Po anglicku mizí, s anglickým humorem a pokerovým výrazem v tváři glosuje. Ani vizitka na jeho plášti není mnohomluvná:
JAN BETKA.

„Je milou povinností nás lékařů sledovat a vstřebávat neustále se prohlubující vědomosti,“ konstatoval jste před časem v časopise Postgraduální medicína. Jestlipak jste byl takhle uvědomělý už coby student?
Ani náhodou! Prototyp premianta jsem rozhodně nebyl, ani na gymná-ziu, ani na medicíně. První ročníky jsem tam protrpěl. A snad ještě víc moji rodiče, kteří se museli smiřovat s leckterými výstřelky, které jsem tehdy dokázal páchat. Například jsem nějaký čas dělal barmana. Indexem jsem se mohl pyšnit snad až od pátého ročníku.

Co ten bohulibý přerod vaší mysli způsobilo?
Nejspíš odeznívání puberty. Mám totiž pocit, že u chlapa trvá v podstatě celý život, ale u mě byla tehdy zřejmě zvláště hluboká, navíc odjakživa mívám na všechno svůj názor a jsem poměrně obtížně ovlivnitelný.

Připouštíte, že během studií jste byl řekněme živoučký - a pak zvolíte otolaryngologii. To mi k sobě, promiňte, nějak neladí.
Tak jednoduché to skutečně nebylo. Po promoci jsem totiž nastoupil na gynekologii do Mostu, ovšem už po pár dnech mě odvedli na vojnu. To už jsem věděl, že se k disciplíně, na kterou jsem si myslel během celého studia, nevrátím. Rozhodly o tom vlastně potraty. V oné době platil systém interrupčních komisí, jejichž členové, respektive členky, jako by ženy trestali za spáchaný „hřích“. No a lékaři byli součástí tohoto systému, což mi psychicky nevyhovovalo. Jako mladý doktor jsem měl pocit, že lékař by si měl vždycky představovat, jak by mu bylo, kdyby se sám ocitl na druhé straně barikády - a přestože mě potrat potrefit nemohl, přišlo mi, že takhle by se mi to vůbec nelíbilo. Rok na vojně jsem si tedy odpočinul ve středisku vrcholového sportu, kde jsem s radostí pečoval o mladé atletky a gymnastky, a s novým poznatkem, že přemíra práce dokáže unavit stejně jako nicnedělání, jsem začal hledat uplatnění v některém z chirurgických oborů. Na urologii u profesora Hradce nebylo místo, a tak mě profesor poslal - prý na čas - za profesorem Sedláčkem. Ten mě nechal sedět mnoho hodin na chodbě a při přijetí pak věnoval větší pozornost svým papouškům než mně. Za těchto okolností mě přepadl nějaký záchvat upřímnosti, takže třeba na otázku, zda mě otolaryngologie zajímá, jsem upřímně odpověděl, že zatím o ní příliš nevím, a na dotaz, co vím o audiometrii, jsem popravdě řekl, že nic. Stalo se nečekané: profesor Sedláček prohlásil, že tak upřímně s ním dlouho nikdo nepohovořil, a nabídl mi místo. Mezi námi se potom vyvi-nul zvláštní přátelský vztah, který trvá dodnes.

V době, kdy jste se tomuto oboru upsal, měl ve srovnání s dneškem poměrně úzké pole působnosti. Teď však vaše klinika anoncuje jedenáct oblastí „a další...“. Znamená to totální specializaci, nebo neuvěřitelně široký záběr každého lékaře?
Má-li klinika asi 30 lékařů, musí zvládat celý obor a na solidní úrovni s tím, že každý z odborníků má samozřejmě svou parketu. Úkolem šéfa je podle mého názoru zajistit, aby pracoviště stálo na více nohách. Momentálně patří mezi naše nejčastější výkony chirurgie štítné žlázy, ovšem kdyby se náhodou za pár let začala štítná žláza léčit aspirinem místo skalpelem, byli bychom nahraní. Koneckonců třeba u karcinomu hrtanu v poslední době výkony ve velkém ustoupily chemoterapii a radioterapii. Právě proto pečlivě sleduji vývoj medicíny a snažím se být neustále uptodate. I to je mimochodem důvod toho, proč se teď začínáme věnovat diagnóze a léčbě spánkové apnoe a rozšiřovat spektrum činností o poslední vývoj v oboru.
Štítnou žlázou se ale tradičně zabývali chirurgové, stejně jako třeba úrazy hlavy a krku. Nelezete si tedy vzájemně do zelí? Nedohadujete se s kolegy z jiných oborů o to, čí co je? Platí zde vůbec nějaké pravidlo?
Jistě: podstatný je přínos pro pacienta. Současná medicína zkrátka smazala hranice mezi jednotlivými obory, ať se to někomu líbí nebo ne. Vznik a význam interdisciplinární spolupráce lze doložit například na chirurgii báze lební: ještě před 35 lety nebylo nemocným pomoci, dnes jsou schopni toto onemocnění léčit neurochirurgové, stomatochirurgové a i otolaryngologové nebo často pracujeme společně. Shodou okolností jsem v otolaryngologii začínal jako endoskopista, protože tyto metody byly tehdy plně v rukou našeho oboru. Nyní jsou naopak naprosto okrajové, jelikož je, celkem logicky, provádějí ti specialisté, kteří pacienta následně léčí, tedy gastroenterologové, pneumologové, chirurgové... Nikdy by mě nenapadlo, že by mi mělo vadit, když plastici při operaci rozštěpu vyndávají mandle. No a touto zcela přirozenou cestou jsme my pro změnu přišli ke štítné žláze - orgánu, o nějž se už na celém světě dělí chirurgie a ORL. Já se v ní vyškolil už na přelomu 90. let, ale čekal jsem na okamžik, až budu moci rozjet ucelený program se vším všudy, tedy i s riziky, protože plané exprimentování nemám rád. My nejsme ti, kteří štítnou žlázu indikují - to jsou endokrinologové. A já doufám, že když nám své pacienty posílají, jsou s našimi výsledky spokojeni. Jinak by je snad posílali jinam. Takový je přirozený medicínský marketing.

Mluvíte-li o přínosu pro pacienta, jaký má důvod k tomu, aby se svěřil vám, nikoli chirurgům?
Nabízíme mu kromě operativy i následné léčení případných kompli-kací. V okamžiku, kdy bude nádor zasahovat do hrudníku, ale chirurgy okamžitě přizveme. Ostatně ve fakultní nemocnici v Motole máme vedle sebe dokonce i operační sály, což usnadňuje jak vzájemné konzultace, tak případnou akutní pomoc. Konkrétně na zdejší klinice jsme technicky změnili systém chirurgie štítné žlázy, zavedli jsme systém blokových disekcí, a myslím, že tuto techniku zvládáme dobře. Také provádíme komplexně léčbu lymfati-ckých krčních uzlin.

Podstatnou část vaší práce dosud představují onkologicky nemocní. Hned tak se to zřejmě nezmění, neboť incidence nádorů, které jsou v kompetenci vašeho oboru, u nás bohužel stoupá. Kupříkladu nejčastější malignita - karcinom hrtanu - významně narůstá u žen, karcinom hltanu zase poskočil u mužů z 1,2 v roce 1996 na současných 4/100 000. Co hůř, dvě třetiny těchto nádorů se diagnostikují až ve stadiu III a IV. Něco je tedy špatně. Screening samosebou nepřipadá v úvahu, když se jedná pouze 5 % všech nádorů. Nemáte, pane profesore, pocit, že vy otolaryngologové málo burcujete nejen veřejnost, ale i praktické lékaře a ORL speciali-sty v terénu?
Já mám pocit, že pozornost je dostatečná. Vždyť přece pořád dokola upozorňujeme na to, že bylo jasně prokázáno, že rozhodujícími rizikovými faktory vzniku těchto nádorů je kouření a alkohol! Že kdo kouří a nepije, má třikrát větší pravděpodobnost, že onemocní, než ten, kdo nepije a nekouří, a ten, kdo kouří a pije, dokonce třicetinásobnou. Vždyť to slyšíte všude, problém je, že to nikdo nebere vážně. Kampaň je špatně vedená, jestliže kuřáctví teenagerů a zvláště děvčat v posledních letech tak významně stoupá.

A pozdní diagnostika?
Čísla říkají, že také je někde chyba. Především pacienti přicházejí pozdě. Jenže když se někde v novinách objeví varování s příznaky, ordinace vzápětí zahltí víceméně ti, kteří vyšetření vůbec nepotřebují. Je také pravda, že lékaři tyto nádory podceňují, protože jsou relativně vzácné a navíc se skrývají pod obrazem jiných onemocnění. Přesto jsou výsledky naší onkologické léčby zajímavé a povzbuzující. Jsme schopni zachránit 50 % nemocných se zhoubnými nádory v naší oblasti a u štítné žlázy je to podstatně více. Tam mají pacienti největší šanci, že celý život prožijí bez jakéhokoli omezení, což je skvělé.

V jednom ze svých článků jste napsal, že za současný obří pokrok vděčí onkologie především rozvoji techniky, a konstatoval jste: „Lze předpokládat, že klasická chirurgická léčba se pozvolna dostává k hranicím chirurgických možností a už příliš neovlivní statistiku přežití našich pacientů.“ Podle vás jsme na rozcestí a musíme vykročit jinou cestou. Kudy a kam?
To já konkrétně odhadnout neumím. Domnívám se však, že podnět nepřijde z rukou klinika, ale z oblasti základního nebo aplikovaného výzkumu. Úkolem nás kliniků je sledovat a podporovat proud výzkumu a výsledky včas aplikovat. Predikuji tedy, že nepůjde o podstatou změnu v chirurgii, ale v nechirurgických způsobech léčby. Na to tu jsou mladí vzdělaní lékaři. Vzpomínám si, jak pan profesor Sedláček svého času také příliš nevěřil, že kochleární implantáty zásadním způsobem posunou hranici medicíny. Když jsme v roce 1986 uskutečnili tuzemskou premiéru s první kochleární implantací, spíše soudil, že mladí hoši experimentují se svou oblíbenou hračkou. Dnes díky této kochleární neuroprotéze statisíce lidí na světě slyší a implantace patří k rutinní medicíně. I první kmenový implantát, ten náš, který jsme operovali, byl pro zajímavost stý na světě, považovali mnozí za nerozum. V podstatě jsem chtěl říci, že v životě musíme počítat s tím, že štafetový kolík vývoje v medicíně neseme, pokud ho neseme, jen krátký čas, a hlavně ho musíme umět včas předat.

Hovoříte o radikální změně medicínského myšlení. „Nevyrábějí“ ale lékařské fakulty stále ještě „klasiky“? Co je podle vás třeba v první řadě změnit ve výuce, pokud se tak už nestalo?
Myslím si, že klasická výuka medicíny má něco do sebe. S překvapením jsem zjistil, že základní knihy, ke kterým se v medicíně nejčastěji vracím, jsou anatomie a patologie. Myslím si, že pro chirurga není důležitější kniha než klasická anatomie, a dodnes si v ní se zájmem listuji a jsem překvapen, co už jsem zase zapomněl. Myslím si, že lékařská fakulta by měla naučit medicínu základní a neměnnou a na to postavit vše, co se v medicíně vyvíjí jako recept na nutnost dalšího vývoje.

Každý razantní technický pokrok vyvolává diskuse o svých etických rozměrech. Na ty jsem, přiznávám, pomyslela, když jsem zjistila, že 20 až 40 dětí z 1000 nedonošených je postiženo závažnou poruchou sluchu - a bohužel nejen tou. Neonatologové lámou rekordy. Otolaryngologové taky tleskají?
Úkolem nás kliniků je sledovat a podporovat proud výzkumu a snažit se výsledky aplikovat. Predikuji, že nepůjde o podstatný vývoj v chirurgii, ale v nechirurgických způsobech te-rapie. Jestliže zachraňujeme děti, jejichž život přinese utrpení jim samotným i těm okolo, měli bychom se nad tím zamyslet. Jde možná o etický rozměr medicíny, který je vlastně těžší než medicína sama. A z opačného konce života: kdo z nás by si přál, aby si prodloužil o kousek život za cenu utrpení? Je prostě třeba naučit se pacientovi říct: je nám moc líto, tady jsme s možnostmi skončili, víc neumíme, ale můžeme vám ulevit vaše trápení a sdílet s vámi vaše starosti. Ano, říká se to hodně špatně a mnozí z nás to ani neumějí, jenomže my lékaři tu přece nejsme od toho, abychom lidem sdělovali pouze zprávy příjemné. Sdělovat musíme to, co je třeba.

Jako laikovi mi připadá, že otolaryngologie patří mezi chirurgickými obory k popelkám. Co byste si přál, aby se veřejnost o vašem oboru dozvěděla?
K popelkám nepatří. Myslím, že je významným odvětvím medicíny a že se o něm ví mnohé.

Potvrzujete svou pověst, pane profesore: medializaci nemá rád... Jste přinejmenším evropská osobnost oboru, a novinářům se důsledně vyhýbáte. Proč? Být stranou pozornosti je výhodnější?
Ono se všechno rozkřikne, i když člověk moc nekřičí. Dobré housky si lidi začas taky najdou, aniž by na pekařství visela cedule „Pečeme skvělé housky“.

Dobrá, tak odjinud: v roce 1990 jste byl jmenován profesorem jako jeden z nejmladších, ne-li vůbec nejmladší u nás. Čím jste za takové uznání zaplatil?
Stal jsem se v 36 letech přednostou kliniky a při zpětném pohledu považuji za velkou smělost, že jsem se o toto místo ucházel. Dělat přednostu velkého pracoviště přináší mi-nimum radostí a spoustu povinností. A vést velký kolektiv znamená, že se musíte naučit říkat, že nelze všem vyhovět. Vést kliniku nebylo příliš snadné a není to snadné ani nyní. Zejména proto, že se žalostně málo změnilo. Přednosta kliniky má překvapivě málo možností, jak zasahovat zejména do ekonomického chodu pracoviště, a v dnešní době to bez peněz nejde (a nejen v dnešní době). Kdybych to ale nechtěl dělat, tak bych tady neseděl.

Už bezmála třicet let působíte na jedné klinice. Mohlo by vás ještě vůbec zlákat nějaké jiné pracoviště?
Ano, za jediné podmínky: že by mě vyvázalo ze spousty nesmyslných povinností a přivedlo mě tedy blíže k medicíně a chirurgii, pro kterou jsem nejlépe trénován.

Které jsou podle vás ty nesmyslné?
V prvé řadě je to povinnost řešit stej-né problémy, které řeším už osmnáct let, co tuhle kliniku šéfuju. Jsou to drobné nepříjemnosti, ale neubývají, spíše naopak. Nesmyslné papírování, byrokracie atd. Tohle pondělí opět: nedostatek prádla. Taková věc by se ke mně vůbec neměla dostat. To je depresivní. Chodím ale do práce moc rád kvůli skvělým spolupracovníkům a také studentům a pacientům, kterým občas pomůžeme.

Vaše paní sekretářka považovala prosbu o hodinový rozhovor za přání z říše snů. Soupis vašich funkcí, pane profesore, opravdu vyvolává otázku, nakolik jsou vůbec pro jednoho člověka zvládnutelné. Vy buď neumíte říkat ne, nebo to naopak umíte moc dobře. Nebo máte úplně jiný recept?
Kamarád ze Skotska, který už bohužel zemřel, se mě kdysi v této souvislosti zeptal: Za kým bys šel s nějakým právnickým problémem? Za pětapadesátiletým advokátem velmi úspěšným, ale přetíženým, nebo za mladým ambiciózním, kterého nepochybně čeká kariéra? Za kým byste šla vy?

Za tím mladým - s nadějí, že mému problému bude věnovat tolik času, kolik si zaslouží.
Zkušený advokát, vysvětlil mi tehdy můj přítel, se totiž už musel naučit odhazovat ty věci, které už překonal nebo které jsou pro výsledek nepodstatné. Taky se naučil říkat ne, protože už ví, že všechno beztak stihnout nemůže a že všechno ho dokonce ani nezajímá. Já se už třeba naučil nechodit na každé jednání, na které mě pozvou, a vážit si svého pracovního i osobního času.

A co golf? Ten je přece osvědčeným sportem na „stará kolena“. Nebo vy jste se snad do něj pustil spíš proto, abyste ještě hlouběji stvrdil své sympatie k anglosaskému světu?
Osobně si myslím, že sport je velmi důležitou součástí života hlavně proto, že nás učí, jak vyhrávat a hlavně jak prohrávat. Smířit se s porážkou a nenést ji jako bezpráví je důležité. Celý život jsem velmi sportoval (tenis, cyklistika, lyže atd.). Před několika lety jsem se po operaci kolena seznámil s golfem. Pochopil jsem že tato hra má vynikající psychologický rozměr a velmi učí pokoře. Snad si dokážu zorganizovat vše tak, abych na něj měl více času.

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopise Marianne

Prof. MUDr. Jan Betka, DrSc. (55)
- 1975 - promoval na lékařské fakultě
  od 1976 - nastoupil na kliniku otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK
- 1986 - jmenován docentem a přednostou kliniky, vedoucí Centra pro laserovou chirurgii a Centra pro kochleární implantace
- 1989 - obhájil dizertační doktor-skou práci Patobiologie laserové chirurgie v oblasti hlavy a krku
- 1990 jmenován profesorem
- 1993-1994 - visiting professor Royal Society of Medicine v Londýně
- 1996 visiting professor University of Colorado v USA
- 2003 - visiting professor Mayo Clinic, Rochester v USA
- 1995-1999 - předseda České společnosti ORL a chirugie hlavy a krku (nyní místopředseda)
- 1998 - vedoucí katedry otorinolaryngologie IPVZ, člen vědecké rady MZd ČR
- 2000 - vedoucí Centra pro onkologii hlavy, krku a báze lební
- člen mnoha domácích i zahraničních lékařských společností (např. prezident Nadace A. Přecechtěla pro ORL a chirurgii hlavy a krku, člen European Academy of Otology and Neuro-otology, člen Scientific Committee of Directors of the European School of Oncology
- Milán, člen Americké akademie pro otolaryngologii a chirurgii hlavy a krku, čestný člen Společnosti J. E. Purkyně, člen Evropské organizace pro výzkum a léčbu nádorů...)
- člen redakční rady několika prestižních odborných časopisů
- držitel Ceny ministryně zdravotnictví ČR za rok 2002
- je ženatý, má dva dospělé syny