Proto „tres faciunt collegium“, proto tři úkoly dostával Honza a jiné pohádkové postavy, aby mohli získat princeznu či království, a tři dary dostala Popelka, aby mohla být povznesena ze svého smutného údělu. V naší křesťanské civilizaci byla navíc trojka posvěcena dogmatem o boží trojici. Toto dogma sice naše představy o bohu spíše komplikuje než projasňuje, v magii čísel však trochu odlehčuje závažnost, tajemnost a sílu jedničky. Škoda, že jsme kvůli našemu obdivu k vědecké matemati-ce ztratili úctu k magii čísel. V jedničce bychom totiž obdivovali tajemné propojení triviality s nekonečnem. Jednička je nejmenší číslo, obsažené ve všech počtech. To je nejbanálnější a nejtriviálnější věc, kterou si člověk může představit. Jedno je ale také univerzum, jeden svět a jeden Bůh. Univerzum, svět a Bůh ve filozofickém pojetí přesahují naši představivost tím, že nemají začátek ani konec a přitom, jako ta jednička, prostupují tajemným způsobem vše, co známe. Dvojka rozděluje svět na lichou a sudou polovinu a dává tak základ pro neslučitelné a nesmiřitelné odlišení. Nehledě na to, že dva při rozhodování jsou základem pro patovou situaci, protože v případě nedohody hlasování nic neřeší. Teprve trojka přináší onu kýženou mnohost. Skládá se ze tří jednotek a jejím násobením již vzniká situace strukturovaná tak, že je možné vyjednávání a nedohodu hlasování vyřeší. Tři partneři snadno rozliší, kdo je s kým, a tři úkoly lze vyřešit v lidsky zvládnutelné době.
Zde je jeden z důvodů, proč s takovou chutí říkáme oto-rino-laryngologie. Radujeme se, že jsou tři, a s klidem přehlížíme, že je vlastně spojuje jenom umístění v lidském těle. Je pravda, že díky své blízkosti jsou také všechny tři orgány propojeny tu více, tu méně prostornými průchody. Jak ale jinak spolu souvisí sluch, rovnováha, čich, hlas, průchod vzduchu a jeho zvlhčování? Vida, při důkladnějším výčtu zde již nejsou tři, ale šest funkcí! Nějak se nám do počtů připletla ona záludná dvojka. Ještě nepříjemnější je, že nás nyní rozdělí na dva tábory. Jeden si bude trvat na tom, že magie čísel je nesmysl a marné plýtvání myslí a časem, druhý zbystří pozornost a bude chtít pokračování. Kdyby tak byl ještě třetí, schopný koali-ce tu s jednou, tu s druhou stranou! Zkusme vzít do „collegia“ fenomenologickou metodu pozorování světa, která umí zapomenout na všechny již hotové teze.
Nosem, hltanem a hrtanem prochází vzduch do plic. Tyto orgány stojí na počátku dechu, životně důležité funkce, obdařené bohatou symbolikou. Dech znamená život, a dokud žiji, mohu doufat (cum spiro, spero). Kdo chce naplno prožít rozkoš žití, zhluboka se nadechne. Přitom s rozkoší vnímá nejen roztahující se hrudník, ale celou dýchací trubici, počínající chřípím. Pokud se chce o svou slast rozdělit s někým, kdo je poblíž, zúží v laryngu hlasovou štěrbinu a vysloví některé všem známé citoslovce. Když je člověku na světě nedobře, jeho svět se příliš zmenšil a je mu z toho úzko, úží se mu také dech. Když se dostanou do plic věci, které tam nepatří, musí dýchacími cestami opět ven. K tomu slouží kašel. Za uzavřeným larynxem se zvýší tlak a po jeho uvolnění rychlý proud vzduchu vynese nežádoucí tělísko zase ven. Člověk někdy pokašlává, i když v plicích není nic nežádoucího. Není to známka toho, že se chce zbavit něčeho, co je uvnitř, ale někde jinde? Však říkáme, že na některé věci je lepší „se vykašlat“. Kde jsou ty časy, kdy takové zbytečné pokašlávání upozornilo člověka, že se potřebuje něčeho zbavit, a vedlo jej k zamyšlení nad tím, čeho vlastně. Dnes se mu dostane řádného vyšetření a díky pokročilé technologii se obvykle najde něco, na co můžeme jeho pokašlávání svést. Pak dostane antibiotika, mukolytika, možná i antitusika, a smítko v duši zůstane nepovšimnuto. Moderní doba poskytuje ještě jeden „dar“ těm, kdo nechtějí přemýšlet o smetí v duši. Stačí začít kouřit. Po nějaké době je vždy co vykašlat...
Vdechovaný vzduch je potřeba zvlhčit. Proto je dýchací trubice tak dlouhá a proto jsou v nose takové podivné zákruty. Proč ve chvíli intenzivního smutku začnou slzné žlázy a nosní sliznice produkovat tolik tekutin navíc, těžko říci. Tímto způsobem pláče pouze člověk, také má největší nos (ovšem kromě slona a jiných podobných, kde má zvětšení nosu jiný důvod) ze všech savců. Možná, že pláč není jen vnitřním stavem, ale i sdělením lidem okolo. Proto se odehrává v očích a v nose. Soucit je nejvíce rozvinut právě u člověka. Nevím o tom, že by se zvířata někdy sešla kolem zemřelého a společně plakala nad jedním zmařeným životem. Vím, že lidé to dělají. Lidé si také povídají o svých smutcích jiného původu. „Chtěl jsem být bohatý a mít pěknou rodinu, a nemám nic.“ Takové sdělení je k pláči a vzbuzuje soucit. Také provokuje lidi okolo k pomoci. Odedávna platilo, že sytý hladovému nevěří. Teprve když pláče, vzbudí hladový skutečnou pozornost. Pláč je tedy unikátní nástroj sloužící humani-zaci lidské společnosti. Je účinnou protiváhou proti agresivně prosazovanému sobectví a chamtivosti. Škoda, že člověk posledních století si plakat postupně odvyká. Kdyby naši pacienti více plakali v ordinacích, k dehuma-nizaci zdravotní péče by možná nedošlo. Kdyby příslušníci znepřátelených stran dokázali společně plakat nad lidskými životy v konfliktu zmařenými, možná by nebyly války ani terorismus. Pláč ale bolí, zlost se lépe snáší a provokuje k akci. Proto se nad padlými tak často zvedají pěsti k pomstě. A ze stejných důvodů i v běžném životě o svých smutcích neradi hovoříme a po významnější ztrátě se raději vrhneme do usilovné práce. Kam se však poděje náš pláč? Tak jako válka nevyřeší smutek nad padlými a vede jen k eskalaci nepřátelství, ani usilovná práce nenahradí pláč nad zmařenými nadějemi. Nestojí za mnohými chorobami nosu (a oka) obyčejný, nereflektovaný smutek? Nenahrazuje někdy úporná a vším možným komplikovaná rýma z hloubi duše tryskající, ale k vyjádření nepřipuštěný pláč?
Člověk, který si neváží sám sebe a nemá sám se sebou soucit, si postupně odvykne plakat. Smutek z jeho duše tím ale nezmizí. Pouze není vidět, a proto se také nikdy nedočká soucitu. V ordinacích psychoterapeutů, ale i mimo ně najdeme takto smutných lidí dost. Jaká úleva, když takový člověk konečně poprvé propukne v usedavý pláč! Sám svou nouzi procítil a současně ji sdělil lidem okolo. Konečně bude možné mu pomoci. Moderní doba nás ale umí ochránit i před touto zkušeností. Vhodně podaná antidepresiva příznaky smutku odstraní. Kdo by se staral, že život toho člověka je i pak k pláči?
Člověk se narodí, nějaký čas (třicet, padesát, osmdesát, možná sto let) žije a pak umře. Není takový úděl také k pláči? Nemá člověk tak velký nos proto, že je jediný, kdo si tuto skutečnost po většinu svého života plně uvědomuje? A nebude se generacím, které část svého smutku utopí v adrenalinových zážitcích a v jiných drogách (či modlách) a jeho zbytek zlikvidují účinnými antidepresivy, nos dále zvětšovat?
Když člověk svým pláčem sdělí ostatním lidem, že je smutný, potřebuje jim ještě vysvětlit, co smutek způsobuje. K tomu slouží řeč, jejímž nástrojem je hrtan. Nyní bychom se mohli přít, zda lidé začali používat hrtan nejdříve k objasnění příčiny smutku, nebo zda byl původně nástrojem domluvy o rozdělení úkolů při práci (např. lovu). Pro první tezi by svědčil fakt, že dítě nejdříve pláče a pak se teprve učí spolupracovat, ostatně Adam se nejdříve zděsil a rozplakal nad zjištěním, že „je nahý“, a pak byl vyhnán, aby „v potu tváře“ svůj chléb dobýval. Na druhé straně ale ještě dříve, než spáchal svůj hřích, dával Adam jména věcem a zvířatům. I z logiky věci vyplývá, že nejdříve musel člověk rozvinout schopnost řeči a pak teprve mohl něco sdělovat. Avšak hledat odpověď na otázku, zda člověk nejdříve hovořil o svých smutcích a pak teprve o práci, by bylo stejné, jako chtít vědět, zda byla dříve slepice nebo vejce. Hrtan je prostě nástrojem řeči, a ta slouží k dorozumění. Řečí si sdělujeme věci důležité, ale také čas od času jenom tak povídáme o věcech a pocitech nedůležitých, abychom si ukrátili dlouhou chvíli a poměli se ve společnosti lidí. Možná, že filozofie vznikla původně tak, že někdo vzal vážně řečnické otázky jen tak nahozené v nezávazné řeči.
Hrtan čas od času stávkuje a schopnost řeči ruší. Známe konverzní (hysterickou) němotu, která má často svůj srozumitelný důvod. Častěji člověk jen prostě ochraptí. Někdy natolik, že pouze šeptá. Kouření, alkohol a virové infekce jsou častou a uznávanou příčinou chrapotu. Že by při opakovaném ochraptění někde v hloubi duše spolupraco-vala utajená nechuť svěřit se s něčím naléhavým?
Při úvahách o roli a funkcích horních cest dýchacích nesmíme zapomenout na fenomén kýchání. Na první pohled nic zvláštního. Podobně jako při kašli, kýchnutím odstraňujeme nepříjemné smítko z nosu. S kýcháním to však není tak jednoduché. Neradíme „vykýchni to“. Kýchnutí je příjemné, ale nepřináší takovou úlevu jako odkašlání. Naopak usilovnější kýchání nezřídka končí hojnou sekrecí v nose, podobně jako pláč. Podnětem není pocit cizího tělesa v nose, ale podráždění. I ranní slunce umí pošimrat v nose ke kýchnutí. Kýchání ovšem nevzbuzuje smutné pocity, naopak - kýchajícímu se často smějeme a on s námi. Ostatně když se více smějeme, také nám tečou slzy a může se ucpat nos. Jako by pláč a smích nebyly tak vzdáleny, jak bychom si přáli. Možná, že jsou si dokonce blíže, než tušíme. Malé děti mají „smích i pláč v jednom váčku“. Existuje rčení „smát se a plakat je za jedny peníze (tak proč se nesmát)“. A konečně podobně jako morfium tlumí psychickou i fy-zickou bolest, jiný moderní lék, lithium, mírní intenzitu jak manických, tak i depresivních fází. A nemohli bychom považovat mánii za patologickou veselost, jako považujeme depresi za patologický smutek? Pak by lithium útočilo na cosi, co je v hloubi duše společné smutku i veselí. Při studiu bolesti pomocí moderních zobrazovacích metod se ukázalo, že se skutečně při tělesné i duševní bolesti aktivují stejné okruhy v mozku. Nejspíše něco podobného objeví kolegové výzkumníci i pro smutnou a veselou náladu. Pak by ovšem kýchání nebylo symbolicky snahou něčeho se zbavit, ale bylo by výrazem nerozhodnosti, zda se mám smát či plakat. Jarní slunce probouzí k životu a k radosti. Když se střetne s hlubokým smutkem v duši, neprovokuje dilema smát se či plakat? Do stejného dilematu se dostává depresivní člověk ve veselé společnosti. Možná, že si někdy kýchne, aby se mohli společně zasmát. I senné rýmě bychom možná mohli někdy takto rozumět. Člověk, který se života obává, je jarním sluncem volán právě k tomu, čeho se bojí. A seno je přímo symbolem těch nejintenzivnějších jarních radostí. A tak náš pacient kýchá a kýchá, dokud se nerozraduje nebo nerozpláče. Není zde jedna z příčin, proč i nejsofistikovanější léky někdy na sennou rýmu prostě
nezabírají?
Nejtajemnějším orgánem patřícím do kompetence oto-rino-laryngologie je ucho. Jakýsi nepravidelný trychtýř složený z boltce a zvukovodu vede zvuk k membráně bubínku. Ta předává chvění třem malinkým kůstkám, které nakonec rozechvějí tekutinu ve vnitřním uchu. V kanálku vnitřního ucha, stočeném do tvaru hlemýždě, téměř čtvrt milionu vláskových buněk převádí mechanické chvění na nervové vzruchy putující do mozku. Jak se stane, že konečným výsledkem celého procesu je bublání potůčku či barevně i harmonicky prokomponovaná symfonie, by nás mělo uvádět v úžas. Neurofyziologové o tom popsali stohy papíru. My to raději ponecháme jako jedno z velkých tajemství lidského ducha.
Ještě tajemnější je statické ústrojí. Tři na sebe kolmé kanálky v každé polovině hlavy informují o pohybech a poloze hlavy. V souhře se signály ze svalových a šlachových proprioreceptorů pomáhají člověku v každém okamžiku vědět, v jaké poloze má hlavu. Sluchové i stati-cké ústrojí je zabudováno do pevné kosti v lebce, která se vždy pohybuje současně s mozkem. Tak je ochráněno před rušivými zevními vlivy a současně jsou minimalizovány rušivé vlivy při přenosu signálů z těchto smyslových orgánů do mozku.
Proč celému systému, který určuje polohu těla, říkáme ústrojí rovnováhy? Protože rovnováha je fyzikální funkce, kterou má člověk zažitou a empiricky prozkoumanou již od nejútlejšího věku. Ve chvíli, kdy se malý človíček posadí a snaží se dosáhnout na vzdálenější hračku, narazí na problém rovnováhy. Když se více vychýlí, překulí se a na hračku nedosáhne. Ve chvíli, kdy začne chodit, začíná vlastní důkladné studium pravidel rovnováhy. Dříve, než je schopen jakékoliv abstrakce, zažívá, že kdykoliv se jeho těžiště vychýlí mimo fyzikou spočitatelný prostor, tedy že když ztratí rovnováhu, nezadržitelně padá na zem. Teprve, když v praxi zvládne pravidla rovnováhy, může se rozběhnout za mámou, za hračkou či za míčem. Možná proto je pro člověka rovnováha významným pojmem i při úvahách o jeho psychických funkcích. Duševní rovnováha je to, oč ve svém životě usilujeme. Kdoví, jak je to neurofyziologicky. Pojmově ale člověk žije v poli nejrůznějších, často protichůdných tlaků a atrakcí. Tyto síly můžeme psychologickými technikami měřit a můžeme malovat různé diagramy. To podstatné ale je, že člověk může prožívat životní spokojenost pouze tehdy, když naplní více svých přání a potřeb a vyhoví alespoň několika různým vnějším tlakům. A to vůbec není snadný úkol. Uvědomovaná neschopnost uvést do rovnováhy tři klasické oblasti zájmu - práci, rodinu, zábavu - stojí za většinou neurotických poruch. A zbytečně velký důraz kladený na jednu z nich, aniž je tato nerovnováha vnímána jako problém, vede také ke ztrátě zdraví. Přehnaná pracovitost vede k workoholismu a k infarktům myokardu. Upřednostňování rodiny stojí za některými zhrouceními „milujících“ manželek a nezaměstnaných otců. A konečně drogová závislost je extrémním zdůrazněním toho třetího. Možná, že staří řečtí lékaři, kteří hledali rovnováhu mezi čtyřmi tělesnými šťávami, nebyli tak daleko od pravdy, jak si dnes obvykle myslíme. A asi by nebylo chybou, kdybychom více naslouchali filozofii akupunktury, snažící se nastolit rovnováhu sil v těle.
Vyšli jsme od třech orgánů, kterými se zabývá oto-rino-laryngologie, a dospěli jsme k šesti rozličným funkcím. Tři z nich - čich, sluch, statika - jsou smyslové funkce. Tři zbývající představují jednotku - dýchací trubici - s mnohostí dalších funkcí. Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. A my si nebudeme namlouvat, že do kompetence oto-rino-laryngologie nepatří ještě také něco z polykání (hltan) a něco z imunologie (tonzily). Co naděláme, každé člověkem vytvořené schéma má své slabiny...

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha