Oboje je u Jána Leštáka nezpochybnitelné. „Odjakživa sedím pouze na jedné židli a řeším jen jednu věc, nerozdělávám jich deset. Až když ji dořeším, jdu dál. Metoda hlavního článku se tomu říkávalo.“

Jak se chlapec od Banské Bystrice dostane k medicíně v Hradci Králové?
Pořádnou oklikou. Odjakživa mě bavila fyzika, a tak jsem chtěl na strojní fakultu. Jenže mezitím přišli dělat na naše gymnázium nábor vojáci. Jako kluk ze vsi jsem viděl spíš výhody než nevýhody, ale doma mi táta řekl: „Hochu, jestli chceš na vojnu, tak jedině na medicínu, jinak tě tam nepustím.“ A bylo to.

Vy jste se ovšem nestal lékařem útvarovým, ale očním... Jakpak to?
Vlastně za to zase může fyzika. Zajímala mě totiž i na fakultě. Když jsme pak ve druhém ročníku na semináři fyziologie u profesora Peregrina měřili napětí z mozku a ze sítnice, chytla mě oftalmologie. Už od pátého ročníku jsem odbíral časopis Čs. oftalmologie, takže jsem získal přehled o dění v tomto oboru u nás, zvláště mě zaujala sdělení z očního oddělení ve Střešovicích. Vysnil jsem si, že na tomto pracovišti (z mého hlediska nejlepším ve vojenském zdravotnictví) bych rád jednou pracoval. Každou svou měsíční dovolenou jsem trávil na očním oddělení banskobystrické nemocnice u prof. Izáka, dnešního prezidenta Slovenské oftalmologické společnosti, který mi nakonec dopomohl k nástupu do Ústřední vojenské nemocnice. Tam jsem absolvoval postgraduální školení a celý rok jsem stážoval na očním oddělení. Pak jsem dva roky působil jako útvarový lékař u spojařů v Ruzyni. V roce 1983 jsem do ÚVN konečně nastoupil na plný úvazek. A protože mě měření pořád bavilo, ale moderní přístroje nám chyběly, dva jsem tehdy vymyslel. Uznali mi je jako vynálezy.

Zručný kutil, šikovný operatér, renomované pracoviště. Co vás vůbec přimělo sbalit si jednoho dne věci, rozloučit se s jistotou, byť relativní, a zamířit na okraj Prahy, do totální nejistoty?
Po sametové revoluci, kdy se otevřel prostor pro soukromé podnikání, jsem se rozhodl, že zkusím „být svým pánem“. Byla to pro mne jakási výzva, životní šance a já ji nechtěl promarnit. Toto rozhodnutí podpořilo i mé přesvědčení, že nemám ve státním zdravotnickém zařízení další perspektivu. Představa, že místo odborné práce budu stále myslet na to, zda budou peníze na nové přístroje i provoz oddělení, mě neuspokojovala. Na začátku svých podnikatelských aktivit jsem měl štěstí na vhodnou lokalitu pro svůj záměr. V nově se rozvíjejícím okraji Prahy
- Nových Butovicích tehdy zrovna dodělávali sídlištní polikliniku Lípa, kde jsem si mohl pro začátek pronajmout prostory. Bylo mi celkem jasné, že zůstat v centru je nesmysl, protože odtamtud se lidi pomalu, ale jistě vystěhovávají na periferii - a já přece musím za nimi. Podmínkou bylo samozřejmě dobré dopravní spojení, a to tady, v Praze 13, je. Od metra pár metrů, z plzeňské dálnice kousek... Po čase jsem se vydal za starostou Ing. Bratským, který mi nabídl k výstavbě vlastního centra pozemek hned vedle nové radnice.

V informačním letáku uvádíte, že denně do vašeho zařízení přichází stovka pacientů, z toho až třetina nových. Jak se ale o vás dozvídají, když nejste na očích?
Věřte, že jsem svému projektu věřil natolik, že ze své nemocniční ordinace jsem si s sebou nevzal na cestu ani jednu pacientskou kartu. Všem očním lékařům v republice jsem potom rozeslal stručné oznámení, že jim a jejich pacientům nabízím ty a ty služby, krátkou zprávu uveřejnil i jeden z deníků. Konec. Neuplynul ani rok, a já už nával práce nezvládal, takže jsem musel přijmout dalšího lékaře, po roce znovu. Potvrdilo se tak mé přesvědčení, že tou největší reklamou je kvalitní
práce. O té si totiž lidé navzájem
řeknou.

Mezi lékaři ale, pokud vím, vládne u nás jistá řevnivost, zejména pak mezi těmi „státními“ a privátními, a vy říkáte, že si na jejich nepřízeň nemůžete stěžovat. Čím si to vysvětlujete?
Ze státních zařízení k nám každý den přichází kolem 15 procent pacientů, a to na konziliární vyšetření. V neposlední řadě i proto, že tu máme některé unikátní přístroje - vyšetření na nich ani nefigurují v seznamu výkonů. Pacienti za něj platí, byť spíše symbolicky: chci totiž, aby si uvědomili, že zdraví něco stojí. Ale zpět ke kolegům... Byli bychom sami proti sobě, kdybychom se k sobě vzájemně nechovali kolegiálně a férově. Naši kolegové ve státních zařízeních dobře vědí, že se jim pacienti po vyšetření (event. zákroku) vrátí bez problémů zpět. I my samozřejmě využíváme bezproblémovou spolu-práci s některými lůžkovými státními zařízeními. Na řevnivost mezi pracovišti by doplatil pacient, a to by nebylo dobré.

Dotkl jste se plateb, záležitosti pohříchu nepopulární. Máte pocit, že ti, kteří si musí na léčbu připlatit, berou vaše doporučení vážněji než ti, kteří ho dostanou „zadarmo“?
Ano. Zrovna tak jsem přesvědčen o tom, že je správné, aby lékař vyložil pacientovi karty na stůl. U nás každého pečlivě informujeme o jeho zdravotním stavu a upozorňujeme ho, jakými kroky lze onemocnění vyléčit či alespoň zmírnit jeho průběh nebo zpomalit rozvoj. Zároveň mu sdělujeme, jaké následky pro něj může mít to, když se okamžitě nezačne chovat rozumně a nezmění své zvyklosti. Zkrátka nepěstujeme takové to „pane Novák, vykapávat a za tři měsíce kontrola“.

Finančně prosperující zdravotnické pracoviště patří v České republice roku 2004 do kategorie sci-fi. A to vaše vydělává! Přes co podle vašich zkušeností vede cesta k prosperitě?
Vybudoval jsem zcela nový objekt a našel jsem si ty lidi, které jsem chtěl. Oslovil jsem skutečné špičky oboru s poměrně jednoduchou nabídkou: budete moci dělat pouze to, co vás nejvíc zajímá a co nejlépe umíte, a ne administrativní balast, a já vám k tomu poskytnu moderní prostory i nejmodernější technické vybavení. Získal jsem tak dva vynikající profesionály - doc. MUDr. Šárku Pitrovou, CSc., a prof. MUDr. Ivana Karla, DrSc., kteří pro své dlouholeté odborné zkušenosti a dovednosti významným způsobem zvyšují prestiž mého pracoviště. Další obrovskou výhodou je, že majitelem tohoto zařízení je jeden jediný člověk. I v manželství se s partnerem kolikrát dohadujete o každou malič-kost, natožpak jako spoluvlastníci. Já si samozřejmě rád nechám poradit, ale nakonec udělám to, co sám považuji pro firmu za nejlepší. Pří-
stroje nakupuji za jiné ceny, než jaké se platí ve státním sektoru, protože provize mě nezajímá. A má rozhodnutí nevede touha vydělat co nejdřív a co nejvíc. Nepotřebuji lyžovat ve Skalistých horách a mít před barákem Ferrari. Potřebuji večer co večer, když v duchu hodnotím uplynulý den, vědět, že jsem ho nepromarnil. Beztak podstatnou část zisku investuji opět do firmy, splácím úvěr. A jestli mi něco dělá dobře na duši, pak vědomí, že fantastickou medicínu je možné dělat i u nás bez obřích dluhů a poctivě.
Dodržuji ještě jednu důležitou zásadu: nikdy nekupuji věci do zásoby, na sklad. Mně stačí vyběhnout o patro výš, které jsem záměrně pronajal jedné dodavatelské firmě, abych ji měl nablízku, kdykoliv něco urgentně potřebuji. Mimochodem, když kdysi firma Porsche klesala ke dnu, najala si japonského experta. Jen co se rozhlédl, nechal zmenšit skladové prostory na polovinu, a hospodářské výsledky byly hned lepší.

Veškeré výkony provádíte výhradně ambulantně, od nynějška - jako vůbec první privátní pracoviště v republice - i vitreoretinální chirurgii. Co když ale u pacienta dojde ke komplikacím?
V chirurgii sázíme na dokonalou organizaci práce a velmi zkušené operatéry, profesionální sálový tým, spolehlivé anesteziology a věříme, že i profesionální štěstí bude stát při nás. Všichni se prostě snažíme o to, aby bylo komplikací co nejméně a rizika jejich vzniku byla snížena na minimum. A protože v medicíně není nic stoprocentního, v případě nutnosti máme zajištěné zázemí na jedné z pražských klinik.

Nad kterým pokrokem posledních let jste užasl?
Já logicky musím sledovat trendy. Díky tomu vám řeknu plán na rok dopředu. Co bude za dva roky v medicíně, nedokážu odhadnout. Vzhledem k nesmírné rychlosti rozvoje zdravotnictví to totiž opravdu nevím. Když k nám před pár lety nastoupila docentka Pitrová, věděla, že je nejlepší operatérka široko daleko, a měla pocit, že s naším moderním vybavením vystačí mnoho let.
Doba je však převratná a chirurgové začínají přemýšlet např. o provádění preventivních chirurgických zákroků na čočce s cílem zabránit jejím věkovým změnám. Zdá se vám to jako utopie? Uvidíme. Stále se objevují nové diagnostické přístroje, které odhalují nemoc v jejím raném stadiu a tím zlepšují její prognózu. Snažím se některé tyto nové „technické zázraky“ na pracoviště koupit a rychle uvést do každodenní klinické praxe. Věřte mi, že sledovat tyto nové trendy oboru je finančně opravdu velmi nákladné.

Přiznejte se: na čem nejraději spočine vaše oko?
Na všem, co je hezké, ale připouštím, že ze všeho nejraději na krásné ženě. Ví to o mně ostatně celá rodina, kolegové taky.

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopise Marianne

MUDr. Ján Lešták, CSc.
- v roce 1980 absolvoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové
- v letech 1980 - 1995 pracoval na očním oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze, v závěru jako zástupce přednosty
- v roce 1995 založil privátní oční oddělení na poliklinice v pražských Nových Butovicích; zabývá se všeobecnou oftalmologií, elektroretinografií a neurooftalmologií
- je členem výboru České oftalmologické společnosti, členem České glaukomové společnosti, České vitreoretinální společnosti, Sdružení privátních očních lékařů ČR
- je předsedou oborové komise pro oftalmologii při ČLK
- má dvě děti, manželka Irena, doktorka filozofie, vede optiku, která je součástí nového komplexu, v němž centrum od roku 2001 sídlí