| J. R. Official |
|
František Langer |
| SANQUIS č.31/2004, str. 72 |
| ... „Jednoho dne ke mně přišel pan Brzorád. Je vrátným v hotelu Occidental z Karlova náměstí.
|
|
Mají prý v hotelu párek Angličanů. Ona je krasavice, stoprocentní dáma, on obyčejný slušný mládenec. Ona že tak od oka je asi o tři čtyři léta starší. Hotel Occidental není zařízen pro romány, tedy jsou to mladí manželé, tak jsou také přihlášeni. Ale románová maličkost zde je: docházejí jim asi peníze, protože Brzorád musel mladému manželovi zprostředkovat prodej platinového pouzdra na cigarety a procházkové hole se zlatou rukojetí. Dáma, která je ověšená nádhernými klenoty - dává si je zamykat do trezoru u ředitele -, neprodává dosud nic.
‚Teď asi už spotřebovali pouzdro a hůl, protože její muž zas přišel ke mně,’ vykládal Brzorád. ‚Prý jsem se mu zmínil o známkách. (Pošta však mu žádná nechodí.) Že prý má s sebou svou sbírku známek a chtěl by ji prodat, jsou-li v Praze obchody se známkami. A zdali bych si to nevzal na starost jako obvykle? A pane disponente,’ - Brzorád mi vždycky dává nejvyšší tituly -, ten Angličan vám vytáhl z kufříku dvě alba. Jedno otevře, a v něm známky, pane Králi, že bych ho pro ně dovedl zabít. Samá anglická kolonie, Hongkong, Guyana, Natal, Fidži, Austrálie, Viktorie, Kanada, no zkrátka všecky. Staré, nové, orazítkované, čisté, jedna krásnější než druhá. Když se mi přestala motat hlava, tedy běžím k vám.’
Musím dodat, že Brzorád měl nechuť k obchodníkům se známkami, jakou mívá každý sběratel. Protože nechápe, jak někdo je schopen prodávat věci, které dle jeho citu mohou být jen předmětem lásky. Ve mně viděl dostatečnou ochranu krásné sbírky Angličanovy i proti největší hamižnosti obchodníků. Takže když dlouho lichotil a škemral, musil jsem přivolit, aby svého chráněnce ke mně poslal.
Angličan přišel hned nazítří s albem přepychově vázaným v zeleně mořené kůži. A s dámou, zabalenou v kožišinovém jarním plášti. Inu, já se v ženských nevyznám. Ale tahle působila zvláštním dojmem. Jako svůj vlastní portrét. Víte, měla kolem obličejíčku celý přenosný rám: přes ramena kožišinu, na krku perly, těžké briliantové náušnice a červeně zlaté vlasy, které jí lezly zpod klobouku. A sama byly namalovaná také. Pravda, byla starší než její muž. Ale nikdo by nemohl posoudit, je-li jí ještě dvacet, nebo už třicet. Angličan byl pouze velmi mlád, to bylo na něm to nejhezčí. Hádal jsem pětadvacet. Žádný krasavec, zato urostlý, zdravý, čisté pleti, a nějaký poctivý prostomyslný typ. Připadal mi známý. Asi z nějakého filmu. Tam jsem mohl vidět takový pěkný, sympatický exemplář Angličana, z kterého se v závěru nečekaně vyklube hrdina.
Zatvářil se zklamaně, když jsem mu řekl, že sám se známkami neobchoduji. Ale hned se na jeho počestném a upřímném obličeji ukázal důvěřivý úsměv od ucha k uchu, když jsem mu slíbil, že se vynasnažím mu najít dobrého kupce, aby pan -představil se jako Young - tedy aby pan Young dostal spravedlivou cenu za své známky. A že bychom se tedy mohli na známky podívat. Věřte mi, že jsem se obával, že na albu bude nejcennější jeho krásná vazba, těžká zelená kůže s vytlačenými ornamenty.
Tedy jsem album otevřel.
Povím vám nejdřív, že to byla docela chlapecká sbírka. Naprosto však ne, jak byste si při tom pojmenování snad myslil, že v ní byl falešný Hamburk a Helgoland, zvlášt ten s trojbarevnými znáčky, pak do kulata vystříhané známky z amerických zápalek, a dokonce několik kolků. A ostatní všechno že bude docela obyčejné zboží vybrané z balíčků ‚sto kusů za dvě koruny’.
Ne, tak to nebylo. Sbírka páně Youngova byla o dvacet pater výš, a přece měla ten chlapecký charakter. Měl tam - a prosím, všecko v krásných exemplářích - půl tisíce obyčejných známek britských kolonií, ale náhle jste zahlédl mezi nimi indickou telegrafní za čtyři rupie z roku 1861, o kterou by na každé aukci vznikla rvačka. Nebo měl několik svatých Vincentů s Edvardem a s Albertem, jaké má kdekdo ve své sbírce, ale mezi nimi pětišilinkovou Pax et iustitia pod korunkou, bratru lacinou za tři tisíce. Tak nějak to měl v každé kolonii. A ještě čeho měl hojně, skoro v úplné kolekci, a to už stálo za to, byly různé dobročinné známky, které si vydávaly kolonie, když potřebovaly peníze na válku, na nemocnice nebo na fotbalové hřiště. Bezmála jako by je chodil kupovat na dobročinných bazarech.
Tedy v tom byla jeho sbírka úplně chlapeckého rázu: Měl většinou obyčejné a nejobyčejnější kousky, ovšem velmi pěkné, ale, prosím, mezi nimi exempláře docela cenné, ba velmi cenné, jako by mu je nějaký strýček nebo starší bratranec dával ze svých přebytků. Protože, jak víte sám, jen tak se dostávaly také do vaší klukovské sbírky zajímavější věci.
Když jsem si udělal seznam cennějších hochových známek (moji návštěvníci se tiše nudili půldruhé hodiny a jen se drželi stále za ruce), napočítal jsem, že stojí deset až dvanáct tisíc korun, na chlapeckou sbírku tuze hezký výdělek. Mladého manžela cifra úplně uspokojila. Souhlasil také s tím, abych ostatní známky, za které jsme nemohli utržit víc než dvě stovky, dal panu Brzorádovi, protože by nás každý obchodník začal podceňovat, kdyby je zahlédl spolu s prodávanými exempláři.
Když jsem již jednou byl v tom, pozval jsem na zítřek pana Younga, že tedy půjdeme známky spolu prodávat. Doufal jsem, že některého obchodníka přesvědčím, že by stálo za to zajet s nimi do Berlína anebo do Vídně s oprávněnou nadějí na stoprocentní výdělek. Ovšem nebylo to tak lehké. Kdepak Praha a britské kolonie!
A tak jsem hocha celé dopoledne marně vláčel po obchodnících se známkami. Chodili jsme z jedné pasáže do druhé, protože do jejich pološera se nejraději obchody se známkami uchylují, stejně jako obchody s fonografy. V druhé pasáži už pan Young se mnou ani nevešel do obchodu, zůstal venku a poslouchal fotografové šlágry a tvrdil, že se ani trochu nenudil po celé dvě hodiny, co jsem hučel do obchodníka. V třetí pasáži prosázel dokonce dvacet korun ve forbesu a myslím, že jsem jej vyrušil z dobré zábavy, když jsem byl už za půl hodiny z obchodu zpět i s jeho neprodanou sbírkou.
Další výpravu jsme smluvili až zase na příští dopoledne, odpoledne totiž mladí manželé pravidelně hrávali bridž. Tentokrát jsme opustili vnitřní město a vydali se na cesty na předměstí, kde při menší režii si stejně dobře žije další série známkařských obchodů. Navštívili jsme jednoho v Nuslích a druhého ve Vršovicích. Myslil jsem, že pan Young najme taxi, ale naopak, nechal si ode mne zaplatit lístek v tramvaji. Stál se mnou na plošině a musil jsem mu překládat všechny vtipy, které dělal řidič a kterým se celá plošina smála. Smál se také. A když jsme po nezdaru ve Vršovicích jeli na Žižkov, vyskočil již do rozjetého vozu zcela odborně. Na Žižkově je slušný obchod se známkami za nepatrným papírnickým krámkem. Známky jsme sice neprodali, jen pan Young tam koupil pro svou lady tahacího panáka za dvě koruny. Tam také přívětivý papírník zjistil telefonem, že jiný kolega, až ve Vysočanech, se o známky zajímá a že by si je zítra milostivě prohlédl.
Tak jsme druhého dne, v neděli odpoledne, jeli do Vysočan. V neděli totiž zbožní Angličané karty nehrají. Cestou se můj mladý přítel zajímal hlavně o módu našich předměstí. Řekl bych, že ji zcela vážně a odborně studoval, ba přinutil mě, abych si u jednoho mládence, který vstoupil na Palmovce do vozu, vyžádal adresu obchodu, kde koupil tak intenzivně oranžovou kravatu a tak brčálově zelené ponožky. Známky jsme tentokrát podali. Bylo to ve čtvrtém poschodí velkého činžáku. Pan Young dostal šek na devět tisíc, což se mi teď zdálo přijatelné. O obchodní jednání se nezajímal, díval se po celou dobu z okna do ohrady, kde všelijací výrostci v červených a žlutých košilích kopali do míče. Šekem nezhrdl a také zpáteční cestu jsme vykonali na přední plošině.
Poděkoval mi velmi srdečně a já jsem jej upřímně srdečně pozval, aby mě brzy navštívil. Líbil se mi, jak se zajímal o tolik věcí najednou: o gramofony, vtipy v elektrice, o kopanou, o ponožky a ještě o bůhvíco. Trochu jsem vedle něho okříval.
Když se Brzorád přišel pochlubit darovaným půltisícem britských kolonií, řekl jsem mu, že v hotelu přece jen románek mají. Že podle mého tady běží o sňatek dvou lidiček proti vůli maloměšťácky smýšlejících rodičů. Ujeli asi oba narychlo z domova, a na mladém muži se mi nejvíc líbí, že s sebou nevzal nic, než co pokládal za čistě svůj majetek: několik tretek a sbírku známek z dětských let. Brzorád ostatně takový románek svému okolí dovolil a nic proti mému soudu nenamítal. Jen když prý mají papíry v pořádku. A že pan Young mu udělal se známkami velkou radost. Musil jsem mu za to vypátrat, které pražské fotbalové mužstvo má žluté košile. Že prý, říkal Angličan, má znamenitý forvard.
Pan Young mě navštívil už asi za dvě neděle. Když přišel, přinášel album v deskách z červené mořené kůže. Šetřit, holečku, neumíš, pomyslil jsem si o něm a díval jsem se na něho asi vyčítavě a soucitně, že spotřeboval devět tisíc za čtrnáct dní.
Avšak když jsem jeho druhé album otevřel, přestal jsem se dívat soucitně a vyčítavě. Najednou všechny dřívější, zcela příjemné pocity, které zevnějšek a otevřená, veselá hochova povaha způsobovaly, se proměnily v závist a podezření.
Závist? Proč? Protože v druhém mladíkově albu byla úplná, ale docela úplná a bez mezer, krásná a čistá kolekce neupotřebených úředních známek britských, jak jich užívají různá ministerstva, velitelství armády, admiralita, a které jsou označeny přetisky: J. R. Official, Army Official, Admirality Official, O. W. Official. Ba mladík měl dokonce všechny známky od první do poslední, které jsou dávány k užívání královskému dvoru a mají přetisk C. A. nebo R. H. Official a většinou jsou tak vzácné, že jen některé nejobyčejnější bývají zaznamenávány a oceňovány v katalozích. Pane, něco takového jsem mohl tomu mladému muži již závidět!
A mohl jsem ho také podezřívat, že bývalého majitele buď okradl nebo oloupil. Protože vím, že se u žádné poštovní přihrádky ve Velké Británii neprodávají známky, kterých se používá pro úřední dopisy ministrů nebo králů. Takže, objeví-li se někde a u někoho v celých sériích, může je jen dostat darem, a potom je to doslova královský dar, protože s menší protekcí je nikdo neobdrží. Anebo octne-li se taková věc, kterou se mohou na celém světě pochlubit dvě nebo tři desítky lidí, v rukou obyčejného anglického mladíka, tu se musí pomýšlet na všecky způsoby, jen ne na to, že se k nim dostal poctivě.
Vyptával jsem se ho zcela nenápadně, abych mu své podezření neprozradil:
‚Odkud máte tolik všelijakých neupotřebených známek?’
‚Dal mi je tatínek, když mi bylo čtrnáct let, a on zpozoroval, že se také začínám shánět po známkách.’ A hoch se na známky podíval nějak laskavě, jako by mu připomněly něco drahého.
‚A odkud je měl tatínek?’
‚To nevím, namouduši nevím. Snad je koupil. Vydával za známky dost peněz. Myslíte, že za ně něco dostanu?’
Ne, Young nevěděl, co má. Nevěděl, že kdybych zatelegrafoval svým starým známým přátelům ze Srncovy firmy, co mám na stole, že by přijeli rychlíkem a vyplatili - řekněme padesát tisíc. Opravdu, neměl o tom ani tušení. Díval se na mne pátravě, dostane-li aspoň pár stovek, aby mohl zaplatit účty v hotelu, a já jsem zase viděl jeho poctivé, počestné a každé lsti prosté oči. A pro jeho nevědomost a pro jeho oči jsem si musil říci: že mladý Young o své známky ani nikoho nepodvedl, ani nikoho neobral, prostě proto, že je milý a upřímný mladík, který by něco takového nedokázal.
Ale když jsou opravdu jeho - tedy? Tedy mládenec patří k tuctu vyvolených z půltřetí miliardy lidských smrtelníků, kteří všechny ty J. R. Army, C. A., R. H. a ostatní Official mohou nabýt poctivým způsobem.
Neustrnul jsem zatím úctou. Byl jsem přece ještě trochu v nejistotě. Ovšem jen zcela málo. A abych, dokud nemám plnou jistotu, úplně zamaskoval, že něco tuším, řekl jsem mu nedbale:
‚Nechte mi tu sbírečku zde. Asi za tři dni vám řeknu, pane Youngu, jakou naději máme vaše známky někde udat.’
Ještě ke všemu mi vděčně poděkoval, že může jeden z nejzajímavějších souborů známek na světě nechat tři dni na stole cizího filatelisty. Potom jsem už nadobro uvěřil, že známky dostal od někoho, kdo takové mohl rozdávat.
Ovšem jsem byl zvědav, kdo je a co dělá v Praze. Proto hned druhého dne jsem prosil o audienci u britského vyslance. Nejdřív mě chtěl vyslechnout jen portýr, pak nějaký kancelista a pak teprve tajemník. Chápete, měl jsem na sobě šaty, v kterých chodím do banky, a doporučoval jsem se jen svou starou zažloutlou vizitkou. Takže to trvalo dost dlouho, než jsem přemluvil vrátného, úředníka a sekretáře a octl se před samým panem vyslancem.
Spustil jsem:
‚Seznámil jsem se nedávno s jedním mladým Angličanem. Nebylo by na něm nic divného, je to mladý, veselý, docela prosťoučký člověk, trochu důvěřivý, snad až příliš důvěřivý a prostomyslný.’
‚Počkejte,’ vykřikl vyslanec. ‚Pane tajemníku, nechte mne s pánem o samotě.’A skoro vystrčil za dveře svého sekretáře, který mne přece jen uvedl dovnitř a nepochybně čekal, až mne zase vyvede ven.
‚Vím, koho myslíte,’ řekl. A pak šel k trezoru, půl minuty jej otvíral a potom z něho přinesl malou fotografii. ‚Je to váš mladý Angličan?’
‚Já pořád, co mi ten mladík připomínal, a ona to byla známka z Nového Foundlandu,’ řekl jsem překvapeně. Teď jsem si teprve vzpomněl, kdeže jsem tolikrát už viděl obličej pana Younga. ‚Ovšemže je to on,’ prohodil jsem k panu vyslanci, který snad nemá filatelistické vzdělání.
‚Zaplať bůh. Díky bohu a vám,’ řekl vyslanec a hlas starého pána se třásl pohnutím. ‚Co jsme se ho nahledali! Konečně si může zase jeho otec i naše říše spokojeně oddychnout. A nyní mi povězte, jak a kde jste ho našel!’
Vyprávěl jsem mu tedy o panu Brzorádovi, o hotelu Occidental, o krásné paní Youngové, na níž není vidět, že je o dva nebo tři roky starší než její manžel, o obchodnících se známkami a o našich výpravách za nimi i o tom, jak pan Young nechtě prozradil své inkognito sbírkou úředních britských známek, které nemohou ledakomu padnout do rukou. A po celou tu půlhodinu starý pán mě hladil po rukávě a aspoň dvacetkrát mi stiskl ruku. Myslím, že jsem si jeho důvěru získal svým vyprávěním i tím, že jsem se ho na nic nevyptával.
Důvěřoval mi asi ohromně. Dokonce tolik, že se mne zeptal i o radu: ‚A co myslíte, jak to zařídit, abychom ho dostali domů? Musíme být nesmírně opatrní. Kdyby jen trochu zpozoroval, že o něm víme, zmizel by zas na druhý konec světa. V Praze se zatím cítí bezpečný, kromě toho, jak pravíte, nemá žádné peníze, tedy máme jej tak trochu na dosah. Ale co podniknout, aby se vrátil domů? Ovšem sám. Bez té - odpusťte - dámy. To je vyloučeno.’
‚Zdála se mi mladou dámou z velmi dobré rodiny,’ pokoušel jsem se nezrazovat svého mladého přítele.
‚Ano. Ne. To je naprosto nemožné. Nenapadá vám nic?’
Vzpomněl jsem si, jak se mladý Young něžně díval na své známky, když mi řekl, že mu je daroval jeho tatínek. Neviděl snad v té chvíli ruce, které mu je podávaly, když byl ještě malý chlapec?
‚Což kdyby se, pane vyslanče, roznesla zpráva, že se jeho tatínek rozstonal?’
‚To je nápad! Báječný nápad! Vy jste rozený diplomat, pane, pane...’
‚Ignác Král,’ napověděl jsem mu.
‚Poradím to do Londýna.’
Rozloučili jsme se velmi přátelsky, vyvedl mě až na schodiště, k údivu tajemníka, kancelisty i vrátného, kteří mě k němu nechtěli vpustit.
Třetího dne se Mr. Young na svou sbírku poptat nepřišel. Protože zatím si už mohl ve všech novinách přečíst, že v Londýně se rozstonala tuze vysoce postavená osobnost a že k ní byli rychle povoláni všichni její synové, jeden z Libérie, kde lovil lvy, druhý z hřebenů Karákóram, na které již lezl několik týdnů, a další z dalších konců světa, kde provozovali své sporty. O Praze ve zprávách nebylo ani slovíčko. Pan Brzorád mi však vyprávěl, jak Mr. Young v hotelové hale vyskočil od Daily Mail, který četl, praštil jím o zem, vyběhl do svého pokoje, vrátil se za půl minuty a přinutil Brzoráda, aby od něho koupil brašnu s toaletními potřebami, samý křišťál, zlato a stříbro, za pouhé tři tisíce korun, což stačí k nájmu zvláštního letadla z Prahy do Londýna. A že mladá dáma plačky odjela téhož dne na Riviéru. Vlakem.
Album s J. R. Official jsem zabalil a poslal panu vyslanci pro pana Younga. Tím se tato podivná příhoda měla skončit. Avšak asi za měsíc mě navštívil tajemník pana vyslance. Abych prý k panu vyslanci přišel příští čtvrtek na večeři. A že pan vyslanec prosí, abych si k večeři oblékl frak.
Vytáčel jsem se, jak jsem jen mohl, protože vypůjčení fraku stojí prý sto korun, jak mi řekl jeden kolega, který se v něm ženil. Ale tajemník se tolik dovolával svého šéfa a že to tomu starému pánovi a jeho paní nesmím odříci, že jsem přece jen slíbil. Nelitoval jsem toho. Protože před večeří mi vyslanec podal známé album vázané v rudě mořené kůži. Prý mi je posílá Mr. Young na památku a jako díky za to, že jsem ho provedl Prahou.
Dal jsem si album při večeři pod sebe do křesla a seděl jsem celou tu dobu na kolekci J. R. Official. A celou večeři jsem strašně litoval, že mou vinou bude Mr. Young myslit, že Praha se skládá jen z pasáží a z předměstských činžáků. Vědět, kdo je, mohl jsem vykonat pěkný kus propagační práce a ukázat mu Hradčany, Karlův most a Vyšehrad. Večeře byla znamenitá a utěšila mne. Seděl jsem vedle paní vyslancové a povídali jsme si o drahotě, a ještě tam s námi jedlo asi deset jiných pánů a dam z vyslanectví, samý briliant a perla, hluboký výstřih a frak, a všichni se horlivě zúčastnili hovoru se mnou.
Když přišlo na přípitky, najednou přišel lokaj, nesl něco na polštáři a já jsem dostal ten řád. Order of the Bath. Ukážu vám jej. Nosí se však jenom k fraku a já frak nemám. A že prý to dostávám za velké zásluhy o Velkou Británii. Pověsili jej na mne, připíjeli mi, ale já si na slávu nepotrpím a ze sbírky, na které jsem seděl, jsem měl radost, nedá se vypovědět kolikrát větší.
Ovšemže nepadlo ani slovo o tom, zač jsem vyznamenání dostal. Ale když jsem už odcházel - vyslanec mi půjčil auto -, vzpomněl jsem si, jak asi chudák Young snáší odloučení od krásné dámy, s kterou byl v Praze tak šťastný, a že by snad neškodilo, kdybych za mladé lidičky ztratil slovíčko.
Povídán vyslanci, který mne doprovázel ke schodišti:
‚Měl jsem dojem, pane vyslanče, že ta dvojice by se k sobě dobře hodila. Ta dáma činila tak dokonale vznešený dojem...’
‚Jak by ne,’ usmál se vyslanec. ‚Je vévodkyně a z velmi vzácného rodu.’
‚A to u vás v Anglii nejde, aby se ti mladí lidé vzali? Je to tak velký rozdíl, vévodkyně - a pan Young?’
‚Ne, rodem rozhodně ne, ’řekl vyslanec. ‚Ale je starší než on.’
‚Dnes by nějaký rok přece nevadil,’ odpověděl jsem. ‚Ženy se dovedou nyní výborně konzervovat, jak jsem slyšel.’
‚Ano, výborně, ’teď se vyslanec přímo zachechtal. ‚Jemu je šestadvacet a ona je nejlépe konzervovanou ženou v Londýně. Je jí dvaapadesát.’ „
|
|
|
 |
obsah čísla 31 |
 |
ročník 2004 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
