Autor oslnivých, hlubokých, naléhavých, zádumčivých i hravých skladeb napsal i řadu písniček pro výbornou kytaristku a zpěvačku Lenku Filipovou. A málokdo už pamatuje, že vystupoval po boku legendy jiného žánru - Jaroslava Hutky.
Okolnosti vašeho vstupu do života byly velmi dramatické. Nakolik ovlivnily váš následující vývoj?
Vaše otázka je zároveň odpovědí. Tak dramatický vstup do života vás musí - ať chcete nebo nechcete - ovlivnit zcela zásadně. Není žádným tajemstvím, že už v prenatálním stavu vnímáme, a narodí-li se člověk za takových okolností jako já, determinuje to celý jeho další život.

Přibližte prosím své narození...
Oba mí rodiče byli Rusíni. Matka Vasilina Slivková, hrdinka Sovětského svazu, byla tankistkou Svobodovy armády, můj otec Stefan Zakolanskij, důstojník téže armády, zemřel hned po válce na těžké zranění. Podle jedné verze jsem se narodil již v době dukelské operace, podle druhé verze jsem se narodil až po příjezdu Svobodovy armády do Prahy, ale ať tak či onak, válku jsem v prenatálním stavu prožíval. Dnes už bude sotvakdo zkoumat, jestli jsem se narodil v tanku nebo v Praze, ale je jisté, že okolnosti kolem mého narození ostře kontrastují s představou, jak by měl být kojenec opatrován.

Ani vaše další dny po narození neprobíhaly idylicky...
Z povrchního úhlu pohledu by se mohlo zdát, že jsem přišel na svět za cenu mnoha ztrát - narodil jsem se za války, neměl jsem spořádanou rodinu ani běžnou ranou mateřskou péči. Ale na druhé straně si myslím, že tato „okolnost“ byla vyvážena obrovskými zkušenostmi, které jsem tak získal a které se vepsaly do mé mysli. Mělo to nesmírný význam pro formování mé osobnosti.

Vašimi opatrovateli se záhy stali manželé Rakovi...
To jsem se dozvěděl až později z vyprávění mé adoptivní matky Marie Rakové...
Manželé Josef a Marie Rakovi se mě ujali, když byla má fyzická matka vojenským rozkazem odvolána na Zakarpatskou Ukrajinu. Byl jsem těžce nemocen - prý jsem měl záškrt, a má matka si mě nemohla odvézt na Ukrajinu s sebou. Chtěla se pro mě vrátit, jakmile to bude možné, ale mezitím se zavřely hranice, ona sem nesměla a já byl dán k adopci. Ujali se mě manželé Rakovi. Přál bych všem dětem na celém světě, aby měly vlastní rodiče tak skvělé, jako já jsem měl adoptivní rodiče Rakovy.
Když jsem se po letech dozvěděl o svém původu, najednou se mi vyjasnila spousta věcí z mé minulosti, především doba, kdy se mnou nechtěli kamarádit mí spolužáci, pokřikovali na mě „Rusáku, přivezli tě na tanku“ a podobně. Byly to velice těžké časy - konec padesátých a začátek šedesátých let především. Nicméně za života svých adoptivních rodičů jsem se dozvěděl velmi málo. Teprve po jejich smrti mi přítel Bořek Zelený odevzdal dopis, který mu pro mě má máma nechala. Tam mi píše všechny detaily o mém živo-tě včetně jmen obou mých rodičů. Tehdy jsem se také dozvěděl, že mám na Ukrajině v Chustu sestru a bratra Vladimíra.

Kdy se rozvinulo vaše hudební nadání?
Kolem devátého roku jsem s kamarádem Ferdou Löfelmannem začal chodit na housle k panu Josefu Kozovi, koncertnímu mistrovi České filharmonie. Než však se mnou stačil něco udělat, zemřel. Poté jsem docházel k soudružce učitelce do hudební školy, ta si však více hleděla svých nehtů než výuky, a tak jsem hraní brzy nechal. Začal jsem studovat Střední odbornou školu výtvar-nou na Hollarově náměstí v Praze, což byla škola neuvěřitelně širokého odborného záběru: od krajinomalby, užité kresby, sochařství přes typo-grafii, litografii, suchou jehlu až k sazečství a písmu. Do školy jsem sice chodil, ale moc jsem neprospero-val, protože mě nebavila. Dokonce jsem se nepohodl s některými kantory, například pana profesora Macků jsem honil železným příložníkem, až se přede mnou musel zavřít na oné místnosti, kam jsem se za ním ovšem dobýval se slovy, že ho přizabiju. Takové kvítko jsem byl! Dostával jsem známky všech stupňů, ale školu jsem přese všechno dokončil. Škola však pro mě měla jeden obrovský význam: už ke konci studia, ve čtvrtém ročníku, založili spolužáci dixieland a vzpomněli si, že jsem hrával na housle. Potřebovali však hráče na basu a mně ji vrazili do ruky s tím, že basa, to jsou jen takové větší housle. Učení na basu jsem bral zodpovědně - dokonce jsem docházel na hodiny a cvičil etudy, jenže záhy jsem zjistil, jaký úspěch u dívek má kytara v rukou mých spolužáků. Byla to doba, kdy se zpíval Pramínek vlasů a Dajána, frčely písničky Beatles, Suchého, Šlitra, Presleyho, Anky, Richardse...
A tehdy jste si řekl, to je doba pro mě...
Přesně tak. První gibsonku jsem si koupil z peněz vydělaných na chmelové brigádě, a dnes říkám, že jsem s ní stačil i pádlovat a hrát tenis. Jen to hraní mi moc nešlo. Až se mě chopil Jiří Köhler, který si mě sice vzal do parády, ale pořád říkal, že mám volšový ruce. Protrpěl se mnou rok, během něhož jsem se toužil stát klasickým kytaristou - byl jsem totiž nadšen Milanem Zelenkou, kterého jsem slyšel hrát Sorovy Variace -, a po roce mě odvedl k panu profesoru Urbanovi na Pražskou konzervatoř. A tam se stala památná událost: první skladbu, kterou jsem panu profesorovi zahrál v domnění, že jsem nejlepší kytarista světa, jsem skončil s rozevlátým gestem. Pan profesor ke mně přistoupil, praštil mě do zad a řekl, když už umíš starou belu, tak aspoň seď rovně.

Udělal jste tohle někdy svým žákům?
Ne takhle drasticky, ale v trochu jiných obměnách ano.

Umíte své žáky postavit na zem?
Jak kdy a jak koho. Snažím se být maximálně vlídný a přátelský, ale jsou někdy momenty, kdy to od pedagoga vyžaduje značné úsilí. To se stávalo hlavně v dobách, kdy jsem učil na hudebních školách a na hudebně-dramatickém oddělení konzervatoře, kde mýma rukama procházeli takoví výtečníci - dnešní osobnosti - jako David Matásek, Pavel Kříž, Gustav Bubník, Honza Čenský, Míša Dolinová...

To bylo v době, kdy jste se vrátil z Finska a nesměl jste učit kytaru jako hlavní obor. Nepovažujete to za promarněné období, kdy byste bývali mohli vy i vaši žáci postupovat ještě rychleji kupředu?
Vůbec ne! Rád na tu dobu vzpomínám, vždycky je něco zlé pro něco dobré. Protože jsem se musel vyrovnat s elementárním způsobem hry a výuky, pomohlo mi to najít způsob, jak vysvětlit lidem, kteří se kytarou neživí a ani živit nechtějí, jak na tento hudební nástroj vlastně hrát. Tak, aby je to bavilo a těšilo. Sám jsem na konzervatoři vedle hry na kytaru vystudoval i kompozici u prof. Hůly, kterou jsem si pak zdokonalil na AMU u prof. Dvořáčka, a tehdy jsem měl možnost skladatelskou zkušenost zužitkovat. Začal jsem psát takové drobné skladbičky - minutová sóla, rozmary a jiné kousky pro začátečníky - a tím jsem se přiměl sáhnout hodně hluboko, až k samotným prazákladům. Tyhle skladbičky, v jejichž komponování hodlám pokračovat, se dodnes hrají. Často za mnou po koncertech přicházejí žáčci z různých hudebních škol a říkají, já hraji vaši Romanci, já zase Ruský valčík... Velice mě těší, že se jim to líbí a baví je to hrát.
Zmínili jsme již vaše pedagogické působení ve Finsku. Jak jste se tam vlastně octl?
Od dětství jsem byl Skandinávií, a zvláště Finskem, fascinován. Ležel jsem na zahradě v Radotíně, ruce založené za hlavou, a díval se na mraky, které pluly k severu. Myslel jsem na jezero Inari, duchy Severu a finské báje a velmi jsem toužil po tom, potulovat se společně s mraky. Jednoho dne mi napsal kamarád Sváťa Cibulka, který se v šedesátých letech oženil do Finska, že se u nich bude otvírat kytara a Finové hledají učitele. Shodou okolností tam v té době vystupoval Vláďa Mikulka, který hrál i mou Vzpomínku na Prahu a další mé skladby, a pan ředitel Laurila pravil, toho Raka tady musím mít a musí tady učit.

Jenže se psal rok 1975, vystupoval jste s Jaroslavem Hutkou a byl jste i spoluautorem jeho písniček... To jste nemohl být u Pragokoncertu dobře zapsán. Jak se vám nakonec podařilo vycestovat?
Trvalo dlouho, než mě pustili. Finská strana dokonce pohrozila tím, že se přičiní o rozvázání kulturní dohody, kterou jsme tehdy s Finy uzavřeli díky tomu, že Finsko byla jediná země, s níž jsme měli bezvízový styk. Nakonec jsme s ženou po velkých štrapácích v roce 1975 odjeli a prožili tam nádherné roky. Ve Finsku se
narodili i oba mí synové - Štěpán a Jan-Matěj - a potkal jsem tam nej-krásnější lidi v životě.

Jak se vám vracelo zpátky?
Těžko. Za našeho pobytu ve Finsku mi umřel táta, a já jsem ani nemohl na jeho pohřeb. Byl jsem tehdy nemocen a ředitel mi nedovolil vydat se na cestu do Československa. V roce 1980 jsme už skoro měli v ruce vystěhovalecký pas, ale maminka nás moc prosila, abychom se vrátili. Po návratu to bylo dost obtížné. Nemohl jsem učit kytaru jako hlavní obor, vyučoval jsem ji pouze jako obligátní předmět na hudebně-dramatickém oddělení konzervatoře. Posléze se mi však podařilo založit oddělení kytary na vysoké škole a stal jsem se historicky prvním vyučujícím kytary na AMU. V roce 2000 mě prezident Havel jmenoval prvním vysokoškolským profesorem kytary.

Jste rovněž průkopníkem pětiprstové techniky hry na kytaru. V čem spočívá její převratnost?
Pětiprstová technika, kterou sám používám a které vyučuji u nás i v zahraničí, rozšiřuje výrazové i technické možnosti kytary. Běžně se na kytaru hraje čtyřmi prsty v pravé ruce, já ovšem hraji pěti. K tomu mě přivedl již profesor Urban, který se ptal, proč nehrát všemi pěti prsty, které máme? Proč dělat z malíčku pravé ruky invalidu, když v levé ruce ho používáme? Říkal, podívej se na kteréhokoliv flamencového kytaristu, žádný z nich se neostýchá malíček používat...
Rád bych ovšem dodal, že pětiprstová technika naplňuje Beethovenovu vizi o kytaře coby malém orchestru. Kytarový tón po drnknutí rychle ztrácí na intenzitě a tím se liší od tvorby tónu na dechových či smyčcových nástrojích. Velmi se zabývám tím, jak tento tón prodloužit, třeba pomocí vibrata, které přijde následně z levé ruky poté, co se pravá ruka v určitém okamžiku odtáhne od otvoru a ještě se předloktí pravé ruky zvedne z lubu kytary. Když se to zkoordinuje, zvláště na hlubokých tónech a akordech se dobře daří efekt zesílení zvuku.

O pětiprstové technice jste hovořil i ve své profesorské přednášce. Jak je přijímána ve světě?
Univerzit, kde jsem ji učil, bych se už asi nedopočítal. Vyučoval jsem ji v Austrálii, v USA, na Novém Zélandě, v Kanadě, v Latinské Americe, v Japonsku - celkem ve dvaasedmdesáti zemích.

Máte tam své následovníky?
Samozřejmě že mám. Především ve Finsku. Tam jsou, pokud vím, všichni mí bývalí studenti profesory na kon-zervatořích nebo virtuosy. I mí čeští absolventi jsou velmi úspěšní - k mým žákům patří členové Pražského kytarového kvarteta, jsem šťasten, že jsem ve své třídě měl Pavla Steidla, dnes jednoho z nejlep-ších kytaristů na světě, nebo Martina Carvana, který skvěle hraje se skupinou Jablkoň. Konzultuji s Martinem Myslivečkem, který je profesorem na vysoké škole v Graatzu, i s Vláďou Mikulkou.

Díky Vladimíru Mikulkovi, vynikajícímu kytaristovi, si vás prý svět zamiloval a pak už jen pršely nabídky ke koncertování?
Když Vláďa v osmdesátých letech emigroval, hrál na svém světovém turné, které zahrnovalo i Nový Zéland a Austrálii, všude mé skladby. Především Vzpomínku na Prahu, kterou vlastně uvedl do světa. A díky této skladbě jsem dostal pozvání na Nový Zéland. Manželům Jacksonovým se Vzpomínka na Prahu tak líbila, že mi napsali dopis s prosbou, zda bych jim ji neupravil pro housle s kytarou. Učinil jsem tak, oni natočili skladbu i na desku a měli s ní obrovský úspěch. Na základě toho pak uspořádali sbírku mezi svými studenty a v roce 1990 mě pozvali na turné po Novém Zélandě. Jedinou podmínkou bylo, že musím hrát Vzpomínku na Prahu.

I do Austrálie jste se dostal kuriózním způsobem...
To zase přijela do Čech paní Gloria Svobodová, Australanka, která se provdala za violoncellistu Jiřího Svobodu, a vyprávěla mi, že její syn Paul by velmi rád přijel ke mně do Prahy na stáž, protože má rád mé skladby, a zvláště Vzpomínku na Prahu. Tedy u mě Paul v Praze rok studoval a já jsem zase odletěl hrát do Austrálie...

... a v Austrálii se vám díky Vzpomínce na Prahu splnil jeden z velkých životních snů...
Na závěr australského turné se konal koncert v Brisbane. Přidával jsem Vzpomínku na Prahu a věnoval ji všem exulantům. Po koncertě za mnou přišla paní Terry Pekárková, vdova po zakladateli FOK, a se slzami v očích mi vypověděla, že ji má skladba po čtyřicetiletém stýskání po domově tak dojala, že se rozhodla věnovat mi kytaru, jakou si budu přát. Nemohl jsem tomu uvěřit, připadal jsem si jako v pohádce. Věděl jsem, že nejlepší kytara na světě je Greg Smallman a shodou okolností je Smallman Australan. Ale taky jsem věděl, že je skoro nemožné kytaru, na kterou hraje jeden z nejlepších kytaristů světa John Williams, získat. Jednak se na ni čeká deset jedenáct let, jednak Greg Smallman žije v australském pralese, 400 km od Brisbane, jako poustevník, jen se svou ženou a dvěma syny, a kdo chce, musí za ním, a jednak jsem za pár dní odjížděl domů. Logicky bylo mé přání naprostý nesmysl, ale cosi mi říkalo, že to úplný nesmysl není, a tak jsem řekl: „Přál bych si Grega Smallmana.“ A paní Pekárková odpověděla: „Dobře, máte ho mít. Ale musíte si ho sehnat sám.“

Hrajete na Smallmana. Jak se vám ho tedy nakonec podařilo získat?
Chybělo pár dní do odjezdu, když mi Gloria Svobodová oznámila, že John Williams bude mít poblíž koncert. Jeli jsme tam, a protože jsem věděl, že hraje na Smallmana, požádal jsem po koncertě pořadatele, zda bych se mohl s Williamsem sejít. Tak jsem si zahrál na ten svůj vytoužený nástroj, a byl jsem zcela u vytržení. Vyprávěl jsem Williamsovi, že mám na tu kytaru dokonce peníze, jen nevím, jak ji získat. A on povídá: „Podívej, za dva dny za mnou do Brisbane přijede Greg Smallman a přiveze mi dvě kytary. Tak si jednu vyber.“ -
A tady je: nástroj, jehož hodnota není vyčíslitelná v penězích, nástroj, který je úplně jiný než ostatní, a nástroj, který v Evropě kromě Johna Williamse nemá už nikdo jiný. A jestli je jich po celém světě dvacet, tak je to hodně.

Přemýšlel jste někdy o tom, jaké kroky vás přivedly na australský koncert Johna Williamse?
Nikdy v životě jsem si neřekl, tohle není možné, tohle se mi nesplní. Ani za komunismu, když jsem dostal pozvání do Finska, ani nikdy jindy. Vždycky jsem věřil svému snu a prosil jsem za jeho uskutečnění. Pan profesor Urban mi vždycky říkal, víš, každý máme svého andělíčka strážníčka, který je tu od toho, aby nám plnil naše přání. Jen musí vědět, že to, co si přejeme, opravdu chceme, a víme přesně, co chceme.

A nepřijímáte také zčásti princip živo-tní spravedlnosti, který říká, že to, co já učiním dobrého, mi je oplaceno také dobrým?
Víte, tomuhle já nerozumím. Zabývám se hodně astrologií, numerologií apod., to jsou mé velké koníčky. Všeobecně vzdělaný člověk by se s nimi měl seznámit, aby - když odsuzuje - věděl, co odsuzuje. Ale to říkám jen tak na okraj. Domnívám se, že osudové věci existují. Věřím na velkou a malou karmu, vím, že malá karma se změnit dá. Pan profesor Urban, který mě do těchto jevů zasvětil, přirovnával malou karmu k proudu řeky, která mě unáší. Její podstatou je, že se mohu rozhodovat, jestli v dané chvíli poplavu nalevo či napravo nebo budu šlapat vodu či dokonce plavat proti proudu. Ale jakmile přijdou Niagarské vodopády, nezmůžu nic. Je po všem. A to je ta velká karma, chcete-li, úradek boží, nazvěme to, jak chceme, s tím nic nenaděláme. Tam je ten bod života a smrti, jak říkával Komenský.

Nazýváte Komenského svým „mana-žerem“ v cizině. Jak tomu mám rozumět?
Předně ne „svým“, ale „naším“. Spolu s Alfrédem Strejčkem jsme s pořadem Vivat Comenius sjezdili celý svět. Byli jsme s ním v Austrálii, na Novém Zélandě, v USA, v Kanadě, v celé Evropě, jsme pozváni do téměř celé Latinské Ameriky. Síla Komenského myšlenek je taková, že má stále co říci. Mysleli jsme si, že až padne bolševik, nebude už Komenského třeba hlásat. Ale zjišťujeme, že je to nutné stále více. Lidé totiž nedovedou vládnout druhým, protože nedovedou ovládat sami sebe. Teprve ten, kdo ovládá sám sebe, může ovládat druhé, a ti se nechají dobrovolně vést, protože budou ctít moudrou vládu.

Foto Miroslav Martinovský, Jan-Matěj Rak, archiv Štěpána Raka