| Eva |
|
Doc. MUDr. Jiří Šimek CSc. |
| SANQUIS č.33/2004, str. 10 |
Jméno Eva bylo v průběhu věků obdařeno mnoha významy. V naší náboženské tradici jde o jméno pramáti, první ženy stvořené z boku Adamova.
|
|
Eva je nejen průvodkyně a spolupracovnice muže, ale i jeho svůdkyně ke hříchu. Eva je oblíbené křestní jméno, ale více u rodičů než u dětí. Mít svátek přímo na štědrý den není pro dítě žádným štěstím. Měli jsme rodinného přítele, několikrát rozvedeného, pro něho bylo jméno Eva symbolem těch nejhorších vlastností, jaké žena mohla mít. Ostatně někteří středověcí teologové zvažovali, zda má žena vůbec duši. Nechme ale kritických postojů a zkusme jednou též filozofický chvalozpěv - chvalozpěv ženy. To však vůbec nebude jednoduché. Abychom tak mohli učinit, musíme ukázat východiska, na jejichž základě je filozofický chvalozpěv možný. Zkusíme vyjít od platonské filozofie.
Platonská filozofie zdůrazňuje jednu stránku našeho vidění světa. S různými věcmi, živými tvory a s lidmi se setkáváme jako s konkrétními jedinci, současně ale také disponujeme pojmy, které představují jejich ideu, tedy jakési zobecnění, vlastnosti, které by měli mít všechny věci (a všichni živí tvorové), které pojem či idea označuje. V platonském myšlení představuje idea nejdokonalej-ší myslitelnou verzi a svět idejí je proto dokonalý (náš konkrétní svět a konkrétní věci a tvorové jsou jen nedokonalým odleskem idejí). Pak v tomto konkrétním světě to nejhorší, co se může věci či tvoru stát, je nesoulad mezi ideou a realitou, tedy když věc či tvor neodpovídá svému pojmu. Odtud pojem „ideální partner“, „ideální žena“, tedy partner či žena mající všechny důležité vlastnosti odpovídající pojmu „partner“ a „žena“. V dnešní češtině, která již dávno opustila platonské myšlení, ovšem rozumíme pojmům „idea“ a „ideální“ různě. Idea ženy či partnera a ideální žena či partner nemusí označovat totéž. S pojmem ženy je slučitelná hádavost, s pojmem partnera nespolehlivost, vždyť známe pojmy „hádavá žena“ a „nespolehlivý partner“. Ideální žena se ale nehádá a ideální partner je spolehlivý.
Pro tuto naší úvahu zůstaneme plně v platonském myšlení a budeme se zabývat Evou v její ideální podobě. V tu chvíli ovšem narážíme na další jazykovou obtíž. Dnešní člověk nevěří, že existuje ideální svět, a svět, ve kterém žije, vidí jako nedokonalý. Vše je zatíženo něja-kou chybou, proto pojem „ideální žena“ vnímá jako protimluv, jako pojem, který označuje cosi, co neexistuje. Nehledě na to, že žena se dnes může chovat „mužsky“ a muž „žensky“. Východiskem z této jazykové nouze by mohlo být zavedení nového pojmu, který bude lépe označovat, co máme na mysli. Zkusíme místo „ženy“ chválit „ženství“. Ženství není osoba ani konkrétní, ani ideální; ženství je spíše souborem vlastností, které v té či oné míře může či nemusí mít každý člověk, někdy paradoxně i bez ohledu na pohlaví. Ženství patří mezi ony pojmy, u kterých všichni víme, co označují, neshodneme se ale na definici. Pro každého z nás totiž představuje něco trochu jiného. Proto si naše úvaha nemůže a ani nechce nárokovat právo na všeobecnou platnost. Respektuje i všechny misogyny, ale nebere na ně zřetel.
Pro Emanuela Lévinase (Totalita a nekonečno) je ženství součástí jiného ideálního pojmu - domova. Domov je místo, odkud vycházíme a kam se pravidelně vracíme. Je součástí naší identity a podle Jana Patočky jde o místo, se kterým jsme nejvíce obeznámeni a z jehož perspektivy především vnímáme svět. Podle tohoto filozofa žije člověk svůj život ve třech pohybech a prvním z nich je pohyb akceptace, přijetí. Člověk je při svém narození přijímán těmi, komu se narodil, a později je toto přijetí znovu a znovu opakováno lidmi, mezi kterými se pohybuje. Opakovaně se v našem životě přesvědčujeme, že bez tohoto pohybu si neumíme představit skutečné lidství. Jde o pohyb obousměrný, přijetí musí být současně přijato. Každý z nás je tedy nejen přijímán, ale aktivně se na svém přijetí podílí. Z definice domova vyplývá, že skutečný domov (v našem významu vlastně ideální domov) je místo, kde člověk nemůže být nepřijat. Člověk se rodí především ženě, ženou je krmen a ošetřován v prvních okamžicích života. Některá z žen jej přijímá, krmí a laská vlastně většinu jeho života. Není proto divu, že ženství vnímáme jako součást domova a že základním atributem ženství je přijetí. Od ženské bytosti očekáváme přijetí ve vlastním domově, ale i v jejím, pokud je to jinde. Přijetí je také základním atri-butem ženské sexuality.
Všimněme si, že ženy častěji zdobí své i naše společné příbytky, uklízejí a také se zaujetím sobě vlastním pečují o zahrádky. Když si toho konečně všimla i psycho-analýza, byla tato stránka ženství nazvána „péče o vnitřní prostor“. K ženství patří snaha o vymezení části světa, která se nazve „naše“ či „má“, a pokud se to podaří, žena (vybavená ženstvím) si tento prostor přivlastní a pečuje o něj. Vnitřní prostor a domov nezřídka splývají. K ženství patří nejen péče, ale i vláda nad přivlastněným prostorem. A jako každá vláda, může být ženské ovládání prostoru nutkavé až ke krutosti, může být také bezradné či lhostejné. Ideální ženství realizuje dobrou vládu. To předpokládá stanovení únosných pravidel a neustálý zápas o jejich dodržování. Žena zve a přijímá návštěvy ve svém prostoru. Dělá to s potěšením, s ženskou elegancí a něhou. Být pozván předpokládá jediné: ochotu dodržovat stanovená pravidla. Všichni rádi navštěvujeme domácnosti, kde vládne přiměřený řád a pořádek, proto slušný a dobře vychovaný člověk si považuje za čest být pozván a podle toho se chová. Z tohoto pohledu je nositelka ženství vládkyní společných prostor a my ostatní jsme tam pozvaní na návštěvu. Proto je normální, že se ženy usilovněji a rychleji zbavují rozvedených partnerů. Kolik známe rozvedených párů, jejichž vztah se upravil poté, když muž (jako nositel mužství) přijal roli návštěvníka v prostoru, o nějž předtím sváděl tolik marných soubojů.
Dvě nositelky ženství v jednom prostoru představují určitou obtíž. Zápas o jeho ovládnutí je nevyhnutelný a v takové situaci jej podstupují všechny. Jsou-li aktérky málo kultivované, může být výsledkem zápasu naprostý rozvrat, ale v ideálním případě dojde k dohodě. Vláda se přenechá jedné z žen nebo může být teritorium rozděleno a současně mohou být nově vymezeny kompetence. Nejobtížnější je spoluvláda, ta je vždy svým způsobem labilní. Klasickou formou ritualizace zápasu o vládu je „odchod na výměnek“ - stárnoucí žena předá vládu té mladší. Jinou standardní situací je dospívající dcera. Ideální matka - nositelka ženství - přijímá výzvu a nějaký čas s dcerou s klidným nadhledem zápasí. Ví, že v tomto zápase se dcera učí přijímat nejdůležitější atributy ženství, a proto ideální matka někdy i ochotně některé kolo prohraje. Ví totiž, že konečné vítězství je předurčeno jí. Až dcera dozraje, vybuduje si svůj vlastní prostor, a tam matka bude chodit na návštěvu a s potěšením bude sledovat, co je v péči o vnitřní prostor nového.
Ženství je právem spojováno s plodností. Plodnost je dar, který současný člověk málo oceňuje. Nejspíše proto, že je spojen s tajemstvím a s povinnostmi. A přece. Co může být v lidském světě úžasnějšího než žena, které je dopřáno vybudovat si svůj vnitřní prostor jak ve své duši, tak v příbytku a tento prostor obohatit o nového miniaturního příslušníka lidského rodu. Nový človíček se prosazuje s vehemencí malého dítěte a vyžaduje si lásku a péči rodičů, a není druhé takové povinnosti, kte-rou by zralý člověk realizoval s tak intenzivním pocitem sounáležitosti a smyslu. Z vědeckého hlediska je to snadné. Spojí se dvě buňky a pak už žena jen počká na kýžený výsledek. Příroda zajistí v jejím těle a duši všechno ostatní. Z našeho přirozeného hlediska je to naopak náročné, protože podmínkou plodnosti je dobře vybudované ženství. A to není snadný úkol. Vyžaduje si přijmout ženskou identitu, vybudovat a rozumným způsobem ovládnout svůj prostor, naučit se přijímat návštěvy a nakonec jednoho z návštěvníků přijmout na trvalo. Proto bychom měli oživit svátek matek. Ty ženy, které to dokázaly, si zaslouží velkou oslavu.
Mateřství si nevážíme jenom proto, že matka dokázala vybudovat potřebný ženský svět, ale i proto, že svůj svět učinila základnou pro naplnění dalších ženských rolí, které potřebuje pro péči o zplozené děti a pro jejich výchovu. I když je mateřství nesporně vrcholem ženství, právě ony ostatní role nabízejí příležitost prožít naplněný ženský život i těm, kterým bylo mateřství odepřeno.
Snad nejžádanější ženskou rolí je péče. K ženství patří péče o sebe i o druhé. Výsledkem péče o sebe je pohledná, příjemná žena. Nejen pro muže, ale i pro příslušnice něžného pohlaví je radostí se s takovou ženou stýkat. Pozitivní zpětná vazba, kterou jí dávají, je dostatečnou odměnou za dobrou sebepéči. Ješitná, do sebe zahleděná kráska je výsledkem špatné péče o sebe, je to zablouděné ženství. Žena ovšem pečuje též o věci a lidi okolo. Stará se s typicky ženským klidným zaujetím, kolem zdravě pečující ženy vše hladce funguje a nic se nezadrhává. Důležitou součástí ženské péče je krmení. Muži dnes umějí také vařit, mnohdy lépe než jejich ženy. Avšak jídlo podané ženou má příchuť, kterou nenapodobí žádné koření. Pečující žena není služkou, natož otrokyní. Péči jí nelze přikázat, je možné pouze poprosit. Profesionálním výrazem ženského pečování je zdravotní sestra. Moderní sestry již dávno nejsou pokorné služtičky. Jsou vládkyněmi prostoru, ve kterém pečují. Avšak jako vládkyně jsou moudré, protože jejich první starostí je, co pacient potřebuje, a druhou, co si pacient přeje. Když si nejsou jisty, zeptají se ho, ve škole se učí, jak se to dělá.
Ženství je spojeno se vztahem, možná bychom mohli i říci, že ženství je bytostně vztahem. Když vezmu svou ženu mezi své přátele, po našem odchodu vědí, kdo z nich je svobodný a kdo ženatý, kolik mají dětí a kam chodí do práce. To jsou údaje významné pro vztah. Nelze navázat vztah s někým, koho neznám. Jenom muži se přátelí k určitým výkonům či hrám, aniž by potřebovali takto znát své spoluhráče a spolupracovníky. Je možné, že ženy mívají méně přátel právě proto, že o lidech vědí příliš mnoho. Když americké feministky hledaly vlastní ženskou etiku, dospěly k pozoruhodnému závěru. Zatímco muži odvíjejí moralitu činů od různých logic-kých konstrukcí, pro ženy je morálka věcí vztahu. Dobrý vztah vede k mravnosti, každý mravně nepřijatelný čin je důsledkem selhání vztahu. Ve vztahu nachází žena svou rovnováhu, klidnou jistotu a svůj smysl. A když jí osud dopřeje vztah s vlastními dětmi, s přezíravým nadhledem může hledět na veškeré lidské pachtění, protože ona má svou pevnou půdu pod nohama, která ji spolehlivě provází pohybujícím se univerzem.
Vyvrcholením vztahu je sexualita. V sexualitě vášeň ženy rozproudí vášnivé odhodlání muže; náruč ženy, přijímající toho druhého se vším, naplno a bez výhrad, patří k nejintenzivnějším lidským prožitkům. Ani v sexu není zralá žena nikdy pouhým objektem mužova chtíče, je aktivním činitelem; buď chce, nebo nechce a sama si vybírá, koho do své náruče přijme. Proto „harašení“ není problémem zralého ženství. Ať se muži snaží, ať si žijí svými fantaziemi, poznámkami a letmými dotyky. To ženu netrápí, protože ví své. Teprve až bude chtít, vpustí některého z nich do svého ráje, o kterém ti ostatní nemají tušení.
Ženství je laskavé a vlídné a tomu, kdo si to zaslouží, i oddané. Za to si žádá klid pro svou péči, žádá si ochranu a také kus oddanosti toho druhého. Pokud se toho dočká, vzniká láska jako největší poklad, který snad jen ženství umí ocenit a kultivovat. Taková láska se s postupem času prohlubuje, i když je často hněvaná. Vládu nad vnitřním prostorem je přece nutné hájit a o pravidlech vyjednávat. Pokud oba vedou svůj zápas způsobem fair play, odměnou je jim fungující rodina a úcta lidí z okolí.
Ženství nemusí být pouze věcí žen. Každý člověk si v sobě nese kus ženství a kus mužství. Žena by pouze měla mít trochu víc ženství a muž mužství. To věděly již dávno staré mystické systémy, např. kabala. Podle ní zralá osobnost vzniká teprve spojením mužských a ženských vlastností. I muž by měl trochu umět pečovat a žena zatlouct hřebík. Dnešní doba připouští různé varianty, proto je stále více mužů obdařeno převahou atributů ženství. Muži pečují o nemocné jako sestry a o sociálně slabé jako sociální pracovníci. Ženy zato vedou podniky a stávají se ministerskými předsedkyněmi. Je stále obtížnější se v tom vyznat, a člověka napadá, zda v tom zmatku zcela nezmizí laskavost, vzájemné porozumění a hluboké mezilidské vztahy. Pokud se nám podaří udržet a dále rozpracovávat ideu a ideál ženství, bez přímé vazby na konkrétní ženy a konkrétní muže, můžeme věřit, že to nejcennější, co jako lidé máme, se přece jen podaří uchovat, i když třeba v nových podobách.
Ženství si ovšem nehledá svůj mužský protipól jen samo v sobě. Potřebuje muže jako druhého. Teprve s ním může naplnit svůj úděl. V páru se ovšem oba nesetkávají tak, jako se dvě poloviny spojují v jeden předem daný celek; setkávají se zde dvě nekonečné bytosti. A ta, která je nositelkou ženství, dává propastnou hloubku citů, něžnou péči v láskyplném vztahu a shovívavou, leč pevnou vládu nad společně obývaným prostorem. Ženství je iniciátorkou vztahu a strážkyní jeho kultivace a prohlubování. Jeho vkladem je též erotický náboj a kulturnost prostředí. Dává rámec, obrušuje hrany a zmírňuje pády a nárazy.
Eva byla první ženou, a je proto především symbolem ženství. Máme řadu důvodů, proč bychom si měli vážit ženství jako největšího daru, jaký lidstvo dostalo. Je životodárné a vnáší ten nejprostší, a přitom nejpevnější smysl do lidského bytí. Je zárukou lidské pospolitosti a svou plodností vždy znovu obnovuje lidský rod. Ve spojení s mužstvím pak dává funkční celek lidskosti. V dnešní době probíhají více i méně bouřlivé, zasvěcené i zcela diletantské debaty o tom, co je žena a jak definovat ženství. Pomáhají nám lépe rozumět ženám a vymezovat ideu ženství. Jestliže ale teprve ženství a mužství dohromady tvoří člověka a jestliže žena může plně naplnit svůj nejvyšší úděl teprve v páru s mužem, pak stojí před Evou jeden velmi obtížný a dosud vlastně téměř neřešený úkol. Je jím odpověď na otázku: co je to vlastně mužství?Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha
|
|
|
 |
obsah čísla 33 |
 |
ročník 2004 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
