pacienta. Byli jsme nuceni se více zabývat otázkami ekonomickými, které bohužel přinesly do našich vztahů řadu nových problémů. Kon-kurenční prostředí vyvolalo tlak, kterému musí čelit obě profese. Tento tlak je většinou ze strany třetích subjektů a cílem je ovlivnit doposud nezávislé rozhodování při poskytování zdravotní péče. Jedním z problémů je způsob motivace lékaře nebo lékárníka zaměřený na spotřebu (preskripci nebo výdej) léčivého přípravku určitého výrobce. Paradoxně k tomu přispěl rozvoj informačních technologií, prostřednictvím nichž se přenášejí informace o preskripci konkrétního lékaře i výdej v konkrétní lékárně přímo výrobci. Lékárníci soudí, že by tomu tak být nemělo a data by měla být agregována a předávána v anonymní podobě. V tomto směru jednáme s distributory a výrobci. Určitě bychom uvítali, kdyby lékaři více čelili tlaku, který je na ně vyvíjen. Motivací by měla být na prvním místě úspěšnost léčby pacienta, a ne výhoda na straně lékaře na základě splnění limitu preskripce konkrétního preparátu. „Atraktivní“ nabídky ze stran reprezentantů farmaceutických firem v souvislosti s vysokou četností jejich návštěv s sebou nesou jako důsledek obrovskou šíři sortimentu v lékárnách, kdy je na skladě řada srovnatelných přípravků lišících se pouze firemním náz-vem a cenou. Česká republika je unikátní množstvím zaregistrovaných přípravků, ale farmakoekonomické hledisko při výběru léčiva se doposud příliš neuplatňuje. Zcela jistě by byla oboustranná spolupráce prospěšná. U lékaře v nákladovosti na léky a na straně lékáren v ekonomice skladového hospodářství. Uvolněné kapacity by mohly lépe pokrýt oblast máloobrátkových léčiv, která by byla pro pacienta dostupná okamžitě. Není jednoduché sledovat vývoj cen na trhu a skladbu sortimentu, přesto máme díky každodennímu kontaktu s dodavateli a výpočetní technice okamžitý přehled. Není reálné, aby byla stejná míra informací na straně lékaře. V tomto směru bych uvítal větší důvěru ze strany lékařů například v přístupu ke generické preskripci. Věřím, že společný postup prospěje oběma profesím. Prostor pro tuto spolupráci máme na společných jednáních se Státním ústavem pro kontrolu léčiv a případně se zdravotními pojišťovnami. Logická snaha výrobců a distributorů léčiv oslovovat přímo konečného spotřebitele - pacienta - by měla být pod kontrolou lékaře i lékárníka.
Další možnosti, jak prohloubit spolupráci lékaře a lékárníka, vidím v péči o chronické pacienty - setkáváme se často s případy, kdy je požadavek preskripce iniciován pacientem, který si doplňuje zásobu „svých“ léků. Na základě sběru nevyužitých léčiv od obyvatel je zřejmé, že se tak mnohdy děje neekonomicky. V řadě lékárenských programů máme dostatek informací o preskripci a výdeji léků na konkrétní pacienty. Věřím, že by vyhodnocení těchto informací mohlo být efektivní jak na straně lékaře, tak pacienta.
Lékárny a farmacie nepochybně stojí před další velkou změnou. Tou je podstatně větší míra poskytování informací. Rozvoj farmaceutického průmyslu změnil lékárny tak, že se postupně omezoval prostor pro přípravu léčiv a lékárny musely vyvinout velmi sofistikovaný způsob skladového hospodářství, dodávek a výdeje léčiv, aby uspokojily nároky na farmakoterapii jak preskribovaných, tak volně prodejných léčiv. Úměrně s rostoucím množstvím léčiv a s používáním jejich kombinací roste potřeba informací na straně pacienta, neboť se významně zvyšuje potenciální nebezpečí interakcí a nežádoucích účinků. Tato potřeba povede ke změně lékáren tak, aby byly schopny pozitivně ovlivnit compliance pacientů vedoucí k optimalizaci léčby. Neméně podstatným faktem je přesmyk mnoha léčiv z režimu preskripce do režimu volného prodeje v lékárnách. V rámci samoléčení vzroste úloha konzultační a poradenské činnosti lékárníka. Proto se intenzivně zabýváme projektem Lékových záznamů pacienta, jehož cílem je účelná farmakoterapie. Na tomto poli bychom uvítali spolupráci s lékaři a jejich pochopení. Nejde o suplování činnosti lékaře, ale její logické doplnění.
Domnívám se, že velký prostor je i v oblasti nemocničního lékárenství, v činnosti klinického farmaceuta jako rovnocenného partnera v lékařském týmu. Myslím si, že ačkoliv se v rámci studia na farmaceutických fakultách pro tento obor udělalo mnoho, není tento potenciál dostatečně využit.
Stejně jako lékaři mají lékárníci povinné kontinuální vzdělávání. V jeho rámci by
bylo nanejvýš vhodné častěji se setkávat a předávat si zkušenosti. Přednášky lékařů jsou pro nás nedocenitelné a stejně tak je mnoho témat, která jsou přínosem pro obě strany. Mám pocit, že se i velmi málo setkáváme v rámci našich mikroregionů -
tedy tam, kde je vzájemná komunikace nezbytná.
Obdobná je situace na nejvyšší úrovni -v kontaktu našich profesních organizací, čímž nemyslím pouze komory. Problémy resortu zdravotnictví dopadají na nás všechny, a proto bychom jako poskytovatelé zdravotní péče měli spolupracovat na koncepci zdravotnictví a v zásadních otázkách při konsensu se také vzájemně více podpořit při jednání se státní správou, zdravotními pojišťovnami a dalšími.
Na počátku našeho společného vývoje byla jediná profese léčitele, která se v zájmu péče o nemocného diferencovala a specializovala do více oborů. Ve zdravotnictví má lékař vedoucí úlohu, ale na ostatní profese ve zdravotnictví by se nemělo pohlížet jako na méně důležité nebo zbytné. Každý má svou nezastupitelnou roli a je tu za jediným účelem - obnovou a udržováním zdraví pacienta. Pacient je jednotícím činitelem, u kterého se všechny profese ve zdravot-nictví „setkávají“. Aby k tomuto „setkání“ skutečně došlo, je potřeba vzájemná spolupráce všech zúčastněných. Pokud jsou ze strany pacientů na naši adresu stesky, zamysleme se nad tím, zda nejsme jako profese zahleděni sami do sebe a starostí o náš obor a zda nezapomínáme, proč tu každý z nás je - pro pacienta. Pak nebude svět lékaře od světa lékárníka vzdálen nebo oddělen, ale bude to jeden svět, představovaný péčí o nemocné i zdravé.

Předseda představenstva
Grémia majitelů lékáren