Přednosta I. interní kliniky VFN v Praze, profesor 1. LF UK, prorektor Univerzity Karlovy, vedoucí katedry klinické onkologie IPVZ, člen Učené společnosti ČR a ředitel Ústavu hematologie a krevní transfuze však patří i k nadšeným vyznavačům vážné hudby.
Je známo, že lékaři patří k nejpozornějším a nejzaujatějším posluchačům vážné hudby. Jak si tento fakt vysvětlujete?
Domnívám se, že to je určitá kompenzace lékařské profese, v níž je mnoho okamžiků, které nejsou příliš radostné, mnoho stresujících momentů. Lékaři to potřebují něčím vyvážit. Neobracejí se jenom k hudbě, ale i k výtvarnému umění - mezi lékaři je dokonce mnoho aktivních malířů - a odreagovávají si tak problémy, s nimiž se setkávají ve své profesi. Na různých koncertech potkávám mnoho kolegů a známých. Řada lékařů také hudbu aktivně provozuje. Máte pravdu, v lékařské profesi je mnoho milovníků vážné hudby.

Pozornost k lékařům ovšem upírají i muzikanti. Vědí, jak pozorné publikum v lékařích mají, váží si jich pro jejich angažmá v Kruzích přátel hudby, uzavírají s nimi přátelství apod. Máte i vy někoho blízkého a spřízněného duchem mezi hudebníky?
Nemohu uvést jedno konkrétní jméno, ale když zmiňujete různé aktivity lékařů ve vztahu k hudebníkům, i já to naplňuji, protože jsem byl členem správní rady České filharmonie a v současnosti působím ve správní radě Pražského podzimu. Na této půdě se setkávám s aktivními hudebníky. Měl jsem a mám mezi nimi samozřejmě řadu přátel, zejména musím vzpomenout zesnulého sbormistra Pavla Kühna. Zpívali jsme spolu v Kühnově dětském sboru a od té doby jsme se přátelili. Později jsme se setkali ve správní radě České filharmonie. Nedávno mě oslovil skladatel Jiří Hanuš, zda bych se neúčastnil práce další hudební organizace. S tím jsem samozřejmě souhlasil. Naopak umělci ochotně spolupracují s lékaři. Například v dozorčí radě Ústavu hematologie přijali účast houslista Václav Hudeček a zpěvák Michal Prokop. Medicínu a hudbu vnímám tedy jako dvě vzájemně se ovlivňující a doplňující oblasti.

Jak vzpomínáte na své působení v Kühnově dětském sboru?
Velmi rád, protože to bylo v době mých gymnaziálních studií. Začal jsem ve sboru zpívat v padesátých letech, v období nepříznivém pro výběr repertoáru. Pamatuji si i jednu absurdní situaci, kdy jsme zpívali jakousi čínskou píseň s tímto textem:
Čínský vítr z moře letí,
čing čang,
pojďte s námi, čínské děti,
zanechte té strašné práce,
odežeňte svoje vládce.
Nějaký ideolog ale řekl, vždyť v Číně je vláda lidu, a vy tady zpíváte „odežeňte svoje vládce“. Tak jsme museli změnit text a zpívali jsme „odežeňte svoje zrádce“.

Díky Kühnovu sboru jste vystupoval i na prknech Národního divadla...
Kühnův dětský sbor spolupracoval s Národním divadlem a vystupoval ve všech operách, kde jsou dětské sbory. To mě velmi zaujalo. Dostal jsem příležitost zazpívat si v Carmen, v Pikové dámě, Bohémě, Jakobínu, Bohémě, Borisi Godunovovi...
Třetí aktivitou Kühnova dětského sboru byla filmová muzika. Podíleli jsme se například na Trnkových filmech. S Jiřím Trnkou úzce spolupracoval Václav Trojan, který napsal hudbu ke všem jeho filmům, a všude byly dětské sbory. Dokonce jsem ve filmu Princ Bajaja zpíval sólo!

Působení ve sboru byla řehole...
To víte, že byla. Zkoušky skoro každý den, natáčení, představení, koncerty... Zakladatel sboru sbormistr Kühn proto vymohl na ministerstvu školství potvrzení, že činnost v Kühnově dětském sboru je rovnocenná všem brigádnickým povinnostem žactva. Nemusel jsem tedy chodit na brigády, a přitom jsem měl vždycky nejvíc brigádnických hodin ze třídy!
Velice mě těšilo zpívat i velká oratorní díla, kde jsou rovněž dětské sbory, např. ve Stabat Mater Antonína Dvořáka. To pro mě bylo velice atraktivní, protože jsme se vždycky zúčastnili zkoušek celého díla, navíc se zpívalo ve Smetanově síni nebo ve Dvořákově síni. Ovšem časově to bylo velice náročné. V prvním ročníku na medicíně jsem toho musel nechat. Pan sbormistr Jan Kühn se pak na mě velmi zlobil, že neumím přinášet oběti pro umění.

Jakým hlasem jste disponoval?
Přece sopránem! Ovšem po mutaci basbarytonem.

Jste pravidelným návštěvníkem koncertů?
Mám rád oratorní a komorní díla. Ovšem musím své choutky uzpůsobit časovým možnostem, protože povinností mám opravdu hodně. I abonentní cykly jsem nakonec musel zrušit. Pořídili jsme si abonmá a potom jsem se dostal na dva koncerty, protože vždycky do toho něco přišlo. Ale tak třikrát čtyřikrát do měsíce chodím na koncerty. A navíc se odehrává řada koncertů, jichž se musím zúčastnit ze společenských důvodů, zejména těch v Karolinu, které pořádají jednotlivé fakulty. Ale chodím tam rád, protože v Karolinu je dobrá akustika. Nu a k mým povinnostem prorektora patří i zahajovat různé kongresy. A je zvykem, že při zahájení kongresu zahraje některý komorní soubor. Musím říct, že mi trošku vadí, že si většina organizátorů vybere Smetanův kvartet Z mého života, který jsem slyšel snad už padesátkrát. Ale jinak proti němu nic nemám!

Těšíte se rovněž na koncerty Pražského podzimu...
Už jsem si objednal vstupenky asi na pět koncertů. Tam je z čeho vybírat - jednak podle interpretů, jednak podle programu. Řekl bych, že v některých ohledech Pražský podzim už předstihuje Pražské jaro. Vezměte si jen, že počet zahraničních orchestrů, které budou hrát na letošním Pražském podzimu, je dvojnásobný ve srovnání s letošním Pražským jarem.

Máte svého oblíbeného skladatele, jehož hudba vás povznese, přinese výjimečné zážitky?
Mám rád barokní hudbu, ale mým nejoblíbenějším skladatelem je Antonín Dvořák. Mám na cédéčkách celé jeho dílo. Moc rád poslouchám nejen jeho symfonie a komorní skladby, ale i jeho velká oratorní díla. Stabat Mater je pro mě vrchol. Nemohu však říci, že bych se zcela vzdával modernější hudby: Martinů, Janáčka, Rachmaninova. Jejich skladby se mi velice líbí.

Člověk si v sobě nese pár výjimečných prožitků, které zažil při dokonalém provedení nějaké skladby, kdy došlo k souznění publika i interpretů, kdy posluchači i hráči dýchali v jednom rytmu. Máte podobné zážitky?
Znovu musím jmenovat Stabat Mater. V provedení Václava Smetáčka a Českého pěveckého sboru to byla po několik let, kdy dílo pravidelně o Velikonocích opakovali, naprosto špičková interpretace. Nakonec však toto oratorium bylo z ideologických důvodů z repertoáru staženo. Shodou okolností jsem krátce nato slyšel Stabat Mater v Berlíně - a nemohl ji poznat.

Kdesi jsem četla, že Chopinova hudba je skloubením fantazie a řádu. Domnívám se, že to neplatí jen o Chopinovi. Ono skloubení emocionálního a racionálního je možná to, co na hudbě fascinuje vědce, lidi s analytickým myšlením...
Souhlasím s vámi. Jednou jsem zažil na jakémsi sympoziu u Hamburku, které se týkalo leukemie a molekulární biologie, vystoupení japonského badatele, který tvrdil - a dokazoval to v notách a v hudebních nahrávkách Bachových skladeb -, že hudba je zakódována geneticky. Promítal tam genetický kód a sekvenci aminokyselin a tomu korespondovaly noty v Bachových skladbách. Jako by se obsah genetického kódu dokonale otiskl do notového záznamu. Tehdy mě to naprosto fascinovalo. Analyzoval právě Bachovy skladby - ta přesnost, téměř matematická a logická, ale promítnutá do biologického materiálu, to naprosto odpovídalo Bachovým skladbám. Velmi mě to udivilo a říkal jsem si, že to v jeho genech muselo být zapsáno a on to jenom byl schopen přečíst a reprodukovat.
V barokní hudbě je logika a matematická přesnost naprosto evidentní.

Mluvíme stále o tzv. vážné, chcete-li, klasické hudbě. To je však jen jedna oblast hudby. Oslovují vás i nějaké další - např. jazz?
Klasický jazz rozhodně. Ten mám velice rád a s potěšením poslouchám třeba dixieland. Na naší fakultě hraje dixielandový orchestr sestavený z lékařů a s chutí si ho poslechnu. V autě mám naladěné rádio FM Classic a tam se často střídá klasický jazz s vážnou hudbou. Nikdy jím neopovrhnu. Ale musím se přiznat, že nemám rád dechovku.

Dotkněme se chování publika. Někdo se pohoršuje, když neznalý posluchač zatleská mezi jednotlivými větami a vyruší tak interpreta z koncentrace. Jiří Bělohlávek však kdysi řekl, že chápe posluchače, kteří zatleskají po vypjaté třetí větě Čajkovského symfonie, protože závěrečný akord je tak emocionálně vypjatý, že strhne posluchače k aplausu. Jaký je váš názor?
Pan Bělohlávek měl spíše asi na mysli onen potlesk na otevřené scéně, kdy nějaký výkon strhne publikum tak, že okamžitě zareaguje. Ale jinak si myslím, že tyto projevy mohou rušit a jsou spíše plodem nedostatečné vzdělanosti publika. Bohužel někdy i akademicky vzdělaného publika. A není rozdílu mezi našimi a zahraničními posluchači. Projevuje se tu prostě nedostatek edukace.

Obraťme se k jiné otázce - a tou je financování kultury. Rozpočty orchestrů jsou napjaté, světové hvězdy drahé, nezbývá než se obracet na sponzory. Všichni ředitelé orchestrů si však stěžují, že mecenášství v české kultuře je na nízké úrovni. Velké firmy raději dávají peníze do viditelného sportu, a kultura, vážná hudba zvláště, se musí každoročně bát, zda na ni její dosavadní sponzoři nezanevřou...
Naprosto s tímto názorem souhlasím. Ovšem netýká se jenom kultury, ale i vědy. Dnes se najde málo ochotných sponzorů, a navíc jsou velmi opatrní ve výši sponzorského daru. Zatímco na vybudování sportovního stadionu, který potom fanoušci zdemolují, se najdou peníze vždycky. Koneckonců nejde jen o financování uměleckých produkcí nebo vědy, ale i o podporu pracovníků v těchto oblastech. Jen si srovnejte honorář fotbalisty nebo hokejisty s tím, co dostane umělec nebo vědecký pracovník. To je diametrální rozdíl. Přitom se i za jejich výsledky skrývají hodiny a hodiny dřiny.

Existuje vůbec nějaká cesta, jak tuto situaci zlepšit?
Jsem velmi skeptický vůči nějaké změně. To souvisí i s prezentací těchto oborů v médiích. Když se podíváte do denního tisku, jste dokonale informována o kdejaké zpěvačce pop music, fotbalistovi, hokejistovi... Kde se však píše o vědci, o umělci? Kdo ví, kdo je nejlepší český kardiolog, kdo patří k nejlepším houslistům, klavíristům...? Ale kdo je Hašek, ví každý. Slyší to v televizi, v rádiu... Málokdo z mladších lidí zná jméno Václav Snítil. Ale každý ví, kdo je Halina Pawlowská. A to souvisí se sponzoringem, protože obecná informovanost o oboru je malá a sponzoři se nehrnou. Na tento problém narážíme i ve zdravotnictví nebo při prosazování vědeckých projektů. V dohledné době nevidím cestu, která by to nějak radikálně změnila, protože žurnalisté pomíjejí témata, která nejsou mediálně zajímavá.

Podílí se na tomto stavu i pokles všeobecné vzdělanosti?
Myslím si, že ano. Na pěstování všeobecné vzdělanosti a kulturnosti se bohužel nehledí ani ve školách. Požádejte někoho z adolescentů, aby vám zazpíval lidovou písničku. - Nezazpívá žádnou. Řekněte mu, aby zazpíval nějakou koledu. - Vymáčkne ze sebe Vánoce, Vánoce přicházejí, a to ještě není žádná koleda. Mladým lidem se nedostává vzdělání, jeho úroveň neobyčejně klesla. Vždyť naše mládež - pokud mohu posoudit podle zaslechnutých namátkových odpovědí - neví, proč se slaví svátek sv. Václava, co se stalo 28. října, co se událo v srpnu roku 1968...
Mluvili jsme celou dobu o hudbě. Musím si proto na závěr trochu povzdechnout, že dnes se v rodinách vůbec nezpívá. Každý si sedne k televizi a konzumuje, co se mu naservíruje. Povědomí o národní zpěvnosti je téměř zcela pryč. A to je velká škoda.

Pane profesore, co vám dává hudba?
Potěšení a uspokojení. Je balzámem na nervy a oázou klidu.

Foto Jarmila Riesová na str. 79