Marné bylo přemlouvání Ettoreho Bugattiho i ostatních přátel doma. Své rozhodnutí nezměnila a uzavřela tak sice krátkou, ale v historii závodního automobilového sportu významnou kariéru.
Přátelství s rodinou Bugattiových však pokračovalo dále, a tak není divu, že Ettoreho syn Jean se snažil „nahlodávat“ její rozhodnutí a na zkoušku jí zapůjčil svůj typ 43, osmiválcový 2300 ccm s kompresorem, tehdy nejrychlejší sériově vyráběný cestovní vůz na světě, evidovaný ve Francii pod poznávací značkou 8200-J4.
Eliška tímto vozem jezdila v Československu na jaře 1929 a z té doby se nám zachovala jeho fotografie, na níž je ve společnosti štkpt. Kučky a paní Baťové. Byla tímto vozem skutečně okouzlena:
8. října 1929 si z Molsheimu při-vezla typ 43, číslo šasi 43 271, číslo motoru 153, který byl v karoserii typu landaulet žlutočerné barvy opatřen evidenčním číslem N-469. Na jaře příštího roku se s tímto autem zúčastnila jako divák závodu Targa Florio na Sicílii a této cesty využila k návštěvě Molsheimu, kde nechala vůz prohlédnout a opravit. Tehdy také vytkla Bugattimu podstatnou vadu vozu: že při odklopené střeše vnikají do vozu za jízdy výfukové plyny a prach.
Na jaře 1931 prodala Eliška vůz svému příteli a bývalému soupeři Hugovi Urban-Emmerichovi (v roce 1927 vyhrál na Talbotu třídu do 1500 ccm na G. P. Německa), který se s ním zúčastnil posledního ročníku závodu Zbraslav-Jíloviště, kde zvítězil v kategorii cestovních vozů.
Hugo Urban-Emmerich byl především podnikatel, podle vzpomínek jeho mechanika (Čudly) Vítámváse byl rychlý vůz využíván na cesty z Prahy do Vídně a zpět z obchodních důvodů. Záhy se však auta zmocnili jeho dva synové, kterým se však zdál uzavřený vůz příliš staromódní, a tak jej nechali v polovině třicátých let překarosovat na roadster u tehdy v ČSR módní firmy Uhlik ve stejném stylu jako Lobkowitzův typ 54 pro „Bašula“ Pohla.
Před vypuknutím druhé světové války odešla rodina do zahraničí a Hugo E. Urban-Emmerich se přes svůj vídeňský původ cítil natolik Čechem, že vstoupil do 311. československé bombardovací peruti ve Velké Británii, při jejíchž ope-racích nalezl 18. 11. 1943 smrt nad Biskajským zálivem.
Za války byl vůz ukryt v Praze a po ní ho koupil obchodník s automobily Josef Hrdlička z Veltrus. V té době měl vůz poznávací značku C-KR 335, ale ne dlouho, neboť již 21. 5. 1947 se stal majetkem JUDr. Jiřího Svojsíka, syna zakladatele skautingu v ČSR A. B. Svojsíka. Ten v důsledku stěhování nevyměňoval jen poznávací značku (M-VM 672, P-42 585, OF-07-57), ale 23. 9. 1950 bohužel i motor. Vůz byl tehdy opatřen šestiválcovým motorem BMW o obsahu 3485 ccm, výrobního čísla 64 258. K chvále JUDr. Svojsíka nutno přiznat, že výměnu provedl velmi citlivě, bez porušení ostatních částí automobilu, a na omluvu, že to bylo v dobách, kdy používat závodní kompresorový motor pro denní potřebu bylo nad lidské síly. A tak vůz sloužil věrně dál, vozil rodinu na nedělní výlety, dokud se dcera a bagáž vešly na zadní sedadlo bugatky. Rodinná rada rozhodla koupit Oktavii Super, která tehdy stála 38 500 Kčs a na kterou měl JUDr. Svojsík našetřeno rovných třicet tisíc. V dnešní době se bude suma 8500 Kčs zdát jako legrační cena za takové auto, ale tehdy byla situace jiná. Móda historických automobilů ještě zdaleka nenastala a vozy Bugatti (kterých bylo mimochodem do naší republiky dovezeno 97) se tou dobou prodávaly za daleko nižší částky. A tak jsem tehdy na základě svého platu, který byl dva roky po promoci 1050 Kčs, podepsal několik dlužních úpisů, vybral úspory, osmdesát pět stokorun stočil do ruličky a celou cestu autobusem do Prahy v pátek 22. března 1963 jsem z nich v kapse nesundal ruku. Bydlel a ordinoval jsem tehdy v Mladé Boleslavi, a proto si mě myslím JUDr. Svojsík také vybral: aby měl zdroj náhradních dílů pro svůj nový vůz. Páteční večer byl pro mne skutečně zážitek na celý život. Pan Svojsík mi neúnavně diktoval, jak se musím o vůz starat, čísla klíčů na utahování nejrůznějších matek, které bylo podle něj nutno neustále kontrolovat, znal pochopitelně zpaměti a vodopád rad trval skoro do půlnoci. Pak jsme sepsali kupní smlouvu, ve které jsem bohužel zapomněl poznamenat předkupní právo na původní motor, který měl dr. Svojsík složený na půdě a za který chtěl 1500 Kčs navíc. To se později ukázalo jako tragická chyba, ale tehdy jsem usínal ve smíchovském bytě své sestry, s chladičovým od-znakem toho krásného vozu v ruce, nesmírně šťasten. S bugou jsem se brzy sžil, zamiloval jsem si její citlivé řízení, a jakmile jsem si našetřil na 10 l benzinu (což bylo tehdy 40 Kčs), nutně jsem musel někam jet. V té době jsem pracoval ve středisku v Čachovicích u Milovic, kde jsem se spřátelil s místním knězem, p. Zdobinským, který měl nádhernou knihovnu a s kterým jsem si mohl povídat o literatuře, dějinách a všem možném, o čem si třiadvacetiletý člověk potřebuje povídat. Když mě viděl přijet na středisko s bugatkou, řekl: „Némlich takovou má autodopravce Fiala v Kouřimi.“  Tím mi zkomplikoval život, protože když nám pan Fiala odpověděl na dopis, ve kterém svůj vůz popisoval, napsal osudnou větu: „Na tomto voze svezení jest pravým požitkem, ale uznáš, že s mým důchodem, který jest Kčs 298,-, nedostává se mi na jídlo. Budete-li mít o vozidlo vážný zájem, chci tržit 10 tisíc. Dám i s dílcema, ale budu se s bugatkou loučit s bolným srdcem, neb jsem si ji řídil pro sebe.“ To bylo moc peněz, a tak jsem pana Fialu navštívil až v létě třiašedesátého roku, když jsem se s přítelkyní toulal bugou po východních Čechách. Kouřimská buga (jak jsem se jí potom naučil nazývat), stála v samostatné hale u dvou palem v květináčích a byla neuvěřitelně nablyštěná! Horší to bylo s motorem, kterým se nedalo pohnout klikou a o kterém pan Fiala prohlašoval, že „má zalehlé válce“. Utábořili jsme se tehdy u místního rybníka Strašíka a celý večer jsem protelefonoval. Volal jsem všem přátelům a přesvědčoval je, že vůz musíme koupit a že pan Fiala je na tom špatně a že těch 10 tisíc musí dostat. Neumluvil jsem však nikoho. Při příští návštěvě v Praze jsem se o voze zmínil dr. Svojsíkovi, ten informaci postoupil ing. Hausmannovi, který za panem Fialou zajel a vůz si pojistil tisícikorunou zálohy. Zvěst o pěkném automobilu se rozkřikla, do Kouřimi přijížděli i zájemci, kteří viděli jen bugatku a potřeby důchodce je mnoho nezajímaly. Dva takoví výtečníci zaplatili za bugu 3300 Kčs (těch 300 Kčs je polovina převodu, protože vůz měl SPZ), ing. Hausmannovi vrátili jeho tisícikorunu, a když zjistili, že „zalehlé válce“ jsou prasklé bloky a znehodnocená jehlová klika, koupili si od dr. Svojsíka motor z mé bugy, který byl až na olejovou vanu identický, sbouchali to všechno dohromady a s „obrovským ziskem“ (za Fiat 600 D) odešel vůz do Mulhouse ve Francii, kde v té době, přes našeho zprostředkovatele, skončil nejeden náš vůz ve vznikajícím muzeu bratří Schlumpfů.
Tehdy nevznikla škoda jen na mé bugatce (dr. Svojsík necítil potřebu mě o prodeji motoru informovat), ale jak se později ukázalo, v Kouřimi šlo o vůz Bugatti 35B, číslo šasi 4868, na kterém byla v roce 1928 Eliška Junková pátá na Tarze Florio v celkovém pořadí a první mezi amatéry. Dnes je v Národním muzeu v Mulhouse u „kouřimské bugy“ cedulka, která to všechno říká - což je dobře. Smutné na tom je, že takhle mohla stát v NTM v Praze.
Nezatrpknul jsem, díky příteli ing. Merglovi jsem si koupil třílitrový motor typu 44, přítel ho objevil ve šrotu na Zahradním Městě. Motor číslo 1075 pocházel z šasi 44 1328, které v roce 1931 koupil hrabě Rudolf Černín. Naložili jsme to tehdy s kamarádem, automechanikem Pepíkem Čapkem do jeho oktávie a ujížděli do Mladé Boleslavi. Pepík si tím na sebe upletl bič v podobě rekonstrukce celého auta, která skončila v roce 1972, ale myslím si, že může být na svou práci hrdý. Od rekonstrukce vůz najezdil tisíce kilometrů bez podstatnější opravy, zúčastnil se domácích i zahraničních soutěží, z nichž asi nejvíce potěšila Cena Helmuta Kohla za vítězství v Mainzu a umístění v první desítce v konkurenci 150 bugatek, při Soutěži elegance uspořádané roku 1981 v Molsheimu u příležitosti stého výročí narození Ettoreho Bugattiho. Protože se tady ale píše o bugatce Elišky Junkové, která v literatuře uvádí, že naposledy jela bugou v roce 1969 v Anglii, je nutno připomenout, že když s ní v roce 1976 chtěla hessenská televize natočit medailon, přemluvili nás tenkrát oba. Mě, že jsem bugu v mrazivém únoru vytáhl z tepla garáže, a Elišku, že si do ní sedla a serpentiny z Mladé Boleslavi na Dobrou Vodu projížděla s takovou bravurou, že ji překvapený západoněmecký kameraman zpočátku nestačil natočit, a tak musela jízdu několikrát opakovat, což byl ale pro nás přihlížející skvělý zážitek! Od té doby se se „svou“ bugou sešla mnohokrát, ale už nikdy jsme ji nepřesvědčili, aby se svezla.
V posledních letech se stále méně účastním soutěží a stále větší radost nacházím v tom, když si se ženou a našimi třemi syny vyjedeme v pěkném počasí jen tak. A až se kluci na zadní nouzové sedadlo nevejdou, rád jim uvolním místo za volantem. Věřím dokonce, že někdo z nich dokončí rekonstrukci za-koupením originálního motoru - i když podle zvuku toho současného by nikdo neřekl, že jeho pětaosmdesát koní je už v důchodovém věku.

Ukázka z knihy Eliška Junková, kterou je možné objednat
v naší redakci.