Vila Jana Náhlovského
Suchardova 4, čp.284/XIX, Praha 6-Bubeneč
Stavebník: Jan Náhlovský
Architekt: Dušan Jurkovič
1907 - 1908

Vilu pro JUDr. Jana Náhlovského a jeho ženu Luisu navrhl roku 1907 Slovák Dušan Jurkovič (1868 až 1947), student vídeňské Státní průmyslové školy z let 1884 až 1888 a od roku 1890 samostatně činný architekt v Brně. K jeho nejzdařilejším pracím raného období patřily Pustevny na Radhošti (1897 až 1899) a letovisko na Rezku (1900 až 1901), kde ještě plně uplatnil zásady romanticky pojatého folklorismu. Po roce 1900 pronikaly do jeho díla ohlasy secesního slohu (lázeňské budovy v Luhačovicích, od roku 1902).
V návrhu vily v Bubenči těžil Jurkovič ze starších i nových inspiračních zdrojů (oslovila jej anglická moderna, snažící se o reformu rodinného bydlení). Působení prvků lidového stavitelství potlačil ve prospěch městského rázu architektury a zároveň použil moderní konstrukční materiály.
Romantický rodinný dům s četnými arkýři a lodžiemi vznikl ve starší vilové čtvrti, založené v 80. letech 19. století. Na protější straně ulice již stála vila sochaře Stanislava Suchardy od architekta Jana Kotěry, o níž se zmiňujeme dříve. Malebnou siluetu domu podtrhl převýšený střední trakt s vysokým štítem, prozrazující navenek ústřední prostor interiéru - patrovou schodišťovou halu. K lidovému stavitelství poukázalo utváření předsunutého vstupu a barevné ornamentální detaily.
Stavební program a pořadí místností stanovil stavebník. V přízemí byly umístěny společensko-reprezentativní prostory; na vstupní halu s dřevěným kazetovým stropem
osově navázal salon, vklíněný mezi knihovnu a jídelnu. Jídelna opatřená nízkým trámovým stropem a klenbou nad stolem a lavicemi sousedila s kuchyní, umístěnou při severním nároží. Patro obsahovalo soukromé prostory, ložnice a koupelnu. Architekt Jurkovič navrhl i vnitřní zařízení vily, k jehož realizaci nedošlo. Stavbu provedl včetně řemeslných prací a úpravy zahrady pražský stavitel Jan Pacl.

Vila Hugo Sieburgera
Pod Kaštany 18, čp.286/XIX, Praha 6-Bubeneč
Stavebník: Hugo Sieburger
Architekt: Bohumil Hübschmann
1908 - 1909

Vilu pro rodinu císařského rady Hugo Sieburgera, majitele firmy Heinrich Röhrs, továrny na nábytek a dekorační předměty, vyprojektoval architekt Bohumil Hübschmann (1879 - 1961), o němž se ještě zmíníme v souvislosti s jeho vlastní vilou. Pozemek ležel při jedné z hlavních bubenečských komunikací, tehdejší Královské třídě.
Průčelí rodinného domu navrhl Hübschmann v pozdně secesním stylu s romantickými „lidovými“ motivy (náznak hrázdění, vyřezávaná záhlaví dřevěných trámů...). K zahradnímu průčelí připojil mohutný polokruhový rizalit, skrývající hlavní domovní schodiště a proti mansardové střeše vy-zdvihl vysoké hrotité štíty s vertikálními okenními průřezy. Architektonické články zdůraznil geometrickým pásovým ornamentem.
Dům měl obdélný půdorys s velkou přijímací halou, jídelnou a pánským pokojem v přízemí. Jídelna a pánský pokoj měly přístup do zimní zahrady a na venkovní terasu. Na schodišťovou halu v patře navazovala ložnice a dámský pokoj. Brzy po dostavbě (1911) předložila stavební kancelář Jindřicha Frolíka plán osově řešené zahrady s pergolou a ústředním oválným bazénem.
Roku 1915 byla firma Heinrich Röhrs dána do konkurzu a vilu za-koupil v dražbě Felix rytíř z Kahlerů. Nový majitel připojil k domu roku 1923 novostavbu garáže a na konci dvacátých let provedl jeho adaptaci a pří-stavbu. Roku 1939 mu byl objekt policejně zabaven a převeden ve prospěch Velkoněmecké říše. Roku 1945 byla nad vilou stanovena národní správa a 1948 bylo její vlastnictví převedeno na Sovětský svaz, který zde zřídil své obchodní zastupitelství.

Klienti, pro něž Jan Kotěra od začátku století projektoval rodinné domy, byli nepochybně lidé osvícení, neboť tvůrci umožnili - a lhostejno, zda pro jejich odpor k tehdejší běžné architektonické produkci nebo z osobních prestižních důvodů -, aby, navrhuje vily pro střední vrstvy, naznačoval zároveň cestu ke zvýšení bytového standardu, tedy i kultury bydlení. Kotěrovo estetické řešení projektu, jemuž věnoval značnou péči, mělo totiž výchovný význam: podporovalo vzrůst morálních hodnot zákazníka. V tomto smyslu byl Kotěra průkopníkem a po dlouhou dobu zůstal nedostižný.
Tehdy se objevovalo tvrzení, že vlastním autorem vily je stavebník, klient, protože stavebník si svou stavbou tvaruje svůj život. Kotěra takovému názoru neodporoval, naopak: svými stavbami i interiéry se vždycky snažil dokázat, že dům, i když jsou jeho prostory sebedůmyslněji zkoncipované, ještě nemusí znamenat domov. Člověk získá domov teprve tehdy, pokud bude prostředí, jež obývá, vyhovovat jeho naturelu, inteligenci, sklonům a zálibám, včetně členů jeho rodiny.
„Poznej sám sebe prostřednictvím svého domu,“ znělo heslo, zdůrazňující individualitu stavebníka. Jan Kotěra věděl a zdůrazňoval to i svým žákům, že práva a požadavky klienta jsou svaté. Jenže jakým způsobem klient docílí uskutečnění svých přání? Pouze tak, že si vybere dobrého architekta, odpovídal Mistr Kotěra. Neboť nejen stavebník je individualitou. Architekt rovněž, a v časech moderny dvojnásob!
To jsou zřejmě důvody, pro něž Pavel Janák nazval Jana Kotěru „učitelem bydlení“.
Od vyhlášení programu moderny v roce 1900 uplynulo sedm či osm let - a stalo se. Vůdčí osobnost dorostla, dozrála do svého vrcholného období. Ještě nedávný lyrismus a jemný nostalgický dekor, nepochybně související s „estetikou dojmu“, jako by byl dávno zapomenutý. Jan Kotěra natolik soustředěně a svědomitě pátral po „estetice pravdy“ a „účelu“ a „konstruktivnosti“, až je našel: o proměně umělcova slohu vypovídá následující popis jeho vlastní vily.
A když už jsme hovořili o klientech, dodejme, že možná i proto se Kotěrově vlastní vile dodnes obdivujeme: sešel se totiž vynikající stavebník s vynikajícím architektem.

Kotěrova vlastní vila
Hradešínská 6, čp. 1542/XII,
Praha 10-Vinohrady
Stavebník a architekt: Jan Kotěra
1908-1909

Roku 1907 zakoupil architekt Jan Kotěra se svou ženou Bertou pozemek ve starší vilové čtvrti na okraji Královských Vinohrad. Následující rok vypracoval stavební projekt. Byl na vrcholu tvůrčích sil a o zakázky neměl nouzi. Jmenujme ty nejvýznamnější: právě dokončil budovu Národního domu v Prostějově (1905 až 1907), rozpracováno bylo muzeum v Hradci Králové (1907 až 1912). Během posledního desetiletí se výrazně změnil architektonický sloh jeho staveb. Od vídeňské secese přešel přes období inspirované anglickou vilovou architekturou a českým lidovým stavitelstvím k takzvané racionální moderně, vyznačující se přísnou stavební logikou, tvarovým zjednodušením a omezením dekorativního detailu na geometrizované prvky a prostou řeč povrchových materiálů - vazbu cihel nebo strukturu omítek. Právě do skupiny takových staveb, zahrnující například Laichterův dům na Vinohradech (1908 až 1909) a Mozarteum (Urbánkův dům na Novém Městě v Praze (1907 až 1912), patří jeho vlastní vila.
Dům zasazený do klesajícího terénu se skládá z prostých kubických objemů; k patrovému bloku krytému valbovou střechou je směrem k ulici připojen věžovitý rizalit, obsahující hlavní dvouramenné schodiště, a nižší část ukončená terasou, která se původně otvírala do zahrady zaobleným arkýřem. Z ulice se do vily vstupuje klenutým krytým vchodem, z něhož se také vychází na terasu, propojenou se zahradou zděným schodištěm. Na opačné straně zahrady byla k domu připojena pergola, zakončená malým altánem.
Vnitřní dispozici domu Kotěra účelně rozčlenil na tři celky. Do horního suterénu umístil provozně oddělený byt domovníka a kuchyni, spojenou pouze podávacím okénkem s jídelnou, za níž následoval hudební pokoj. Z tohoto podlaží vedlo do přízemí vnitřní schodiště, určené pouze rodině a jejím hostům. V přízemí, rozděleném střední chodbou, se nacházely ložnice a reprezentativní salon s horním osvětlením. První patro, samostatně přístupné z hlavního schodiště, obsahovalo architektovu pracovnu a ateliér, který navštěvovali i mnozí jeho žáci. S pečlivostí sobě vlastní navrhl Kotěra veškeré vnitřní zařízení a detaily, předem počítal s umístěním uměleckých děl svých kolegů ze spolku Mánes - sochařů Stanislava Suchardy a Jana Štursy nebo malíře Jana Preislera.
Po Kotěrově smrti v roce 1923 zdědily dům jeho děti (Věra, Hana, Miroslav a nezletilý Jaroslav), které ho však již roku 1927 odprodaly židovskému právníkovi JUDr. Josefu Koeserovi. Roku 1939 dům koupila rodina dnešních vlastníků, kterým byl po roce 1948 odebrán a dočasně rozdělen na několik bytů.

O síle osobnosti Jana Kotěry svědčí i fakt, že příslušníci první vlny jeho žáků na Uměleckoprůmyslové škole nebo jeho asistenti byli zhruba jenom o deset let mladší než jejich učitel. Zatímco Kotěra se narodil, jak již řečeno, roku 1871, Otakar Novotný, Josef Gočár a Pavel Janák přišli na svět kolem roku 1880. Byli to tedy spíše vrstevníci, rozhodně je nedělila generace, avšak svého profesora zahrnovali přirozeným respektem a autoritou. A to je možná důvod, proč se Kotěrovi nejnadanější žáci přimkli po roce 1910 - bylo jim kolem třiceti - s takovým přesvědčením a zaujetím (neboť stejně pracoval jejich učitel) k obhajování a prosazování zásad moderny.
Otakar Novotný, který se mimochodem již roku 1904 podnikatelsky osamostatnil, šel věrně v Kotěrových stopách. Kdoví, zda to byla shoda okolností nebo zapůsobilo nějaké vnitřní pouto, které mezi ním a profesorem existovalo (podobný, ba zřejmě ještě hlubší vztah se vytvořil mezi Kotěrou a Gočárem), ale jisté je, že zhruba v téže době, kdy si Jan Kotěra staví vlastní dům ve slohu geometrické moderny, projektuje Otakar Novotný krátce po sobě dva domy, z nichž zvláště Sequensův pod Vyšehradem (jeho popis rovněž uvedeme) představuje autora jako geometrického modernistu v pravém slova smyslu.
Tehdy také narůstá Novotného aktivita v SVU Mánes. V letech 1913 až 1915 byl jeho předsedou, rovněž redigoval mánesovské časopisy Styl (1911 až 1913) a Volné směry (1915). Ostatně, tento výtvarný umělec měl vždycky k psanému slovu blízko, jak to dokládají jeho literární a teore-tické práce; kromě již zmíněné monografie Jan Kotěra a jeho doba jmenujme soubor statí O architektuře (1959). Jiný píšící výtvarník, Adolf Hoffmeister, o dvaadvacet let mladší než Novotný, na-psal ve své knize Podoby (1961), že Otakar Novotný byl mánesákem tělem i duší a že otevřel Mánes nejen mladým, ale i pokroku.
Mládí a pokrok stojí v základech architektonických děl, která Jan Kotěra a někteří jeho žáci vytvářeli v časech, kdy ještě nehřměly výbuchy první světové války.