Výraz v „první linii“ užíváme často a rádi, avšak málokdy si přitom uvědomujeme, že pokud jde o jeho možné významy, jde ve skutečnosti o vysoce kontroverzní pojem. „První linie“ je výraz převzatý z vojenství. Obvykle označuje vojáky, kteří jsou v první řadě a první se srážejí s nepřítelem. Kdysi dávno, v raném středověku, kdy se vojáci v bitvách ještě neformovali do linií, stál v čele vojska jeho vůdce, sám kníže či král a bylo velkou ctí stát či bojovat po jeho boku. Když se pak později začalo vojsko formovat do řad a linií, ti vpředu byli nejvíce ohroženi, bylo mezi nimi nejvíce raněných a padlých, a tak velitelé raději zůstávali vzadu. Vždyť přece velitel, který vymýšlí vhodnou strategii a „vede“ bitvu svými rozhodnutími, nesmí být ohrožen. Tím ale přestalo být ctí stát vpředu a do první linie se začali posílat „obyčejní“ vojáci. Přitom ale důležitost role těch, kteří otevírají cestu ostatním, nelze popřít, a tak se dostáváme s pojmem „v první linii“ do určitého zmatku. Bez vojáků v první linii nelze vést bitvu, ale nikomu se tam příliš nechce. Proto mají velitelé před bitvou tendenci vyzdvihovat význam první linie, zdůraz-ňovat statečnost a jiné kvality vojáků, které tam posílají, avšak každý vidí, že sami i se svými oblíbenci zůstávají raději vzadu. Když se pak oceňují vítězové a rozdávají medaile, větší část slávy se dostane velitelům a na ty v první linii se jakousi shodou okolností obvykle zapomene.
Všimněme si, jak se kontroverznost pojmu „první linie“ dostává i do jeho přenesených významů. Jistě je význam-ným intelektuálním činem vymyslet nové metody ochrany veřejného zdraví, jako jsou izolace nemocných nebo očkování, pak ale musí někdo jít mezi ty nemocné a geniální nápady stratégů hygieny realizovat. Co se v Evropské unii popíše papíru o potřebě pomoci příslušníkům minorit, jako jsou u nás Romové. Mnoho věhlasných sociologů, politologů a politiků hovoří a píše o tom, co se má udělat. Pak ale opět musí někdo konkrétní navrhované řešení realizovat mezi konkrétními obyčejnými lidmi v první linii. I zde jsou slavnější, společností váženější a různými vyznamenáními zdobení především stratégové a jejich v pozadí se držící spolupracovníci. Tu a tam se postaví „hrob neznámému vojínovi“, ale kdopak by se trápil přemýšlením o tom, kolik úsilí museli tito „neznámí vojínové“ vynaložit na každou medaili jejich velitele!
Ve zdravotnictví neběží věci jinak. Vezměme si seznam nositelů Nobelových cen za lékařství. Praktický lékař tam snad není ani jeden. Zato chemiků, biologů a jiných vědců, kteří mnohdy živého pacienta ani neviděli, je tam dost. Ostatně i Albert Schweitzer a matka Tereza dostali Nobelovu cenu míru, a ne za medicínu.
Staré české přísloví říká „světská sláva, polní tráva“. Není ale přece jenom lepší se hřát alespoň chvíli na výsluní popularity, než žít trvale v anonymitě? Samozřejmě že ano. Ale ne každému je dáno být výjimečný a slavný. My ostatní musíme hledat jiný důvod své existence.
Zkusme se podívat na fenomén dějin otevřenýma, nezaujatýma očima. Na první, povrchní pohled tam dominují vládci, kteří mezi sebou bojují o teritoria, o slávu a o již zmíněné medaile. Z jejich pohledu jsou dějiny nepřetržitým sledem vyjednávání a válek, lidé žijí ve více či méně přesně vymezených státech ovládaných králi a knížaty, později demokratickými vládami a politickými stranami. Prohra vládce je katastrofou pro celý stát. Výhra je jeho štěstím. Období míru je jen sbírání sil na další mocenský konflikt. Si vis pacem, para bellum. Pokud si chceš užít míru, zbroj a připravuj válku, protože mír je jenom obdobím rovnováhy sil. Jakmile někdo projeví slabost nebo jiný získá pocit, že je silnější, rozjede se válka. V dnešní době již nemohou ti nejmocnější řešit své konflikty válkou, nebylo by vítězů ani rozdávání medailí, protože by se všichni vzájemně zahubili. Vymysleli proto jiné bojiště - ekonomické soupeření, ovládání výroby a trhu. Dějiny začínají psát ti, kteří vládnou výrobou, a ještě lépe nákupem a prodejem. Konkurenceschopnost je tím, čím byly dříve nejmodernější zbraně. Zvyšování produktivity práce zaváděním nových technologií a zeštíhlováním podniků začalo být důležitější než výběr daní. Není potřeba mít společnou vládu, hranice určuje otevřenost trhu. To podstatné ovšem zůstává: dějiny jsou dějinami mocných. Ti v prvních liniích pouze připravují půdu pro jejich větší moc a slávu.
Když se pokusíme o hlubší rozbor fenoménu dějin, snadno objevíme skutečnosti, které z prvního pohledu nejsou dost dobře vysvětlitelné. Někdy na začátku našeho letopočtu chodil po zapadlém koutě Římské říše syn tesaře, který vůbec neusiloval o žádnou vládu ani moc, pouze vysvětloval lidem své pojetí morálky a smyslu lidské existence. Svým učením vzbudil nevoli mocných, a ti, když si nedal říci a nepřidal se k nim, jej prostě a jednoduše popravili. Možná, že byl bůh, možná, že ne. To pro naše úvahy není podstatné. Historickou skutečností je, že se jeho programu chopili obyčejní lidé bez ohledu na vůli vládců. Začali se scházet ve shromážděních a pokoušeli se žít podle morálních zásad, které on hlásal. Nikdo je k tomu nenutil. Dělali to proto, že se jim morálka a životní filozofie onoho popraveného syna tesaře líbily a nový způsob života jim dával smysl. Po necelých čtyřech stoletích se již rozhodující část občanů Římské říše hlásila k tomuto novému učení a římským císařům nezbylo, než uznat realitu a vyhlásit křesťanství státním náboženstvím. Podívejme se domů. V českých dějinách byla bitva na Bílé hoře národní katastrofou. Český stát již vítězní mocnáři k ničemu nepotřebovali, a tak postupně zmizel z mapy Evropy. Česky mluvilo v Evropě jen málo lidí a čeština jako slovanský jazyk byla pro příslušníky germánských a románských národů příliš obtížná. Nebylo tedy dost dobře možné, aby se stala nástrojem komunikace v mezinárodním obchodě a v politice. Velká říše ve střední Evropě potřebovala nejen jednotnou vládu, ale i jednotný jazyk, a tak se v této říši stala jazykem mocných němčina. Podstatná část obyčejných lidí žijících v české kotlině si ale svůj jazyk a své povědomí o příslušnosti k českému národu prostě a jednoduše ponechala. Tito obyčejní lidé nepřestali mluvit česky a uchovali si vzpomínky na doby, kdy Češi měli svého českého krále. Aby si uchovali svou národní identitu, začali se sdružovat do různých svépomocných organizací a také do spolků rozvíjejících tělo a duši. Když pak vypukla první světová válka, mnozí z nich přeběhli bojovat na druhou stranu, aby tak demonstrovali, že Rakousko-Uhersko nepovažují za svou domovinu. Pan profesor Masaryk pak již celkem snadno prosadil, aby mocní tohoto světa uznali existující realitu českého státu.
Jsou dějiny mocných, současně ale formují své vlastní dějiny i obyčejní lidé. Oni rozhodují o charakteru náboženství své doby, oni buď přijmou, nebo nepřijmou určité mravní zásady. K tomu nelze lidské společenství donutit zvenčí. Sláva všech mravokárců stojí na ochotě lidí jejich kárání přijmout. I náš Jan Hus by byl pouhý nezajímavý provinční kazatel, kdyby ve svých kázáních nevyjadřoval pocity desetitisíců obyčejných lidí a kdyby jeho posluchači v jeho jménu nezačali dále rozvíjet a prosazovat myšlenky, které přijali za své. Vynálezy jsou dobrá věc, někdo ale musí podle nich začít vyrábět užitkové předměty a někdo je musí začít užívat. Co vynálezů zaniklo jenom proto, že se jich nikdo nechopil? Kde by vzali své obrovské zisky výrobci mobilních telefonů a vlastníci licencí na mobilní sítě, kdyby se právě obyčejným lidem nezalíbil tento způsob komunikace? Jedině úsilí prostých lidí také umožňuje, aby bohatí měli o co soupeřit. Komu by vládl Karel Veliký a vládci raného středověku, kdyby obyčejní sedláci sami nevymysleli, jak přežít a vyprodukovat i určitý nadbytek v nehostinných podmínkách v krajích na sever od Alp? To je ta „moc bezmocných“, o které hovořil Václav Havel v dobách totality. Zbraně a bohatství představují velikou sílu, každodenní usilování statisíců lidí je ale mocnou protiváhou, jejíž význam zaniká v povrchním líčení dějin jako dějin mocných a bohatých.
Stát a bojovat v první linii v původním i přeneseném slova smyslu tedy může být dobrou životní náplní, i když obvykle nepřináší slávu, medaile a bronzové pomníky. Kdo svůj životní úspěch hledá právě zde, nemá v první linii co pohledávat. Bude tam nespokojený a nešťastný. První linie je pro ty, kdo vidí hlouběji, kdo chtějí dějiny posunout právě jen o ten kousek, který odpovídá jejich slabosti a konečnosti. Jejich záliba v první linii nejsou kyselé hrozny lišky ze starodávné bajky ani snaha slabých ovládnout silné, jak moralitě rozuměl F. Nietsche. Je to vědomí síly tam, kde ji lze skutečně nalézt, a ochota přijmout úkol, který je úměrný mým omezeným možnostem. Člověk v první linii je blíž skutečnému životu. Nepotřebuje si nic nalhávat o „dějinné úloze“ kohokoliv a čehokoliv. Nevidí potřebu se rozhodnout, která ideologie lépe slouží zářným zítřkům. Nikdo jej nemůže přinutit omezovat se v zájmu kohokoliv, kdo zde byl před ním nebo bude možná ještě po něm. Nikomu nemusí dokazovat oprávněnost své existence a nikoho nenutí k poslušnosti. Ví, že dějiny svým malým dílkem prostě sám tvoří. Žije zde a nyní, řeší své každodenní úkoly - a to mu stačí. V první linii člověk nemůže žít jen sám sebou a svými starostmi. Ví, že svět sdílí s mnoha dalšími lidmi a že v první linii nikdy nikdo sám nic nedokázal. Jeho omezené možnosti jsou tu též pro druhé a úsilí těch druhých je zde i pro něj.
Takto viděná první linie naplňuje jednu důležitou lidskou potřebu: dává člověku smysl. Zde má smysl nejen námaha vedoucí k úspěchu, ale také selhání a omyly. Chyba v první linii nemusí být z lidského hlediska fatální, ukazuje druhým, že tudy ne. A ukazovat druhým, že některá cesta je slepá, má přeci také svůj smysl. Medaile v první linii stejně nedostanou ani ti úspěšní, ani selhávající, ostatně o medaile tu nejde. Smysl spočívá v příbězích zde a nyní žijících lidí, jejich příběhy jsou totiž to, co tvoří základ onoho hlubšího dějinného pohybu. Dialog lidí v první linii je dialogem konkrétních činů, a v dialogu přece nemusí být každý argument uznán jako platný, stačí, když je zde a je slyšen.
V první linii je také člověk více mezi svými, lidé jsou si blíže, snáze se zde navazuje přátelství, častěji je možné dočkat se nefalšovaného vděku. Je tomu tak proto, že je tam více lidí než mezi veliteli, ale také proto, že nejde o posty a o medaile, ale o splnění společného úkolu. To si vyžaduje jak značné úsilí, tak i invenci a tvořivost. V první linii lidé více vnímají vzájemnou odkázanost, a proto ochotněji spolupracují a více si cení pomoci, jíž se jim dostane.
Praktičtí a rodinní lékaři jsou typickými pracovníky první linie. Vědecky ověřené postupy a nejrůznější teoreticky odůvodněná doporučení vtělili experti do spousty popsaného papíru a vytištěných knih. Své tituly a medaile již pobrali, a je na prakticích, aby to vše nějak uvedli v život. Již jako mladý sekundář, pracující na malé pražské klinice, jsem si uvědomoval, jak snadno se mi to radí kolegům v terénu, byť před penzí, když mám za zády nejmodernější vyšetřovací metody a pacient přichází ve chvíli, kdy se již nemoc projevila svými typickými příznaky. Mé tušení bylo potvrzováno, kdykoliv se na mne obrátil s žádostí o pomoc někdo z přátel či příbuzných, obvykle v situaci, kdy přístroje byly daleko a nemoc nerozvinutá. Ve vlastní rodině jsem tento problém opakovaně úspěšně vyřešil shovívavým ujištěním, že je vše v pořádku. Docela to vycházelo, až do chvíle, kdy se u mého synka z nevinně vypadající virózy rozvinulo cosi, co kolegové nazvali zápalem plic. Svou prestiž jsem v rodině definitivně ztratil poté, kdy jsem pro vleklou angínu syna léčil vedle antibiotik též malou stopečkou slivovice a po několika dnech se ukázalo, že jde o infekční mononukleózu s jaterním postižením. Správnou diagnózu udělala kolegyně v nemocnici velice rychle, protože krevní obraz a jaterní testy nechává vyšetřit každému svému pacientovi hned, jak se objeví... Kdyby měli praktičtí lékaři také postupovat tímto způsobem, laboratoře by byly přetížené a efekt jen omezený, protože laboratorní změny přicházejí ještě později než klinické příznaky. Kromě toho, jak nám ve svých dílech názorně ukázal Michael Balint, řada pacientů přichází spíše pro radu či s potřebou pomoci v situacích, které ani jim samotným nejsou jasné. Tělesné obtíže jsou spíše vyjádřením jejich neštěstí a životního zklamání než nějaké nemoci. A tak je lékař v první linii nejen vědcem, ale také mágem a vědmou. A o této stránce jeho profese jej žádní experti ani jejich učebnice nepoučí.
Proto bychom na lékaře v první linii měli hledět s úctou a s obdivem. Ti, kteří obstávají, se naučili mnohé nad rámec učebnic a vědeckých závěrů. Naučili se domluvit s pacientem, o co vlastně běží. Naučili se vnímat chorobu v kontextu rodiny a komunity, ve které se pacient pohybuje. A také se naučili použít vědecké poznatky tam, kde to jim a jejich pacientům dává smysl. Překvapivě se ukazuje, že tento způsob porozumění chorobám a pacientům nevede k zanedbávání nemocí, ale k dost pozoruhodným úsporám finančních prostředků. V totalitním režimu nebyla taková iniciativa příliš vítaná. Ideologie byla „vědecká“, vše, co se dělalo, tedy i medicína, muselo být též vědecké. Z tohoto pohledu nemusel praktický lékař toho mnoho znát. Umět číst, psát, dávat razítka a rozesílat pacienty na ta správná místa, kde se jim dostane kýžené vědecké péče. Každý, kdo absolvoval lékařkou fakultu a prokázal tyto schopnosti při jakékoliv atestaci, mohl být praktickým lékařem. Je obdivuhodné, že mnozí praktičtí lékaři udrželi i v těchto dobách svou profesi v původní podobě. Stáli odhodlaně v první linii, svým způsobem se vzdělávali, vzájemně si svěřovali své zkušenosti a tvořivým způsobem pečovali o své pacienty. Ti je za to obdivovali a měli je rádi. V posledních letech praktičtí a rodinní lékaři zvedají hlavy a vypracovávají vlastní systémy postgraduální výchovy a vzdělávání. Kdo chce být lékařem v první linii, musí být vybaven jejich zkušenostmi a musí být od nich prozkoušen. Mladí kolegové, vstupující do oboru, začínají konsolidaci oboru všeobecného lékařství oceňovat. Čím dále častěji se na lékařské fakultě setkávám se studenty, kteří programově chtějí být v první linii, a na otázku, který obor si zvolili, jednoznačně odpovídají, že profesi praktického či rodinného lékaře.
A tak i v medicíně můžeme vidět dvojí dějiny. Dějiny slavných vědců, laureátů Nobelových cen, profesorů, docentů, přednostů velkých klinik a objevitelů nových léčebných metod. Paralelně s nimi běží i dějiny lékařů v první linii, kde každý lékař a každý pacient má své místo, a tudíž i smysl. Vědí, že jeden bez druhého nemůže obstát, a tak hledají společnou cestu. Spolu se domlouvají o tom, co ze stále širší nabídky vědců a technologů využijí a co nechají být. Radují se z drobných úspěchů a pokorně přijímají nezvratné verdikty osudu. Lékař toho sice hodně ví, ale v první linii je spíše rádcem než technologem zdraví. Žije ve stejné obci a ve stejné ulici jako jeho pacienti, nakupuje ve stejných obchodech a chodí do stejných restaurací a vidí, že je to tak dobré. Mnozí lidé jej znají a projevují mu úctu a on na oplátku dává najevo svou připravenost pomoci, kdykoliv to bude potřeba. Každý tak svým dílkem přispívá k tomu, že moderní medicína je využita ke skutečnému dobru těch, kteří ji potřebují, její dehumanizace zde není problémem.

Ústav lékařské etiky UK, 3. LF, Praha