Koncem 70. let jsem měl možnost strávit několik krátkých chvil s Janem Werichem. Velice jsem se tehdy zajímal o hudbu Osvobozeného divadla, především o osobnost Jaroslava Ježka. Pan Werich zavzpomínal a se svým obvyklým sarkasmem řekl: „Mladý muži, Ježek byl báječnej muzikant, ale do hospody se s ním jít nedalo. Von měl místo těch brejlí čočky vod baterky, a jak zblízka čuměl do jídelního lístku, tak si vrchní myslel, že už je namazanej, a nechtěl nám nalejt. Nebo když nám lítal po N.Y. mezi auty, a my měli strach, že ho něco přejede, von byl skoro slepej. Ale tu muziku dělaly stejně naše texty.“ Když jsem něco namítl, povídá: „Víte co, tak se mě na nic neptejte, běžte za Holzknechtem, ten tam s náma nebyl, ale píše vo tom knížky.“
Překvapilo mě, že muž skoro slepý si pořídí dokonce fotoaparát a snaží se dokumentovat to málo, co vidí. Při setkání se sestrou J. J. mi jeho starý Rolleiflex ukazovala. Měl jsem to štěstí, že pietně zachovala jeho pokoj v Kaprově ulici v Praze v původním stavu, a tak mi umožnila pořídit fotografie. Můj osobní problém byl projektovat se do skoro slepého muže, věkově v té době mého vrstevníka. Jak asi viděl skoro slepý mladý muž svět a jakou já mám zvolit techniku pro pořízení slepých fotografií? Pro tento účel jsem si postavil úmyslně nedokonalý objektiv s vadami, které podle mé fantazie vyjadřují vnímání odcházejícího zraku.