Junkovi po přestěhování z Brna do Prahy nejdříve bydleli v pasáži Platýz na Národní třídě. Když se seznámili s architektem a stavitelem Lucerny Václavem Havlem, čemuž napomohlo i to, že paní Havlová (1869 - 1926) byla také Moravanka a Eliška ji měla v Praze za mateřskou rádkyni, slovo dalo slovo a Junkovi se přestěhovali do 1. patra paláce Lucerna, nad vchod ze Štěpánské ulice. Ten třípokojový byt s vchodem z pavlače, k němuž náležel ještě další pokoj bez oken se samostatným vchodem pro pracovní návštěvy, je dosud zachován. Rozlehlá čtvercová hala přecházela do společensko-jídelního pokoje, který sousedil s Čeňkovou pracovnou. Vedle ní byla uzoučká odpočívárna a přístup do ložnice. Za ložnicí byla ještě úzká chodbička k sociálnímu vybavení bytu a malé kuchyňce.
Po Nürburgringu v červenci 1928 se Eliška potřebovala odtrhnout od bezprostředních vzpomínek a vést jednodušší domácnost. Začala hledat nové a levnější bydlení. Objevila hned vedle Pohořelce rozestavěnou činžovní vilu dr. Růžičky, v Úvozu 13, a protože byty již byly zamluveny, přesvědčila pana doktora, aby před zastřešením byla půda upravena na mansardní byt se zkosenými stropy. Však kouzlo a oblibu mansard poznala za svých studií ve Francii. Později dosáhla souhlasu s přístavbou malého střešního balkonku, obráceného k Petřínu. Neruší architekturu průčelí domu a poskytuje výhodu, že přes roh střechy je vidět na všechny strany kromě severní směrem k Černínskému paláci a Řípu. Na dispozici mansard a balkonku se dodnes nic nezměnilo. Nadále se odtamtud naskýtá jedinečný pohled na Prahu. Právě i on přiměl Elišku k vyznání: „Že jsem mohla žít v Praze, považuji za největší dobrodiní své pozemské sudby.“
Své přátele a hosty zvávala k sobě domů slovy: „Přijďte na Krásnou vyhlídku“, což si vypůjčila od básníka Jiřího Wolkra, svého olomouc-kého krajana a vrstevníka. Wolker bydlel v rodinném domku na Svatém Kopečku u Olomouce, s výhledem na hanáckou rovinu. Ve všech proměnách ročních období a denních i nočních hodin vnímal panoráma Olomouce v popředí s Mariánskou Týnicí a trefně říkával, že je na Krásné vyhlídce. A Svatý Kopeček byl Elišce důvěrně známý, vždyť se narodila v nedaleké čtvrti Hodolany.
Rána paní Elišky byla do posledních let velmi časná. Den začínal kolem šesté hodiny. To už jí bylo možno telefonovat i přijít na rychlou návštěvu. Stále znovu se těšívala na těch několik minut východu slunce, na řád svítání. A ovšem z podkroví v Úvozu se každodenně nabízela jedinečná podívaná na město, na Petřín, na Strahovskou zahradu, na Strahov samotný...
K „early morning tea“ se Eliška téměř důsledně vrátila po své osm-desátce, jak říkávala, po indickém zvyku. V kašmírském Srinagáru, kterým kdysi projela, se ranní rituál v starších hotelích praktikoval i začátkem 70. let tak, jak to nepochybně zavedli Britové. Nedostatek dřeva neumožňoval, aby se pokoje vytápěly po celou noc. Když kolem čtvrté hodiny začínal být ranní chlad citelný, odemkl hotelový pikolík váš pokoj a se slovy „hot bottle water“ vám pod pokrývku vsunul gumovou láhev s horkou vodou. Kolem šesté ranní pak přišel ještě s šálkem „early morning tea“. Teprve později následovala snídaně. V Eliščině domácnosti se za mého dětství používaly gumové láhve s horkou vodou v zimě, neboť v mansardním bytě dokázala být pořádná zima. A ty gumové láhve vyráběl její zaměstnavatel Baťa ve Fatře Napajedlích, a tak šlo i o dobovou věrnost podniku.
Zahrada Strahovského kláštera byla zpřístupněna veřejnosti teprve v 50. letech, původně patřila a sloužila jen premonstrátským seminaristům. Sahala od kláštera a Strahovské brány podél Hladové zdi k Petřínské rozhledně a pak dolů podél schodů k Vlašské uličce. Nad Petřínskou nemocnicí se hranice zahrady stáčela k viničnímu domku, vklí-něnému do zbytků Hladové zdi lemujících ulici Úvoz, a pokračovala nahoru k Pohořelci a Strahovskému klášteru. Od brány této zahrady měla Eliška zapůjčen od opata monsignora Jarolíma klíč, takže tam mohla kdykoli jít se psem Bonzou na procházku nebo mohla zavítat do klášterního zahradnictví, které pěstovalo především květiny pro výzdobu kostela. Lásku ke květinám měla zejména od svého pobytu v Antibes. Se všemi zahradníky, kteří se u premonstrátů vystřídali, navázala přátelství. Mohla kdykoli bez ohlášení vejít do skleníku, pokochat se květy, přivonět k nim - to patřilo k jejímu malému štěstí. Pravidelné procházky vyžadoval i její poslední psí společník, jezevčík Vitus, a tak v pokročilém věku zastavení ve strahovském zahradnictví bylo příležitostí nejen k procházce, ale i ke krátkému odpočinku a rozhovoru. A aby nezůstala nic dlužná za darovanou kytičku, tak zahradníkovi panu Karasovi na oplátku dávala konverzační lekce z němčiny ještě dlouho po své osm-desátce.
Nejvíce se těšívala na jaro, když rozkvétaly jabloně, hrušně a třešně. Tehdy místo Úvozem a Nerudovkou chodívala do práce přes Strahovskou zahradu, Vlašskou uličku a Tržiště na tramvaj na Malostranské náměstí, aby mohla sledovat zázrak otevírajících se pupenů. Pamatuji, jak jsme jedné jarní neděle vyrazili po obědě o půl jedné mezi stromy na tohoroční Eliščino místo, kde koruny již tonuly v bohatém rozpuku květů. A přece jsme v tom poledním liduprázdnu a tetelícím se tichu narazili na onom místě na stejně okouzleného člověka  - fotografa pana Sudka se stativem, deskovým fotoaparátem a nezbytnou černou rouškou. Zjihli jsme překvapením, že na tak velkém prostoru jsme si vyhlédli totéž místečko, a shodli jsme se, že tohle je letos nejkrásněji rozkvetlý koutek s nej-lépe osvětleným krajkovím květů proti azurovému nebi, pokud ovšem v jiné perspektivě nedáme přednost prozářeným kaskádám větví a květů proti svahu zelené trávy s pampeliškami. Smysl pro krásu momentu, detailu, atmosféry, pro uchopení nápadu, citu - to patřilo k Eliščinu životnímu stylu, k jednomu z jejích kréd: „Člověk se má vždycky na něco těšit.“

Obtížné je vystihnout její pohled na tzv. ženskou otázku. Feministky odmítala, stejně nerada měla žens-kou naivitu. Věřila, že ženský přístup k problémům je jiný a že vyrovnávat se mužům je třeba ženskými zbraněmi. Jinou fyzickou dispozici žen a potřebu vlastního stylu jízdy si ověřila při až sedmihodinových závodech velkých cen, které se jezdívaly na 500 km. Za ženské zbraně považovala vedle citu, důvtipu a intelektu být vždy „šik“, nebát se uplatnit ženskou přitažlivost i odvážnost. Z mužů si vážila především těch, kteří splňovali její představu, že „slovo dělá muže“. Zato doslova nesnášela mužské „asi“. „Jen žena může říct možná,“ soudila, ale sama toho slůvka neužívala.
Eliška si také potrpěla na dochvilnost, onu „královskou přesnost“: být na místě dvě minuty před událostí. Nikam nechodila jen tak nazdařbůh. Předem chtěla vědět, kdo bude přítomen, čeho se má setkání týkat, jaký bude časový průběh, jak se obléct. Podle toho si promýšlela svá sdělení, dotazy, přístupy, konverzaci. A tak se madame Junek nebo jen paní Eliška postupně stala ozdobou mnohých setkání. Rozhodně však ne pasivní. Tak třeba v 90. letech při slavnostní obnově Autoklubu (ARČS) na výzvu ministra financí, aby jako nestorka a pamětnice pronesla pár slov, pohotově replikovala. Poděkovala členovi vlády za milé vystoupení s tím, že by Autoklubu ráda popřála, aby pan ministr nebyl na něj skrblík.
V pražském paláci Lucerna se
v r. 1928 uzavřela jedna životní kapitola paní Elišky. Na rozloučenou nechala byt vyfotografovat tak, jak vypadal, když Oček odešel. Bydlení v Lucerně poskytovalo díky přátelství s Havlovými dvě privilegia. Junkovi měli přístup do soukromého kinosálku Havlových, kde se neveřejně promítaly pro odborníky z filmové branže naše i zahraniční filmy před případným zakoupením a uvedením v distribuční síti. Biograf v letech
1923 - 28 byl něco, čemu tehdejší mladá generace propadla, asi jako dnešní generace diskotékám a počítačům. Druhým privilegiem byl bezplatný přístup soukromým vchodem pro Havlovy na druhý balkon velkého sálu Lucerny na jakýkoli program - box, koncert, ping-pong, ples, zápas...
Z vybavení bytu v Lucerně se nic nezachovalo, na Úvoz se téměř nic nedalo vměstnat. Zbyly jen zajímavé fotografie.

Ukázka z knihy Eliška Junková,
kterou je možné objednat
v redakci Sanquisu.